ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.105.2007:1
sp. zn. 3 Azs 105/2007 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. B., zastoupeného Mgr. Markem
Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, adresa pro doručování: Václavské náměstí
21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 59 Az 91/2006, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2006, č.j.
OAM-851/VL-10-08-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2007, č.j. 59 Az 91/2006 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví
uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba směřující
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. 8. 2006, č.j. OAM-851/VL-10-08-2006.
Rozhodnutím žalovaného správního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu
jako zjevně nedůvodná podle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále „zákon o azylu“, pozn. soudu: S účinností od 1. 9. 2006 byl v zákoně o azylu termín
„azyl“ nahrazen pojmem „mezinárodní ochrana“ a termín „překážka vycestování“ pojmem
„doplňková ochrana“.).
V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl krajský soud ke shodnému závěru jako
žalovaný, že stěžovatel ani v rámci podané žádosti o udělení azylu ani při pohovoru vedeném
v průběhu správního řízení neuváděl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být v zemi
původu vystaven pronásledování z důvodů taxativně uvedených v ust. §12 zákona o azylu.
Žalovaným správním orgánem bylo zjištěno a krajským soudem potvrzeno, že důvodem
žádosti stěžovatele o azyl je snaha o legalizaci pobytu v České republice, aby zde mohl nadále
pobývat a pracovat. Stěžovatel uváděl, že si již v České republice zvykl a vrátit se do vlasti
by mu činilo značné potíže ve smyslu jeho pracovního uplatnění. Správní orgán nepochybil,
když se nezabýval naplněním ust. §14 a ust. §91 zákona o azylu, neboť žádost stěžovatele
byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále
jen „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel
spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti ve znění jejího doplnění argumentuje důvody
obsaženými v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
V kasační stížnosti je napadán rozsudek krajského soudu z důvodu jeho nezákonnosti,
protože krajský soud nedostatečně zkoumal rozhodnutí žalovaného, pokud tento neudělil
stěžovateli azyl z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu a dále nesprávně
zhodnotil existenci překážek vycestování, neboť je pravděpodobné, že by stěžovatel
po návratu do země původu mohl být vystaven mučení, nelidskému a ponižujícímu zacházení
či trestání.
Stížní námitkou podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je poukazováno na vadu řízení
ve smyslu porušení ust. §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, kdy si správní orgán
neobstaral důkazy, které mu umožňují objektivně rozhodnout, zda skutečnosti tvrzené
stěžovatelem zakládají důvodné obavy z pronásledování. Správní orgán ani krajský soud
nepřihlédly při svém rozhodování k informacím ohledně země původu stěžovatele.
Stěžovatel uvádí, že vzhledem k tomu, že požádal v České republice o azyl,
má důvodné obavy, že mu hrozí v případě návratu do Guinejské republiky pronásledování
ze strany státních orgánů.
Stěžovatel dále poukazuje na metodickou Příručku k postupu a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků stran problematiky prokazování faktů.
Kasační stížnost konečně obsahuje odkaz na rozsudky krajských soudů a zejména
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 4 Azs 421/2004, z něhož stěžovatel dovozuje
nutnost seznatelnosti volných úvah správního orgánu při neudělení humanitárního azylu
pro následný přezkum jeho rozhodnutí.
Co se týče kasační námitky stěžovatele, že má důvodné obavy, že mu hrozí v případě
návratu do Guinejské republiky pronásledování ze strany státních orgánů, jedná se o novou
skutečnost, k níž Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet, neboť ji stěžovatel uplatnil až poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Se skutečností, že v případě zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
podle §16 zákona o azylu nepřísluší žalovanému posuzovat otázku humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu, se již Nejvyšší správní soud vypořádal např. v rozsudku ze dne
10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, www.nssoud.cz, stejně tak se skutečností, že správní
orgán není povinen rozhodnout o překážce vycestování, jestliže žádost o azyl byla zamítnuta
podle §16 zákona o azylu, viz rozsudek ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45,
www.nssoud.cz.
Namítá-li stěžovatel nedostatečná skutková zjištění správního orgánu v případě
zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle ust. §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu, pak je zapotřebí poukázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
kde se jednoznačně vyjádřil k zásadě a současně povinnosti tvrzení azylových důvodů
samotným stěžovatelem, a to rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59,
publikovaný pod. č. 181/2004 Sb. NSS, a rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 –
48, www.nssoud.cz. K otázce skutkových zjištění ohledně země původu ve vztahu
k zjišťování skutkového stavu při posouzení žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné
viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005 č. j. 4 Azs 300/2004 – 36,
www.nssoud.cz. Stran poukazu stěžovatele na Příručku k postupu a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků, odkazuje zdejší soud např. na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 4. 2006, č. j. 2 Azs 124/2005, www.nssoud.cz.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o ust. §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu