ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.69.2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: L. H., zastoupené Mgr. Lilianou Balašovou
Vochalovou, advokátkou se sídlem I. P. Pavlova 3, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 2 Az 71/2006,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností (podanou poprvé
předčasně, napodruhé pak den po doručení jí rozsudku městského soudu) brojí proti
shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 29. 9. 2006,
č. j. OAM-1144/LE-05-05-2006. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl žádost stěžovatelky
o azyl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když namítá
nepřezkoumatelnost předmětného rozsudku spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Dodává, že městský soud se nezabýval tím, zda správní orgán řádně zjistil stav věci
a nezkoumal také, zda nebyly v jejím případě dány podmínky pro udělení humanitárního
azylu podle ust. §14 zákona o azylu. Stěžovatelka se domnívá, že vzhledem k tíživé
ekonomické situaci, v níž se ona i její rodina v Číně nacházeli, jsou u ní dány důvody
hodného zvláštního zřetele – zpět do vlasti se nyní vrátit nemůže, neboť nemá finanční
prostředky na uživení svých dětí, ani na splacení dluhů. Podotýká, že je nutné zvážit, zda
nemohou být za určitých okolností ekonomické důvody podřazeny pod důvody
humanitární. V této souvislosti žádá o soudní přezkoumání mezí a zákonnosti správního
uvážení žalovaného, neboť v jeho rozhodnutí nebylo řádně zdůvodněno, proč nemohou být
jí zmíněné důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany považovány
za humanitární,a to zejména za situace, kdy je třeba vážit celkové politické a ekonomické
podmínky v její vlasti.
Stěžovatelka proto navrhuje, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
O této žádosti Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť ustanovení §32 odst. 5
zákona o azylu, ve znění účinném od 13. 10. 2005, spojuje odkladný účinek přímo s podáním
kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
V odpověď na stížní námitku, že městský soud řádně nezkoumal případné naplnění
podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle ust. §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní
soud připomíná např. svůj rozsudek ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 47/2003
(publ. na www.nssoud.cz), kde se mj. zabýval nenárokovostí humanitárního azylu a širokým
správním uvážením: „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném
zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou
správního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí,
které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž
rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního
případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou
uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž
skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Z judikatury Nejvyššího správního
soudu je zjevné, že soudy nejsou zpravidla povolány k tomu, aby věcný rozpor mezi
žadatelem, který tvrdí, že jsou u něj dány důvody „hodné zvláštního zřetele“ ve smyslu §14
zákona o azylu, a ministerstvem vnitra, které mu přesto humanitární azyl neudělilo, řešily.
Nejvyšší správní soud odkazuje také na svůj rozsudek ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003 v němž konstatoval, že „na udělení azylu z humanitárního důvodu
podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel
subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho
rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“
Ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004, pak Nejvyšší správní soud
doplnil: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco tak v jiných právních předpisech
reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen předpokládat všechny situace v nichž
je určitý postup – zde poskytnutí azylu – vhodný či dokonce nutný, typicky demonstrativními
výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí; v zákoně o azylu zvolil kombinaci
dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem
humanitárních hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo
zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště
těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“
Také otázkou ekonomických důvodů a jejich relevancí pro udělení
humanitárního azylu se již zdejší soud dostatečně zabýval, a proto odkazuje např. na své
rozhodnutí ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 20/2003: „V žádosti o udělení azylu opakovaně
uváděné ekonomické důvody (nedostatek finančních prostředků, nemožnost sehnat práci)
a skutečnost, že politický režim v jeho domovském státě neumožnil žadateli jeho politický
rozvoj, nezakládají samy o sobě odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých
politických názorů ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.; tyto důvody nelze kvalifikovat ani jako politické přesvědčení, a to zejména tehdy, jestliže
žadatel nebyl nikdy členem politické organizace a ani jinak se politicky neangažoval.“
Na stěžovatelčin případ také přesně dopadá právní názor vyjádřený v rozsudku ze dne
15. 12. 2003, sp. zn. 4 Azs 31/2003: „Obtíže žadatele o azyl, spočívající v nemožnosti
splácení dluhu soukromým osobám v zemi původu, nelze bez přistoupení dalších zvláštního
zřetele hodných okolností vnímat jinak než jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení
azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky; shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. října 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu