ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.22.2006
sp. zn. 3 As 22/2006 - 138
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce:
T. C. R., a.s., proti žalovanému: Český telekomunikační úřad se sídlem Sokolovská 219,
Praha 9, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ca 191/2004, o přezkoumání
rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 23. 8. 2004 č.j. 19140/2004-
603, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
16. 11. 2005 č. j. 7 Ca 191/2004 - 87,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 16. 11. 2005 č. j. 7 Ca 191/2004 - 87, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 23. 8. 2004 č.j. 19140/2004-603,
a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že žalobce se žalobou domáhal zrušení
rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu, jak je specifikováno v záhlaví tohoto
rozsudku, kterým bylo podle ust. §59 odst. 2 správního řádu zamítnuto odvolání žalobce
proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 4. 6. 2004 č.j. 11403/2004-610,
jímž žalobci nebyla udělena telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné
mobilní telekomunikační sítě v pásmu 450 MHz. Žalovaný v odůvodnění tohoto napadeného
rozhodnutí shodně se správním orgánem I. stupně konstatoval, že kmitočtové pásmo
450 MHz je celé využito a požadovaný úsek nelze (bez celkového přerozdělení stávajícího
úseku pásma pro veřejnou mobilní telekomunikační síť na základě standardu NMT 450)
přidělit. Telekomunikační licence ke zřizování a provozování mobilní sítě v pásmu 450 MHz,
udělená společností E . P., s. r. o., dne 7. 2. 2002, nebyla v době jejího udělení licencí zcela
novou. Ve smyslu ust. §7 odst. 4 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně
dalších zákonů (dále jen „zákon č. 151/2000 Sb.“) se jednalo o nezbytné nahrazení stávající
licence a to vzhledem k přijaté nové právní úpravě. Nemohlo tedy dojít ke zvýhodnění
společnosti E . P. a porušení ust. §14 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb. Kmitočty v pásmu 450
MHz byly totiž uvedené společnosti přiděleny již v roce 1990 k původní licenci a nebyly
předmětem licence obnovené.
Žalobce namítl, že nedostatek disponibilních kmitočtů v pásmu 450 MHz
je bezprostředním důsledkem ponechání kmitočtového přídělu společnosti E. P. v nedotčeném
stavu, přestože je zachování tohoto přídělu v rozporu s ust. §26 odst. 2 písm. a) zákona č.
151/2000 Sb. a v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/20/ES ze dne
7. 3. 2002 s autorizační směrnicí Evropské komise 2002/77/ES ze dne 16. 9. 2002 a směrnicí
90/338/EHS o hospodářské soutěži na trzích sítí a služeb elektronických telekomunikacích.
Argument žalovaného, že zpráva ERC č. 25 – Evropská tabulka přidělení a využití kmitočtů
pokrývající kmitočtové pásmo 9 kHz až 275 vyhrazuje pásmo 450 MHz pro sítě PMR/PAMR,
přičemž umožňuje pouze provozování existujících veřejných mobilních telekomunikačních
sítí v tomto pásmu, žalobce označil za účelový. Zachování stávajícího kmitočtového přídělu
společnosti E . P. je pak v rozporu s povinností žalovaného zajistit hospodárné využívání
kmitočtů a podporovat účinnou hospodářskou soutěž v telekomunikacích.
Městský soud v Praze ze správního spisu zjistil, že žalobce podal dne 29. 3. 2004
žádost o udělení telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné mobilní
telekomunikační sítě v kmitočtovém pásmu 450 MHz pro celé území České republiky.
Rozhodnutí ze dne 4. 6. 2004 č.j. 11403/2004-610 Český telekomunikační úřad požadovanou
telekomunikační licenci žalobci neudělil, neboť nebyla splněna základní podmínka pro její
udělení, a to disponibilita požadovaných kmitočtů. Pásmo 450 MHz je totiž plně obsazeno
veřejnými i neveřejnými sítěmi pozemní pohyblivé služby sloužícími pro poskytování
veřejných i neveřejných telekomunikačních služeb i pro vlastní potřebu jejich provozovatelů.
Bez přidělení kmitočtů nelze uvedenou telekomunikační síť provozovat, a tedy požadovanou
telekomunikační licenci vydat. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které se
v základních rysech shodovalo s žalobními body projednávané žaloby.
Městský soud v Praze posoudil žalobu
takto:
Podle ust. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 151/2000 Sb. je ke zřizování a provozování
veřejné telekomunikační sítě s výjimkou telekomunikačních sítí určeno výhradně
k jednosměrnému šíření televizních nebo rozhlasových signálů po vedení potřebná
telekomunikační licence. Podle odst. 2 písm. d) tohoto ustanovení telekomunikační licenci
Úřad udělí, nebude-li tím ohrožena bezpečnost státu nebo život, zdraví nebo bezpečnost osob,
právnické osobě zapsané v obchodním rejstříku na základě písemné žádosti, jestliže jsou
k dispozici kmitočty, které jsou nezbytné pro požadovanou telekomunikační činnost,
pokud je vydání telekomunikační licence podmíněno k využitím kmitočtu.
Žádost o udělení licence byla posuzována z toho hlediska, že licenci nelze udělit,
není-li k dispozici dostatek kmitočtů nezbytných pro požadovanou činnost. Pokud dospěl
správní orgán k závěru, že volné kmitočty k dispozici nejsou, nemohl postupovat jinak,
než licenci neudělit. Žalobce absenci volných kmitočtů na frekvenci 450 MHz jako objektivně
existující skutečnost nijak nezpochybnil, v tomto ohledu nelze žalobou napadené rozhodnutí,
resp. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, považovat za nezákonné. Jejich právní závěry
byly na základě existující skutkového stavu vyvozeny důvodně.
Městský soud v Praze usoudil, že žalobce žalobou napadá rozhodnutí, které je
nepochybně rozhodnutím o jeho právech ve smyslu ust. §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), žalobní body (jejich skutkové a právní vymezení),
však směřuje nikoliv proti tomuto rozhodnutí, nýbrž proti licenci udělené společnosti E . P. a
proti skutkovému a právnímu stavu v důsledku tohoto rozhodnutí existujícímu.
Toto rozhodnutí však nelze považovat ve vztahu k žalobci za rozhodnutí správního orgánu
podle ust. §65 s. ř. s. a žalobní tvrzení vztahující se k tomuto rozhodnutí nemohou být
v rámci projednání žaloby směřující proti jinému rozhodnutí, které je napadeno žalobou,
věcně posouzeny. Vůči žalobou napadenému rozhodnutí žalobce nesplnil povinnost tvrzení,
žaloba tak s ohledem na tuto skutečnost nemůže být důvodná.
Pokud žalobce argumentoval shora uvedenými směrnicemi, stalo se tak pouze opět
ve vztahu k rozhodnutí, kterým byla udělena licence společnosti E. Toto rozhodnutí soud
nepřezkoumával, nemohl se tedy věcně zabývat tvrzeným rozporem tohoto rozhodnutí a jeho
důsledky s výše uvedenými směrnicemi. V tomto ohledu nebyl relevantní ani návrh žalobce
na jejich přímou aplikaci. Žalobce totiž navrhoval přímou aplikaci směrnic k posouzení
rozhodnutí o udělení telekomunikační licence společnosti E., respektive existence této licence
a jejich důsledků. Posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí ve věci nerozhodné. Rozpor
žalobou napadeného rozhodnutí s právem Evropského společenství žalobce netvrdil ani, že
mu z uvedených směrnic vyplývá nějaké veřejné subjektivní právo. Pokud žalobce přímo ve
vztahu k tomuto rozhodnutí netvrdil nezákonný postup způsobený absencí transpozice
směrnic, nelze žalobu ani v tomto směru považovat za důvodnou. Obdobný závěr soud učinil i
ohledně námitky o účelovém výkladů požadavků na harmonizaci kmitočtového pásma 450
MHz pro sítě PMR/PAMR. Soudu také nepřísluší řešit nesplnění povinností žalovaného
zajistit hospodárné využívání kmitočtů.
Pokud žalobce podáním ze dne 29. 9. 2005 rozšířil žalobu, soud k novým skutkovým
a právním důvodům nemohl s ohledem na ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. přihlédnout,
neboť byly uplatněny po uplynutí lhůty k podání žaloby.
V tomtéž podání žalobce navrhl, aby Městský soud v Praze položil podle
čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství předběžnou otázku Soudnímu
dvoru Evropského společenství. Tato potřeba pro Městský soud v Praze nevyvstala,
protože žalobcem navržené předběžné otázky se týkají licence udělené společnosti E. Tato
licence nebyla, a ani nemohla být soudem při rozhodování ve věci posuzována. I tento
procesní návrh žalobce tedy soud hodnotil tak, že žalobce nesplnil povinnost tvrdit skutkové
a právní důvody vůči žalobou napadenému rozhodnutí. Již sama tato skutečnost vede k závěru
o nedůvodnosti žaloby a položení předběžných otázek by bylo v daném případě nadbytečné.
V kasační stížnosti žalobce tvrdí nezákonnost napadeného rozsudku Městského soudu
v Praze z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Určitým východiskem kasační stížnosti je tvrzení, že společnost E. v současné době
stále disponuje kmitočtovým pásmem 450 MHz, k němuž ostatní zájemci o toto pásmo nikdy
neměli přístup, což podstatným způsobem ovlivňuje schopnost ostatních soutěžitelů na trhu
mobilního vysokorychlostního přístupu k internetu konkurovat společnosti E. Jelikož žalobce
a ani ostatní soutěžitelé neměli nikdy možnost získat pásmo 450 MHz, které je nákladově
velmi efektivní, jsou jejich výchozí podmínky pro poskytování mobilního vysokorychlostního
přístupu k internetu podstatným způsobem horší než výchozí podmínky společnosti E. Nejsou
zajištěny stejné férové podmínky pro všechny poskytovatele.
Důvody kasační stížnosti žalobce vymezil
takto:
a) Městský soud v Praze posoudil věc po právní stránce nesprávně, když dospěl
k závěru, že žalobce ve vztahu k napadeným rozhodnutím nesplnil povinnost
tvrzení.
Žalobce tvrdí, že v žalobě uvedl, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná a zkracují
žalobce na jeho právech; dále uvedl přehled skutkových a právních důvodů, na nichž jsou
napadená rozhodnutí založena, a konečně uvedl celkem 6 žalobních bodů, na jejichž základě
dovozoval nezákonnost napadených rozhodnutí.
K tomu žalobce dále konkretizuje, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná,
jelikož spočívají na existenci telekomunikační licence společnosti E .; tato licence však již
neměla existovat. V souladu s konkrétně citovanými směrnicemi by byla pouze taková
úprava, kdy by došlo k odnětí kmitočtového přídělu v pásmu 450 MHz společnosti E. a
uspořádání výběrového řízení o tyto kmitočty. Posouzení zákonnosti existence licence
společnosti E . tedy bylo v pojetí žalobce předběžnou otázkou ve vztahu k posouzení
zákonnosti napadených rozhodnutí. Pokud by soud dospěl k závěru, že se napadená
rozhodnutí opírala o existenci uvedené licence, ačkoliv licence již neměla existovat, resp.
mělo dojít k nové soutěži o příděl v pásmu 450 MHz, čímž bylo porušeno žalobcovo veřejné
subjektivní právo vyplývající z komunitárního práva, nezbylo by soudu než dospět k závěru,
že ani napadená rozhodnutí nejsou v souladu s právem.
b) Městský soud v Praze posoudil věc po právní stránce nesprávně, když dospěl
k závěru, že není nutno přímo aplikovat směrnice označené v žalobě; svým
procesním postupem soud porušil „princip účinnosti uplatňování komunitárních
nároků.“
Tento bod kasační stížnosti žalobce upřesnil tak, že cílem, který žalobce žalobou
sledoval, byla ochrana jeho veřejného subjektivního práva na přístup ke kmitočtům na základě
objektivních, průhledných, nediskriminačních a přiměřených podmínek. Toto právo zaručují
evropské směrnice. Podle názoru žalobce byl soud povinen přímo aplikovat ustanovení
směrnic, která žalobce v žalobě a následném podání označil. Soud však aplikaci těchto
směrnic paušálně odmítl s odůvodněním, že jejich aplikace v daném případě není relevantní,
protože se týkají výlučně licence udělené společnosti E.
S tím žalobce nesouhlasí, protože je relevantní přezkoumat soulad existence licence
společnosti E . s komunitárním právem – soulad této licence s komunitárním právem přímo
ovlivňuje zákonnost napadených rozhodnutí.
Žalobce v této souvislosti zdůrazňuje, že postup soudu v praxi znemožňuje,
aby se žalobce úspěšně dovolal ochrany svého veřejného subjektivního komunitárního
práva. Toto řízení bylo jediným řízením podle českého práva, které žalobci poskytovalo
alespoň teoretickou možnost obrany tohoto svého práva. Žalobce nemá možnost toto právo
bránit jinými právními prostředky. Není oprávněn přímo žalobou napadnout licenci
společnosti E. Ani podání mimořádných opravných prostředků podle správního řádu nedává
žalobci naději na úspěch. Svých práv se nemůže domáhat ani žalobou proti nečinnosti
správního orgánu.
Tím, že soud paušálně odmítl argumentaci žalobce založenou na porušení
komunitárního práva, postupoval v rozporu s principem účinnosti uplatňování komunitárních
nároků. V zásadě platí, že komunitární nároky je nutno uplatňovat v souladu s vnitrostátními
právními předpisy. Byť se mohou zdát argumenty soudu vedoucí k zamítnutí žaloby
z formálního hlediska do jisté míry věrohodné a logické, ve světle principu účinnosti
uplatňování komunitárních nároků nemohou obstát. Podle názoru žalobce měl soud
na základě principu účinnosti přezkoumat na základě námitek žalobce soulad existence
licence společnosti E. s evropskými směrnicemi a soulad napadených rozhodnutí s ust. §26
odst. 2 písm. a) zákona č. 151/2000 Sb.
Žalobce v kasační stížnosti dále uvádí, že Nejvyšší správní soud by měl nalézt
odpověď na 9 otázek, které jsou konkrétně formulovány pod bodem 26. Na tomto základě
navrhuje, aby se Nejvyšší správní soud obrátil na Evropský soudní dvůr s předběžnými
otázkami. Těchto 9 předběžných otázek formuluje (bod 28 kasační stížnosti) a je zřejmé,
že se týkají licence společnosti E.
c) Dalším důvodem kasační stížnosti je nepřezkoumatelnost rozsudku z důvodu
vady řízení spočívající v „odmítnutí skutečností uvedených v podání ze dne
26. 9. 2006.“
Žalobce polemizuje v tím, že v napadeném rozsudku soud uvádí, že pokud žalobce
rozšířil podáním ze dne 29. 9. 2005 žalobu (poznámka Nejvyššího správního soudu: toto
podání dne 29. 9. 2005 došlo Městskému soudu v Praze), soud k novým skutkovým a právním
důvodům nemohl s ohledem na ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. přihlížet, neboť byly
uplatněny po lhůtě pro podání žaloby. Žalobci není zřejmé, jaké nové skutkové a právní
důvody má soud na mysli a vykládá rozsudek tak, že soud toto podání žalobce paušálně
odmítá.
Žalobce je přesvědčen, že žádné nové skutkové a právní důvody v tomto podání
neuplatnil. Toto podání obsahuje omezení žalobních bodů, rozšíření druhého žalobního bodu,
procesní postup soudu a návrh na předložení předběžných otázek ESD. V rozšíření druhého
žalobního bodu žalobce netvrdí nic, co by nemělo oporu v žalobě. Žalobce je toho názoru,
že i po uplynutí lhůty k podání žaloby lze doplnit žalobu o informace, které jsou v intencích
žalobních bodů formulovaných žalobou.
V této souvislosti žalobce zdůrazňuje, že primárním účelem tohoto podání bylo podat
návrh na předložení předběžných otázek ESD. Žalobce se při této příležitosti pokusil
o celkovou revizi dosavadní argumentace a o akcentování některých skutečností, které byly
v žalobě uvedeny či alespoň naznačeny, ale nebyly v ní podrobně rozvedeny.
Paušální odmítnutí tohoto podání pro rozpor s koncentrační zásadou žalobce považuje
za účelové; považuje to za procesní vadu, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného
rozsudku, protože jím jen byla prohloubena argumentace uvedená ve druhém žalobním bodu,
a to způsobem, který mohl mít nikoli nepodstatný vliv na úvahy soudu. Žalobce
proto považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
Žalobce navrhl, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že veškeré námitky žalobce
související s případnou nezákonností rozhodnutí vydaného dne 7. 2. 2002 č.j. 5223/2002-610
o udělení telekomunikační licence společnosti E. P. ke zřizování a provozování veřejné
mobilní telekomunikační sítě v pásmu 450 MHz nelze hodnotit jinak, než jako irelevantní a
nevztahující se k předmětu soudního řízení zahájeného podáním žaloby. Žalobce se touto
žalobou nemohl s úspěchem domáhat přezkoumání nebo dokonce zrušení uvedeného
rozhodnutí o udělení licence společnosti E. P., nebo přezkoumání postupu správního orgánu,
který předcházel vydání rozhodnutí.
Žalovaný považuje za nepochybné, že rozhodnutí, proti němuž byla podána žaloba,
je rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. Jednotlivé žalobní body však žalobce
směřoval nikoli proti tomuto rozhodnutí, nýbrž proti licenci, která byla udělena společnosti E.
P. Rozhodnutí žalovaného o udělení licence společnosti E. P. však nelze považovat ve vztahu
k žalobci za rozhodnutí podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s. Proto soud postupoval správně, když
žalobní tvrzení neprojednal v rámci žaloby směřující proti jinému a žalobou napadenému
rozhodnutí.
Žalobce tvrdí, že žalobou napadená rozhodnutí jsou nezákonná, protože spočívají
na existenci telekomunikační licence společnosti E . P., který neměla podle ust. §26 odst. 2
písm. a) zákona č. 151/2000 Sb. a podle příslušných komunitárních směrnic již existovat. Tím
se žalobce jednoznačně domáhá přezkoumání rozhodnutí o udělení licence společnosti E. P.;
toho se však domáhat nemůže.
Jestliže žalobce navrhl přímou aplikaci komunitárních směrnic ve vztahu k napadeným
rozhodnutím, pak se opět touto argumentací domáhá přezkoumání licence udělené společnosti
E. P. Totéž se týká námitky, že soud postupoval nesprávně, jestliže dospěl k závěru, že není
nutno přímo aplikovat směrnice označené v žalobě; tím soud porušil princip účinnosti
uplatňování komunitárních nároků.
Jestliže žalobce namítá, že soud paušálně odmítl skutečnosti, které uvedl v podání
ze dne 29. 9. 2005, zejména nepředložil předběžné otázky ESD, pak potřeba odpovědět
žalobcem navrhované otázky ESD v řízení nevyvstala.
Žalovaný navrhl, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.), posoudil kasační stížnost
takto:
Klíčovými ustanoveními, z nichž je nutno vyjít při posouzení věci, je ust. §65 odst. 1
s. ř. s. [Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení
takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní
zákon jinak] a ust. §14 odst. 2 písm. d) zákona č. 151/2000 Sb. (Telekomunikační licenci
Úřad udělí, nebude-li tím ohrožena bezpečnost státu nebo život, zdraví nebo bezpečnost osob,
právnické osobě zapsané v obchodním rejstříku na základě písemné žádosti, jestliže jsou
k dispozici kmitočty, které jsou nezbytné pro požadovanou telekomunikační činnost, pokud
je vydání telekomunikační licence podmíněno využitím kmitočtů).
V projednávané věci Český telekomunikační úřad licenci žalobci neudělil právě
z důvodu uvedeného v ust. §14 odst. 2 písm. d) zákona č. 151/2000 Sb. a předseda Úřadu
odvolání žalobce zamítl a toto rozhodnutí potvrdil.
Z ust. §65 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že žalobce se může žalobou proti rozhodnutí
správního orgánu domáhat ochrany pouze „svých“ veřejných subjektivních práv. Koncepce
správního soudnictví není postavena na tom, že žalobce může žalobou ve správním soudnictví
chránit práva jiných subjektů, s výjimkou ust. §66 s. ř. s., podle něhož subjekty v tomto
ustanovení uvedené a za podmínek v něm stanovených mohou podat žalobu k ochraně
veřejného zájmu. Žalobce však takovým subjektem není a proto byl legitimován pouze
k podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného, jímž mu nebyla udělena telekomunikační
licence.
Žalobce takovou žalobu podal, avšak žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
[§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], směřovaly nikoli proti žalobou napadenému rozhodnutí,
nýbrž proti rozhodnutí, jímž byla společnosti E. udělena telekomunikační licence,
jak již přesvědčivě vysvětlil ve svém rozsudku Městsk ý soud v Praze. Nezbývá než znovu
zopakovat, že žalobce se nemůže úspěšně domáhat soudního přezkoumání rozhodnutí
žalovaného o přidělení licence společnosti E., a to prioritně již proto, že jde o rozhodnutí, jímž
nebyl přímo dotčen na svých právech.
V této souvislosti je třeba připomenout, v jakém „právním prostředí“ se soud
pohybuje, jestliže přezkoumává rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví.
Východiskem je shora citované ust. §65 odst. 1 s. ř. s., takže nejde o posuzování věci
z hlediska práva hospodářské soutěže, ochrany soutěžitelů, jejich rovného postavení na trhu
apod.
Pokud tedy žalobce v kasační stížnosti vznesl námitku, že splnil povinnost tvrzení
ve vztahu k napadenému rozhodnutí, pak tato námitka není důvodná. Žalobce byl totiž
povinen v žalobě uvést žalobní body ve smyslu ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Měl tedy,
jak již bylo shora uvedeno, konkretizovat, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
napadené rozhodnutí (rozhodnutí o neudělení licence pro sebe) za nezákonné. Žalobce
ovšem žalobní body soustředil nikoli proti rozhodnutí, které žalobou napadal, nýbrž proti
rozhodnutí žalovaného o udělení licence společnosti E.
K námitce, že rozsudek Městského soudu je nezákonný též proto, že tento soud
dospěl v závěru, že v projednávané věci nebylo nutné aplikovat směrnice č. 2002/20/ES
a č. 2002/77/ES, a že Evropskému soudnímu dvoru nepoložil předběžné otázky, které byly
specifikovány v podání žalobce ze dne 29. 9. 2005, a k návrhu žalobce, aby tyto předběžné
otázky předložil Evropskému soudnímu dvoru Nejvyšší správní soud, se uvádí:
K otázce aplikace uvedených směrnic se vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku
Městský soud v Praze, když především uvedl, že žalobce netvrdil rozpor žalobou napadeného
rozhodnutí s právem ES. Uvedl dále, že žalobce argumentoval uvedenými směrnice opět
ve vztahu k rozhodnutí, jímž byla udělena licence společnosti E. Toto rozhodnutí však soud
nepřezkoumával a nemohl se tedy věcně zabývat tvrzeným rozporem tohoto rozhodnutí a jeho
důsledky s uvedenými směrnicemi.
S tímto odůvodněním se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a pouze v obecné poloze
dodává, že otázkou, zda ta která směrnice byla či nebyla transponována do vnitrostátního
práva, zda se tak stalo odpovídajícím způsobem a formou, by se správní orgány i soudy
musely zabývat tehdy, jestliže by tato otázka skutečně vyplývala z předmětu řízení (podle
čl. 249 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství Směrnice je závazná pro každý
stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba forem
a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům).
Rozhodování o předběžných otázkách upravuje čl. 234 Smlouvy o založení
Evropského společenství. Podle něj:
Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se:
a) výkladu této smlouvy,
b) platnosti a výkladu aktů orgánů Společenství a EÚB,
c) výkladu statutů orgánů zřízených aktem Rady, pokud tak statuty stanoví.
Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li
rozhodnutí o této otázce za nutné k vydání svého rozsudku, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí
o této otázce.
Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze
napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen se obrátit
na Soudní dvůr.
Z tohoto ustanovení je třeba dovodit, že předběžnou otázku může položit Evropskému
soudnímu dvoru soud, proti jehož rozhodnutí vnitrostátní právo připouští opravné prostředky.
Ve sféře správního soudnictví jsou to krajské soudy, protože proti jejich rozhodnutí
je přípustná kasační stížnost jako opravný prostředek podle vnitrostátního práva.
Předběžnou otázku může tento soud položit jak z vlastní iniciativy, tak k návrhu
účastníka řízení; nepochybně může použít i otázky, které účastník řízení v rámci návrhu
na položení předběžné otázky formuloval.
Nejvyšší správní soud jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými
prostředky podle vnitrostátního práva, je povinen předběžnou otázku položit, přičemž
nepochybně i on může při formulaci předběžné otázky použít návrh, který v tomto směru
předložil účastník řízení.
První a základní podmínkou pro postup krajského soudu však je, že tento soud
považuje rozhodnutí Evropského soudního dvora o předběžné otázce za nutné k tomu,
aby ve věci mohl rozhodnout. Tutéž podmínku je třeba dovodit i pro položení předběžné
otázky Nejvyšším správním soudem.
V projednávané věci, jak již bylo shora uvedeno, Městský soud v Praze přezkoumával
rozhodnutí žalovaného, které se nevztahovalo ke komunitárnímu právu (k citovaným
směrnicím). Proto nejen že přímo neaplikoval uvedené směrnice, ale ani nepoložil předběžnou
otázku Evropskému soudnímu dvoru. Rovněž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že pro rozhodnutí o kasační stížnosti není třeba Evropskému soudnímu dvoru položit
předběžnou otázku, a proto návrhu v tomto směru nevyhověl.
K tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze proto, že tento
soud odmítl přihlédnout k důvodům, které žalobce uvedl v podání ze dne 29. 9. 2005,
se uvádí:
V tomto podání žalobce bod II. uvedl nadpisem „Rozšíření druhého žalobního bodu“,
což patrně vyvolalo dojem, že jde o rozšíření žaloby ve smyslu ust. §71 odst. 2 věta třetí
s. ř. s., které bylo provedeno po lhůtě pro podání žaloby.
Ve skutečnosti se Městský soud v Praze obsahem tohoto podání zabýval. Žalobce
v kasační stížnosti uvedl, že primárním účelem tohoto podání bylo podat návrh na předložení
předběžných otázek Evropskému soudnímu dvoru. Návrhem na předložení těchto otázek
se Městský soud v Praze zabýval a dospěl k závěru, že pro rozhodnutí v projednávané věci
tyto předběžné otázky nepotřebuje Evropskému soudnímu dvoru předkládat, jak je již shora
popsáno.
Nelze tedy dojít k závěru, že z tohoto důvodu je napadený rozsudek nepřezkoumatelný
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou a zamítl ji (§110
odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z ust. §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému nevznikly náklady převyšující jeho běžnou
úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu