ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.9.2007
sp. zn. 3 As 9/2007 - 132
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců:
a) B. P. C., a.s., b) Ing. L. L. X., oba zastoupeni JUDr. Martinem Kopeckým, CSc.,
advokátem se sídlem Revoluční 24, Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu kultury, se
sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 – Malá Strana, za účasti Pozemkového fondu ČR,
se sídlem Ve Smečkách 33, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 9. 6.
2005, čj. 8854/2005, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ca 229/2005, o
kasační stížnosti žalobce ad a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2006, č.
j. 10 Ca 229/2005 - 97,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osobě zúčastněné se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Ministr kultury (dále též „ministr“) rozhodnutím ze dne 9. 6. 2005, čj. 8854/2005,
podle §61 odst. 2 a 3 ve spojení s §59 odst. 2 spr. ř. [v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem
č. 500/2004 Sb., správním řádem, ve znění pozdějších předpisů – pozn. soudu] zamítl rozklad
žalobců ad a) a ad b) a potvrdil rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 23. 2. 2005,
čj. 10844/2003 (dále jen „rozhodnutí Ministerstva kultury“). Tímto rozhodnutím Ministerstvo
kultury zrušilo rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče, ze dne
28. 6. 2004, čj. MHMP/57490/2004, (dále jen „rozhodnutí Magistrátu“). Magistrát vydal
rozhodnutím podle §14 odst. 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní památkové péči“), závazné stanovisko ve věci
novostavby administrativního domu L. s. na pozemcích parc. č. 674, 675, 676, 677, 678 a
679, k. ú. B., M. H., P. 6., podle kterého byla příprava prací v rozsahu předložené
dokumentace pro územní řízení z 12/2002, č. zak AJT-LORD/01/03-02, přípustná, za
podmínky horizontálního a vertikálního členění fasády. Magistrát hlavního města Prahy
uvedl, že si pro své rozhodnutí vyžádal odborné vyjádření Národního památkového ústavu,
územního odborného pracoviště, neboť dotčené pozemky se nacházejí na území památkové
zóny. Národní památkový ústav podle §14 odst. 6 zákona o státní památkové péči
konstatoval, že navrhované práce ve věci novostavby administrativního domu L. s. považuje
za vyloučené. Magistrát hlavního města Prahy se neztotožnil s odborným vyjádřením
Národního památkového ústavu, při rozhodování dále vzal v úvahu připomínky účastníka
řízení a zohlednil závěry z projednání věci Sborem expertů památkové péče Magistrátu
hlavního města Prahy. Uzavřel, že v širším měřítku dochází v daném území k celkové změně
urbanistické struktury takovým způsobem, že nelze striktně trvat na zachování historického
půdorysu zástavby a jemu odpovídající prostorové a hmotové skladbě objektů, tak jak to
požaduje vyhláška č. 10/1993 Sb. hl. m. Prahy, o prohlášení části území hlavního města Prahy
za památkové zóny a o určení podmínek jejich ochrany, přičemž dodal, že urbanistický zásah
považuje za přiměřený a hmotově odpovídající změněným podmínkám.
Rozhodnutí Magistrátu nabylo právní moci dne 30. 6. 2004 a na základě podaných
podnětů jej přezkoumalo mimo odvolací řízení Ministerstvo kultury v režimu §65 spr. ř.
Podněty upozorňovaly především na rozpor rozhodnutí Magistrátu s vyhláškou č. 10/1993 Sb.
hl. m. Prahy. Dále uváděly, že v obdobné věci již Ministerstvo kultury rozhodnutí Magistrátu
ze dne 15. 1. 2003 zrušilo, přičemž Magistrát hlavního města Prahy opětovně vydal
nezákonné rozhodnutí, aniž by bral v úvahu závěry Ministerstva kultury k předcházejícímu
nezákonnému rozhodnutí Magistrátu. Odkazovaly rovněž na skutečnost, že se Magistrát
hlavního města Prahy nedostatečně vypořádal se všemi podklady pro rozhodnutí, jeho
odůvodnění trpí vadami a je tak v rozporu s požadavky vyjádřenými v §47 odst. 3 spr. ř.
Rovněž poukazovaly na to, že rozhodnutí Magistrátu nerespektuje veřejný zájem na ochraně
památkové péče před individuálními zájmy ani odborné vyjádření Národního památkového
ústavu, přičemž nerozebírá důvody, pro které se s ním neztotožňuje a ani neuvádí jeho závěry.
Ministerstvo kultury rozhodnutím ze dne 23. 2. 2005, čj. 10844/2003, podle §65
odst. 2 spr. ř. zrušilo rozhodnutí Magistrátu pro nezákonnost, neboť v něm shledalo
rozpor s vyhláškou č. 10/1993 Sb. hl. m. Prahy, a dále pro nepřezkoumatelnost, neboť
se nevypořádalo s podkladem pro rozhodnutí způsobem, jaký vyžaduje §47 odst. 3 spr. ř.
Ministerstvo kultury dále sdělilo, že se v minulosti obdobnou věcí již zabývalo, když zrušilo
rozhodnutí Magistrátu ze dne 15. 1. 2003 v podobě závazného stanoviska pro jeho
nezákonnost, pramenící z jeho rozporu s vyhláškou č. 10/1993 Sb. hl. m. Prahy. Uvedlo,
že Magistrát v rozhodnutí nevzal v úvahu názor Ministerstva kultury v předcházejícím
obdobném řízení, dále vytklo, že v rozhodnutí Magistrát neodůvodnil své odlišné závěry
od odborného vyjádření, které představovalo podklad pro vydání rozhodnutí, což způsobilo
jeho nepřezkoumatelnost. Vyslovilo se i k možnosti dotčení nabytých práv v dobré víře,
kdy přezkoumávané rozhodnutí sice práva přiznalo, v důsledku nového projednání věcí
navazujících na rozhodnutí Magistrátu v jiných řízeních však nemohla být tato práva dosud
konzumována.
Rozhodnutí Ministerstva kultury napadli shodně rozkladem žalobci ad a) a b).
O podaném rozkladu rozhodl ministr kultury rozhodnutím ze dne 9. 6. 2005, čj. 8854/2005,
tak, že rozklad zamítl a shora uvedené rozhodnutí Ministerstva kultury potvrdil. Ministr
uvedl, že Ministerstvo správně zrušilo pravomocné rozhodnutí Magistrátu pro nezákonnost
z důvodu jeho rozpornosti s vyhláškou č. 10/1993 Sb. hl. m. Prahy, přičemž i on shledal
rozhodnutí Magistrátu nepřezkoumatelným z důvodu jeho nedostatečného odůvodnění
ve smyslu §47 odst. 3 spr. ř., s tím, že důvody zrušení rozhodnutí Magistrátu Ministerstvo
kultury ve svém rozhodnutí jasně vymezilo. Shledal za opodstatněné, pokud se Ministerstvo
kultury odvolávalo na předchozí řízení, neboť se týká téže věci a týchž pochybení. Dále
konstatoval, že vyhláška č. 10/1993 Sb. hl. m. Prahy je platnou součástí právního řádu
a námitku, že Ministerstvo kultury bylo povinno pro posouzení její zákonnosti předložit,
po přerušení řízení, věc Ústavnímu soudu, shledal bezpředmětnou a nadbytečnou. Uzavřel,
že Magistrát se ve svém rozhodnutí s podkladem v podobě odborného vyjádření nevypořádal,
jiný si neopatřil, přičemž své odlišné stanovisko neodůvodnil, což způsobilo
jeho nepřezkoumatelnost. Z těchto důvodů ministr rozhodnutí Ministerstva kultury potvrdil
a rozklad zamítl.
Rozsudkem ze dne 27. 6. 2006, č. j. 10 Ca 229/2005 - 97, Městský soud v Praze
žalobu žalobců ad a) a ad b) jako nedůvodnou zamítl. Žalobce v žalobě uvedl, že z rozhodnutí
Ministerstva kultury a posléze i rozhodnutí ministra nejsou patrné důvody nezákonnosti
v takovém rozsahu, aby to odůvodnilo zásah do pravomocného rozhodnutí Magistrátu
režimem §65 spr. ř. Dále namítl, že rozhodnutí Magistrátu je nejen zákonné, ale že je vydané
v mezích správního uvážení, kdy nezákonnost nemůže pramenit z toho, že se Magistrát
hlavního města Prahy odchýlil od odborného vyjádření. K tomu soud shrnul, že rozhodnutí
Magistrátu bylo zrušeno pro rozpor s obecně závazným právním předpisem v podobě
vyhlášky č. 10/1993 Sb. hl. m. Prahy a pro nepřezkoumatelnost vzhledem k jeho
nedostatečnému odůvodnění podle §47 odst. 3 spr. ř. Konstatoval, že Magistrát svým
rozhodnutím umožnil zcela vágní přístup k dodržování zákonnosti, což, jako porušení jednoho
z principů právního státu, nemohl přezkumný správní orgán přehlížet. Rozhodující pro zrušení
rozhodnutí Magistrátu byla jeho rozpornost s vyhláškou č. 10/1993 Sb. hl. m. Prahy.
Soud neshledal důvodnou žalobní námitku, že byla vzájemně nepřípustně směšována
dvě jiná správní řízení. Dodal, že Magistrát hlavního města Prahy se opakovaně zabýval
návrhem v téže věci, přičemž jeho předchozí rozhodnutí pro nezákonnost a nedostatečnost
vypořádání se s odborným vyjádřením Ministerstvo kultury zrušilo. V této souvislosti vyjádřil
názor, že bylo logické a správné, pokud správní orgány odkázaly na svá předešlá rozhodnutí
v obdobné věci, neboť nastanou-li při rozhodování správních orgánů opakovaně tytéž
skutečnosti vedoucí ke zrušení rozhodnutí, týkají-li se navíc opakovaného návrhu v téže věci,
a Magistrát hlavního města Prahy již byl v rámci předchozího řízení upozorněn na nutnost
dodržování právních předpisů, pak bylo zcela na místě tuto skutečnost ve zrušujících
rozhodnutí uvést a zdůraznit.
Námitku týkající se nutnosti přerušení správního řízení a špatného odůvodnění
napadeného rozhodnutí ohledně podání návrhu Ústavnímu soudu soud neshledal důvodnou.
Dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly podle platných právních předpisů, kterými
jsou vázány, tedy i podle vyhlášky č. 10/1993 Sb. hl. m. Prahy, přičemž shledal za adekvátní,
že správní řízení v daném případě za účelem posouzení zákonnosti vyhlášky č. 10/1993 Sb.
hl. m. Prahy, nebylo přerušeno. Přisvědčil sice žalobcům, že odůvodnění rozhodnutí
Ministerstva kultury a posléze i rozhodnutí ministra je v rozsahu ohledně možnosti podání
návrhů k Ústavnímu soudu podle článku 95 Ústavy nesprávné, nicméně podle něj tato
nesprávnost nemohla vést ke zkrácení procesních práv žalobců a ani k nesprávnému
rozhodnutí ve věci samé.
Rovněž nepřisvědčil žalobcům, že nebylo nutné, aby Magistrát v rozhodnutí
podrobným způsobem hodnotil odborné vyjádření, neboť podle §47 odst. 1 spr. ř. nebylo
třeba odůvodnění vůbec vydat, když se navíc Magistrát ve svém rozhodnutí s podkladem
stejně náležitě vypořádal a provedl jeho hodnocení. Podle názoru soudu má správní orgán
povinnost svá rozhodnutí řádně zdůvodňovat, zejména jsou-li ve správním řízení vydány
obligatorní podklady pro rozhodnutí. Nelze akceptovat absenci seriózně zdůvodněného
vlastního názoru, jímž by Magistrát hlavního města Prahy odůvodnil svůj odlišný závěr
od závěrů uvedených v odborném vyjádření. Magistrát se měl v rozhodnutí vypořádat
s odborným vyjádřením jako podkladem pro rozhodnutí, kdy odvolání se na závěry Sboru
expertů je nedostatečné, přičemž k němu sám, kromě konstatování, že s ním nesouhlasí,
nic neuvedl. Soud dále vyjádřil, že odůvodnění rozhodnutí Magistrátu nelze považovat
za řádné odůvodnění ve smyslu §47 odst. 3 spr. ř., neboť z něj nelze seznat, jakými úvahami
byl Magistrát hlavního města Prahy veden při hodnocení odborného vyjádření. V rozhodnutí
Magistrátu chybí jakákoli úvaha, z níž by bylo zřejmé, že se jako orgán státní památkové
péče při vydání svého závazného stanoviska řídil a respektoval vyhlášku č. 10/1993 Sb.,
když se od dodržování této vyhlášky sám ve svém rozhodnutí distancoval. Soud uzavřel,
že v daném případě nebylo možné využít postup §47 odst. 1 spr. ř. a vydat rozhodnutí bez
odůvodnění, neboť rozhodnutí o závazném stanovisko obsahuje podmínku, čímž Magistrát
hlavního města Prahy nevyhověl účastníkům v plném rozsahu. V takovém případě
odůvodnění rozhodnutí Magistrátu mělo odpovídat požadavkům §47 odst. 3 spr. ř., přičemž
dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí Magistrátu řádně odůvodněno není.
Nedůvodnou soud shledal i žalobní námitku, že nezákonnost rozhodnutí Magistrátu
nemůže být odvozována z toho, že při svém rozhodování nebral v úvahu stanovisko
nadřízeného orgánu, které bylo vydáno v rámci jiného správního řízení a Magistrát hlavního
města Prahy jím proto nebyl vázán. Soud k tomu dodal, že v obou rozhodnutích je jasně
uvedeno, z jakých důvodů bylo rozhodnutí Magistrátu zrušeno, přičemž těmito důvody
byla nezákonnost a nepřezkoumatelnost, nikoli odlišný závěr z odborného vyjádření
či Ministerstva kultury. K tomu soud odkázal na skutečnost, že Magistrát ve svém rozhodnutí
nerespektoval výtky, kterých se mu dostalo v předešlém obdobném řízení, přičemž se dopustil
opětovně shodných chyb.
Vypořádal se i s tvrzeným nedostatkem pravomoci při vydání a vlastní nezákonností
vyhlášky č. 10/1993 Sb., kdy rozpornost rozhodnutí Magistrátu s jejím obsahem byla hlavním
důvodem zrušení rozhodnutí Magistrátu. Uvedl, že zákon č. 425/1990 Sb., o okresních
úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících,
který obecně přenesl výkon státní správy z krajských národních výborů, v daném případě
při postupu podle §6 odst. 1 zákona o státní památkové péči na Ministerstvo kultury,
se nevztahoval na území hlavního města Prahy v důsledku existence speciální právní úpravy
dané zákonem č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, účinnému ke stejnému dni. Soud
nepřisvědčil žalobcům ani v námitce nepřihlédnutí k předešlému závaznému stanovisku
Magistrátu k přípustnosti odstranění objektů ze dne 27. 5. 2002, neboť otázka demolice
nebyla předmětem tohoto řízení.
Soud neshledal důvodnou poslední námitku žalobců vztahující se toliko k formálním
náležitostem rozhodnutí ministra, která vytýkala, že na doručeném písemném vyhotovení
jeho rozhodnutí nebyl uveden podpis ministra, nýbrž pouze podpis jiné osoby s dovětkem
„za správnost vyhotovení“. Soud konstatoval, že z hlediska požadavků §47 odst. 5 spr. ř.
se sice jedná o pochybení, nicméně skutečnost, že originál žalobou napadeného rozhodnutí,
který je obsažen ve správním spise, je opatřen podpisem ministra, a to za situace,
kdy žalobcům byla doručena rozhodnutí bez jeho podpisu, sama o sobě nemohla způsobit
nezákonnost tohoto rozhodnutí. Opačný výklad by byl podle soudu formalistický, kdy není
pochyb, že jde skutečně o rozhodnutí ministra, který jej v originále podepsal. S ohledem
na tyto všechny skutečnosti soud žalobu žalobců jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti namítl žalobce ad a) (dále jen „stěžovatel“) nesprávné
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. V ní uvedl, že považuje rozhodnutí
Magistrátu za zákonné a vydané v mezích správního uvážení k tomu příslušným orgánem.
Podle stěžovatele nebyly splněny zákonné předpoklady podle §65 spr. ř. pro zrušení
pravomocného rozhodnutí Magistrátu v mimoodvolacím řízení. Považuje proto rozhodnutí
Ministerstva kultury za nezákonné, neboť k jeho vydání nebyl dán důvod, přičemž toto
rozhodnutí ani neuvádí a ani neprokazuje konkrétní protiprávnost rozhodnutí Magistrátu.
Za nezákonné, a to ze shodných důvodů, považuje i rozhodnutí ministra. Ani jedno
z rozhodnutí neuvádí, v čem konkrétně mělo rozhodnutí Magistrátu porušit meze správního
uvážení, které by vedlo k jeho nezákonnosti. Stěžovatel shrnul, že neexistovaly důvody
pro zrušení pravomocného rozhodnutí Magistrátu.
Stěžovatel dále vytknul, že se soud k žalobní námitce, podle níž nebyl vymezen
konkrétní věcný důvod rozporu rozhodnutí Magistrátu s vyhláškou č. 10/1993 Sb. hl. m.
Prahy, omezil jen na obecná a nesprávná konstatování, kdy ani nevzal v úvahu, že vyhláška
sama nevyžaduje striktní, nýbrž mnohem volnější dodržování a zohledňování měřítka
dosavadní zástavby. Z rozsudku soudu tak podle stěžovatele není jasné, v čem konkrétně mělo
rozhodnutí Magistrátu shora uvedenou vyhlášku porušit, když se omezil jen na zcela
nekonkrétní vyjádření. Zopakoval, že nebyl důvod ke zrušení rozhodnutí Magistrátu
ani v rozsahu jeho tvrzené nepřezkoumatelnosti, neboť rozhodnutí Magistrátu se velmi
podrobně vypořádalo s jedním z podkladů tohoto rozhodnutí v podobě nesouhlasného
odborného vyjádření Národního památkového ústavu. Soud, stejně jako správní orgány
ve správním řízení, nevzal v úvahu §47 odst. 1 spr. ř., podle něhož nejsou kladeny takové
požadavky na odůvodnění rozhodnutí, kterým je plně vyhověno všem účastníkům správního
řízení. Stěžovatel podotkl, že žádný z účastníků údajným nedostatečným odůvodněním
neutrpěl na svých právech a označil názor soudu, že při stanovení podmínky Magistrát
hlavního města Prahy nevyhověl v plném rozsahu návrhu, za formalistický a nezákonný.
S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
27. 6. 2006, č. j. 10 Ca 229/2005 - 97, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný a osoba zúčastněná se k podané kasační stížnosti nevyjádřili.
Kasační stížnost je podle §102 a násl s. ř. s. přípustná stěžovatel v ní namítá důvod
odpovídající §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 vázán. Nejvyšší správní soud při tom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná
právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně
vyložena. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení podle
stěžovatele spočívá v tom, že soud nepřihlédl k jeho žalobní námitce, že nebyly dány důvody
ke zrušení pravomocného rozhodnutí Magistrátu rozhodnutím Ministerstva kultury postupem
přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §65 s. ř. s. a jeho následném potvrzení
rozhodnutím ministra při současném zamítnutí rozkladu, když rozhodnutí Magistrátu
stěžovatel považuje za zákonné a vydané v mezích správního uvážení.
Podle Nejvyššího správního soudu vyplývají ze správních rozhodnutí Ministerstva
kultury a posléze i ministra zcela jasně a zřetelně důvody, pro které bylo pravomocné
rozhodnutí Magistrátu o závazném stanovisku zrušeno postupem přezkoumání rozhodnutí
mimo odvolací řízení v režimu §65 spr. ř. Soud prvního stupně v této souvislosti
nijak nepochybil, když shrnul, že těmito důvody byla nezákonnost rozhodnutí Magistrátu
i jeho nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud považuje tyto stížnostní námitky
za nedůvodné a dodává, že rozhodnutí obsahují přesnou konkretizaci toho, v čem Magistrát
ve svém rozhodnutí pochybil, když důvodem nezákonnosti byl shledán rozpor rozhodnutí
Magistrátu s požadavky vyhlášky č. 10/1993 Sb. hl. m. Prahy a jeho nepřezkoumatelnost.
Tím, že Magistrát ve svém rozhodnutí nerespektoval závazná ustanovení a požadavky
citované vyhlášky, které představují prostor a současně meze pro správní uvážení a uvedenou
vyhlášku nezákonným způsobem přizpůsobil pro své vlastní rozhodování v dané věci, stalo
se jeho rozhodnutí rovněž nezákonným. Nevyšší správní soud dále konkretizuje,
že jak v rozsudku soudu prvního stupně, tak i v obou navazujících správních rozhodnutích
je jasně uveden věcný důvod rozporu rozhodnutí Magistrátu s vyhláškou č. 10/1993 Sb.,
kdy důvodem v rovině nezákonnosti bylo shledáno porušení požadavků čl. 2, čl. 3 písm. a)
a d) a čl. 4 písm. d) výše zmíněné vyhlášky, ale ve svém důsledku i §47 odst. 3 spr. ř.
v rovině nepřezkoumatelnosti, neboť nepřezkoumatelné rozhodnutí je rovněž rozhodnutím
nezákonným. Vyšší míra obecnosti při vyslovení rozporu s konkrétními ustanoveními
vyhlášky č. 10/1993 Sb. hl. m. Prahy je způsobena i mírou obecnosti přezkoumávaného
rozhodnutí Magistrátu o vydání závazného stanoviska. Rozhodnutí Magistrátu se vyslovovalo
k přípustnosti prací v rozsahu předložené dokumentace pro územní řízení, tedy k otázce
mnohem obecnější, než jaká by byla řešena v dalších navazujících správních řízení,
kdy by bylo možné od správních orgánů očekávat ještě více specifikované a konkretizované
uvedení případných porušení právních předpisů. Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozhodnutí
Ministerstva kultury i rozhodnutí ministra obsahují zcela konkrétní důvody, pro které bylo
rozhodnutí Magistrátu zrušeno. Tyto důvody ve svém rozhodnutí správně uvedl i soud
prvního stupně.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že nebyl dán
důvod ke zrušení rozhodnutí Magistrátu v rovině jeho nepřezkoumatelnosti. Soud prvního
stupně správně uvedl, že stanovením podmínky v rozhodnutí Magistrátu o závazném
stanovisku, podle které fasáda bude členěna horizontálně a vertikálně, vylučuje, aby toto
rozhodnutí mohlo být považováno za rozhodnutí, jež ve smyslu §47 odst. 1 spr. ř.
odůvodnění nepotřebuje, neboť se v něm nevyhovuje účastníkům řízení v plném rozsahu.
Nejvyšší správní soud dodává, že stanovením, byť třeba i marginální a dílčí podmínky
ve správním rozhodnutí, nedochází k vyhovění účastníkovi v plném rozsahu a splnění
požadavků §47 odst. 1 spr. ř., aby odůvodnění takové rozhodnutí nemuselo obsahovat.
Nejvyšší správní soud považuje za vyloučené, aby k návrhu účastníka, kdy je posléze vydáno
kladné a vyhovující rozhodnutí s podmínkou, toto rozhodnutí vůbec odůvodnění
neobsahovalo, neboť by tím ve svém důsledku nebyly seznatelné důvody, které vedly
rozhodující správní orgán k vyslovení jeho podmínky, čímž by se jeho rozhodnutí stalo
nepřezkoumatelným. Nejvyšší správní soud odmítá, že by šlo o formalistický a nezákonný
postup, jak uvádí stěžovatel, naopak jej považuje za postup odpovídající požadavkům výkonu
veřejné správy jako dobré správy. Nejvyšší správní soud k tomu podotýká, že důvodem
nepřezkoumatelnosti byla absence odůvodnění, v němž by Magistrát hlavního města Prahy
uvedl, z jakých důvodů se osobně neztotožnil s negativním odborným vyjádřením a jak celou
věc sám posoudil. K této otázce se již správně vyjádřil soud prvního stupně, nicméně Nejvyšší
správní soud považuje za účelné jeho vyjádření doplnit. Podle §47 odst. 3 spr. ř.
v odůvodnění rozhodnutí, nepoužije-li se postup §47 odst. 1 in fine spr. ř., je povinen správní
orgán uvést, které skutečnosti byly podkladem pro jeho rozhodnutí, jakými úvahami byl
veden při hodnocení důkazů a při používání právních předpisů, na základě kterých
rozhodoval. Úkolem a cílem odůvodnění je dát celému rozhodnutí přesvědčivost, při uvedení
všech skutečností, které byly relevantní pro vydání rozhodnutí. Jsou-li v průběhu správního
řízení rozhodujícím správním orgánem získávány zvláštními právními předpisy předvídané
podklady pro vydání rozhodnutí, je povinností rozhodujícího správního orgánu tyto podklady
ve svém rozhodnutí nejen označit a uvést, ale rovněž i sdělit jejich obsah. Nejvyšší správní
soud dodává, že povinnost správních orgánů vyjadřovat se k podkladům stíhá podle §32
odst. 2 spr. ř. nejen vyjadřování se k podáním, návrhům, vyjádřením, důkazům, ale právě i též
k podkladům, které jsou zvláštními právními předpisy stanoveny jako obligatorní podklady,
které je tedy povinen si rozhodující správní orgán opatřit. Ztotožní-li se následně rozhodující
správní orgán s těmito podklady, měl by uvést důvody, proč tomu tak učinil. Neztotožní-li
se s těmito podklady, tím spíše by měl správní orgán ve svém odůvodnění uvést a řádně
zdůvodnit jím zastávaný odlišný názor. Podle Nejvyššího správního soudu, shodně
se správními orgány a soudem prvního stupně, těmto požadavkům Magistrát hlavního města
Prahy nedostál, což učinilo jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán a proto kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 věty prvé s. ř. s.
O nákladech řízení kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s., neboť
neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením
o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Osoba zúčastněná nemá v daném případě podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti
s jejímž plnění by jí vznikly náklady a není dán ani důvod zvláštního zřetele hodný
pro přiznání jiných nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu