ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.14.2007
sp. zn. 3 Azs 14/2007 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců a) N. T. T. T., b) nezl. B. T. A., c) nezl.
B. T. H., d) nezl. B. H. Y., žalobci ad b) až d) zastoupeni žalobkyní ad a) jako zákonnou
zástupkyní, všichni zastoupeni Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Pod
Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 3. 2006, čj. OAM-227/LE-BE07-BE07-2006, vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 47 Az 15/2006, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2006, č. j. 47 Az 15/2006 - 27,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, č. j. 29 Az 11/2005 - 40,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 31. 3. 2006, čj. OAM-227/LE-BE07-BE07-2006, žalovaný (dále
též „stěžovatel“) zamítl žádost žalobců o udělení azylu v České republice jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.
(Pozn. soudu: S účinností od 1. 9. 2006 byl v zákoně o azylu termín „azyl“ nahrazen pojmem
„mezinárodní ochrana“.) V odůvodnění žalovaný uvedl, že žalobkyně požádala o udělení
azylu jménem svým i jménem nezletilých dětí z důvodu snahy o legalizaci pobytu poté,
co jí i jejím dětem bylo dne 2. 3. 2006 uděleno již druhé správní vyhoštění na dobu pěti let.
Žalovaný uvedl, že je zřejmé, že se žalobkyně žádostí o azyl snažila řešit svou složitou životní
situaci, v níž se i se svými nezletilými dětmi ocitla po zamítnutí první žádosti o udělení azylu
v roce 1999, po skončení platnosti víza za účelem strpění pobytu a po udělení správního
vyhoštění z území České republiky. Žalovaný uvedl, že právní úpravu udělení azylu, jenž
je specifickým institutem, nelze zaměňovat s jinými formami legalizace pobytu cizinců
na území České republiky; k tomu citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 34/2003. Žalovaný shledal naplnění všech zákonných podmínek
pro zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona
o azylu, podle něhož se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, je-li z postupu
žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání
k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu již dříve, a pokud žadatel
neprokáže opak.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2006, č. j. 47 Az 15/2006 - 27,
toto rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Soud shledal pochybení žalovaného v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí ve vztahu
k nezletilým dětem žalobkyně, čímž byl porušen §68 odst. 3 spr. ř. Důvody zamítnutí žádosti
o udělení azylu jako zjevně nedůvodné žalovaný soustředil pouze na osobu žalobkyně ad a) –
matky nezletilých žadatelů –, ačkoliv bylo povinností žalobce zabývat se i situací nezletilých
žadatelů, tedy žalobců ad b) až d). Podle soudu není tato výtka žalovanému zbytečným
formalismem; umožňuje-li totiž soudní řád správní v §65 a násl. účastníku správního
řízení podat správní žalobu, musí být z napadeného rozhodnutí seznatelné, jaké důvody
vedly k jeho vydání, v daném případě k zamítnutí žádosti o udělení azylu. Pouze řádné
respektování povinnosti vyplývající z §68 odst. 3 spr. ř. umožňuje účastníku správního řízení
v řízení před soudem vznášet kvalifikované výhrady proti důvodům rozhodnutí. Žalovaný
však své rozhodnutí o zamítnutí žádosti nezletilých žalobců o udělení azylu nepodložil
žádnými právními úvahami a jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Soud proto rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž by se zabýval jednotlivými žalobními
námitkami.
Proti rozsudku podal žalovaný včasnou kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel je přesvědčen, že výrok o zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona o azylu je náležitě a dostatečně odůvodněn
i ve vztahu k nezletilým žalobcům ad b) až d), a to v rozsahu nezbytném pro soulad
jeho úkonů s požadavky uvedenými v §2 spr. ř., tedy povinností vést správní řízení
co nejúčelněji, nejrychleji, nejjednodušeji a nejlevněji. Na základě výpovědi žalobkyně ad a)
žalovaný zjistil, že žalobci ad b) až d) se narodili v České republice, hovoří česky, zvykli
si na život v České republice a chodí zde do školy. Po návratu do země původu se žalobkyně
ad a) obávala šoku dětí z neznámého prostředí. Stěžovatel dále uvedl, že z vlastních zdrojů
potvrdil sdělení matky o dřívější neúspěšné žádosti o udělení azylu i skutečnost, že dne
6. 8. 2002 bylo žalobkyni ad a) a jejím nezletilým dětem uděleno správní vyhoštění na dobu
jednoho roku, které nerespektovali a pobývali zde nelegálně. Dne 2. 3. 2006 pak bylo
žalobcům uděleno další správní vyhoštění na dobu pěti let; teprve poté podala matka jménem
svým i jménem nezletilých dětí žádost o udělení azylu, přičemž žalovaný nezjistil žádnou
objektivní skutečnost, která by bránila podat žádost o udělení azylu již dříve. Podle
žalovaného byla žádost žalobkyně ad a) a jejich nezletilých dětí účelově motivovaná snahou
vyřešit složitou životní situaci. Stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 37/2003, nedovolující zaměňovat povolení k pobytu cizinců
s poskytnutím azylu jako specifickým důvodem pro legalizaci pobytu. Stěžovatel poukázal
na to, že v odůvodnění svého rozhodnutí zohlednil i absenci skutečností svědčících
pro eventuální politické pronásledování žalobců v zemi původu. Na základě toho shledal
splnění podmínek pro zamítnutí žádosti žalobkyně ad a) i jejich nezletilých dětí – žalobců b)
až d) o udělení azylu jako zjevně nedůvodné. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2006, č. j. 47 Az
15/2006 - 27, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhli její odmítnutí pro nepřijatelnost,
neboť žalovaný musí vedle obyčejného práva zohledňovat mezinárodní závazky České
republiky, mezi něž patří i povinnost respektovat soukromý a rodinný život, a to i pokud
jde o nezletilé účastníky řízení. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva k článku
8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zahrnuje pojem soukromého života
široký okruh osobního života individua, tedy i právo na rozvoj vlastní osobnosti a široce
chápané sociální styky s ostatními, ale rovněž právo na ochranu fyzické a morální integrity
každého. V této souvislosti brání vyhoštění nezletilých žalobců do Vietnamu právě jejich
rozvinutý soukromý a rodinný život v České republice.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Jak Nejvyšší správní soud vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS, o případ přijatelnosti
kasační stížnosti se může jednat mj. tehdy, pokud je dán zájem na sjednocení rozhodovací
praxe krajských soudů. O takovou situaci se podle názoru Nejvyššího správního soudu jedná
v souzené věci; kasační stížnost je tedy přijatelná.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze pochybil
při posouzení toho, zda je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu rozhodnutí žalovaného vyhovělo požadavkům kladeným §68 odst. 3 spr. ř.
na řádné odůvodnění. Z obsahu celého rozhodnutí přitom bylo zcela zřejmé, že žalovaný
posuzoval žádost o udělení azylu podanou nikoliv pouze žalobkyní ad a), nýbrž i jménem
jejich nezletilých dětí – žalobců ad b) až d). Všichni tito čtyři účastníci řízení jsou
v napadeném rozhodnutí žalovaného uvedeni jak v jeho záhlaví, tak i ve výroku a rovněž
v odůvodnění žalovaný věnoval dostatečný prostor skutečnostem týkajícím se nezletilých dětí
žalobkyně ad a). Žalovaný v celém rozhodnutí zdůrazňoval, že rozhoduje o žádosti žalobkyně
podané rovněž jménem jejích nezletilých dětí. Navíc je zapotřebí poukázat na to, že v souzené
věci rozhodoval žalovaný o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle
§16 odst. 2 zákona o azylu proto, že žalobci podali žádost o udělení azylu poté, co jim bylo
podruhé uděleno správní vyhoštění, tentokrát na dobu pěti let. Za této situace nebylo
ani povinností žalovaného zjišťovat případné pronásledování žalobců v zemi původu, neboť
nastaly skutečnosti předpokládané §16 odst. 2 zákona o azylu. Kromě toho žalobkyně ad a)
i její nezletilé děti již v minulosti o udělení azylu neúspěšně žádali, azyl jim v roce 1999 nebyl
udělen a v té době k řízení příslušný Vrchní soud v Praze žalobu proti tomuto rozhodnutí
zamítl. Žalovaný se přesto i v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádal s tím, že z výpovědi
žalobkyně nezjistil skutečnosti svědčící o tom, že by žalobci mohli být ve vlasti vystaveni
pronásledování z důvodů relevantních pro azylové řízení. Podle názoru Nejvyššího správního
soudu nebylo za dané situace možné dospět k závěru, že by se žalovaný nevypořádal
se žádostí o udělení azylu týkající se nezletilých dětí žalobkyně, neboť z celého rozhodnutí
je dobře seznatelné, že žalovaný hodnotil žádost z hlediska žalobkyně jako matky tří
nezletilých dětí, rovněž žadatelů o azyl. Žalovaný v rozhodnutí zohlednil, že správní
vyhoštění bylo uděleno žalobkyni ad a) i jejím nezletilým dětem – žalobcům ad b) až d),
a podmínky pro zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2
zákona o azylu byly tedy splněny i ohledně těchto nezletilých dětí. Žalovaný při svém
rozhodování správně vycházel rovněž z judikatury Nejvyššího správního soudu vyjádřené
v již zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs
37/2003, podle něhož nelze zaměňovat institut udělení azylu s jinými formami legalizace
pobytu cizinců na území České republiky. Věc lze uzavřít tak, že krajský soud v souzené věci
pochybil, pokud shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným, neboť se toto rozhodnutí
vypořádalo se žádostí o udělení azylu z pohledu všech účastníků řízení, a bylo tedy způsobilé
soudního přezkumu v řízení podle §65 a násl. s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Praze
vycházel z nesprávného posouzení právní otázky, zda je rozhodnutí žalovaného
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Proto Nejvyšší správní kasační stížností
napadený rozsudek Krajského soudu v Praze podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil; současně věc
vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 3 téhož
ustanovení vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V dalším
řízení krajský soud přezkoumá napadené rozhodnutí žalovaného z hlediska uplatněných
žalobních bodů.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Krajský soud v Praze v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu