ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.34.2007
sp. zn. 3 As 34/2007 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Příkopy 25, Pelhřimov,
proti žalované Policii České republiky, Správě Jihočeského kraje, se sídlem Lannova třída
193/26, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 1. 2007, č.j. PJC-12-
2/ŽR-Sč-2007, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 Ca 13/2007,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
21. 3. 2007, č. j. 10 Ca 13/2007 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná svým rozhodnutím ze dne 12. 1. 2007, č.j. PJC-12-2/ZŘ-Sč-2007, podle §89
odst. 2 spr. ř. (v celém textu míněn zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů) přezkoumala odvoláním žalobce napadené rozhodnutí Policie České republiky,
Okresního ředitelství Pelhřimov, Inspektorátu pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy ze dne
23. 11. 2006, č.j. ORPE-1887-8/ZBR-2006 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a rozhodla
tak, že podle §90 odst. 5 spr. ř. se odvolání žalobce zamítá a napadené prvostupňové
rozhodnutí se potvrzuje. Tímto rozhodnutím byl žalobci podle §27 odst. 1 písm. c) zákona
č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o zbraních a střelivu“) odňat zbrojní průkaz pro skupinu oprávnění „C“, neboť nesplnil
podmínku bezúhonnosti vyjádřenou v §22 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o zbraních a střelivu,
protože trestný čin, ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák.,
za nějž byl žalobce pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Pelhřimově
ze dne 1. 8. 2006, č. j. 2 T 117/2006 - 24, je úmyslným trestným činem, přičemž zavinění
žalobce vyplývá z trestního příkazu a z opisu z evidence Rejstříku trestů.
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že trestný čin
ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., který spáchal žalobce,
je činem, který lze spáchat jak úmyslně, tak z nedbalosti. Pokud by trestný čin ohrožení
pod vlivem návykové látky byl žalobcem spáchán z nedbalosti, muselo by to být výslovně
uvedeno ve výroku trestního příkazu. V daném případě nebylo ve výroku trestního příkazu
uvedeno zavinění z nedbalosti, tudíž trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky byl
žalobcem spáchán úmyslně. V důsledku toho přestal splňovat podmínku bezúhonnosti podle
§22 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o zbraních a střelivu a nebyla jiná možnost než odejmutí
zbrojního průkazu podle §27 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 3. 2007, č. j. 10 Ca
13/2007 - 21, žalobu žalobce proti tomuto rozhodnutí žalované zamítl. V něm uvedl, že bylo
sporné, zda trestný čin, pro který byl žalobce postižen, je úmyslným trestným činem, a je-li
tato skutečnost dostatečně doložena. K tomu konstatoval, že žalobce byl pravomocně
odsouzen pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák.,
přičemž v době, kdy se žalobce trestného činu dopustil, upravoval trestní zákon u daného
trestného činu obě formy zavinění; jak zavinění úmyslné, tak zavinění nedbalostní. Soud
vyjádřil, že právní věta uvedená v trestním příkazu není sice zcela přesná, avšak z popisu
skutku uvedeném ve výroku trestního příkazu, je subjektivní stránka daného trestného činu
zřejmá. Žalobce musel být srozuměn s tím, jaké má požití alkoholických nápojů důsledky
a za té situace se jedná o úmyslné zavinění, a tudíž o úmyslný trestný čin. Dále soud uvedl,
že v trestním příkazu není výslovně uvedeno, že se jednalo o nedbalostní trestný čin,
což znamená, že žalobce se daného trestného činu dopustil úmyslně. Daný úsudek vychází
z praxe trestních soudů, které vyjadřují formu zavinění ve výroku svých rozhodnutí jen u těch
trestných činů, kterých se pachatel dopustil z nedbalosti. Není-li zavinění vyjádřeno, jedná
se tak o úmyslný trestný čin. Soud zaujal názor, že z výroku rozhodnutí trestního soudu o tom,
jakým skutkem se žalobce daného trestného činu dopustil a i z právní věty trestního příkazu
je zřejmé, že daný trestný čin je trestným činem úmyslným. Podle soudu nelze trestní příkaz
zkoumat výlučně formálně a setrvávat na požadavku, aby v tomto rozhodnutí bylo výslovně
uvedeno, že trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky byl spáchán úmyslně. Uzavřel,
že rozhodné je, že z trestního příkazu je jednoznačně seznatelné, že daný skutek zakládající
trestný čin byl spáchán úmyslně. Žalovaná proto učinila správný úsudek o tom, že se žalobce
dopustil úmyslného trestného činu. S ohledem na tyto skutečnosti Krajský soud v Českých
Budějovicích žalobu žalobce jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti namítl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nesprávné
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vadu řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadených rozhodnutích vycházel, nemá oporu
ve spisech, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud napadená rozhodnutí správních
orgánů zrušit. Uvedl, že pokud z hlediska subjektivní stránky lze spáchat trestný čin úmyslně
i z nedbalosti, je povinností orgánů činných v trestním řízení, aby zjistily o kterou z obou
alternativ zavinění jde, a aby svůj závěr v tomto směru jednoznačně vyjádřily jak popisem
skutkových okolností, z nichž příslušná forma zavinění vyplývá, tak i tomu odpovídající
formulací právní věty, neboť je možná jen jedna forma zavinění. Stěžovatel dále vyjádřil
přesvědčení, že v žádné části popisu skutku ve výroku o vině není uveden základní zákonný
znak charakterizující subjektivní stránku trestného činu, který spočívá v tom, že jednání,
kterého se dopustil, se dopustil v úmyslu spáchat trestný čin. Poté uzavřel, že „závěr
o úmyslné formě zavinění nijak nevyplývá ze skutečností zjištěných ve zkráceném
přípravném řízením trestním a nemůže jej mimo trestní řízení dovozovat jak správní orgán,
tak ani soud ve správním soudnictví“. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhnul,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
21. 3. 2007, č. j. 10 Ca 13/2007 - 21, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že si je vědoma, že trestný čin
ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. lze spáchat jak úmyslně,
tak z nedbalosti. Sdělila dále, že trvá na svém stanovisku, že v případě, kdyby byl daný
trestný čin byl stěžovatelem spáchán z nedbalosti, muselo by to být výslovně uvedeno
ve výroku trestního příkazu. Vzhledem k popisu skutku, uvedeném v rozhodnutí trestního
soudu, musel být stěžovatel srozuměn s důsledky požití alkoholických nápojů, tudíž se jedná
o zavinění úmyslné a o úmyslný trestný čin. Dodala, že v řízení o odnětí zbrojního průkazu
bylo postupováno v souladu s právními předpisy. Proto žalovaná navrhla zamítnutí kasační
stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní uplatňuje
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud při tom neshledal vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uvádí důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle
něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná
právní norma, která je však nesprávně vyložena. Tento důvod je podle stěžovatele dán tím,
že v trestním příkazu není charakterizována subjektivní stránka trestného činu, že jednání,
kterého se dopustil, uskutečnil v úmyslu spáchat trestný čin. Proto krajský soud pochybil,
když uvedl, že trestný čin, pro který byl stěžovatel postižen, je úmyslným trestným činem
a tato skutečnost je dostatečně doložena.
Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud nijak nepochybil při posouzení právní
otázky, když ve svém rozhodnutí vyjádřil, že se stěžovatel dopustil úmyslného trestného činu,
a když dále doplnil, že jde o úmyslné zavinění a o úmyslný trestný čin, což je z trestního
příkazu seznatelné. Krajský soud se s žalobní námitkou nezjistitelnosti zavinění ve formě
úmyslu správně vypořádal konstatováním, že z popisu skutku uvedeném v trestním příkazu
je subjektivní stránka trestného činu stěžovatele zřejmá, neboť stěžovatel musel být srozuměn
s tím, jaké má požití alkoholických nápojů důsledky, pročež se jedná o úmyslné zavinění
a tudíž o úmyslný trestný čin. Nejvyšší správní soud rovněž dává za pravdu krajskému
soudu v hodnocení, že tzv. právní věta uvedená v trestním příkazu není zcela přesná.
Skutková podstata trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, tak jak je uvedena
v §201 odst. 1 tr. zák., s účinností od 1. 7. 2006, v sobě zahrnuje obě formy zavinění,
a to jak v podobě úmyslu, tak i nedbalosti. Uvedený trestný čin lze tudíž spáchat oběma
formami zavinění, přičemž ve výroku rozhodnutí trestního soudu by měla být jednoznačně
specifikována a konkretizována objektivní i subjektivní stránka trestného činu. To platí
tím spíše, pokud trestní zákon alternativně uvádí obě formy zavinění.
Teorie trestního práva se kloní k názoru, že (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.
Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha . C. H. Beck, 2004,
s. 31) ve výroku rozsudku, příp. jiného rozhodnutí ve věci samé, je pak třeba uvést příslušnou
formu zavinění, a to popisem skutečností, z nichž forma zavinění vyplývá (v tzv. skutkové
větě, obsahující popis skutku), tak i formulací „úmyslně“ nebo „z nedbalosti“ (v tzv. právní
větě, v níž jsou skutková zjištění podřazena zákonné terminologii). Na základě tohoto
odborného právního názoru Nejvyšší správní soud uvádí, že v tzv. skutkové větě trestního
příkazu je subjektivní stránka trestného činu jednoznačně vyjádřena slovy „ … po předchozím
požití alkoholických nápojů … řídil osobní automobil“. Stěžovatel musel vědět, že požil
alkoholické nápoje a jaké má jejich požití důsledky za situace, kdy řídil osobní automobil,
což již konstatoval krajský soud. Nejvyšší správní soud vyjadřuje přesvědčení, že tímto
způsobem je v tzv. skutkové větě trestního příkazu vyjádřena dovoditelným a srozumitelným
způsobem forma zavinění trestného činu podle §201 odst. 1 tr. zák. v podobě úmyslu.
Ostatně vliv alkoholu na řidiče motorových vozidel a zákaz této činnosti pod jeho vlivem,
je všeobecně známou skutečností, nepřipouštějící pochybnosti o úmyslu stěžovatele řídit
motorové vozidlo i přes uvedený zákaz, po požití alkoholu. Pochybnosti by mohla vzbuzovat
situace po požití nepříliš známých návykových látek, rozhodně však tomu tak není ohledně
alkoholických nápojů.
S ohledem na výše uvedenou odbornou literaturu, Nejvyšší správní soudu podotýká,
že zmiňovaný trestní příkaz v jeho tzv. právní větě výslovné uvedení subjektivní stránky
ve formě úmyslu, nebo nedbalosti neobsahuje, neboť je v něm uvedeno, že „ … spáchal
trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák.“ Nicméně
toto zjištění podle Nejvyššího správního soudu nemůže být překážkou vedoucí k závěru,
že v daném případě se jedná o úmyslné zavinění a tedy o úmyslný trestný čin. Forma zavinění
je zjistitelná z vlastního popisu skutku obsaženém v tzv. skutkové větě, což je uvedeno výše.
Tudíž i přes tuto formulační nepřesnost tzv. právní věty trestního příkazu lze konstatovat,
že stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu. Pro podporu tohoto
závěru lze odkázat na znění §3 odst. 3 tr. zák., podle nějž je k trestnosti činu třeba úmyslného
zavinění vždy, není-li trestním zákonem stanoveno výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.
Na základě pravidla uvedeného v §3 odst. 3 tr. zák. je třeba postupovat tak, že umožňuje-li
skutková podstata trestného činu její naplnění jak úmyslně, tak i z nedbalosti, má v případě
absence výslovného vyjádření, v souladu s vyjádřením v tzv. skutkové větě, přednost úmyslné
zavinění.
Nejvyšší správní soud, shodně s krajským soudem, rekapituluje a v dané věci uzavírá,
že z tzv. skutkové věty trestního příkazu je jednoznačně seznatelné, že skutek zakládající
trestný čin byl spáchán stěžovatelem úmyslně a jde o úmyslný trestný čin. Neuvedení formy
zavinění v tzv. právní větě trestního příkazu proto není nepřekonatelnou překážkou pro její
následné posouzení správními orgány v jiných typech řízení. Nejvyšší správní soud pokládá
tuto stížnostní námitku za nedůvodnou.
Stěžovatel dále uplatnil důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., podle kterého je možné kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatel spatřuje tento důvod kasační stížnosti v tom,
že v podkladech pro správní rozhodnutí o odnětí zbrojního průkazu není jednoznačně
uvedeno, že se jedná o úmyslné zavinění a tudíž, že se dopustil úmyslného trestného činu.
Pokud není v podkladech pro správní rozhodnutí, jímž mu byl odňat zbrojní průkaz
jednoznačně uvedeno, že se dopustil úmyslného trestného činu a byl pravomocně uznán
vinným za spáchání úmyslného trestného činu, nemohly být naplněny důvody podle
§22 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o zbraních a střelivu vedoucí k nesplnění podmínky
bezúhonnosti a následnému odnětí zbrojního průkazu podle §27 odst. 1 písm. c) téhož
zákona.
Stěžovatel i při uplatnění tohoto důvodu polemizuje s posouzením právní otázky
krajským soudem, aniž uvádí, jaká skutková zjištění soud opominul. Za této situace Nejvyšší
správní soud uvádí, že skutková podstata, z níž správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel
má oporu ve spisech a podkladech pro správní rozhodnutí, proto ani tuto námitku stěžovatele
neshledává důvodnou.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že tvrzené
důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. nejsou dány, a proto kasační
stížnost podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu