ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.16.2007
sp. zn. 3 Ads 16/2007 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyně JUDr. J. K., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem
Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 21. 3. 2006, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006 č. j. 42
Cad 221/2006 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná podala včas kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
29. 11. 2006 č. j. 42 Cad 221/2006 - 26, kterým bylo pro nezákonnost zrušeno její rozhodnutí
ze dne 21. 3. 2006 č. X, věc jí byla vrácena k dalšímu řízení a bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že shora uvedeným rozhodnutím
žalované byla žalobkyni, která je soudkyní Městského soudu v Praze, zamítnuta žádost
o přepočet starobního důchodu s tím, že doplatky mzdy za rok 2003 ve výši 86 508 Kč
a za rok 2004 ve výši 127 807 Kč nelze pro důchodové účely započítat, neboť byly dodatečně
zúčtovány až při rozúčtování platu za měsíc listopad 2005. Tento rok je však rokem, do něhož
spadá datum přiznání důchodu, a proto již není rozhodným obdobím pro stanovení osobního
vyměřovacího základu ve smyslu ust. §18 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítla nesouhlas s tímto
rozhodnutím, protože nevychází z právního názoru Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005
sp. zn. II. ÚS 348/04, který je vyjádřen pro srovnatelnou právní situaci. Závaznost tohoto
nálezu pro všechny orgány a osoby, včetně žalované, vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy.
Z nálezu vyplývá, že „je nepřípustné, aby příslušné státní orgány pouze důsledně vyžadovaly
plnění povinností ze strany občanů (v daném případě placení pojistného) a nedbaly přitom
ochrany jejich zájmů…systém sociálního pojištění by v případě přijetí platby stěžovatele
a jejího následného neuznání pro účely výpočtu výše důchodů připomínal princip
mechanizmu označovaného jako perpetuum mobile druhého druhu…výrazem takového
postupu je přepjatý formalizmus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné
nespravedlnosti, což vede k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.“ Jestliže
Ústavní soud v daném případě dospěl k závěru, že i náhrada mzdy vyplacená stěžovateli
až v souvislosti s rozhodnutím soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru,
je příjmem započitatelným do vyměřovacího základu, který lze rozpočítat na jednotlivé
kalendářní měsíce a roky po dobu neplatného rozvázání pracovního poměru, pak obdobně
je třeba i doplatky platů, vyplacených až v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu
o zrušení zákonných ustanovení, podle nichž byly tyto platy odňaty, považovat za příjmy
započitatelné do vyměřovacího základu, které lze rozpočítat na jednotlivé kalendářní měsíce
a roky, v nichž by byly zúčtovány, kdyby nebyly v rozporu s ústavním pořádkem odňaty.
Skutečnost, že z dodatečně zúčtovaných platů bylo odvedeno pojistné na sociální zabezpečení
včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, avšak uvedený příjem se nepromítl
do osobního vyměřovacího základu rozhodného pro výpočet starobního důchodu, je výrazem
přepjatého formalizmu, jehož důsledkem bylo sofistikované zdůvodňování zjevné
nespravedlnosti, spočívající na j edné straně v akceptování vybírání pojistného na sociální
zabezpečení, na druhé straně není akceptován pro výpočet plnění z takového obligatorního,
státem garantovaného pojištění. Žalobkyně zdůraznila, že k včasnému nezúčtování platů,
které jí náležely, nedošlo její vinou, nýbrž v důsledku příslušného legislativního opatření.
Žalobkyně navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalované
k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že odkazuje na ust. §5 zákona č. 589/1992 Sb.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že příjem, který nebyl zúčtován, nezaložil a ani nemohl založit
účast na nemocenském (a tedy ani důchodovém) pojištění. Pokud mzda zúčtována je, stává
se příjmem v měsíci, za který byla zúčtována. Jelikož oba sporné doplatky byly zúčtovány
v roce 2005, jde o příjmy roku 2005, který však nespadá do období rozhodného pro výpočet
osobního vyměřovacího základu. Ke shora uvedenému nálezu Ústavního soudu žalovaná
uvedla, že tento soud nezrušil ust. §11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění a ust. §5
odst. 2 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., ale pouze korigoval nejextrémnější exces a provedl
výklad těchto ustanovení, pokud se týče nezapočtené mzdy vyplacené dodatečně, avšak pouze
na základě pravomocného rozhodnutí soudu o neplatném sko nčení pracovního poměru.
Žalovaná proto nesouhlasila s právním názorem žalobkyně, že pro aplikaci shora uvedeného
nálezu Ústavního soudu svědčí srovnatelná právní situace. Žalovaná poukázala na změny
provedené zákonem č. 24/2006 Sb., které se týkají důsledků neplatného skončení pracovního
poměru a na projednávanou věc se nevztahují, a navrhla zamítnutí žaloby.
Krajský soud se zabýval především shora uvedeným nálezem Ústavního soudu z toho
pohledu, zda jeho závěry, resp. právní názor v něm vyjádřený, lze aplikovat na projednávanou
věc, protože v tomto nálezu jde skutkově o situaci, kdy stěžovateli nebyly do vyměřovacího
základu zahrnuty výdělky za určité roky, neboť mzda za tyto roky mu byla vyplacena
najednou později v návaznosti na skončené soudní řízení o neplatnost výpovědi z pracovního
poměru, v němž byl stěžovatel úspěšný.
Krajský soud vycházel z obecných úvah nálezu Ústavního soudu, které jsou založeny
na tom, že je nepřípustné, aby příslušné státní orgány pouze důsledně vyžadovaly splnění
povinností ze strany občanů (v daném případě placení pojistného) a nedbaly přitom ochrany
jejich zájmů. Systém sociálního pojištění by v případě přijetí platby za stěžovatele a jejího
následného nerealizování pro účely výpočtu výše důchodu připomínal princip mechanizmu
označovaného jako perpetuum mobile druhého druhu. Výrazem takového postupu je přepjatý
formalizmus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti,
což vede k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud připomenul, že z pojišťovacího vztahu vyplývá, že při splnění podmínek
ze strany pojištěného odpovídá vzniklému právu na důchod povinnost druhé strany (žalované)
taková plnění v důchodovém pojištění poskytovat. Z nálezu Ústavního soudu rovněž plyne,
že v jím projednávané věci nelze použít toliko gramatický výklad, bez přihlédnutí ke smyslu
a účelu dotčených ustanovení i celého systému důchodového pojištění.
Po zhodnocení těchto skutečností krajský soud dospěl k závěru, že je třeba přisvědčit
žalobkyni, že v jejím případě jde o situaci zcela srovnatelnou, na níž lze aplikovat shora
uvedený nález Ústavního soudu. Proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení. Žalovanou zavázal, aby v dalším řízení do ročního vyměřovacího základu
žalobkyně v roce 2003 započetla dodatečně vyplacenou částku 86 508 Kč a v roce 2004
částku ve výši 127 807 Kč. Žalovaná tak stanoví nově osobní vyměřovací základ, z něhož
znovu vypočítá výši starobního důchodu žalobkyně.
Žalovaná kasační stížnost podala z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Žalovaná nesouhlasí s právním hodnocením obsaženým v napadeném rozsudku.
V případě žalobkyně se nejedná o mzdu vyplacenou v souvislosti s neplatným skončením
pracovního vztahu zakládajícího účast na pojištění, jejíž zápočet v období, ve kterém byla
zúčtována, by ve spojení s ust. §5 odst. 2 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb. a ust. §11 odst. 2
zákona č. 155/1995 Sb. znamenal nezhodnocení určité doby pojištění.
Novela ust. §16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., provedená zákonem č. 24/2006 Sb.
s účinností od 1. 2. 2006 stanovila podmínku, za níž lze, na rozdíl od úpravy dané v §6
odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., zahrnout do vyměřovacího základu pojištěnce mzdu
za období, za které náležela, bez ohledu na to, kdy byla zúčtována. Touto podmínkou
je, že mzda byla pojištěnci dodatečně vyplacena v souvislosti s pravomocným rozhodnutím
soudu o neplatném skončení pracovněprávního vztahu zakládajícího účast na pojištění.
V žádném jiném případě takto postupovat nelze. Podle zásady stanovené v §6 odst. 1
ve spojení s §5 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. je mzda započitatelná zásadně
v tom kalendářním měsíci a roce, v němž byla zúčtována. Jiný výklad §6 odst. 1 ve spojení
s §5 odst. 2 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb. s přihlédnutím k současnému znění §16 odst. 3
věty třetí zákona č. 155/1995 Sb. podle názoru žalované nelze přijmout.
Žalobkyni byla prokazatelně zúčtována část mzdy za roky 2003 a 2004 až v roce 2005,
který již nespadá do rozhodného období pro výpočet jejího osobního vyměřovacího základu.
Proto nemůže být dodatečně zahrnuta do vyměřovacího základu rozhodného pro výši jejího
starobního důchodu. Podmínku stanovenou pro takový zápočet žalobkyně nesplňuje, mzda
jí byla vyplacena ze zcela jiných důvodů, pro zápočet podle zákona č. 155/1995 Sb.
irelevantních.
Žalovaná se domnívá, že pokud by chtěl zákonodárce umožnit zahrnutí mzdy
do vyměřovacího základu pojištěnce v období, za které náležela, bez ohledu na to, kdy byla
zúčtována, nepochybně by to v novele zákona o důchodovém pojištění vyjádřil a tuto možnost
by neomezil tak, jak to učinil podmínkou stanovenou v §11 odst. 2 větě páté zákona
č. 155/1995 Sb.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla:
Zdůvodnění kasační stížnosti, pokud argumentuje novelizací ust. §11 a 16 zákona
č. 155/1995 Sb., která byla provedena zákonem č. 24/2006 Sb., odvádí pozornost od právního
závěru, k němuž dospěl Ústavní soud v citovaném nálezu a jehož podstatu – bez ohledu
na konkrétní skutek, který byl předmětem tehdejšího řízení – zobecnily pro srovnatelné právní
případy závěry vytčené v odůvodnění nálezu jako právní věty. Právní závěr vyslovený
Ústavním soudem sleduje obecně cíl, aby odměna (mzda, plat) za práci, na kterou měl
zaměstnanec nárok v období rozhodném pro stanovení osobního vyměřovacího základu
pro vyměření důchodu a která mu nebyla vyplacena v důsledku porušení zákona, byla
v osobním vyměřovacím základu zohledněna a zaměstnanec tak nebyl nedůvodně
diskriminován.
Dlouholetá praxe orgánů sociálního zabezpečení a soudní judikatura v této otázce
byla zmíněným nálezem Ústavního soudu překonána. Rozsah provedené novelizace,
jak na ni poukazuje kasační stížnost, je pro posouzení žalobkyní uplatněného nároku zcela
nerozhodný již jen s ohledem na to, že Ústavní soud v závěru citovaného nálezu jednoznačně
preferoval jako zcela dostačující nápravu provedením ústavně konformního výkladu
příslušných ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. a zákona č. 589/1992 Sb., aniž by byla
nezbytná novelizace těchto zákonů.
Žalobkyně navrhla, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.), posoudil kasační stížnost
takto:
Mezi účastníky není sporný skutkový základ projednávané věci. Nálezem Ústavního
soudu, který byl uveřejněn pod č. 354/2005 Sb., dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce
zákonů se zrušuje ust. §2 zákona č. 427/2003 Sb., ve znění zákona č. 626/2004 Sb. a zákona
č. 127/2005 Sb., pokud se týká soudce okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího
soudu a Nejvyššího správního soudu (§1 písm. i) zákona č. 427/2003 Sb. ve znění zákona
č. 626/2004 Sb. a zákona č. 127/2005 Sb.).
Nálezem Ústavního soudu, který byl uveřejněn pod č. 355/2005 Sb., dnem vyhlášení
tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se zrušuje ust. §2 zákona č. 425/2002 Sb., pokud se týká
soudce okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního
soudu (§1 písm. h) zákona č. 425/2002 Sb.).
Nálezem Ústavního soudu, který byl uveřejněn pod č. 356/2005 Sb., bylo rozhodnuto,
že ust. §1 písm. h) zákona č. 590/2004 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku
2004 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům
a poslancům Evropského parlamentu, zvoleným na území České republiky, se zrušuje dnem
vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Na základě těchto nálezů Ústavního soudu byl žalobkyni při zúčtování platu za měsíc
listopad 2005 zúčtován dodatečně za rok 2003 doplatek ve výši 86 508 Kč brutto a za rok
2004 doplatek ve výši 127 807 Kč brutto.
Podstata sporu mezi účastníky spočívá v posouzení právní otázky, zda bez výslovné
zákonné úpravy lze tyto dodatečně vyplacené částky mzdy soudci zahrnout do osobního
vyměřovacího základu pro výpočet výše jeho starobního důchodu. Krajský soud o této právní
otázce rozhodl kladně, žalovaná se domnívá, že toto rozhodnutí vychází z nesprávného
právního posouzení věci.
Krajský soud při právním posouzení věci správně obrátil pozornost k nálezu
Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. I ÚS 348/04, jak je již jeho obsah popsán
v podstatných obrysech výše. Krajský soud vyšel z právní věty tohoto nálezu, v níž se uvádí,
že z ust. §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. nelze dovodit, že by vylučovalo možnost zpětného
rozúčtování příjmů, jež se zahrnují do vyměřovacího základu. Ústavní soud dovodil,
že z pojišťovacího vztahu, byť i veřejnoprávního, vyplývá, že při splnění podmínek ze strany
pojištěného odpovídá vzniklému právu na důchod povinnost druhé strany taková plnění
v důchodovém pojištění poskytovat. Je nepřípustné, aby příslušné státní orgány pouze
důsledně vyžadovaly splnění povinností ze strany občanů (v daném případě plnění pojistného)
a nedbaly přitom ochrany jejich zájmů. Systém sociálního pojištění by v případě přijetí platby
za stěžovatele a jejího následného realizování pro účely výpočtu výše důchodů připomínal
princip mechanizmu, označovaného jako perpetuum mobile druhého druhu. Výrazem
takového postupu je přepjatý formalizmus, jeho důsledkem je sofistikované zdůvodňování
zjevné nespravedlnosti, což vede k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud vyslovil názor, že v daném případě (tj. v případě, kdy stěžovateli byla
dodatečně vyplacena náhrada mzdy na základě rozhodnutí soudu o neplatném skončení
pracovního poměru) nelze použít toliko gramatický výklad, bez přihlédnutí ke smyslu a účelu
dotčených ustanovení i celého systému důchodového pojištění. Ústavní soud konstatoval,
že pokud soudy provedly pouze gramatický výklad dotčených ustanovení, bez ohledu
na logiku věci a na požadavky kladené ústavním po řádkem, zasáhly tím do stěžovatelova
práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Soudy
porušily i čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny.
Nejvyšší správní soud zastává názor, že shora uvedené právní závěry Ústavního
soudu, byť se týkaly věci skutkově odlišné, je třeba aplikovat i v projednávané věci,
a to bez ohledu na to, zda pozitivní právní úprava na projednávanou věc výslovně pamatuje.
V té souvislosti je třeba mít na zřeteli, že žalobkyně nenese žádnou vinu na tom,
že až na základě nálezů Ústavního soudu jí byla dodatečně vyplacena část mzdy. Jiný výklad
by znamenal výklad ústavně nekonformní, který by žalobkyni způsobil zjevnou
nespravedlnost tak, jak ji v uvedeném nálezu chápe Ústavní soud.
Nejvyšší správní soud ještě poznamenává, že jestliže se náhrada mzdy podle nálezu
Ústavního soudu a podle shora uvedené novely zákona považuje za příjem v období,
ve kterém pojištěnec nevykonává výdělečnou činnost, tím spíše spadá do takového období
mzda za období, kdy pojištěnec výdělečnou činnost vykonává a není obtížné identifikovat
měsíce, kdy měla být zúčtována.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného tedy kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle ust. §60 odst. 1
s. ř. . Žalovaná ve věci úspěch neměla a úspěšné žalobkyni nevznikly v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu