ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.15.2007
sp. zn. 3 Ads 15/2007 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce
J. Z., zastoupeného Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Muchova
9/223, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2006, č. j.
12 Ca 42/2005 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatele, Mgr. Dagmar Dřímalové, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2600 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Žalobce se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku
Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované
č.j. 3044/04/Hj, ze dne 30. 6. 2004. Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR
(dále jen „VZP“) jím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Okresní pojišťovny VZP
v Hradci Králové, č.j. OŘ 1/04, ze dne 5. 4. 2004, kterým byl zamítnut návrh žalobce
na povolení obnovy řízení ve smyslu §62 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správního řádu), ve znění pozdějších předpisů (dále je „správní řád“) ve věci platebních
výměrů č. 4240100431 a 2140100430, ze dne 8. 6. 2001, a napadené rozhodnutí potvrdil.
Městský soud v Praze vycházel z následujícího skutkového stavu:
Žalobce je u žalované veden jako osoba bez zdanitelných příjmů od 1. 4. 1994
do 3. 1. 1995 a od 1. 4. 1996 do 31. 10. 1996, jako zaměstnanec od 8. 12. 1992 do 31. 3. 1994,
od 4. 1. 1995 do 5. 1. 1996 a od 1. 11. 1996 do 31. 3. 1997 a jako zaměstnanec v souběhu
se samostatnou výdělečnou činností od 1. 4. 1997 dosud. Od 9. 1. 1996 do 31. 3. 1996 byl
žalobce uchazečem o zaměstnání a pojistné za něho hradil stát. Žalobce jako osoba bez
zdanitelných příjmů neplatil pojistné, první platbu uhradil dne 29. 8. 1996 ve výši 1352 Kč.
Po zahájení správního řízení o dlužné pojistné a penále od 1. 4. 1994 do 29. 2. 2000 předložil
žalobce předvolání k Okresnímu soudu v Hradci Králové v právní věci jeho žaloby
o neplatnost výpovědi z pracovního poměru u firmy F., s. r. o. H. K. Poté, co žalobce
nereagoval na výzvu Okresní pojišťovny VZP a nepředložil výsledek soudního sporu,
vyměřila dne 23. 3. 2000 žalovaná žalobci dlužné pojistné ve výši 6271 Kč a penále ve výši
6294 Kč. Tyto platební výměry nabyly právní moci dne 3. 5. 2000. Jelikož dodatečně dne
23. 8. 2000 žalobce osobně doručil správnímu orgánu prvního stupně rozsudek Okresního
soudu v Hradci Králové, jímž byla vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru,
doporučil správní orgán žalobci požádat o změnu platebních výměrů v rámci přezkoumání
platebních výměrů v mimoodvolacím řízení. Následně vydala Okresní pojišťovna VZP
Hradec Králové rozhodnutí č.j. 651/Ji, kterým povolila obnovu řízení. Protože došlo u žalobce
ke změně v zařazení plátce z kategorie osoba bez zdanitelných příjmů do kategorie
zaměstnanec, vyměřila Okresní pojišťovna VZP Hradec Králové dne 8. 6. 2001 nově žalobci
dlužné pojistné ve výši 1751 Kč (platební výměr č. 4240100431) a penále ve výši 5795 Kč
(platební výměr č. 2140100430).
Dne 13. 2. 2004 podal žalobce návrh na obnovu řízení ukončeného výše uvedenými
platebními výměry. Návrh odůvodnil tím, že objevil listinu – vyúčtování z roku 1996,
kde je výslovně uvedeno, že v roce 1996 nemá žádné nedoplatky pojistného. Okresní
pojišťovna Hradec Králové rozhodnutím č.j. OŘ 1/04 návrh žalobce na obnovu řízení zamítla,
neboť se podle ní nejedná o nové skutečnosti, které plátce nemohl uplatnit již v době vydání
rozhodnutí. Správnímu orgánu pak nejsou známy žádné nové skutečnosti případu,
které by zakládaly podmínky pro obnovu řízení.
Podané odvolání Rozhodčí orgán žalované zamítl a napadené rozhodnutí Okresní
pojišťovny Hradec Králové potvrdil. Předmětem odvolacího řízení podle něj může být
pouze posouzení právní otázky, zda orgán, který rozhodoval v prvním stupni o povolení
nebo nařízení obnovy, rozhodl v souladu s §62 správního řádu. Ze spisového materiálu
je zřejmé, že žalobce nahlížel do kopií spisu na Okresní pojišťovně dne 4. 11. 2003
a do originálů u Rozhodčího orgánu žalované dne 20. 11. 2003. Ani v jednom ze spisových
materiálů nejsou uložena vyúčtování pojistného na zdravotní pojištění starší roku 1999,
neboť do té doby okresní pojišťovny vyúčtování, která mají pouze informativní charakter,
zasílaly pouze plátci, ale do spisu je nezakládaly. Žalobce tedy důkazní listinu nemohl najít
ve spisových materiálech, ale musel ji obdržet poštou nebo při osobní návštěvě okresní
pojišťovny již v říjnu 1996. Vyúčtování pojistného ze dne 18. 10. 1996 proto nelze podle
žalované považovat za nový důkaz, který by mohl mít podstatný vliv na rozhodnutí podle
§62 odst. 1 písm. a) správního řádu.
Na základě takto zjištěného sutkového stavu dospěl Městský soud v Praze k závěru,
že žaloba není důvodná. Pro nové skutečnosti nebo důkazy se obnovuje správní řízení
podle §62 odst. 1 písm. a) správního řádu za předpokladu, že vyšly najevo po právní moci
rozhodnutí a že je účastník v původním řízení buď vůbec neznal, nebo je bez své viny nemohl
uplatnit například proto, že listina nebo jiná věc potřebná k provedení důkazu byla
nedostupná, že důležitý svědek nebyl dosažitelný nebo dodatečně vypověděl o důležitých
okolnostech, ačkoli v původním řízení odepřel výpověď. Jestliže tedy žalobce navrhuje
jako nový důkaz vyúčtování ze dne 18. 10. 1996, není zde splněna základní podmínka
pro povolení obnovy řízení, tj. existence nového důkazu, který nemohl být v řízení uplatněn
bez zavinění účastníka řízení. Obnova řízení proto není v daném případě možná.
Dle názoru soudu nebyla žalobci odňata možnost účastnit se řízení nesprávným
postupem správního orgánu a rozhodnutí se v žádném případě neopírá o důkazy,
které by se ukázaly nepravdivými ani nebylo rozhodnutí dosaženo trestným činem. V řízení
před správním orgánem tedy nedošlo k porušení jednotlivých ustanovení správního řádu
a jeho rozhodnutí je v souladu se zákonem a se zjištěným skutkovým stavem.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností. Obnovu řízení považuje za nestandardní, platební výměry vydané v obnoveném
řízení nikdy nespatřil. Správní orgán i po jejich vydání trvale poukazoval na platnost
původních platebních výměrů a po dalším roce je cestou exekuce na žalobci vymohl. Teprve
v roce 2002 týž správní orgán zjistil, že byla povolena obnova řízení. Původní platební
výměry nebyly zrušeny ani v době, kdy byla zastavena exekuce. Do dnešního dne tak platí
jak původní výměry, tak i výměry obnovené.
Takto formulovanou kasační stížnost doplnila následně soudem ustanovená
zástupkyně stěžovatele. Uplatnila důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Platební výměry ze dne 8. 6. 2001 stěžovatel v předmětné době neobdržel, přesto nabyly
podle žalované dne 30. 6. 2001 právní moci. Sama Okresní pojišťovna existenci nově
vydaných platebních výměrů nezmiňuje v dalším soudním řízení, které se stěžovatelem vedla
u Okresního soudu v Hradci Králové, ani cca rok poté, co byly vydány.
Na vyúčtování pojistného za zdravotní pojištění ze dne 18. 10. 1996, kterým stěžovatel
odůvodnil svůj návrh na obnovu řízení, je uvedeno, že ke dni 1. 5. 1996 činí původní
zůstatek pojistného 0 Kč. Tvrzení žalované, že uvedené vyúčtování je toliko „sjetina“
z počítače, která má pouze informativní charakter a do roku 1999 byla zasílána pouze
plátcům pojistného, a nebyla v jejich spisech zakládána, považuje stěžovatel za účelové,
neboť se nepochybně jedná o počítačová data, která má žalovaná k dispozici a ze kterých
vychází do budoucna.
Stěžovatel nahlížel do spisu žalované v listopadu 2003, tj. více než sedm let poté,
co bylo předmětné vyúčtování vydáno. O této listině do té doby nevěděl, žalovaná nijak
nedoložila, že by ji stěžovatel obdržel. Zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení podle
§62 správního řádu tak byly podle stěžovatele splněny. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 9. 1. 2007 uvedla, že platební
výměry si stěžovatel převzal do vlastních rukou dne 14. 6. 2001, což lze ověřit z kopií
doručenek založených v soudním spise. Není rovněž pravda, že stěžovatel v listopadu 2003,
kdy nahlížel do spisu, zde nalezl předmětnou listinu. Kdyby tomu tak bylo, musela by tato
listina být ofotografována a jemu předána, o čemž by existoval záznam v podobě zápisů
z osobních jednání konaných na VZP. Uvedená listina se nachází pouze v držení stěžovatele.
Vyúčtování pojistného je pak kontrolní sestava, kterou žalovaná zasílá plátcům
pojistného průběžně od roku 1993. Tato sestava zohledňuje žalované známý stav v evidenci
pohledávek a úhrad pojistného v daném okamžiku. S ohledem na změny v těchto evidencích
a změny v mechanismu vyúčtování způsobené novelizacemi zákonů, jakož i plnění povinnosti
plátců podle §10 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, není podle
žalované reálné uchovávat veškeré již překonané, změněné a jinak neplatné záznamy tak,
aby bylo možné stav minulých let s naprostou přesností navodit. Od roku 1999 jsou
vyúčtování plátcům zasílána do vlastních rukou a archivována ve spisech.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu stěžovatelem uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná. Z jejího obsahu je zřejmé, že se stěžovatel dovolává důvodu
vymezeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Nové důkazy odůvodňující povolení obnovy správního řízení podle §62 odst. 1
písm. a) správního řádu musejí splňovat kumulativně dvě podmínky. Jednak je to potenciál
mít podstatný vliv na rozhodnutí, jednak skutečnost, že důkaz nemohl být v řízení uplatněn
bez zavinění účastníka řízení. Stěžovatelem označené vyúčtování pojistného nesplňuje podle
Nejvyššího správního soudu ani jednu z uvedených podmínek.
Předně je hodnota navrženého důkazu – s ohledem na informace poskytnuté žalovanou
o jeho charakteru – velmi sporná, vychází-li se zde pouze z údajů sdělených žalované
samotnými plátci, a jí tedy aktuálně známých. Míra vlivu, který mohlo toto vyúčtování mít
na rozhodnutí o věci samé, je tedy v podstatě nulová. I kdyby však Nejvyšší správní soud
připustil význam předmětného důkazu pro rozhodnutí o věci samé, není splněna ani druhá
podmínka, a to nemožnost jeho dřívějšího uplatnění bez zavinění účastníka řízení. Vyúčtování
pojistného za rok 1996 je pouze v držení stěžovatele, a to od října uvedeného roku.
V rozhodné době nebylo žalovanou zakládáno do spisu a tvrzení, podle něhož je stěžovatel
objevil ve spisu v roce 2003, se tedy nemůže zakládat na pravdě. Návrh tak neobstojí
ani v tomto ohledu, neboť stěžovatel zjevně mohl uplatnit navržený důkaz již v průběhu
původního správního řízení. Nejvyšší správní soud proto přisvědčuje závěrům Městského
soudu v Praze, že stěžovatelem označené vyúčtování pojistného nelze považovat za nový
důkaz ve smyslu §62 odst. 1 písm. a) správního řádu.
Pouze na okraj rozhodnutí uvádí Nejvyšší správní soud, že soudě podle obsahu
stěžovatelových podání, nebrojí stěžovatel ani tolik proti platebním výměrům vydaným
v obnoveném řízení samém (které jsou nakonec v jeho prospěch, neboť se jimi snižuje dlužná
částka), jako spíše proti exekuci, která byla proti němu vedena, a to i v době po vydání těchto
nových platebních výměrů. Adekvátním právním nástrojem, jak se v tomto ohledu domoci
nápravy, je však postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nikoli
mimořádný opravný prostředek ve správním řízení.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek Městského
soudu v Praze netrpí vadou podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a kasační stížnost
proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaná měla ve věci
úspěch, nevznikly jí však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec její běžné
úřední činnosti. Soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b) a d) ve spojení
s §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení
o kasační stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení a písemné podání soudu, ve výši
2 x 1000 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za dva úkony
právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 2600 Kč. Uvedená částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s. ).
V Brně dne 15. srpna 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu