ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.202.2006
sp. zn. 3 Azs 202/2006 - 99
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Karla Šimky
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: J. S., zastoupený JUDr. Milanem Hulíkem,
advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně, ze dne 28. 6. 2006, č. j. 55 Az 75/2005 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 15. 4. 2005, č.j. OAM-1501/VL-11-VL02-2001. Rozhodnutím
správního orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle ust. §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších před pisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný
rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. §91 zákona
o azylu.
Krajský soud se ztotožnil se závěrem správního orgánu, že stěžovatel nesplňuje
podmínky udělení azylu. Ze shromážděných podkladů nelze dovodit, že by měl stěžovatel
v zemi původu odůvodněné obavy z pronásledování z důvodu svého hinduistického
náboženského vyznání. Z Ústavy Afghánského islámského státu vyplývá, že osoby odlišného
náboženského vyznání než islámu mohou svou víru praktikovat, byť v omezené míře. Soud
neshledal pochybení v neudělení azylu za účelem sloučení rodiny žalobci; při posouzení
důvodů udělení humanitárního azylu nezjistil překročení mezí správního uvážení nebo jeho
zneužití. Tvrzení stěžovatele a informace o situaci v zemi původu žalovaný správně
vyhodnotil tak, že žalobce nenáleží k osobám ohroženým skutečnostmi, které zakládají
překážky vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu.
Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně z důvodů
podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního
uvážení, odůvodnění rozhodnutí žalovaného neobsahuje úvahy, jakými se řídil při hodnocení
důkazů. Jako argument pro zamítnutí žádosti o azyl si žalovaný vybral jen některé
ze shromážděných informací a ostatní ponechal bez jakéhokoliv povšimnutí. Krajský soud
ve svém rozhodnutí přijal závěry správního orgánu, aniž se případem pečlivě zabýval.
Nezohlednil informace, které dokládají důvodnost obav stěžovatele z pronásledování.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku podané
kasační stížnosti.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek
byl krajským soudem vynesen dne 28. 6. 2006, tedy po účinnosti novely azylového zákona
č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační stížnost
přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto
usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu
je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích
kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel
spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Otázkou kritérií soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu podle §12 písm. b) zákona
o azylu se Nejvyšší správní soud dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 29. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 4/2003 - 68, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobce
dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl. Vzhledem k tomu, že podle ust. §32 odst. 5
zák. č. 325/1999 Sb., ve znění zák. č. 350/2005 Sb., podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věcech azylu má odkladný účinek,
nerozhodoval již Nejvyšší správní soud o žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 7. března 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu