ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.95.2007:42
sp. zn. 4 Ads 95/2007 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: T. B., zast.
Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou, se sídlem Ostrava, Nemocniční 2902/13, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2007, č. j. 22 Ca 265/2006 –
20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyni stěžovatele Mgr. Ritě Kubicové, advokátce, se sídlem Ostrava,
Nemocniční 2902/13, se u r č u je částkou 4800 Kč a bude jí vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce T. B. podal dne 20. 11. 2002 u Okresní správy sociálního zabezpečení v
Ostravě – městě žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., a to jako účastník národního boje za osvobození. V žádosti uvedl, že je osoba, která v
době od roku 1939 do roku 1945 byla z rasových nebo náboženských důvodů soustředěna do
vojenských pracovních táborů na území Československa v jeho hranicích z 29. 9. 1938, nebo
z týchž důvodů se na tomto území ukrývající. Dále uvedl (zatrhl), že osvědčení podle §8
zákona č. 255/1946 Sb. je v řízení Ministerstva obrany ČR. K žádosti přiložil čestné
prohlášení ze dne 20. 11. 2002, podle něhož byl v době od roku 1939 do roku 1945 v P. SR.
Toto čestné prohlášení podepsal s tím, že žádné jiné důkazy nepředkládá.
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 16. 12. 2002 řízení
přerušila s tím, že pokud tak žalobce neučinil již dříve, nechť požádá o vydání osvědčení
podle §8 zákona č. 255/1946 Sb. Ministerstvo obrany ČR.
Přípisem ze dne 21. 9. 2004 vyzvala žalovaná žalobce k zaslání osvědčení ze dne
26. 7. 2004, a dále k tomu, aby odstranil pochybnosti o rozsahu nároku a zaslal hodnověrné
důkazy prokazující splnění podmínek na jednorázovou peněžní částku, případně,
aby takové důkazy žalobce alespoň označil. Pro úplnost připomněla, že ustanovení §1 odst. 3
zákona zakládá vznik nároku osobě, která v období mezi 15. 3. 1939 a 8. 5. 1945
se z rasových nebo náboženských důvodů ukrývala na území Československa v jeho hranicích
z 29. 9. 1938 po dobu celkem nejméně 3 měsíců.
Žalobce v podání ze dne 4. 10. 2004 uvedl, že bohužel dokument o zamítnutí žádosti
o vydání osvědčení již nemá. Uvedl, že se domnívá, že splnil podmínku minimálně
3 měsíčního ukrývání se před nacistickou persekucí. Uvedl dále, že v době, kdy se ve vesnici
a okolí vyskytovali Němci, se musel rozloučit s matkou I. B., nar. v roce 1910, a svými
sourozenci, neboť tito byli nuceni se skrývat před rasistickou persekucí v dědině P. v romské
osadě, kde byli ukryti v chatrči. Žalobce si nemohl vzpomenout jak a kdy přesně k ukrývání
došlo. Ještě před tím, než utekli do P., se ukrývali ve „verbínoch“ za J. Zde se ukrývalo více
Romů, neboť se na veřejnosti nesměli vůbec ukazovat pro svůj romský původ a museli opustit
své dosavadní bydliště. Původní bydliště bylo v J. Podmínky ukrývání byly těžké – hlad,
zima, všeho nedostatek. Žalobce a jeho otec zatím museli pracovat nuceně pro Němce – kopat
výkopy v dědině P., také museli opustit svoje bydliště. Němci je vždy vzali do auta a vůbec
se jich na nic neptali, řvali na ně, a kdyby nešli, tak by je zastřelili. Dále uvedl, že fašisté
je chodili prohlížet – dělali domovní prohlídky „asi co 14 dnů“. Dvakrát byla velká prohlídka,
kdy vše vyházeli z domu. Matka dávala partyzánům, kteří k nim chodili potajmu, chleba
a nějaké potraviny. To bylo v noci. Později již byla matka schovaná a žalobce s otcem
pracovali, partyzáni již k nim chodit nemohli. Němci zjistili, že jim pomáhali a barák
jim zničili. Když se mohli vrátit domů, byl dům, který postavil jeho otec, zcela zničen.
Žalobce uvedl, že se shodli na tom, že nejhorší utrpení bylo v lednu a celé to trvalo
od 8. měsíce roku 1944, takže doba pravděpodobného ukrývání byla od měsíce srpna 1944
do 24. 1. 1945. Na nic bližšího a přesnějšího si již nemohl vzpomenout.
Žalovaná poté vydala rozhodnutí ze dne 21. 6. 2005, č. 320 307 179/A, jímž žádost
žalobce zamítla. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že žalobce neprokázal jím tvrzený
nárok, když ani nevymezil období ukrývání se a naopak tvrdil, že musel pracovat pro Němce.
Žalovaná rovněž poukázala na obsah rozhodnutí MO ČR, které žádost zamítlo.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, přičemž Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 13. 4. 2006, č. j. 22 Ca 305/2005 – 27, rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení. V závazném právním názoru konstatoval, že se žalovaná
nevypořádala s celým obsahem žádosti, neboť se nezabývala tvrzením žalobce,
že byl z rasových nebo náboženských důvodů soustředěn do vojenského pracovního tábora
v P. – SR. Soud tedy považoval rozhodnutí žalované za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů.
Rozhodnutím ze dne 12. 7. 2006, č. 320 307 179/A, žalovaná žádost o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle §1 odst. 3 zákona č. 261/2005 Sb. opět zamítla.
V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že z prokázaných skutečností vyplývá, že žalobce nejprve
ve své žádosti uváděl, že byl soustředěn do vojenského pracovního tábora v P. – SR, v letech
1939 – 1945, v průběhu správního řízení však uvedl, že byl osobou ukrývanou z rasových
důvodů po dobu nejméně 3 měsíců. Sám uvedl, že v době, kdy se jeho rodina ukrývala, musel
spolu s otcem pracovat nuceně pro Němce – kopat výkopy v dědině P. Vzhledem k tomu, že v
době od roku 1939 – do roku 1945, kdy žalobci bylo 7 až 13 roků, je nutné konstatovat, že je
pojmově vyloučeno, aby byl internován do vojenského pracovního tábora ve smyslu §1 odst.
3 zákona č. 261/2001 Sb., neboť tam byly umisťovány pouze osoby podléhající branné
povinnosti. Žalovaná poukázala na výklad pojmů vojenského pracovního tábora Historickým
ústavem Armády České republiky. Skutečnost, že žalobce musel se svým otcem nuceně
pracovat pro Němce – kopat zákopy, tedy není skutečností zakládající nárok na jednorázovou
peněžní částku podle §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., neboť se nejedná o soustředění do
vojenského pracovního tábora ve smyslu tohoto ustanovení. Žalovaná se pak dále zabývala
otázkou, zda byl žalobce osobou ukrývanou z rasových důvodů na území Československa v
jeho hranicích z 29. 9. 1938. Poukázala na to, že žalobce ani přes její výzvu neuvedl bližší
popis, okolnosti či charakter tvrzeného ukrývání. A samo ukrývání je zpochybněno tou
skutečností, že jak v žádosti o jednorázovou peněžní částku, tak ve svých výpovědích pro MO
ČR, tak i z dopisu žalobce vyplývá, že musel se svým otcem nuceně kopat zákopy pro Němce,
což není skutečností zakládající nárok na jednorázovou peněžní částku. Žalovaná uzavřela, že
vzhledem k tomu, že je pojmově vyloučeno, aby žalobce byl osobou internovanou ve
stanovené době do vojenského pracovního tábora ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., a skutečnost, že byl osobou ukrývanou z rasových důvodů, se nepodařilo v průběhu
správního řízení prokázat, nezbylo, než žádost žadatele zamítnout.
V podané žalobě žalobce poukázal na dosavadní průběh řízení a konstatoval, že žalobu
podává z důvodů, že správní orgán nesprávně zjistil skutkový stav, což vedlo k nesprávné
aplikaci zákona. Podle jeho názoru se totiž nelze v této věci odvolávat na skutečnost,
že Romové, kteří v té době stáli na pokraji společnosti a nebyli často ani evidováni, nemohli
být jako děti zařazeni do vojenských pracovních táborů. Poukazoval na skutečnost,
že Slovensko v té době nebylo demokratickým státem s respektem k zákonům a jako spojenec
hitlerovského Německa se spolupodílelo na jeho politice. Tvrzení, že nezletilé romské dítě
nemohlo být zařazeno do vojenského pracovního tábora tak neobstojí. Dále uvedl,
že kdyby měl možnost, je schopen přesně ukázat při ohledání místo, kde byl s otcem
na výkonu prací, kde měl domek, který byl Němci zničen, a místa, kde se ukrývali. Dodal,
že je již v pokročilém věku a že některá přesná fakta si nepamatuje, nebo si je pamatuje
útržkovitě. Dále uvedl, že svědci těchto událostí jsou již mrtví nebo v pokročilém věku
se stejnými obtížemi. Poukázal na to, že správní orgán by měl posuzovat dané věci
komplexně a vypořádat se s řadou nepřímých důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti,
což umožní učinit objektivní pohled na věc. Zdůraznil, že byl vždy čestným a svědomitým
občanem. Navrhoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil
tomuto orgánu k dalšímu řízení.
Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 22 Ca 265/2006 – 40, žalobu zamítl
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí
vycházel z obsahu správního spisu. Z hlediska skutkových zjištění a důkazu o nich zdůraznil,
že ve správním spise se nenacházejí žádné svědecké výpovědi či jiné jakékoliv listiny týkající
se osob, o nichž se žalobce zmiňoval v žalobě (M. Š. a P. D.), přičemž žalobce tyto listiny
nepředložil ani k žalobě, jak v ní tvrdil. Soud dále citoval ustanovení §1 odst. 3 zákona č.
261/2001 Sb. Konstatoval, že v novém – nyní žalobou napadeném rozhodnutí – se žalovaná
velmi podrobně a přiléhavým způsobem vypořádala se všemi podmínkami pro přiznání
nároku na jednorázovou peněžní částku podle výše citovaného ustanovení. Její závěry jsou
logické a krajský soud se s nimi ztotožňuje. Pokud jde o tvrzené ukrývání se, pak žalobce sám
uváděl, že se ukrývala jeho maminka a jeho sourozenci, zatímco on a jeho otec byli nuceni
pracovat pro Němce. Pokud jde o soustředění do vojenského pracovního tábora, pak je možno
odkázat na judikaturu správních soudů, které tento pojem vykládají stabilně ve shodě s
vymezením Historického ústavu Armády ČR. Vojenské pracovní tábory byly vojensky
organizovanými pracovními formacemi, do nichž byli zařazováni Židé a Romové. Vojenské
pracovní tábory vznikly zejména na Slovensku proto, že Židé a Romové se nesměli stát
příslušníky vojska, přičemž ale povinné službě podléhali. Zákon přitom hovoří o
„soustředění“ do vojenských pracovních táborů, čímž má zjevně na mysli dlouhodobější
pobyt v táboře, nikoliv jednotlivé přivážení na práci (tedy bez zadržení na delší dobu, bez
pobytu v táboře). Pokud žalobce tvrdil, že jej spolu s jeho otcem vždy chytili Němci a odvezli
na výkopové práce, nejedná se o soustředění do vojenského pracovního tábora. Navíc žalobce
v řízení nespecifikoval dostatečným způsobem dobu, po kterou byl podle svého názoru
soustředěn do vojenského pracovního tábora(či po kterou se ukrýval z rasových důvodů).
Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle §78 odst. 7 s. ř. s.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen „stěžovatel“),
a to z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítal, že nesouhlasí s názorem
krajského soudu o tom, že vojenské pracovní tábory byly vojensky organizované pracovní
formace, do nichž byli zařazováni Židé, Romové, přičemž to byly pouze osoby podléhající
branné povinnosti. Tvrdil, že jej spolu s otcem sice Němci chytili a odvezli do tábora
na výkopové práce, avšak v tomto táboře bydleli v dřevěném domě spolu s ostatními,
a to po dobu rozhodně delší než 3 měsíce. Z výše uvedeného tábora se v žádném případě
nevzdalovali, neboť to ani nebylo možné. Vyslovil názor, že se v jeho případě i v případě otce
zcela jistě jednalo o soustředění do vojenského pracovního tábora. Stěžovatel vzhledem
ke své zkušenosti logicky odmítá závěry krajského soudu i závěry Historického ústavu
Armády ČR, kdy se navíc domnívá, že právě Armádní historický ústav by měl vědět,
že za válečného stavu je možné cokoliv. Jako příklad stěžovatel uvádí stav, kdy oficiálně
do bojů a prací za 2. světové války nemohly být nasazovány děti, přičemž je všeobecně
známo, že toto pravidlo nedodržovalo nejen hitlerovské Německo, ale i SSSR například
během obranných bojů v L. a jinde. Z této souvislosti jasně vyplývá, že pojem „soustředění“
nelze vykládat striktně a úzce tak, že se vztahuje pouze na osoby podléhající branné
povinnosti, tedy způsobem, jakým je vykládán nyní. Stěžovatel zároveň uvedl, že se se svým
otcem ukrýval v průběhu 2. světové války v délce převyšující 3 měsíce. Výše uvedené mohou
potvrdit dle mínění stěžovatele svědci M. Š. a P. D., kdy však není v jeho silách osoby nalézt,
řádně je však označil a soudu byly známy. Žádal proto, aby byly navržené důkazy provedeny,
kdy soud má nepochybně prostředky ke zjištění jejich pobytu. Navrhoval, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti mimo jiné uvedla, že tábor v P. resp.
„pod P.“, v němž byl stěžovatel podle jeho tvrzení v období od roku 1939 do roku 1945
zařazen, ač ten zahájil svou činnosti spolu s pracovním útvarem v B. a v H. n. T. až dne 1. 7.
1942, byl jedním z pracovních útvarů, které se podílely na výstavbě železniční tratě S. – P.;
konkrétně se jedná o 6. úsek ve V. K., který budovala stavební společnost L.. Tyto pracovní
útvary – resp. tábory nucených prací – byly speciálními zařízeními pro Romy,
jakožto „asociální živly“. Podle vyhlášky Ministerstva vnitra tehdejšího Slovenského státu
z 28. 5. 1941, o organizačnom a táborovom poriadku pracovných útvaroch, bylo možno
pracovní útvary charakterizovat jako místa nucené táborové koncentrace, jejichž smyslem
bylo využití pracovní síly zařazených osob; tj. jednalo se o místo na hospodářské využití
pracovních sil se zřetelem výchovným a karanténním. Podle vyhlášky slovenského
ministerstva vnitra z 2. 4. 1941 byly zřízeny 2 typy donucovacích zařízení pracovního
charakteru – pracovní střediska (určená pro Židy) a pracovní útvary určené především
pro asociální živly, mezi něž byli zahrnuti např. Romové bez pracovního poměru. Romy
do těchto pracovních útvarů vybírali na základě soupisu obecní notářské úřady, provozovaly
je četnické stanice za asistence příslušníků Hlinkovy gardy. Žalovaná dovozovala,
že je zřejmé, že zařazení do pracovního tábora, resp. útvaru, nelze považovat za zařazení
do vojenského pracovního tábora ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb.,
neboť po formální stránce je jejich charakter odlišný a rozšiřující výklad pojmu vojenského
pracovního tábora nepovažuje za přípustný.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že jí stěžovatel podával z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle citovaného ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že v posuzované věci vycházel
z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu uvedené v rozsudku ze dne 21. 8. 2003,
č. j. 6 A 558/2002 – 25, publ. pod č. 158/2004 Sb. NSS, z rozsudku ze dne 30. 9. 2003,
č. j. 2 A 1107/2002 – OL – 18, publ. pod č. 268/2004 Sb. NSS a z rozsudku ze dne 3. 9. 2003,
č. j. 2 A 164/2002 – OL – 21, publ. pod. č. 203/2004 Sb. NSS, od nichž neshledal důvod
se odchýlit. Konstatuje tedy, že zákon č. 261/2001 Sb.je jedním z právních předpisů,
jímž český stát napravuje některé křivdy způsobené nacistickým a později komunistickým
režimem v minulosti; jednotlivé zákony z této skupiny zakládají právní nároky na vyplacení
jednorázových částek (v dalším textu „odškodnění“) různým skupinám (např. zákon
č. 217/1994 Sb. československým politickým vězňům z období let 1939 – 1945 a pozůstalým
po nich, zákon č. 39/2000 Sb. válečným veteránům, zákon č. 172/2002 Sb. osobám
odvlečeným po válce do SSSR a táborů v jiných státech atd.). Jednotlivé zákony stanovily
okruh oprávněných osob se značnými odchylkami; to byla otázka věcného či politického
řešení, teprve v druhé straně otázka právní a legislativní.
Podmínky vzniku nároků podle těchto zákonů jsou zpravidla vázány na poválečný
zákon č. 255/1946 Sb., o příslušnících Československé armády v zahraničí
a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození. Jednotlivé skupiny účastníků
národního boje za osvobození byly odškodněny jednotlivými zákony shora zmíněnými.
V zásadě lze říci, že zákon č. 217/1994 Sb. dopadá na československé politické vězně
[§1 odst. 1 bod 1 písm. g) zákona č. 255/1945 Sb.], zákon č. 39/2000 Sb. na příslušníky
Československé armády v zahraničí a příslušníky spojeneckých armád [§1 odst. 1 bod 1
písm. a) a b) zákona č. 255/1946 Sb.] a zákon č. 261/2001 Sb. na příslušníky Československé
armády na Slovensku, československé partyzány, účastníky domácího hnutí,
účastníky povstání v květnu 1945 [§1 odst. 1 bod 1 písm. c) – f) zákona č. 255/1946 Sb.],
dále na politické vězně po roce 1948, a - což je pro posuzovanou věc podstatné – na
samostatně vymezenou skupinu osob z rasových nebo náboženských důvodů „soustředěných“
do vojenských pracovních táborů nebo osob z týchž důvodů se ukrývajících. Výjimečným
předpisem popisované skupiny zákonů je zákon č. 172/2002 Sb., který zakládá nárok na
odškodnění osobám odvlečeným do SSSR nebo sovětských pracovních táborů; konečně je tu
skupina osob nuceně nasazených, kde odškodnění bylo řešeno cestou mezinárodního práva.
Pro posuzovanou věc má význam zvláštní vztah mezi zákonem č. 217/1994 Sb.
a zákonem č. 261/2001 Sb. u kategorie „československých politických vězňů“,
protože za určitých specifických okolností může vzniknout nárok podle obou těchto předpisů
(proto také zákon č. 261/2001 Sb. vyloučil z nároku ty, jímž bylo odškodnění již poskytnuto
podle zákona č. 217/1994 Sb.).
Vymezení kategorie „československého politického vězně“ podle zákona
č. 255/1946 Sb. (jeho §2 odst. 1 bod 5) zahrnulo nejen osoby „vězněné“ nebo „internované“,
ale také osoby „jinak“ omezené na osobní svobodě. Nárok na odškodnění se ale podle zákona
č. 217/1994 Sb. odvíjel od doby „věznění nebo internace“. To ve svých důsledcích
znamenalo, že osoby „jinak omezené“ na osobní svobodě (např. tím, že se skrývaly nebo byly
podle braných předpisů – především Slovenského štátu – soustředěny do vojenských
pracovních táborů, což fakticky, ale nikoliv právně bylo možno postavit na roveň internace)
se vymykaly dosahu zákona č. 217/1994 Sb., ačkoliv i jim bylo nebo mohlo být vystaveno
osvědčení na kategorii politický vězeň, protože podmínky zákona č. 255/1946 Sb. splňovaly.
Zákonnou tvrdost, která tím vznikala (a také nejednotnost praxe, která zpočátku
těmto osobám odškodnění nepřiznávala pro nesplnění zákonných podmínek „věznění
nebo internace“, ale v některých případech pozdějších letech již odškodnění bylo přiznáno),
odstranil zákonodárce tím, že tuto kategorii osob (vojenské pracovní tábory a osoby skrývající
se) zařadil do samostatné skupiny pozdějšího zákona (§1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb.),
která není definována zákonným odkazem, ale vymezenými skutkovými znaky. Tak se stalo,
že i u osob se statusem „československého politického vězně“ nelze vyloučit vznik nároku
na odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb., protože zákon – který pracuje s enumerativním
výčtem oprávněných osob – skupinu uvedenou v §1 odst. 3 výslovně odkazem na zákon
č. 255/1946 Sb., nedefinuje.
Podle zásad výše uvedených bylo v posuzované věci postupováno. Především nutno
konstatovat, že stěžovatel v žádosti přesně nevymezil, z jakého skutkového důvodu
uvedeného v ust. §1 odst. 3 zák. č. 261/2001 Sb. odškodnění požaduje. Z čestného prohlášení
ze dne 20. 11. 2002 spíše plyne, že stěžovatel tvrdil, že byl v rozhodné době (1939 – 1945 –
bližší údaje nesdělil) soustředěn do vojenského pracovního tábora v P., avšak v podání ze dne
4. 10. 2004 vyslovuje otázku, jak získat doklad o ukrývání. Ve skutečnosti však o ukrývání
stěžovatel nic podrobnějšího neuvádí, spíše naopak, z podání ze dne 4. 10. 2004 plyne, že se
ukrývala jeho matka I. B. a stěžovatelovi sourozenci. Stěžovatel pak dále výslovně uvádí, že
on a jeho otec zatím museli pracovat pro Němce – kopat výkopy v dědině P.
Pokud jde o předložené rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 30. 6. 2004,
tak tímto dokladem bylo vysloveno, že osvědčení o účasti pana T. B. na národním boji za
osvobození v kategorii československý politický vězeň v době od roku 1939 do roku 1945 se
nevydává. Pro úplnost nutno dodat, že rozhodnutí stejného obsahu bylo vydáno i pro paní I.
B. Uvedené rozhodnutí se tedy vztahovalo na posouzení statutu čs. politického vězně podle §
1 odst. 1 bod l písm. g), §2 odst. 1 bod 5 a §15 odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., avšak jak ze
shora uvedeného výkladu plyne, takové rozhodnutí by mohlo být za určitých okolností
použito i pro posouzení nároků podle §1 odst. 3 zák. č. 261/2001 Sb. Ministerstvo obrany ve
svém rozhodnutí konstatovalo, že „Navrhovatel ve svých písemných vylíčeních podává pouze
obecná tvrzení o omezení své osobní svobody v době 2. světové války. Na výzvy ministerstva
neupřesnil nikdy dobu omezení své osobní svobody. Z popisu podaného navrhovatelem nelze
vyvodit, že se jednalo o omezení jeho osobní svobody ve smyslu zákona. Tvrzení navrhovatele
nejsou doložena věrohodnými důkazy. Z podání navrhovatele, které v žádném ze svých dopisů
nezpochybnil, dále vyplývá, že na výkopové práce do obce P. byli průběžně odváženi. Obec J.
v okrese S. L. byla osvobozena 24. 1. 1945, takže důvody jakéhokoliv omezení osobní svobody
po tomto datu pominuly“.
Nejvyšší správní soud má za to, že důkazní situace se nezměnila ani v řízení
před správními soudy. Nebylo prokázáno, že stěžovatel se po dobu nejméně 3 měsíců skrýval
z rasových nebo náboženských důvodů. Stěžovatel tyto skutečnosti i nadále tvrdí v kasační
stížnosti, ale současně se dovolává toho, že byl v té stejné době soustředěn do vojenského
pracovního tábora v P. Především však tvrdí, že jej spolu s otcem Němci chytili a dováželi je
na výkopové práce, nyní svoje tvrzení posunul do té roviny, že v táboře bydleli v dřevěném
domku s ostatními s tím, že se z tohoto tábora nevzdalovali, neboť to nebylo možné. Nejvyšší
správní soud má za to, že skutkový znak skrývání se z rasových nebo náboženských důvodů
uvedených v ust. §1 odst. 3 v případě stěžovatele prokázán nebyl.
V této souvislosti pak stěžovatel tvrdí, že jeho tvrzení by mohly potvrdit svědkyně M.
Š. a P. D., kdy však není v jeho silách tyto osoby nalézt, řádně je však označil a soudu jsou
známy.
V tomto směru však nelze se stěžovatelem souhlasit. Stěžovatel tyto osoby soudu
neoznačil, ani soudy nebyly známy, a rovněž ve správním spise žalované se ve vztahu
k těmto osobám nic nenachází. Stěžovatel se tedy zřejmě mýlí, spíše tyto osoby označil,
případně jejich písemné výpovědi zaslal Ministerstvu obrany. O tom svědčí odůvodnění
rozhodnutí tohoto orgánu ze dne 30. 6. 2004, v němž je mimo jiné uvedeno že „navrhovatel
k druhému dopisu připojil svědeckou výpověď paní P. D., která o navrhovateli žádné
informace neuvádí, a dále svědeckou výpověď paní M. Š., která uvádí, že navrhovatel
pracoval pro Němce s tatínkem v jiné vesnici, svědkyně uvádí, že to bylo ke konci roku 1944“.
Nehledě k minimální vypovídací hodnotě sdělení těchto svědkyň, je třeba dodat,
že není důvodů nevěřit tomu, co stěžovatel uvádí a jak popisuje svou „činnost pro Němce“.
Otázkou spíše zůstává, zda se jednalo o zařazení do vojenského pracovního tábora
nebo o zařazení do kárných pracovních táborů. Nejvyšší správní soud má za to,
že i kdyby proběhlo rozsáhlé zjišťování pobytu svědkyň, nepřinesly by jejich výpovědi
pro posouzení otázky nic podstatného, neboť svědkyně by se mohly vyjádřit
pouze ke skutkovým okolnostem případu, nikoliv k právnímu posouzení věci.
Proto požadavek na jejich výslech neshledal důvodným.
Nejvyšší správní soud uvádí, že ve vládním nařízení 72/1939 ze dne 2. 3. 1939,
o kárných pracovních táborech, §3 – zřízení kárných pracovních táborů, je uvedeno,
že k výchově osob uvedených v §4 odst. 1 a k využití jejich pracovních schopností
pro všeobecně prospěšné úkony zřizují se kárné pracovní tábory. Podle §3 (pracovní úkoly
a program) tohoto vládního nařízení, kárné pracovní tábory vykonávají všeobecně prospěšné
práce. Program prací stanoví Ministerstvo vnitra v dohodě se zúčastněnými ministerstvy.
Pracovní doba činí týdně nejméně 48 hodin. Mimoto se věnuje přiměřená doba občanské
výchově. Podle §4 (určení osob pro kárné pracovní tábory), do kárných pracovních táborů
mohou být zařazeni:
a) osoby práce se štítící, které dovršily 18. roku věku a nemohou prokázati, že mají
řádným způsobem zajištěnu obživu;
b) příslušníci pracovních útvarů, zřízených vládním nařízením ze dne 11. 10. 1938,
č. 223 Sb. z. a n., o pracovních útvarech, kteří jsou hrubě neukáznění nebo úkoly
jim uložené vykonávají úmyslně nedbale.
Obdobné podmínky byly zřejmě uvedeny i ve vyhlášce slovenského ministra vnitra
z 2. 4. 1941, o níž se zmiňuje žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud při posuzování této otázky souhlasí s názorem vysloveným
krajským soudem, který se opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003,
č. j. 6 A 558/2002 – 25, podle něhož je třeba vycházet z toho, že správní soudy
ve své judikatuře vykládají pojem „ vojenského pracovního tábora“ stabilně ve shodě
s vymezením Historického ústavu Armády České republiky. Vojenské pracovní tábory byly
vojensky organizovanými pracovními formacemi, do nichž byli zařazování Židé a Romové.
Z právního hlediska ale nešlo o věznění. Vojenské pracovní tábory vznikly zejména
na Slovensku (např. VI. Robotný prapor pracovného sboru Ministerstva národnej obrany
Slovenskej republiky) proto, že Židé a Romové se nesměli stát příslušníky vojska,
přičemž ale povinné vojenské službě podléhalo veškeré mužské obyvatelstvo. Analogicky
tomu bylo i v protektorátu.
Z popisu tehdejší situace, jak ji stěžovatel podává, a kterému není důvod nevěřit,
je zřejmé, že stěžovatel nemohl být zařazen do vojenského pracovního tábora, do něhož byli
především zařazováni ti, kteří podléhali povinné vojenské službě, ale do pracovního tábora
s jiným režimem, na nějž se ust. §1 odst. 3 zák. č. 261/2001 Sb. nevztahuje.
K tomu nutno dodat, že nároky uvedené v zákoně č. 261/2001 Sb. nevznikají všem,
ale jen některým kategoriím účastníků národního boje za osvobození. Jakkoliv je tedy zřejmé,
že stěžovatel v letech 1939 až 1945 prošel příkořími a utrpěl újmu, nelze z hlediska zákona
č. 261/2001 Sb., kde jsou podmínky tam uvedených nároků striktně vymezeny,
pro stěžovatele vznik podmínek nároku na odškodnění dovodit.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v postupu soudu ani žalované neshledal
pochybení a kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť stěžovatel nebyl s kasační stížností úspěšný, a žalovaná právo na náhradu nákladů
řízení neuplatnila.
Odměna zástupkyni stěžovatele Mgr. Ritě Kubicové, advokátce, byla stanovena
za 2 úkony právní služby po 2100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, kasační stížnost ze dne
2. 8. 2007 - §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 9. 2006), celkem
tedy 4200 Kč, a náhrada hotových výdajů 2x 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem
tedy 4800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu