ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.17.2006
sp. zn. 2 Azs 17/2006 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: D. H. T.,
zastoupený advokátem Mgr. Petrem Volšíkem, se sídlem Sokolovská 161, Praha 8, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005,
sp. zn. 46 Az 23/2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 24. 11. 2003,
č. j. OAM-2077/VL-07-P17-2003, o neudělení azylu stěžovateli pro nesplnění podmínek
podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když namítá
nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí jeho žaloby.
Tuto nezákonnost stěžovatel shledává v tom, že podle jeho názoru nebyly splněny
podmínky pro odmítnutí jeho žaloby. Z usnesení krajského soudu vyplývá, že stěžovateli byla
žaloba (pozn. soudu: stěžovatel má zjevně na mysli rozhodnutí žalobou následně napadené)
doručena za použití ustanovení o fikci doručení. Tu lze však podle stěžovatele použít jedině
tehdy, když je splněna podmínka, že se osoba, jíž je doručováno, v místě doručení zdržuje.
Tato podmínka nebyla ve stěžovatelově případě splněna, o čemž svědčí i to, že si stěžovatel
zásilku nevyzvedl. Protože pak nelze použít ustanovení o fikci doručení, je nutno za den
doručení považovat den, kdy stěžovatel zásilku reálně obdržel, a proto nelze jeho žalobu
pokládat za opožděnou.
Stěžovatel proto navrhuje, aby bylo napadené usnesení krajského soudu zrušeno,
a zároveň žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti a domnívá
se, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právem a odkazuje
na správní spis, zejména na výpovědi, které byly učiněny během správního řízení.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 5. 5. 2003 na základě žádosti,
v níž je jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že je ve Vietnamu těžký život a stěžovatel tam
neměl práci, proto se snažil najít práci v ČR, aby se mohl uživit a postarat se o svou rodinu.
Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
ze dne 16. 9. 2003. V tomto pohovoru také uvedl, že se od kamarádů dozvěděl, jak se žije
v ČR, a proto sem přijel s roční zastávkou v Rusku. Nepodařilo se mu ovšem zařídit si v ČR
legální pobyt, a proto požádal o azyl.
Žalovaný se rozhodl svým výše označeným rozhodnutím ze dne 24. 11. 2003 azyl
neudělit, když uvedl, že stěžovatel ze své vlasti vycestoval z ekonomických důvodů za prací,
což ovšem není důvodem, pro nějž by bylo možno azyl udělit, když nepříznivá hospodářská
situace ve Vietnamu a s tím spojená nezaměstnanost postihuje značnou část obyvatelstva
ve Vietnamu a nelze ji označit za pronásledování. Bylo navíc shledáno, že stěžovatel požádal
o azyl zejména proto, aby legalizoval svůj pobyt v ČR, tuto snahu měl ovšem realizovat
prostředky nabízejícími se v rámci zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. V úhrnu
tedy nebylo shledáno naplnění podmínek podle §12 zákona o azylu. Dále nebyly shledány
ani podmínky umožňující udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu, ani překážka
vycestování podle jeho §91.
Toto rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli doručeno osobně dne 11. 12. 2003
na pracovišti O. B. – J., a to na základě výzvy k převzetí rozhodnutí ve věci řízení o udělení
azylu. Toto osobní převzetí potvrdil stěžovatel vlastnoručním podpisem (doručenka založena
na č. l. 63 správního spisu).
Proti takto doručenému rozhodnutí podal stěžovatel osobně dne 23. 5. 2005 žalobu
ke Krajskému soudu v Praze, jak vyplývá z prezentačního razítka krajského soudu na žalobě
(založena na č. l. 1 soudního spisu), v níž uvedl, že se správním rozhodnutím nesouhlasí,
vyjmenoval několik ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, která shledával
porušena v azylovém řízení, a uvedl, že opustil svou vlast, neboť byl bez svobody a neměl
žádná práva, proto chtěl odejít do ČR, kde chtěl svobodně žít a pracovat. V případě návratu
se obával o svůj život, neboť si na cestu do ČR musel vypůjčit mnoho peněz od mafie.
Zároveň v této žalobě uvedl, že mu bylo napadené správní rozhodnutí doručováno za použití
ustanovení o fikci doručení, což ovšem nebylo v souladu se zákonem, neboť se v místě
doručování nezdržoval, proto si zásilku ani nevyzvedl. Proto nebylo možno podle jeho názoru
považovat jeho žalobu za opožděnou.
Tuto žalobu krajský soud odmítl svým výše označeným usnesením ze dne 27. 9. 2005
napadeným touto kasační stížností. V něm uvedl, že napadené správní rozhodnutí nabylo
právní moci dne 11. 12. 2003, neboť dne 3. 12. 2003 byl stěžovatel řádně vyzván k převzetí
rozhodnutí, což stvrdil svým podpisem, v souladu s výzvou se pak 11. 12. 2003 skutečně
dostavil k převzetí rozhodnutí, přičemž toto převzetí je potvrzeno podpisem připojené
doručenky a podpisem protokolu o předání rozhodnutí. Krajský soud také připomněl, že podle
§32 odst. 1 zákona o azylu lze podat žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra do 15 dnů
ode dne doručení tohoto rozhodnutí, kromě výjimek uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení.
Běh této patnáctidenní lhůty přitom zjevně začal po dni 11. 12. 2003, kdy došlo k doručení
správního rozhodnutí stěžovateli. Jeho námitku vadného doručení za použití fikce doručení
označil krajský soud za neopodstatněnou, neboť k jeho doručení nedošlo za použití fikce
doručení, nýbrž standardním doručením, když si stěžovatel správní rozhodnutí osobně
převzal. Z těchto důvodů krajský soud žalobu jako opožděnou odmítl podle §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky usnesení krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Stěžovatel svou kasační stížností brojí proti tomu, že mu bylo rozhodnutí žalovaného
doručováno pomocí fikce doručení a uvádí, že tato skutečnost vyplývá jak z napadeného
usnesení krajského soudu, tak ze správního spisu. K tomu nelze než uvést, že toto tvrzení
je zcela odtrženo od obsahu správního spisu i od usnesení krajského soudu.
Jak bylo rekapitulováno výše a jak zcela správně uvedl krajský soud, ve správním
spise nelze nalézt žádný důkaz o tom, že by stěžovateli bylo doručováno pomocí fikce
doručení, naopak mu bylo doručeno řádně, způsobem a v čase, který byl opakovaně popsán
výše. Toto řádné doručení navíc stěžovatel stvrdil i svým podpisem. Jeho kasační stížnost
se tak zcela míjí se skutečností a jeho právní argumentace týkající se požadavků
na doručování za použití fikce je zcela nadbytečná a nesouvisející se skutečným stavem věci.
Stejně tak ovšem se správním spisem a napadeným usnesením krajského soudu
nesouvisí ani vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti, když namítá věcnou správnost svého
rozhodnutí, jakkoliv o ní vůbec není spor, a odkazuje na výpovědi a podání učiněná
stěžovatelkou, byť se jedná o muže.
Lze tak ukončit tento absurdní dialog stěžovatele a žalovaného konstatováním,
že nelze než souhlasit se správností postupu krajského soudu a potvrdit, že bylo namístě
stěžovatelovu žalobu podanou více než rok po řádném doručení správního rozhodnutí
odmítnout pro opožděnost, což krajský soud zcela v souladu se soudním řádem správním
učinil.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal,
že by napadené usnesení bylo nezákonným rozhodnutím o odmítnutí stěžovatelova návrhu
ve smyslu tvrzeného ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Z tohoto důvodu Nejvyšší
správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu