ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.6.2007
sp. zn. 3 As 6/2007 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobce E., s. r. o., zastoupeného JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou se sídlem Resslova
9, Olomouc, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem
Jeremenkova 40a, Olomouc, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2004, č.j.
KUOK/12035/04/OŽPZ/339, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 50/2005,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2006, č. j.
22 Ca 50/2005 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný, odbor životního prostředí a zemědělství, svým rozhodnutím ze dne
15. 12. 2004, č.j. KUOK/12035/04/OŽPZ/339, podle §59 odst. 2 spr. ř. (v celém textu míněn
zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2006
nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem – pozn. soudu) formulačně upřesnil
a změnil výrok odvoláním žalobce napadeného rozhodnutí Městského úřadu Uničov, odboru
životního prostředí, ze dne 29. 9. 2004, čj. 102/ŽP/RP/vl-/Mát/04 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“). Žalovaný jím vypustil právní kvalifikaci „podle §116 písm. d) vodního zákona“
(v celém textu míněn zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů), a opravil chybně uvedené parcelní číslo z „106/6“ na „105/6“,
které podle něj bylo zjevnou nesprávností (chybou v psaní), přičemž současně výslovně
ponechal beze změny zbývající část výroku prvostupňového rozhodnutí. Jím byla žalobci
uložena pokuta ve výši 70 000 Kč, původně podle §116 písm. d) a §120 vodního zákona
a §106 odst. 3 písm. a) a odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“; s účinností
od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 183/2006 Sb., stavebním zákonem – pozn. soudu)
za to, že žalobce jako dodavatel realizoval bez stavebního povolení stavbu domovní čistírny
odpadních vod typu SILT 3 – STANDART se zaústěním vyčištěných odpadních vod
do obecní kanalizace, na pozemku parc. č. 105/3, 106/6 a 429 v k. ú. D. S.
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce dne
20. 8. 2003 požádal o vydání dodatečného stavebního povolení pro vodní dílo v podobě
domovní čistírny odpadních vod typu SILT 3 – STANDART se zaústěním vyčištěných
odpadních vod do obecní kanalizace (dále jen „čistírna“). Při následné kontrole ze dne
21. 8. 2003 prvostupňový orgán zjistil, že stavba čistírny je již provedena, přičemž pracovník
žalobce podle jeho sdělení na místě a v době konání kontroly prováděl její zaslepení.
Na základě těchto zjištění zahájil dne 15. 4. 2004 se žalobcem správní řízení o uložení pokuty
pro naplnění skutkové podstaty podle §120 vodního zákona a §106 odst. 3 a 4 stavebního
zákona za realizaci stavby bez stavebního povolení a posléze mu uložil pokutu.
Žalovaný dále konstatoval, že realizovaná čistírna je podle §55 odst. 1 písm. c)
vodního zákona vodním dílem, které podle §15 vodního zákona vyžaduje ke svému
provedení stavební povolení speciálního stavebního úřadu. Skutečnost, že se jedná o stavbu
vodního díla potvrdil i žalobce tím, když dne 20. 8. 2003 požádal o dodatečné stavební
povolení. Vodní dílo bylo provedeno bez stavebního povolení, o čemž svědčí Zápis
o odevzdání a převzetí dokončených staveb ze dne 17. 7. 2003, kde je uvedeno jako datum
dokončení stavebních prací 1. 7. 2003 a tato skutečnost sama byla rovněž zjištěna při kontrole
konané dne 21. 8. 2003. Žalovaný dále vyjádřil, že není důležité, zda byly provedeny nějaké
stavební práce či byla pouze osazena technologie, tudíž není rozhodující, že žalobce
nerealizoval výkopové či stavební práce, ale provedl pouze osazení čistírny na připravenou
základovou desku, a dále provedl napojení a zaslepení odtoku z čistírny. Žalovaný k odvolací
námitce, že čistírna byla dne 31. 7. 2003 zaslepena a až do 28. 11. 2003 fungovala jako jímka
na vyvážení, o čemž byly vedeny zápisy, uvedl, že v rámci sankčního řízení byly zjišťovány
důkazy i o provozování vodního díla bez povolení. Vzhledem k tomu, že se tuto skutečnost
nepodařilo dostatečně prokázat, pokuta byla udělena pouze za realizaci stavby vodního díla
bez stavebního povolení. Žalovaný posléze uzavřel, že není kompetentním k řešení záležitostí
týkajících se podjatosti pracovníka prvostupňového orgánu Ing. M., přičemž ve spise
je založeno sdělení, že na základě vyslovení pochybnosti o podjatostí Ing. M. žalobcem, tato
ji oznámila tajemnici prvostupňového orgánu, která Ing. M. pověřila provedením nezbytných
úkonů podle §11 odst. 2 spr. ř. K tomu dodal, že tento postup je v souladu se správním
řádem a plně v kompetenci prvostupňového orgánu. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný
potvrdil odvoláním napadené prvostupňové rozhodnutí, když jeho výrok jen formulačně
upřesnil.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č. j. 22 Ca 50/2005 - 24, žalobu
žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl. Soud neshledal důvodnou žalobní
námitku, podle které žalobce nerealizoval stavbu vodního díla a pokuta za realizaci vodního
díla bez stavebního povolení mu byla uložena neoprávněně, když do jámy určené na čistírnu
usadil nádobu čistírny, jejíž odtok byl zaslepen, a která fungovala do 28. 11. 2003 jen
jako jímka na vyvážení. Uvedl, že ve správním řízení bylo prokázáno, že žalobce prováděl
stavbu čistírny, což v jeho průběhu nezpochybnil. Skutečnost, že se podílel na realizaci stavby
vodního díla pouze z části, tj. ve fázi vlastního umístění čistícího zařízení do již připravených
stavebních základů, je z hlediska posouzení jeho odpovědnosti irelevantní. Z ustanovení §106
odst. 3 písm. a) a odst. 4 stavebního zákona neplyne, že se odpovědný subjekt musí aktivně
podílet na realizaci všech stavebních úkonů. Soud vyjádřil právní názor, že ke vzniku
odpovědnosti za správní delikt je postačující, pokud se žalobce podílel na realizaci stavby
vodního díla. Dále sdělil, že u správních deliktů se uplatňuje koncepce tzv. objektivní
odpovědnosti za jejich spáchání (tj. odpovědnost za výsledek), tudíž není třeba prokazovat
zavinění, došlo-li k porušení zákonem stanovené povinnosti. Soud rovněž uvedl, že právní
význam nemá žalobcem tvrzená skutečnost, že realizovaná čistírna sloužila jako jímka
na vyvážení, protože její odtok byl zaslepen, takže se vlastně nejednalo o stavbu vodního díla.
K tomu konstatoval, že odpovědnost za správní delikt podle §106 odst. 3 písm. a) a odst. 4
stavebního zákona se odvíjí od realizace stavby a nikoliv od jejího užívání, které je z hlediska
naplnění skutkové postaty tohoto správního deliktu bez právního významu. Soud zaujal
právní názor, že čistírna je ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) vodního zákona vodním dílem,
a to i tehdy, když není fakticky užívána, přičemž tomu svědčí i žalobcův postup, když dne
20. 8. 2003 podal žádost o dodatečné povolení stavby. Na základě těchto závěrů Krajský soud
v Ostravě žalobu žalobce jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti namítl žalobce (dále jen “stěžovatel“) nesprávné právní
posouzení věci krajským soudem a vadu řízení, neboť svým jednáním nenaplnil znaky
skutkové podstaty, z níž správní orgán při uložení vycházel. Uvedl, že nerealizoval stavbu
čistírny, a proto se nemohl dopustit protiprávního jednání. Za nesprávné označil právní
posouzení krajského soudu, podle něhož je čistírna vodním dílem, i když není fakticky
užívána. Je nesporné, že do jámy určené na čistírnu byla osazena nádoba čistírny, jejíž odtok
však byl zaslepen, a která fungovala až do vydání stavebního povolení jako jímka
na vyvážení. Z toho stěžovatel dovozuje, že čistírna sloužila jako jímka na vyvážení
a neodcházely z ní odpadní vody, pročež se nemůže podle vodního zákona jednat o vodní
dílo. Pokud stěžovatel nerealizoval vodní dílo, nemohl se dopustit přestupku a pokuta
za realizaci vodního díla bez stavebního povolení mu byla uložena neoprávněně. S ohledem
na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 27. 9. 2006, č. j. 22 Ca 50/2005 - 24, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ke zjištění ve správním řízení,
podle něhož stěžovatel realizoval vodní dílo bez stavební povolení, vedla kontrola ze dne
21. 8. 2003, při které bylo zjištěno, že čistírna byla od 1. 7. 2003 do 21. 8. 2003 užívána
jako čistírna odpadních vod s odtokem do veřejné kanalizace. K argumentaci stěžovatele,
že nerealizoval stavbu, nýbrž pouze usazení, napojení a zaslepení, uvedl, že nemá význam,
neboť v ustanoveních §106 odst. 3 písm. a) a odst. 4 stavebního zákona není uvedeno
a nevyplývá z nich, že by odpovědný subjekt musel tuto stavbu kompletně realizovat. Proto
žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3. s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud při tom neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uvádí důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle
něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav věci aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována
správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatel spatřuje tento důvod
kasační stížnosti v tom, že soud vyjádřil právní názor, podle něhož je čistírna vodním dílem,
i když tak není fakticky užívána, kdy podle stěžovatele právě faktické užívání má význam
pro posouzení toho, zda vodním dílem je, nebo jím není.
Nejvyšší správní soud pokládá tuto stížnostní námitku za nedůvodnou, přičemž se plně
ztotožnil s výše uvedeným právním názorem krajského soudu. Jak uvedl krajský soud
ve svém odůvodnění, ve správním řízení bylo zjištěno, že stěžovatel realizoval stavbu čistírny,
která je vodním dílem. K tomu je třeba dodat, že stěžovatel sám požádal o vydání
dodatečného stavebního povolení na čistírnu, tudíž si musel být vědom skutečnosti,
že provedl tuto stavbu bez vodním zákonem požadovaného stavebního povolení. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že v dané věci nebylo předmětem posuzování, zda a jak byla stavba
čistírny skutečně využívána a k jakému účelu sloužila. Podstatnou byla jen ta skutečnost,
že tato stavba byla, jako stavba naplňující znaky vodního díla podle §55 odst. 1 písm. c)
vodního zákona, provedena bez stavebního povolení, které je k jejímu zřízení podle §15
vodního zákona nezbytné. Tomu odpovídá i uložení pokuty za správní delikt podle §106
odst. 3 písm. a) ve spojení s odst. 4 téhož ustanovení stavebního zákona. Již krajský soud
správně konstatoval, že odpovědnost za správní delikt podle §106 odst. 3 písm. a) a odst. 4
stavebního zákona se odvíjí od realizace stavby a nikoliv od jejího užívání, které je z hlediska
naplnění skutkové postaty tohoto správního deliktu bez právního významu.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v posuzovaném případě bylo rozhodující to,
že stěžovatel protiprávně realizoval stavbu vodního díla. Předmětem sankčního řízení
nebyla otázka jeho provozování. Skutečnost, že čistírna byla dočasně nefunkční nemá vliv
na posouzení naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu podle §106 odst. 3
písm. a) stavebního zákona. Podle §76 odst. 1 stavebního zákona lze dokončenou stavbu,
která vyžadovala vydání stavebního povolení užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že stavba čistírny je vodním dílem vyžadujícím stavební povolení,
jak je uvedeno výše, Nejvyšší správní soud dále dodává, že stěžovatel nebyl oprávněn
k jakémukoli užívání stavby vodního díla – čistírny - bez pravomocného kolaudačního
rozhodnutí.
Stěžovatel dále uplatnil důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., podle kterého je možné kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatel spatřuje tento důvod v tom, že se nemohl
dopustit protiprávního jednání, neboť čistírna, s ohledem na její skutečnou funkci, nebyla
stavbou vodního díla ve smyslu vodního zákona, neboť sloužila jako jímka na vyvážení
a neodcházely zní odpadní vody. Tvrdí, že nerealizoval-li vodní dílo, nemohl se dopustit
přestupku, za nějž byl sankcionován.
Nejvyšší správní soud ohledně této stížnostní námitky odkazuje na své shora uvedené
právní závěry, podle nichž je vodním dílem podle §55 odst. 1 písm. c) vodního zákona
i taková stavba, která naplňuje znaky čistírny odpadních vod, ačkoli de facto není jako čistírna
odpadních vod využívána. Nejvyšší správní soud, s ohledem na shora uvedené, konstatuje,
že stavba čistírna je vodním dílem. Skutečnost, že byla do jámy určené na čistírnu usazena
nádoba čistírny, jejíž odtok však byl dočasně zaslepen, a která fungovala až do doby vydání
stavebního povolení jako jímka na vyvážení, nemá vliv na posouzení, že šlo o stavbu vodního
díla. Sankce byla uložena za provedení vodního díla bez stavebního povolení a nikoli za jeho
užívání. Stěžovatel tedy svým jednáním, ač sám neprováděl všechny stavební práce,
nýbrž toliko osazení, napojení a zaslepení odtoku, realizoval stavbu vodního díla, čímž naplnil
znaky skutkové podstaty správního deliktu podle §106 odst. 3 písm. a) a odst. 4
téhož ustanovení stavebního zákona. Podle Nejvyššího správního soudu lze souhlasit se
stěžovatelem, že se nedopustil „přestupku“, protože o přestupku vůbec nebylo vedeno správní
řízení a pojem „přestupku“ užil teprve stěžovatel v kasační stížnosti. Stěžovatel byl
sankcionován uložením pokuty pro naplnění znaků skutkové podstaty tzv. jiného správního
deliktu podle §106 odst. 3 písm. a) stavebního zákona.
Vzhledem k tomu, že u skutkové podstaty §106 odst. 3 písm. a) stavebního zákona
se jedná o tzv. správní delikt, u něhož se uplatňuje koncepce tzv. objektivní odpovědnosti,
neboli odpovědnosti za výsledek, což správně konstatoval i krajský soud, plně postačilo,
že stěžovatel svým protiprávním jednáním naplnil znaky uvedené skutkové podstaty.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že stavba čistírny naplňuje
znaky §55 odst. 1 písm. c) vodního zákona a je vodním dílem vyžadujícím podle §15
téhož zákona stavební povolení, a to bez ohledu na to, k jakému účelu je fakticky využívána.
Skutečnost, že stěžovatel uvádí, že do doby vydání stavebního povolení fungovala čistírna
jen jako jímka na vyvážení, nemá význam pro posouzení naplnění znaků skutkové podstaty
správního deliktu podle §106 odst. 3 písm. a) stavebního zákona v podobě provedení stavby
bez stavebního povolení.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že tvrzené
důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. nejsou dány, a proto kasační
stížnost podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu