ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.47.2006
sp. zn. 3 As 47/2006 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce
Bc. J. F., proti žalované Policii České republiky, Správě severočeského kraje, se sídlem Ústí
nad Labem, Lidické nám. 889/9, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 59 Ca 60/2005 – 33 ze dne 22. 3. 2006,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 59 Ca 60/2005
– 33, ze dne 22. 3. 2006 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, kterým bylo
zrušeno její rozhodnutí ze dne 25. 4. 2005, č. j. 370, a věc jí vrácena k dalšímu řízení.
Tímto rozhodnutím ředitel Správy severočeského kraje Policie ČR zamítl odvolání žalobce
proti rozhodnutí ředitele Okresního ředitelství Policie ČR Česká Lípa ze dne 31. 1. 2005,
č. 22/2005, o propuštění žalobce ze služebního poměru podle §106 odst. 1 písm. d) zákona
č. 186/1992, o služebním poměru příslušníků Policie České republiky , ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „služební zákon“), a toto rozhodnutí potvrdil. Žalovaná dospěla k závěru,
že účinky doručení prvoinstančního rozhodnutí nastaly dnem 15. 2. 2005, kdy je pošta vrátila
odesílateli zpět jako nedoručitelnou poštovní zásilku, přičemž žalobce její doručení zmařil.
Tímto dnem nabylo napadené rozhodnutí právní moci a skončil služební poměr žalobce
jeho propuštěním. Žalovaná tak nepřisvědčila názoru žalobce, že služební poměr skončil
dne 28. 2. 2005 uvolněním na základě jeho žádosti. Dále konstatovala, že žalobce promeškal
lhůtu k podání odvolání, neboť odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal teprve
dne 15. 3. 2005.
Krajský soud se zabýval otázkou, kdy nastaly účinky doruč ení rozhodnutí ředitele
Okresního ředitelství Policie ČR Česká Lípa ze dne 31. 1. 2005, č. 22/2005, a následně
tím, zda žalobce podal odvolání proti tomuto rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Podle soudu správní orgán I. stupně správně doručoval rozhodnutí žalobci do vlastních
rukou podle ust. §266a zákona č. 65/1965 Sb, zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“).
Žalobce byl postaven mimo služební poměr, nebylo mu tedy možné doručit písemnost
na pracovišti. Po neúspěšném pokusu o doručení v místě bydliště přistoupil správní orgán
k doručení prostřednictvím držitele poštovní licence a to na poslední známou adresu žalobce.
Správní orgány obou stupňů pak považovaly písemnost za doručenou ve smyslu ust. §266a
odst. 4 zákoníku práce. Pominuly však podmínku uvedenou v ust. §266a odst. 3 zákoníku
práce. Uložit písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence lze totiž
pouze za předpokladu, že adresát, který nebyl zastižen, se v místě doručení zdržuje.
Ust. §266a odst. 3 zákoníku práce stanoví vyvratitelnou právní domněnku, že se zaměstnanec
na své poslední adrese zdržuje. Zaměstnanec má možnost prokázat opak. To však v daném
případě nebylo nutné, neboť správní orgány samy svým postupem prokázaly, že se žalobce
v době, kdy mu byla zásilka doručována, v místě trvalého bydliště nezdržoval. Soud
tedy uzavřel, že je vyloučeno, aby bylo rozhodnutí ředitele Okresního ředitelství Policie ČR
Česká Lípa č. 22/2005 doručeno žalobci uložením.
Soud rovněž nepřisvědčil názoru žalované, že žalobce doručení písemnosti zmařil
tím, že neoznámil změnu svého pobytu poštovní pobočce C. Žalovaná poukázala na nařízení
Ministerstva vnitra č. 18/2001, o personální evidenci, podle něhož jsou příslušníci povinni
hlásit změnu trvalého pobytu do 10ti dnů ode dne, kdy ke změně došlo. Soud má však za to,
že v případě žalobce ke změně trvalého pobytu nedošlo.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná porušila ustanovení o řízení podstatným
způsobem, což mělo za následek nezákonnost jejího rozhodnutí. Soud proto rozhodnutí
žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení podle ust. §78 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Přitom ji zavázal
v rozsudku vysloveným právním názorem a uložil jí, aby rozhodla o odvolání žalobce
s tím, že toto nebylo podáno opožděně. Za den doručení je třeba považovat den 7. 3. 2005,
kdy si žalobce rozhodnutí správního orgánu I. stupně podle shodných tvrzení účastníků
převzal.
Podanou kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesouhlasila
se závěrem krajského soudu, že k doručení rozhodnutí ředitele Okresního ředitelství Policie
ČR Česká Lípa ze dne 31. 1. 2005, č. 22/2005, došlo teprve jeho faktickým převzetím
žalobcem dne 7. 3. 2005. Uvedla, že ust. §266a odst. 2 zákoníku práce vymezuje tři možné
způsoby doručení. Pokud by v těchto případech nenastaly účinky doručení, má žalovaná
za to, že by bylo možné logickým výkladem argumentum ad absurdum dojít k závěru,
že v případě vyhýbání se doručení by zásilka nikdy nemohla být považována za doručenou.
V konečném důsledku by to znamenalo, že by nemohlo dojít k výkonu oprávnění
zaměstnavatele skončit pracovní poměr, resp. oprávnění služebního funkcionáře skončit
služební poměr.
Žalovaná ve svém rozhodnutí konstatovala, že žalobce svým přístupem doručení
prvoinstančního rozhodnutí sám zmařil, a rozhodnutí tak považovala za doručené
dnem 15. 2. 2005, kdy byla písemnost vrácena poštou jako nedoručitelná. Odůvodnila
to tím, že žalobce příslušného služebního funkcionáře o změně svého pobytu, byť dočasné,
neinformoval, ačkoliv si musel být vědom toho, že může očekávat rozhodnutí v souvislosti
se zahájením řízení o jeho propuštění ze služebního poměru, o kterém byl vyrozuměn dne
31. 1. 2005. Žalobce se nesnažil oznámit změnu místa pobytu ani poštovní pobočce C., jejímž
prostřednictvím by zřejmě bylo možné přeposlat zásilky jinam. Z vyjádření vedoucího této
poštovní pobočky vyplývá, že mu manželka žalobce při jednání ohledně prodloužení úložní
doby doručovaných zásilek nesdělila, kde se její manžel zdržuje, a nepožádala ani o případné
přeposlání zásilek. Uvedla pouze, že manžel je mimo a veškeré zásilky si převezme osobně
dne 7. 3. 2005.
Bez ohledu na skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo žalobci
zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, snažil se správní orgán opakovaně
písemnost doručit i na poslední známou adresu žalobce. Bylo zřejmé, že žalobce se v místě
trvalého bydliště nezdržuje. Žalovaná namítla, že soud nezohlednil vyjádření žalobce ze dne
15. 3. 2005 k dotazům jeho bývalého nadřízeného směřujícím k prokázání nemoci žalobce
a důvodu neinformování o změně pobytu. Dále uvedla, že příslušníci jsou podle čl. 20 odst. 2
a 4 nařízení Ministerstva vnitra č. 18/2001, o personální evidenci, povinni hlásit změnu
trvalého pobytu do 10ti dnů ode dne, kdy ke změně došlo.
Stěžovatelka poukázala na motiv žalobcova vyhýbání se převzetí doručovaných
písemností. Ten vyplývá z právní úpravy skončení služebního poměru. Žalobce věděl,
že s ním bylo zahájeno řízení o propuštění a že je proti němu vedeno trestní řízení. Důvodně
tedy očekával propuštění ze služebního poměru podle §106 odst. 1 písm. d) či e) služebního
zákona, které musí být doručeno do dvou měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář
o důvodu propuštění dozvěděl. V takovém případě nenáleží propuštěnému policistovi
odchodné ani příspěvek za službu. Žalobcův služební poměr měl skončit dne 28. 2. 2005
uvolněním, správní orgán I. stupně se mu proto snažil doručit rozhodnutí o propuštění dříve.
Stěžovatelka se tedy neztotožnila s názorem soudu, že nelze dovodit, že by žalobce
svým jednáním nebo opomenutím doručení písemnosti zmařil. Soud při svém přezkumu
zcela pominul důvody, o které stěžovatelka tento svůj závěr opřela. Stěžovatelka má dále
za to, že zaměstnavatel se musí řídit ust. §266a odst. 1, 2, a 4 zákoníku práce, zatímco odst. 3
tohoto ustanovení stanoví postup při doručování pouze pro držitele poštovní licence. Navrhla
proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že prvoinstanční rozhodnutí
mu nebylo doručeno v době trvání jeho služebního poměru, tedy do dne 28. 2. 2005. Služební
poměr tak skončil uvolněním. Žalovaná plnila své povinnosti v souvislosti s doručováním
rozhodnutí pouze formálním způsobem a své tvrzení o nedoručitelnosti rozhodnutí opírala
o krátkodobou nepřítomnost žalobce v místě jeho trvalého bydliště. Žalobce tuto svou
nepřítomnost dodatečně vysvětlil, přičemž podotkl, že jí neporušil jakoukoliv povinnost vůči
žalovanému. Povinnost nepřetržitě se zdržovat v místě trvalého bydliště v době zproštění
výkonu služby neexistuje. Žalobce dále namítl, že očekávat rozhodnutí o propuštění by bylo
v rozporu s vydaným oznámením o uvolnění ze služebního poměru. Navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci z hlediska uplatněného stížního bodu a po posouzení věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Při svém rozhodování vycházel
z následujícího skutkového stavu:
Rozhodnutím ředitele Okresního ředitelství Policie ČR Česká Lípa č. 1/2005, ze dne
6. 1. 2005, byl žalobce uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku, neboť bylo zjištěno,
že úmyslně, opakovaně, dlouhodobě a zvlášť závažným způsobem porušoval čl. 3 odst. 4
písm. d) ZP PP č. 91/2003, kterým se upravuje jednotný postup příslušníků a zaměstnanců
Policie ČR při provozování a využívání programu „Dotazy do informačního systému“.
Současně porušil i rozkaz ředitele Okresního ředitelství Policie ČR Česká Lípa č. 63 , ze dne
1. 9. 2003. Porušoval tak základní povinnosti policisty podle ust. 28 odst. 1 písm. a)
služebního zákona. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím
ředitele Policie ČR Správy severočeského kraje č. 2, ze dne 25. 1. 2005, zamítnuto.
V souvislosti s uvedeným jednáním byl žalobce dne 5. 12. 2004 v průběhu kontroly
postaven mimo službu. Téhož dne požádal o uvolnění ze služebního poměru, a to buď
dohodou okamžitě, nebo uplynutím zákonné lhůty. Podle oznámení ředitele Okresního
ředitelství Policie ČR Česká Lípa č. 486/2004, ze dne 5. 12. 2004, měl pracovní poměr
skončit uvolněním ke dni 28. 2. 2005.
Dne 31. 1. 2005 bylo zahájeno řízení o skončení služebního poměru žalobce
propuštěním, o čemž byl žalobce téhož dne vyrozuměn (sdělení Okresního ředitelství Policie
ČR Česká Lípa, č. j. ORCL-124-1/01-2005). Služební funkcionář se o důvodu propuštění
dozvěděl dne 3. 1. 2005, na základě výsledku kontrolního průzkumu.
Rozhodnutím ředitele Okresního ředitelství Policie ČR Česká Lípa, č. 22/2005, ze dne
31. 1. 2005, byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR podle
ust. §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona, a to dnem doručení tohoto rozhodnutí. Uvedené
rozhodnutí nebylo možné doručit žalobci v zaměstnání, neboť byl od 5. 12. 2004 postaven
mimo službu. Správní orgán. I. stupně mu proto písemnost doručoval v místě trvalého
bydliště, tj. ve C., K. u. 538. Písemnost se pokusil doručit svým zaměstnancem dne 2. 2. 2005
ve 14.00 hod. a v 15.00 hod., žalobce však nebyl v místě bydliště zastižen. Rozhodnutí bylo
téhož dne zasláno žalobci prostřednictvím pošty jako doporučená listovní zásilka
s doručenkou, do vlastních rukou adresáta, na výše uvedenou adresu. Současně se správní
orgán I. stupně opětovně pokoušel doručit písemnost pomocí svého zaměstnance. Ten
navštívil bydliště žalobce dne 3. 2. 2005 v 9.30 hod, ve 12.00 hod a ve 13.45 hod. a ve dnech
7. 2. 2005, 8. 2. 2005, 9. 2. 2005 a 10. 2. 2005 v časových intervalech 9.00 hod, 12.00 hod a
16.00 hod, avšak bezvýsledně. Služební funkcionář rovněž navštívil místo zaměstnání
manželky žalobce a místo bydliště jejích rodičů. Neregistroval zde ani pohyb motorového
vozidla žalobce. Dne 3. 2. 2005 dotazem na poštovní doručovatelku zjistil, že se žalobce
v místě bydliště nezdržuje, a to nejméně 3 dny.
Zásilka s rozhodnutím byla v místně příslušné provozovně pošty uložena dne
3. 2. 2005 z důvodu nezastižení adresáta. Vzhledem k tomu, že nebyla v úložní lhůtě 10 dnů
vyzvednuta, byla vrácena odesílateli jako nedoručitelná dne 15. 2. 2005. Tento den považoval
správní orgán I. stupně za den doručení písemnosti a tedy za den, jímž skončil služební poměr
žalobce. Předmětné rozhodnutí si žalobce fakticky převzal dne 7. 3. 2005.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 15. 3. 2005 odvolání, v němž namítl,
že napadené rozhodnutí mu nebylo doručeno jak v zákonné lhůtě ode dne, kdy služební
funkcionář důvod propuštění zjistil, tak ani v době trvání služebního poměru. Uvedl,
že v době, kdy byla zásilka uložena v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence,
požádal prostřednictvím své manželky vedoucího poštovní pobočky ve C. o prodloužení
úložní doby zásilek doručovaných do vlastních rukou, což tento přislíbil. Při převzetí zásilek
mu pak vedoucí pobočky sdělil, že některé zásilky si již odesílatel vyžádal zpět, postupoval
tedy v souladu s platnými předpisy a zásilku vrátil. O obsahu zásilek žalobci žádnou
informaci nepodal, a ani jiným způsobem jej nevyrozuměl o tom, že mu bylo v zásilkách
vrácených odesílateli doručováno předmětné rozhodnutí. K důvodu, proč zásilku v úložní
době nepřevzal, uvedl, že tuto skutečnost nezavinil, zásilku si nemohl vyzvednout, neboť dne
2. 2. 2005 odjel na krátkodobou návštěvu bratra. Zde onemocněl chřipkovým onemocněním a
jeho pobyt se tak nečekaně prodloužil až do dne 17. 2. 2005. Vzhledem k tomu, že mu bylo
rozhodnutí ředitele Okresního ředitelství Policie ČR Česká Lípa, č. 22/2005, ze dne
31. 1. 2005, doručeno až poté, co jeho služební poměr skončil dne 28. 2. 2005 uvolněním,
navrhl jeho zrušení.
K dotazu služebního funkcionáře Okresního ředitelství Policie ČR Česká Lípa
k údajům uvedeným žalobcem v odvolání tento dne 15. 3. 2005 uvedl, že během své nemoci
u lékaře nebyl, jednalo se o horečnaté onemocnění, domníval se, že jde o chřipku. O svém
dočasném pobytu v obci M. žádného služebního funkcionáře neinformoval,
neboť předpokládal, že se brzy vrátí do místa trvalého bydliště. V případě potřeby měla
manželka žalobce jeho souhlas sdělit o něm informaci Policii ČR.
Z vyjádření L. Ch., vedoucího poštovní pobočky ve C., ze dne 15. 3. 2005, vyplývá, že
manželka žalobce mu sdělila, že manžel je mimo bydliště, přičemž místo jeho pobytu
neuvedla. Požádala o prodloužení úložní doby zásilek adresovaných žalobci do konkrétního
dne počátkem měsíce března, asi do dne 7. 3. 2005, s tím, že tento si veškeré písemnosti došlé
na poštovní úřad vyzvedne. Vedoucí pobočky prodloužení lhůt přislíbil. Teprve později na
základě telefonického dotazu Okresního ředitelství Policie ČR Česká Lípa ohledně zásilek
doručovaných žalobci zjistil, že na zásilkách je odesílatelem stanovena úložní doba 10 dnů.
Zásilky proto vrátil zpět odesílateli.
Žalovaná ve svém rozhodnutí ze dne 25. 4. 2005, č. 370, uvedla, že v souvislosti
s doručováním rozhodnutí o propuštění žalobci neshledala v postupu služebního funkcionáře
žádných pochybení. Zjištěný skutkový stav nasvědčuje tomu, že žalobce svým přístupem
doručení rozhodnutí zmařil. Účinky doručení rozhodnutí tak nastaly dnem 15. 2. 2005,
kdy je pošta vrátila odesílateli zpět jako nedoručitelnou poštovní zásilku. Tímto dnem nabylo
napadené rozhodnutí právní moci a skončil služební poměr žalobce. Odvolání podané
žalobcem dne 15. 3. 2005 bylo tudíž opožděné.
Ve věci samé pak uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Krajský soud předně dospěl k závěru, že je vyloučeno, aby rozhodnutí správního
orgánu I. stupně bylo doručeno uložením, neboť uložení písemnosti v místně příslušné
provozovně držitele poštovní licence v případě, že zaměstnanec nebyl zastižen, je podmíněno
právě tím, že se zaměstnanec v místě doručení zdržuje. Tato úvaha krajského soudu
je však chybná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že řízení o ukončení služebního poměru
je specifickým správním řízením. Obecná úprava podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“) se použije pouze tehdy, pokud
služební zákon určitou otázku neupravuje. Doručování rozhodnutí vydaného podle §106
služebního zákona je upraveno v ust. §266a zákoníku práce, na který odkazuje §155
služebního zákona.
Podle ust. §266a odst. 1 zákoníku práce doručuje zaměstnavatel zaměstnanci
písemnosti na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv, kde bude zastižen; není-li to možné,
lze písemnost doručit držitelem poštovní licence. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení
zasílá zaměstnavatel písemnosti doručované držitelem poštovní licence na poslední adresu
zaměstnance, která je mu známa, jako doporučenou zásilku s doručenkou a poznámkou
"do vlastních rukou".
Odstavec 4 citovaného ustanovení stanoví, že povinnost zaměstnavatele doručit
písemnost je splněna, jakmile zaměstnanec písemnost převezme nebo jakmile byla držitelem
poštovní licence vrácena odesílajícímu zaměstnavateli jako nedoručitelná a zaměstnanec
svým jednáním nebo opomenutím doručení písemnosti zmařil. Účinky doručení nastanou
i tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne.
V §266a odst. 3 zákoníku práce je pak stanoven postup držitele poštovní licence
v případě, že zaměstnanec nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje. Doručovatel
uloží písemnost po dobu 10 dnů v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence
nebo u orgánu obce a zaměstnance o tom vhodným způsobem uvědomí. Počátek doby uložení
musí být na písemnosti vyznačen. Není-li písemnost v době uvedené ve větě druhé
zaměstnancem vyzvednuta, vrátí ji držitel poštovní licence odesílajícímu zaměstnavateli
jako nedoručitelnou. Odmítne-li zaměstnanec písemnost převzít, držitel poštovní licence
na ni tuto skutečnost vyznačí a odesílajícímu zaměstnavateli písemnost vrátí.
Nejvyšší správní soud má za to, že ust. §266a odst. 3 zákoníku práce je třeba chápat
tak, že upravuje pouze jeden z případů, kdy pošta vrací zásilku odesílateli z důvodu,
že se ji nepodařilo adresátovi doručit. Může totiž nepochybně nastat i situace, kdy držitel
poštovní licence zjistí, že se adresát v místě doručení vůbec nezdržuje, nebo že se odstěhoval
bez udání změny adresy. I v takovém případě je zásilka vrácena jako nedoručitelná. Účinky
doručení v souladu s ust. §266a odst. 4 zákoníku práce nastanou, jestliže zaměstnanec
doručení písemnosti zmařil. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poznamenává,
že vyhláška č. 286/2004 Sb., kterou se stanoví poštovní podmínky základních služeb
a základní požadavky kvality při jejich zajišťování držitelem poštovní licence, (vyhláška
o základních službách držitele poštovní licence), a která byla účinná v době doručování
rozhodnutí v projednávaném případě, jednotlivé důvody vrácení zásilky nevymezuje,
požaduje však, aby v takovém případě držitel poštovní licence uvedl na vrácenou poštovní
zásilku důvod, pro který nebyla dodána (§70 odst. 10 citované vyhlášky).
V projednávaném případě byla písemnost doručována žalobci jako doporučená zásilka
s doručenkou, do vlastních rukou žalobce, na jeho poslední známou adresu. Tento nebyl
v místě doručení zastižen. Držitel poštovní licence uložil písemnost v místně příslušné
provozovně po dobu 10 dnů a žalobce o tom uvědomil. Žalobce si písemnost v úložní době
nevyzvedl, doručovatel ji tudíž vrátil odesílajícímu zaměstnavateli jako nedoručitelnou.
V průběhu doručování zaměstnavatel zjistil, že se žalobce v místě doručení nezdržuje.
Na základě výše uvedeného lze dovodit, že ačkoli nebyly splněny podmínky
pro uložení písemnosti podle ust. §266a odst. 3 zákoníku práce, nemá tato skutečnost vliv
na posouzení, zda nastaly účinky doručení zásilky. Pro závěr, zda lze písemnost považovat
za doručenou, je podstatné pouze to, že byla zaslána v souladu s podmínkami stanovenými
v ust. §266a odst. 2 zákoníku práce, že žalobce její doručení písemnosti zmařil a že byla
poštou vrácena jako nedoručitelná.
Nejvyšší správní soud nadto poznamenává, že ani při splnění podmínek pro uložení
písemnosti by se neuplatnil předpoklad krajského soudu, že zásilka adresovaná žalobci
měla být považována za doručenou uložením (resp. desátým dnem uložení). Zaměstnanec
buď v úložní době písemnost převezme nebo je písemnost vrácena zaměstnavateli
jako nedoručitelná. V takovém případě účinky doručení nastanou za předpokladu,
že zaměstnanec doručení zmařil, a to dnem vrácení zásilky. Úvaha krajského soudu tak nemá
oporu v ust. §266a zákoníku práce.
V otázce, zda žalobce svým jednáním nebo opomenutím doručení písemnosti zmařil,
uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Žalobce namítl, že svou krátkodobou nepřítomnost v místě bydliště dodatečně
vysvětlil, přičemž touto nepřítomností nedošlo k porušení jakékoliv jeho povinnosti vůči
žalovanému. Povinnost nepřetržitě se zdržovat v místě trvalého bydliště v době zproštění
výkonu služby není dána.
Tyto námitky shledal Nejvyšší správní soud nepřípadnými. Ačkoli se neztotožnil
s názorem žalované, že v případě návštěvy žalobce u jeho bratra šlo o změnu trvalého pobytu,
má za to, že žalobce měl o změně svého pobytu informovat příslušného služebního
funkcionáře. Žalobce byl dne 31. 1. 2005 vyrozuměn o zahájení řízení o skončení služebního
poměru propuštěním (sdělení Okresního ředitelství Policie ČR Česká Lípa, č. j. ORCL-124-
1/01-2005). Měl tedy očekávat, že mu bude doručováno rozhodnutí o propuštění,
přičemž věděl, že zaměstnavatel má k dispozici pouze adresu jeho bydliště. Žalobce
argumentoval tím, že odjel na krátkodobou návštěvu bratra, v jejímž průběhu onemocněl
chřipkovým onemocněním a jeho pobyt se tak nečekaně prodloužil až do 17. 2. 2005.
Své onemocnění však žádným způsobem nedoložil. Nejvyšší správní soud má za to,
že i v takovém případě mohl žalobce podat zprávu o místě pobytu svému nadřízenému
či požádat poštu o přeposlání zásilek. O tom, že jsou v místně příslušné provozovně pošty
uloženy jemu adresované zásilky, byla informována manželka žalobce. Co se týče její žádosti
o prodloužení úložní doby zásilek, lze konstatovat, že vedoucí poštovní pobočky postupoval
správně, když této žádosti nevyhověl a zásilky vrátil zpět odesílateli. Na obálce bylo
vyznačeno zkrácení lhůty pro vyzvednutí zásilek na 10 dní. Jestliže si odesílatel zvolil
doplňkovou službu podle §44 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 286/2004 Sb., platila místo úložní
lhůty 15 dnů desetidenní lhůta podle §48 písm. b) citované vyhlášky. Její prodloužení
na žádost adresáta nebylo podle §62 odst. 1 vyhl. č. 286/2004 Sb. možné.
Stejně tak je nutno odmítnout námitku žalobce, že očekávat rozhodnutí o propuštění
by bylo v rozporu s vydaným oznámením o uvolnění ze služebního poměru. Ke skončení
služebního poměru totiž dojde tím způsobem vymezeným v ust. §103 služebního zákona,
který nastane nejdříve. Pokud tedy služební funkcionář zjistí, že policista porušil služební
přísahu tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu
a je způsobilé ohrozit dobrou pověst policie, a které je tedy důvodem pro skončení služebního
poměru propuštěním, má i za situace, že policista již podal žádost o uvolnění, možnost dříve
ukončit jeho služební poměr propuštěním. Jinak by v takových případech služební poměr
skončil při absenci dohody podle ust. §105 služebního zákona uplynutím dvou kalendářních
měsíců následujících po dni doručení žádosti o uvolnění ze zákona. Policista by se tak vyhnul
negativním důsledkům skončení služebního poměru propuštěním podle ust. §106 písm. d)
služebního zákona, které mj. spočívají ve ztrátě nároku na odchodné a příspěvek na službu.
Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud uzavřel, že žalobce zmařil doručení
rozhodnutí o propuštění tím, že příslušnému služebnímu funkcionáři nesdělil místo svého
pobytu, ačkoli věděl, že může zaslání této písemnosti očekávat. Nejvyšší správní soud
se tak ztotožnil se závěrem žalované, že předmětné rozhodnutí lze v souladu s §266a odst. 4
zákoníku práce považovat za doručené dnem 15. 2. 2005, kdy byla zásilka vrácena poštou
jako nedoručitelná. Služební poměr žalobce skončil podle ust. §108 odst. 3 služebního
zákona propuštěním k tomuto dni, tedy dříve, než mělo dojít k jeho ukončení na základě
uvolnění.
Žalobce podal odvolání proti rozhodnutí o propuštění teprve dne 15. 3. 2005.
Promeškal tak 15ti denní lhůtu stanovenou v ust. §132 odst. 1 služebního zákona. Žalovaná
tedy nepochybila, když odvolání žalobce posoudila jako opožděné.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci chybně posoudil právní otázku účinků doručení rozhodnutí správního orgánu
I. stupně, čímž zatížil své rozhodnutí vadou podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud proto napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci
podle ust. §110 odst. l s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je soud
dle ust. §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem výše uvedeným. V novém rozhodnutí
rozhodne Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci i o nákladech řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 4. července 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu