ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.86.2006
sp. zn. 3 Ads 86/2006 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
A. R. T., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Komárkem, advokátem se sídlem Svobody 235/49,
Cheb, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o
žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 10. 2005, vedené u Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. 16 Cad 231/2005, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 19. 5. 2006, č. j. 16 Cad 231/2005 - 71, ve znění opravného usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 12. 7. 2006, č. j. 16 Cad 231/2005 - 92,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni 19. 5. 2006, č. j. 16 Cad 231/2005 - 71, ve znění
opravného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 7. 2006, č. j. 16 Cad 231/2005 - 92,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 6. 10. 2005, byla zamítnuta žádost žalobce (dále též
„stěžovatel“) o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek podle §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Žalovaná
uvedla, že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Chebu ze dne 1. 9. 2005
nebyl žalobce plně invalidní, neboť jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla o
20 %, přičemž §39 zákona stanoví, že pojištěnec je plně invalidní, jestliže z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné
činnosti nejméně o 66 %.
Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, v níž nesouhlasil se zamítnutím
své žádosti o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek §38 zákona s tím, že v řízení
nebyl dostatečně zjištěn jeho zdravotní stav, neboť podle jeho názoru zdravotní stav odpovídá
plné invaliditě. K tomu uvedl, že pro své politické smýšlení byl v Íránu, odkud pochází,
vyloučen ze školy a tři měsíce vězněn. Posléze byl odveden k výkonu základní vojenské
služby po dobu válečného konfliktu s Irákem, kde strávil šest měsíců ve válečné linii a byl
zraněn výbuchem bomby. Poté byl léčen a operován, ocitl se v péči psychiatrů a po vyléčení
byl opět vzat do vězení na devět měsíců, kde byl fyzicky a psychicky týrán. Při propuštění
čelil výhružkám zastřelení z důvodu jeho možných dalších politických aktivit. Z těchto
důvodů žalobce v roce 2000 opustil Íránskou islámskou republiku a dne 20. 7. 2000 požádal
o udělení azylu z politických důvodů v České republice; azyl mu byl udělen dne 12. 2. 2001.
Po dobu svého pobytu v České republice je nucen navštěvovat odborné lékaře, včetně
psychiatra, z důvodů vážného zdravotního stavu nemůže bez pomoci sociálních pracovníků
zvládat běžné životní situace, nevyrovnal se s válčenými prožitky, musí dále čelit stresům,
ztráty kontaktů s rodiči a s každodenní agresivitou kvůli svému muslimskému původu.
Navrhl, aby byl opětovně posouzen jeho zdravotní stav a aby soud rozhodnutí žalované zrušil
a věc jí vrátil k novému řízení a rozhodnutí.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla provedení důkazu posudkem Posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věci, který dostatečně posoudí žalobcův zdravotní stav
a rozhodne o stupni invalidity, neboť se jedná o otázku posouzení komplexního zdravotního
stavu žalobce, vyžadující odborných znalostí z oblasti medicíny. Dodala však, že kromě
splnění zdravotní podmínky pro vznik nároku na plný invalidní důchod musí být splněna
podmínka získání potřebné doby pojištění.
Rozsudkem ze dne 19. 5. 2006, č. j. 16 Cad 231/2005, ve znění opravného usnesení
ze dne 12. 7. 2006, č. j. 16 Cad 231/2005 - 92, Krajský soud v Plzni žalobu žalobce jako
nedůvodnou zamítl. Z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věci soud
zjistil, že žalobce byl ke dni vydání rozhodnutí žalované plně invalidní, s datem vzniku
invalidity k 27. 9. 2005, neboť u něj z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
došlo k poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 70 %. Z podnětu žalobce, který
nesouhlasil se závěry posudkové komise ohledně data vzniku invalidity, jež podle něj nastala
již v době jeho příchodu do České republiky v roce 2000, soud opatřil druhý posudek
posudkové komise. V něm bylo opětovně stanoveno, beze změny posudkového závěru, datum
vzniku invalidity k 27. 9. 2005, kdy byla provedena potřebná lékařská vyšetření, neboť
posudková komise nemohla posunout datum vzniku invalidity na rok 2001 z důvodu
neexistence lékařského nálezu odůvodňujícího přiznání plného invalidního důchodu.
Na základě toho se soud pokusil vyzvat žalovanou, aby vydala rozhodnutí podle §62 s. ř. s.,
jímž by byl žalobce plně uspokojen. Žalovaná uvedla, že nelze vydat takové uspokojující
rozhodnutí, kterým by plný invalidní důchod byl přiznán, i když byl žalobce uznán plně
invalidním, neboť žalobce nesplňuje druhou zákonnou podmínku v podobě získání potřebné
doby pojištění.
Soud na základě listin stvrzujících existenci doby evidence žalobce u úřadu práce
posoudil, že žalobce nesplnil časovou podmínku pro vznik nároku na plný invalidní důchod.
Vyjádřil, že k datu 27. 9. 2005 byl žalobce plně invalidní, nárok na dávku plného invalidního
důchodu mu však nevznikl, neboť nesplnil druhu zákonnou podmínku podle §38 písm. a)
zákona v podobě získání potřebné doby pojištění. U žalobce jako osoby starší 28 let činí doba
pojištění pro vznik nároku na plný invalidní důchod 5 let z 10 let zpětně počítaných od data
vzniku invalidity. Na území České republiky žalobce nikdy nepracoval a byl veden v evidenci
úřadu práce bez nároku na hmotné zabezpečení. S ohledem na §5 odst. 1 písm. n) zákona
soud vyjádřil, že za potřebnou dobu pojištění lze žalobci započítat toliko dobu tří let,
po kterou byl veden v evidenci úřadu práce a za kterou mu nenáležela podpora
v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci s tím, že tato doba tří let se zjišťuje zpětně
ode dne vzniku nároku na důchod. Uvedl, že námitky týkající se neúplně zjištěného
skutkového stavu při posouzení zdravotního stavu byly sice důvodné, přesto však žalobce
nesplnil podmínky vzniku nároku na plný invalidní důchod z důvodů absence získání
potřebné doby pojištění. Jako bezpředmětnou soud označil námitku žalobce, že invalidita
vznikla před datem 27. 9. 2005. Soud dospěl k závěru, že když žalobce nemůže splnit
podmínku doby pojištění v rozsahu 5 let z posledních 10 let zpětně od data invalidity,
pak by tuto časovou podmínku nesplnil ani pokud by datum vzniku invalidity byla posunuto
zpět, neboť žalobce přišel na území České republiky v roce 2000 a nikdy zde nepracoval.
S ohledem na tyto skutečnosti krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatel namítl nesrozumitelnost a zmatečnost rozsudku
krajského soudu, který měl rozhodnutí žalované zrušit a věc jí vrátit k dalšímu řízení s tím,
aby žalovaná vydala rozhodnutí nové. Stěžovatel odkazem na zjištění získaná v rámci
žalobního řízení argumentoval tím, že žalovaná by posléze měla vydat nové rozhodnutí,
v němž by vycházela ze skutečnosti, že posudková komise shledala žalobce plně invalidním.
Žalobce očekával, že po zrušení rozhodnutí žalované bude vydáno nové rozhodnutí, které
konstatuje, že je stěžovatel plně invalidní s tím, že nemá nárok na plný invalidní důchod.
Námitka nesrozumitelnosti se vztahuje k části odůvodnění, kde je uvedeno, že soud vzal
za prokázané, že k datu rozhodnutí žalované nebyl žalobce částečně ani plně invalidní,
což je posléze popřeno uvedením data vzniku plné invalidity na základě zjištění posudkové
komise, a to ke dni 27. 9. 2006. Dále vyslovil názor, že odměna stanovená advokátovi podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb. není správná. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl,
aby rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2005, č. j. 16 Cad 231/2005 - 71, byl
zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se plně ztotožňuje s rozsudkem
Krajského soudu v Plzni. Dodala, že i když byl stěžovatel uznán plně invalidním, nelze jeho
žalobě a žádosti o plný invalidní důchod vyhovět. I pokud by soud nevynesl zrušující
rozsudek, žalovaná bude muset vydat rozhodnutí, kterým se žádost o plný invalidní důchod
zamítá z důvodu nezískání potřebné doby pojištění.
Kasační stížnost je podle §102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán, pokud neshledá vady, k nimž by s ohledem na
§109 odst. 3 s. ř. s. byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu
prvního stupně, která může spočívat v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě též v jiné vadě řízení, mohla-li mít tato vada za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé.
Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti shledal pochybení
Krajského soudu v Plzni spočívající v jiné vadě řízení před soudem, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, tedy důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.. Ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s. se jedná o vadu, k níž je Nejvyšší
správní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti a není při tom vázán důvody kasační
stížnosti. Krajský soud v řízení pochybil, neboť překročil meze žalobních důvodů
při přezkoumání napadeného rozhodnutí žalované. Rovněž s ohledem na vázanost soudu
rozhodujícího ve správním soudnictví mezemi žalobních bodů podle §75 odst. 2 s. ř. s.
krajský soud svým rozhodnutím zasáhl do legitimního očekávání stěžovatele, jak soud naloží
s jeho žalobními námitkami, které shledal důvodnými, a se žalobou jako celkem. Nejvyšší
správní soud proto odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS
654/03, v němž je uvedeno, že jestliže rozhodnutí soudu je pro účastníka řízení s ohledem
na dosavadní stav řízení, stav dokazování, existující procesní situaci a především uplatněné
právní námitky překvapivé, nelze hovořit o tom, že soud dostál své povinnosti poskytovat
jedinci soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší správní
soud ve svém rozsudku ze dne 23. 3. 2006, č. j. 6 Ads 61/2004 - 67, vyjádřil, že žaloba
proti rozhodnutí správního orgánu musí kromě ostatních náležitostí obsahovat i vyjádření,
v jakém rozsahu je správní rozhodnutí napadeno, uvedení důvodů, v nichž žalobce spatřuje
nezákonnost rozhodnutí, a jaký konečný návrh činí. Tímto rozsahem tvrzených nezákonností
je také soud vázán a nemůže napadané rozhodnutí přezkoumávat nad rámec stanovený
žalobou.
Rozhodnutí žalované se zabývalo toliko splněním jedné podmínky pro vznik nároku
na plný invalidní důchod podle §39 odst. 1 zákona, a to posouzením plné invalidity
stěžovatele. Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž stěžovatel namítal pochybení
žalované vycházející z neúplně zjištěného skutkového stavu věci při posouzení jeho
zdravotního stavu. Druhou podmínku, kterou je nezbytné splnit kumulativně s podmínkou
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu nejméně o 66 %, v podobě získání potřebné doby pojištění podle §38
písm. a) ve spojení s §40 zákona, však žalovaná neposuzovala a proto se nestala předmětem
žaloby ani žalobního řízení. Pokud krajský soud na základě posudku posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí zjistil, že žalovaná rozhodla na základě neúplně
a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci ohledně posouzení zdravotního stavu žalobce,
měl soud s ohledem na žalobní námitky a na znění žalobou napadeného rozhodnutí
toto rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení. Pak by bylo povinností žalované
vypořádat se nejen se zjištěnou plnou invaliditou stěžovatele, ale současně také posoudit
splnění podmínky v podobě získání potřebné doby pojištění.
Nejvyšší správní soud dodává, že je povinností správních orgánů, v tomto případě
žalované, posoudit podanou žádost o plný invalidní důchod z hlediska splnění obou
zákonných podmínek pro vznik nároku na plný invalidní důchod. I když ve správním řízení
vyjde najevo, že žadatel jednu podmínku nesplňuje, nezbavuje to podle Nejvyššího správního
soudu žalovanou, aby posoudila splnění zbývající podmínky a o žádosti posléze rozhodla
z hledisek splnění či nesplnění obou podmínek, což neučinila. Z vlastní právní úpravy totiž
vyplývá, že tyto podmínky jsou od sebe neoddělitelné a nejsou na sobě nezávislé.
Pokud krajský soud uznal žalobu v rozsahu pochybení žalované při posouzení
zdravotního stavu pro potřeby plné invalidity za důvodnou, současně ji však zamítl, neboť
podle něj stěžovatel nesplnil podmínku v podobě získání potřebné doby pojištění, vystupoval
při tom spíše v pozici rozhodujícího správního orgánu. Nejvyššímu správnímu soudu
je zřejmá patrně dobře míněná snaha krajského soudu napravit procesní pochybení žalované,
spočívající v neúplně zjištěném skutkovém stavu věci podle požadavků §3 odst. 4 a §32
odst. 1 spr. ř. [v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem,
ve znění pozdějších předpisů – pozn. soudu]. Krajský soud však v tomto případě pochybil,
neboť měl žalobou napadené rozhodnutí z důvodů procesního pochybení vrátit žalované
k dalšímu řízení, aby sama posoudila splnění podmínky získání potřebné doby pojištění.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že soudy ve správním soudnictví, nemohou napravovat
procesní pochybení správních orgánů spočívající v neúplně a nesprávně zjištěném skutkovém
stavu věci. Tím by si ve svém důsledku osobovaly pravomoc správních orgánů jako složek
moci výkonné, do níž spadá rozhodování o právech, právem chráněných zájmech
a povinnostech účastníků správního řízení.
Nad to Nejvyšší správní soud dodává, že sám krajský soud nemohl posoudit přesně
a úplně skutkový stav věci ohledně získání potřebné doby pojištění, neboť z rozhodnutí
žalované je zřejmé, že se touto podmínkou nezabývala vůbec, přičemž je to právě žalovaná,
která je povinna spolehlivě, přesně a úplně zjistit skutečný stav věci, za tímto účelem
si obstarat potřebné podklady a na jejich základě posléze rozhodnout. V daném případě
není ze správního spisu patrné, že by se žalovaná dostatečně zabývala tím, zda žalobce
jako íránský státní příslušník, který v České republice pobývá od roku 2000, splnil potřebnou
dobu pojištění jako jednu z podmínek nároku na plný invalidní důchod, případně
zda neexistuje mezinárodní smlouva s Íránem umožňující započtení dob pojištění apod.
Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že sice rozsudek krajského soudu není prost
vad v podobě písařských chyb, když v jedné jeho části je uvedeno, že krajský soud vzal za
prokázané, že k datu rozhodnutí žalované nebyl stěžovatel plně invalidní, ač krajský soud
současně odkázal na závěry posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věci, kde je
uvedeno, že k datu vydání rozhodnutí žalované byl plně invalidní. Z obsahu celého rozsudku
je nicméně zřejmé, co posudková komise zjistila, jak krajský soud rozhodl a Nejvyšší správní
soud proto neshledal, že by závažnost a intenzita vyskytnuvších se vad přerostla do rozměru
způsobujícího nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu z důvodů nesrozumitelnosti,
ke které by byl podle §109 odst. 3 s. ř. s. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
Ke stížnostní námitce ohledně nesprávného určení odměny zástupci žalobce s ohledem
na vyhlášku č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší správní
soud poukazuje na to, že o náhradě nákladů řízení, mezi něž se řadí i odměna ustanoveného
zástupce, rozhodne v souladu s §110 odst. 2 s. ř. s. opětovně Krajský soud v Plzni v novém
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že řízení
před Krajským soudem v Plzni bylo zatíženo vadou, jež mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí o věci samé, a proto kasační stížností napadený rozsudek podle §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil. Věc současně vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení, v němž je tento
soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího
správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Krajský soud v Plzni v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu