ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.105.2005
sp. zn. 3 Ads 105/2005 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: A. B. A.,
a.s., zastoupeného advokátem JUDr. Ondřejem Tošnerem, se sídlem Slavíkova 23/1568,
Praha 2, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha
5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9.
2005 č. j. 12 Cad 7/2005 - 19,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2005 č. j. 12 Cad 7/2005 - 19
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. 9. 2005 č. j. 12 Cad 7/2005 - 19, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 14. 12. 2004 čj. 332-6003-891-24.11.2004/Ře a rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že žalobce se žalobou domáhal zrušení
shora uvedeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzen
platební výměr, kterým mu bylo uloženo zaplatit nedoplatek pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti v celkové výši 88 017 Kč.
V této částce je zahrnuta i částka 53 879 Kč jako nedoplatek pojistného, který vznikl z důvodu
nezahrnutí pojistného zaplaceného organizací za zaměstnance na základě pojistných smluv
uzavřených s pojišťovnou K., a.s., do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný ve svém rozhodnutí dovodil, že vzhledem k tomu,
že na pojistné placené zaměstnavatelem za zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli
nelze uplatnit žádnou z výjimek, které jsou stanoveny v zákoně č. 589/1992 Sb., o pojistném
na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“), mělo být pojistné placeno. Tento názor je podle
žalobce nesprávný. Kdyby totiž tyto smlouvy sjednávali přímo zaměstnanci s pojišťovnou
a výplata pojistného plnění by prvotně náležela jim a kdyby zaměstnavatel pojistné
za takto uzavřené smlouvy za své zaměstnance pojišťovně hradil, pak by zcela jednoznačně
šlo o plnění ve prospěch zaměstnance, které by odvodu podléhalo. V projednávané věci
však byly pojistné smlouvy uzavřeny jiným způsobem, tedy přímo žalobcem s pojišťovnou
bez jakéhokoli vlivu zaměstnance a v případě pojistné události by plnění náleželo žalobci
přímo. Tento zásadní rozdíl žalovaný vůbec nezohlednil. Proto se žalobce se závěry žalované
neztotožnil a namítl, že nedocházelo k nepeněžnímu plnění ve prospěch zaměstnance a nebyla
tudíž dána jeho povinnost zahrnovat uhrazené pojistné na základě uzavřených smluv
do vyměřovacího základu.
Žalobce dále namítl, že ust. §5 odst. 2 písm. c) zákona č. 589/1992 Sb. stanoví,
že do vyměřovacího základu se zahrnují plnění věrnostní nebo stabilizační povahy; za taková
plnění se vždy považují plnění poskytnutá z důvodu trvání zaměstnání po určitou dobu
nebo k určitému dni. Pojistné smlouvy, o které se v projednávané věci jedná, však nelze
považovat za plnění věrnostní nebo stabilizační povahy poskytnuté zaměstnanci, protože
vůbec nejde o plnění ze strany zaměstnavatele vůči zaměstnanci. Zaměstnanec není subjektem
právního vztahu, který byl uzavřen mezi pojišťovnou a žalobcem. Zaměstnanec nebyl
o uzavření smlouvy vůbec informován. O plnění věrnostní či stabilizační povahy se nemohlo
jednat též proto, že uzavřená pojistná smlouva se vztahovala vždy na příslušné čtvrtletí,
v němž bylo hrazeno pojistné za všechny zaměstnance, kteří byli vůči žalobci v pracovním
poměru, bez ohledu na jejich funkci či dobu trvání pracovního poměru.
Městský soud v Praze vymezil posouzení věci tak, že je nesporné, že žalobce uzavřel
pojistné smlouvy s pojišťovnou K. a pojištěnými jsou jednotliví zaměstnanci, v jejichž
prospěch bylo pojištění hrazeno. Spornou zůstala skutečnost, zda toto pojištění lze považovat
za plnění věrnostní či stabilizační povahy poskytnuté zaměstnanci.
Z ust. §5 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. podle názoru Městského
soudu v Praze vyplývá, že na pojistné placené zaměstnavatelem za zaměstnance na pojištění
odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli nelze uplatnit žádnou
z výjimek uvedených v zákoně. Úhradu pojistného za zaměstnance vyplývající z pojistných
smluv je třeba považovat za plnění předané ve prospěch zaměstnance, jedná se tedy o plnění
poskytnuté v souvislosti se zaměstnáním, které má povahu věrnostní nebo stabilizační a které
podle ust. §5 odst. 2 písm. c) zákona č. 589/1992 Sb. mělo být zahrnuto do vyměřovacího
základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti.
Žalobce kasační stížnost opřel o důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Žalobce namítl, že Městský soud v Praze zcela pominul povahu předmětných
pojistných smluv, protože se jedná o smlouvy ve prospěch třetího ve smyslu ust. §50
občanského zákoníku. Podle ust. §50 odst. 1 o. z. mohou účastníci uzavřít smlouvu
také ve prospěch třetí osoby. Podle ust. §50 odst. 2 a 3 o. z., není-li v něm stanoveno
nebo účastníky dohodnuto jinak, je tato osoba ze smlouvy oprávněna okamžikem, kdy
s ní projeví souhlas. Dokud třetí osoba nedá souhlas, platí smlouva jen mezi těmi, kteří
ji uzavřeli; právo na plnění má účastník, který plnění ve prospěch třetí osoby vyhradí, nebylo-
li dohodnuto jinak. Podle ust. §794 odst. 1 o. z. pojistnou smlouvu lze uzavřít i ve prospěch
jiné osoby. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, na pojistné smlouvy uzavřené ve prospěch
jiné osoby se přiměřeně použije ustanovení o smlouvě ve prospěch třetí osoby (§50) s tím,
že souhlas jiné osoby může být dán i dodatečně při uplatnění práv vyplývajících z pojistné
události.
Žalobce z těchto ustanovení dovozuje, že bez souhlasu třetí osoby je smlouva závazná
pouze mezi těmi účastníky, kteří ji uzavřeli. Tedy i v případě, kdy je ve smlouvě uvedeno,
že někdo plní za jiného, do doby, než tato třetí osoba s tím nevysloví souhlas, jedná
se o plnění účastníka smlouvy (jeho jménem a na jeho účet), nikoli o plnění třetí osoby
či za ní. Nelze tedy říci, že třetí osobě vzniká v takovém případě nějaký prospěch, když
se jí smluvní vztah do doby jejího souhlasu nedotýká.
Žalobce uvedl, že Městský soud v Praze opřel svůj rozsudek o závěr, že se v daném
případě jednalo o pojistné placené zaměstnavatelem za zaměstnance (pojistné mělo být
hrazeno v jejich prospěch). Prospěch třetí osoby by tedy měl spočívat jak v tom, že je
za ni hrazeno pojištění, tak v případě pojistné události. V obou případech se jedná o smlouvu
ve prospěch třetího, avšak pro správnost závěru Městského soudu v Praze by musela být
splněna podmínka podle ust. §50 odst. 2 o. z.
Žalobce namítl, že již v žalobě uvedl, že jeho zaměstnanci nebyli o pojistných
smlouvách informováni a tedy s nimi ani nemohli projevit souhlas. Za dobu, která
je předmětem platebního výměru, nebylo ze strany pojišťovny podle pojistných smluv plněno.
Práva i povinnosti pojistníka i pojištěného tak náležely po celé období žalobci. Vzhledem
k tomu, že zaměstnanci neudělili s předmětnými pojistnými smlouvami souhlas, nevznikl
jim z nich žádný prospěch, neboť je jednalo výlučně o vztah mezi žalobcem a pojišťovnou.
Žalobce dovozuje, že nelze učinit závěr, že se jednalo o pojištění placené
„zaměstnavatelem za zaměstnance“, avšak jednalo se o pojištění zaměstnavatele, který byl
v předmětném období jediným oprávněným i zavázaným ze smlouvy. Trvání pracovního
poměru zaměstnance a jeho délka tak je rozhodná pouze pro určení výše pojistného, které
byl žalobce povinen za sebe odvést, nikoli pro to, že by se jednalo o plnění žalobce
zaměstnancům či za zaměstnance. Žalobce nepovažuje za pravdivé zjištění soudu,
že „v předmětné věci je nesporné, že…pojištěnými jsou jednotliví zaměstnanci“.
Plnění, která žalobce na základě pojistných smluv poskytl, tak nebyla plněními
jeho zaměstnanců (nebyla hrazena za zaměstnance), ale jednalo se o plnění povinnosti žalobce
(jeho jménem a na jeho účet). Zaměstnancům z toho žádný prospěch nevznikl a ani se jednalo
o situaci, kdy by žalobce za ně něco hradil (plnil).
Žalobce navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.), posoudil kasační stížnost
takto:
Předmětem právního posouzení je otázka, zda předmětné pojistné smlouvy je třeba
považovat za plnění věrnostní nebo stabilizační povahy.
Podle ust. §5 odst. 2 písm. c) zákona č. 589/1992 Sb. se totiž do vyměřovacího
základu zaměstnance dále zahrnují tyto příjmy zúčtované zaměstnanci organizací nebo malou
organizací v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá jeho účast na nemocenském pojištění:
Plnění věrnostní nebo stabilizační povahy; za taková plnění se vždy poskytují plnění
poskytnutá z důvodu trvání zaměstnání po určitou dobu nebo k určitému dni (s výjimkami
stanovenými v tomto ustanovení pod body 1. až 10.).
V projednávané věci žalobce uzavřel s pojišťovnou K., a.s., pojistné smlouvy ve
prospěch jiné osoby ve smyslu ust. §794 o. z. Podle ust. §794 odst. 2 o. z. na pojistné
smlouvy uzavřené ve prospěch jiné osoby se přiměřeně užije ustanovení o smlouvě ve
prospěch třetí osoby (§50) s tím, že souhlas jiné osoby může být dán i dodatečně při
uplatnění práv vyplývajících z pojistné události.
Ze skutkových okolností vyplývá, že souhlas třetí osoby (zaměstnanců žalobce) nebyl
nikdy dán, a to již proto, že tito zaměstnanci ani o uzavření pojistných smluv nevěděli
a z pojistných smluv nebylo nikdy plněno.
Nejvyšší správní soud proto souhlasí s právními závěry, které jsou vysloveny
v kasační stížnosti. Uzavřené pojistné smlouvy se týkaly pouze žalobce a pojišťovny a nelze
dojít k závěru, že plnění, která žalobce vynaložil v souvislosti s pojistnými smlouvami, jsou
plněním věrností nebo stabilizační povahy. Nelze ani přehlédnout, že Městský soud v Praze
v napadeném rozsudku nezdůvodnil, v čem vlastně spatřuje věrnostní nebo stabilizační
povahu plnění žalobce na pojistné smlouvy.
Kasační stížnost je tedy důvodná a Nejvyšší správní soud napadený rozsudek, který
vycházel z odlišného právního názoru, zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu