ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.68.2005
sp. zn. 4 As 68/2005 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína právní věci žalobce:
JUDr. Ing. J. K., zast. JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem, se sídlem Praha 4, Za Zelenou
liškou 967/B, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Praha 1,
Staroměstské nám. 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: O. s. p., o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, č. j. 9 Ca 41/2004 – 76,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, č.j. 9 Ca 41/2004 – 76,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 21. 11. 2003,
bylo zamítnuto podle §60 správního řádu jako opožděné odvolání žalobce a O. s. p. H. d. a
jako nepřípustné bylo zamítnuto odvolání O. s. H., se sídlem N. D. x, P. x. Uvedená odvolání
byla podána proti rozhodnutí Odboru územního rozhodování Magistrátu hl. m. Prahy ze dne
9. 7. 2003, č. j. MHMP/303363/03/OUR/SZ/W, o umístění souboru rodinných domů, objektu
údržby a vertikálního výtvarného prvku, rozšíření komunikací a inženýrských sítí v k. ú. D.
v P. x, na území ohraničeném ze severozápadu ulicí N. Š., ze severovýchodu ulicí N. F.,
z jihovýchodu ulicí N. a na západní straně ulicí N. K. a dále ulicemi Z., N. M. a N. K., využití
pozemků č. parc. 2977/1, 2977/2 k. ú. D. pro otevřené sportovní plochy, pěší cesty, terénní
a sadové úpravy – dělení a zcelení pozemků č. parc. 2977/1 a 2978 k. ú. D.. Žalovaný
v odůvodnění v rozhodnutí uvedl, že ověřil, že napadené rozhodnutí správního orgánu
I. stupně bylo řádně doručeno v souladu s ust. §36 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon) ve znění pozdějších předpisů veřejnou
vyhláškou, protože se jedná o stavbu zvláště rozsáhlou s velkým počtem účastníků. Žalovaný
shledal, že odvolání žalobce je odvolání přípustné, že je podal účastník řízení, ale zjistil,
že odvolání bylo podáno po uplynutí 15 denní lhůty pro podání odvolání. Vycházel z toho,
že rozhodnutí bylo oznámeno účastníkům řízení uplynutím 15. dne ode dne vyvěšení
rozhodnutí na úřední desce správního orgánu, který rozhodnutí vydal. Rozhodnutí
bylo vyvěšeno na této úřední desce od 10. 7. 2003 do 26. 7. 2003. Dnem doručení rozhodnutí
účastníkům řízení byl 15. den od vyvěšení rozhodnutí na úřední desce, tedy pátek
dne 25. 7. 2003. 15 denní lhůta pro podání odvolání připadla na pondělí dne 11. 8. 2003.
Jestliže tedy žalobce podal odvolání osobně dne 13. 8. 2003, podal ho opožděně. Žalovaný
v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále uvedl, že vyvěšením na úřední desce obecního
úřadu, jehož obvodu se týká, nelze dovozovat, že bylo doručováno v souladu s §42 odst. 2
stavebního zákona, a to proto, že §48 odst. 2 cit. vyhlášky neřeší účinky doručování,
ale způsob oznámení. Účinky doručení nelze dovodit z vyhlášky, která je nižší právní síly
než zákon, a to stavební zákon, a v neposlední řadě správní řád (§26 odst. 2),
pokud by účinky doručení nebyly řešeny stavebním zákonem. Smyslem vyvěšení na úřední
desce obecního řádu, jehož územního obvodu se týká, je informovat subjekty v území
o výsledku územního řízení, aniž by tato skutečnost mohla mít právní účinky doručení.
Správní orgán dále uvedl, že oporu pro své tvrzení a závěr nachází v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2003, č. j. 5 A 90/2002 – 29. Žalovaný
dále konstatoval, že napadené rozhodnutí obsahuje náležitosti rozhodnutí uvedené v §47
odst. 1 správního řádu, zejména, že ve smyslu §47 odst. 4 obsahuje poučení účastníků řízení
o odvolání. V poučení bylo účastníkům řízení sděleno, že je možnost se proti rozhodnutí
odvolat, v jaké lhůtě a ke kterému orgánu a kde lze odvolání podat. Účastníci řízení
byli správně poučeni o podání odvolání ve smyslu §47 odst. 4 správního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobu žalobce, a namítal v ní nezákonnost napadeného
rozhodnutí. Vyslovil přesvědčení, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
podal včas, tedy v zákonné lhůtě 15 dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí. Za nesprávný,
nezákonný a čistě účelový považuje názor žalovaného, že lhůtu pro podání opravných
prostředků proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nutno počítat
toliko ode dne jeho oznámení (vyvěšení) na úřední desce orgánu, který rozhodnutí vydal,
a že vyvěšení na úřední desce obecního úřadu, jehož územní obvod je rozhodnutím dotčen,
je pouze neformální a zcela nezávazné vyvěšení mající pouze informační charakter. Vyvěšení
rozhodnutí na úřední desce (dotčeného obecního úřadu) považoval žalobce za institut veřejné
publikace úřední písemnosti a tedy za prostředek k seznámení účastníků řízení se skutečností,
že bylo vydáno rozhodnutí, jímž mohou být jejich práva dotčena, sloužící i k poučení
účastníků o tom, jakým způsobem a v jaké lhůtě se mohou proti tomuto rozhodnutí zákonným
způsobem bránit. Jestliže zákon neobsahuje u tak stěžejní otázky, jakou je souběžné vyvěšení
téhož rozhodnutí na různých úředních deskách různých správních úřadů jednoznačné
pravidlo, je podle žalobce nutné brát za rozhodující skutečnost pro určení toho, které vyvěšení
je určující, že pro řádné doručení je rozhodné pozdější vyvěšení. Má-li tedy být rozhodnutí
vyvěšeno paralelně na úředních deskách dvou úřadů a nestane se tak ve stejnou dobu,
pak musí být podle názoru žalobce z hlediska ochrany práv účastníků v řízení při počítání
běhu lhůty k podání odvolání za rozhodující považováno datum, které nastane později.
Vzhledem k výše uvedenému žalobce s poukazem na znění ust. §42 odst. 2 stavebního
zákona a §48 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb.dovozoval, že pokud bylo rozhodnutí
správního orgánu I. stupně vyvěšeno na úřední desce Úřadu městské části Praha 6
od 14. 7. 2003 do 30. 7. 2003, bylo toto rozhodnutí doručeno účastníkům řízení
dne 29. 7. 2003 a 15 denní lhůta pro podání odvolání skončila dne 13. 8. 2003. Podal-li
žalobce své odvolání dne 13. 8. 2003, byla lhůta pro podání odvolání zachována a žalovaný
nebyl oprávněn odmítnout odvolání žalobce jako opožděné.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. 9 Ca 41/2004 – 76, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl
o tom, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ve svém rozhodnutí uvedl, že vycházel z rozsudku (správně z usnesení) rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 6 A 100/2002 – 74. Podrobně rozebral
ust. §42 odst. 2 stavebního zákona, §26 správního řádu a úpravu uvedenou v §48 vyhlášky
č. 132/1998 Sb. Konstatoval, že stavební zákon v §42 upravuje dva právní instituty
(„oznámení“ a „doručení“), resp.; „oznámení veřejnou vyhláškou“ je pouhým intimátem
a nejde o právní pojem identický s pojmem „oznámení“ rozhodnutí v §51 odst. 1 správního
řádu. Při vlastním poměření ustanovení zákona a vyhlášky je třeba dospět k závěru,
že z ust. §42 odst. 2 stavebního zákona nelze vůbec dovodit povinnost vyvěšovat vydané
územní rozhodnutí na více místech s účinky doručení. Úprava obsažená v §48 vyhlášky
č. 132/1998 Sb. je tedy úpravou contra a praeter leger. Uzavřel, že právní úprava §48
odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb. překročila zákonné zmocnění §143 odst. 1 písm. d)
stavebního zákona, neboť nad rámec zákona upravila podrobnosti při „doručování veřejnou
vyhláškou“; takový právní institut zákon nezná. Zatímco zákon ukládá jediné doručení,
stanoví vyhláška povinnost doručovat v každém dotčeném územním obvodu. Tato úprava
je tedy v rozporu se zákonem a překračuje jeho meze. Soud proto takovou právní úpravu
neužije (§95 odst. 1 Ústavy). Použije ust. §42 odst. 2 stavebního zákona, nikoliv zmíněné
ustanovení prováděcí vyhlášky. Soud dále konstatoval, že z hlediska výše uvedeného výkladu
je nutno za okamžik rozhodnutí pro stanovení data doručení rozhodnutí správního orgánu
I. stupně účastníkům řízení považovat vyvěšení tohoto rozhodnutí na úřední desce orgánu,
který rozhodnutí vydal. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně
bylo na jeho úřední desce vyvěšeno dne 10. 7. 2003, připadl poslední den 15 denní lhůty
pro vyvěšení na 25. 7. 2003. Tento den je tedy třeba považovat za den doručení rozhodnutí
správního orgánu I. stupně účastníkům řízení. Od tohoto dne potom běžela 15 denní lhůta
pro podání odvolání podle §54 odst. 2 správního řádu, jejíž poslední den připadl
na 11. 8. 2003. Se zřetelem k tomu, že žalobce odvolání podal osobně až dne 13. 8. 2003,
bylo jeho odvolání podáno opožděně. Žalovaný tedy postupoval v souladu se zákonem,
odmítl-li odvolání žalobce jako opožděně podané, neshledal soud žalobu důvodnou
a proto ji podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen „stěžovatel“),
a to z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti poukazoval
na právní úpravu zakotvenou v ust. §51 a 26 správního řádu, a dále na právní úpravu
uvedenou v §42 odst. 2 stavebního zákona a §48 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb. Vycházel
z účelu a smyslu této právní úpravy a konstatoval, že výklad soudu, že vyvěšení na úřední
desce obce, jejíhož obvodu se územní řízení týká je zcela informativní, bez právních
důsledků, je nezákonný. Účastníci by se z takového vyvěšení nedozvěděli stěžejní informaci
o územním rozhodnutí, tedy kdy bylo vyvěšeno a kdy bude doručeno a od kdy tudíž poplynou
následné – vesměs propadné – procesní lhůty. Pouhé informování účastníků řízení v územním
obvodu obce o výsledku řízení by tak bylo bez podání informace o lhůtách
naprosto nedostatečné, neúplné a v důsledku toho pro účastníky řízení zakládající právní
nejistotu o možnosti uplatnění opravných prostředků proti takto doručovanému územnímu
rozhodnutí.
Stěžovatel dále zdůraznil, že jak sám Městský soud v Praze ve svém rozsudku uvedl,
takovýto výklad ohledně závaznosti obou předpisů platí pro postup soudu. I v citovaném
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 100/2002, na nějž se městský soud
odvolával, je uvedeno, že v situacích právě naznačených, tedy tam, kde se dostává do rozporu
zákon s nařízením, je postavení soudce výjimečné v tom, že soudce (na rozdíl od orgánu
exekutivy) je vázán pouze zákonem. Jen on je oprávněn nařízení v takovém
případě nerespektovat (článek 95 odst. 1 Ústavy) a použít pouze zákon. Sám Nejvyšší správní
soud tedy přiznává pravomoc neaplikovat nařízení (vyhlášku) pouze a jen soudci.
Občan nemá oprávnění vyloučit pro svůj konkrétní případ aplikaci prováděcích nařízení,
ať už z jakýchkoliv důvodů. Proto má-li občan jednat v souladu s právním řádem
České republiky, musí se vždy řídit zákony a prováděcími předpisy, na jejich základě
vydanými, neboť jiný postup by mohl být ze strany občana chápán také jako obcházení
zákona. Nemělo tedy být stěžovateli v konkrétním případě na škodu, že postupoval v souladu
s platnými právními předpisy (v souladu s prováděcí vyhláškou ke stavebnímu zákonu)
a jimi se řídil, přesně podle platného principu právního „lex specialis derogat legi generalis“.
Stěžovatel dále konstatoval, že městský soud sice ve svém rozhodnutí vyslovil, že právní
úprava ust. §48 odst. 1 prováděcí vyhlášky překročila zákonné zmocnění ust. §143 odst. 1
písm. d) stavebního zákona, neboť nad rámec zákona upravila podrobnosti při doručování
veřejnou vyhláškou a je tedy v rozporu se zákonem a překračuje jeho meze, nicméně postup
stěžovatele a dodržení lhůt z jeho strany při podání odvolání bylo naprosto v souladu
s tehdy platnými právními předpisy – se stavebním zákonem a s jeho prováděcí vyhláškou.
Stěžovatel se proto domnívá, že vzhledem k zásadám spravedlivého procesu a právní jistoty,
na nichž by bylo mělo být postaveno i správní řízení, bylo ust. §48 odst. 1 prováděcí
vyhlášky ke stavebnímu zákonu nutné v tomto konkrétním případě aplikovat,
když tuto ustanovení provádí ust. §42 odst. 2 stavebního zákona. S ohledem na právní jistotu
účastníků správního řízení tak měl soud i přes jím tvrzený nesoulad prováděcí vyhlášky
se stavebním zákonem v tomto případě rozhodnout tak, aby jeho rozsudkem nebyla dobrá víra
účastníka a jeho právní jistota porušena.
Stěžovatel pod bodem VII. kasační stížnosti považoval za nutné poukázat na chybný
postup správního orgánu, kterého se dopustil chybným poučením o odvolání.
Pokud by totiž bylo, v souladu s názorem soudu, nutné za okamžik rozhodný pro stanovení
data doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně účastníkům řízení považovat vyvěšení
tohoto rozhodnutí na úřední desce Magistrátu hl. m. Prahy a na vyvěšení územního
rozhodnutí na úřední desce Úřadu městské části Praha 6 pohlížet pouze jako na informativní
oznámení, bylo by zároveň nadbytečné (a ve svém důsledku zavádějící) uvádět poučení
o odvolání i na úřední desce Úřadu městské části Praha 6, jak se však stalo.
Pokud tedy vyvěšení územního rozhodnutí na úřední desce Úřadu městské části Praha 6
nezakládá žádná práva a povinnosti účastníků řízení (neboť má pouze informativní charakter),
neopírá se poučení o odvolání, které s ním bylo v konkrétním případě vyvěšeno, o žádný
zákonný základ. Takové poučení mohlo účastníky řízení utvrdit v přesvědčení, že i vyvěšení
na úřední desce Úřadu městské části Praha 6 je rozhodné pro počítání procesní lhůty
k odvolání, v souladu se zněním prováděcí vyhlášky, a právě proto jsou účastníci
i na této úřední desce správním orgánem takto poučováni. Z hlediska zásad spravedlivého
procesu měl Městský soud v Praze rozhodnout tak, aby účastníku řízení nebylo na škodu,
vycházel-li při své úvaze o lhůtách k odvolání z nepodloženého poučení správního úřadu
na písemnosti, která byla vyvěšena na úřední desce Úřadu městské části Praha 6
a svým charakterem a doslovným zněním byla způsobilá vyvolat v účastníkovi omyl
o její závaznosti i při znalosti klíčových obecně závazných předpisů (stavebního zákona
a prováděcí vyhlášky) na straně účastníka. Stěžovatel poté konstatoval, že odvolací řízení
proti územnímu rozhodnutí včetně rozhodnutí o něm bylo provedeno v rozporu se správním
řádem a stavebním zákonem, neboť Ministerstvo pro místní rozvoj jako odvolací orgán
nezákonně odmítlo včasně podané odvolání stěžovatele jako opožděné. Proto stěžovatel
namítá, že celé odvolací řízení, jehož výsledkem bylo potvrzení územního rozhodnutí
vydaného Magistrátem hl. m. Prahy, bylo nezákonné. Dále namítal, že městský soud
svým rozsudkem porušil ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v článku 36 odst 1 a 2
Listiny základních práv a svobod, když nedostatečně posoudil důkazy jemu předložené
a zároveň tím neposkytl dostatečnou ochranu subjektivním právům stěžovatele. Úvahou,
v níž zcela opominul obecné právní principy jako je právní jistota subjektu práv a ochrana
dobré víry subjektu práv, současně postupoval v rozporu s článkem 90 Ústavy ČR.
Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hledisek uvedených v ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými
v kasační stížnosti.
Stěžovatel se v podané kasační stížnosti výslovně dovolává důvodu uvedeného
v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že předmětem posouzení je v dané věci
postup správních orgánů a následně Městského soudu v Praze, a to při řešení otázky,
která byla předmětem rozhodování rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.
Nutno dále v této souvislosti zdůraznit, že Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán
ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví především zajišťuje jednotu
rozhodování. Mezi instituty, jimiž se tato pravomoc Nejvyššího správního soudu zajišťuje,
patří nepochybně rozšířený senát, který při posuzování této otázky rozhodoval ve složení
6 soudců a předsedy. Jeho oprávnění rozhodovat je mimo jiné dáno v případech uvedených
v §17 zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní – dále jen „ s. ř. s.“). Podle citovaného
ustanovení dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu
názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Při postoupení svůj odlišný
právní názor zdůvodní.
Z výše naznačeného je zřejmá významnost a dále závaznost rozhodování rozšířeného
senátu, kdy je nutno dovodit, že právním názorem vysloveným tímto senátem jsou soudy
rozhodující ve správním soudnictví vázány.
Právní otázku v posuzované věci vyřešil rozšířený senát usnesením ze dne 5. 5. 2004,
č. j. 6 A 100/2002 – 74. V odůvodnění tohoto usnesení je uvedeno, že rozšířený senát
rozhodoval proto, že 2. senát Nejvyššího správního soudu při řešení věci vedené
pod sp. zn. 6 A 100/2002 dospěl k jinému závěru než k tomu, že který byl vysloven v časově
předcházejícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to v rozhodnutí vedeném
pod sp. zn. 5 A 90/2002 Sb. V posledně označeném rozhodnutí senát Nejvyššího správního
soudu dospěl k závěru, že rozhodnutí o odvolání doručuje účastníkům řízení vždy ten správní
orgán, který ve věci rozhodl. Je přitom nerozhodné, který způsob doručování byl zvolen.
Smyslem vyvěšení rozhodnutí i na obecním úřadě, jehož územního obvodu se týká (§48
odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona),
není doručit rozhodnutí odvolacího orgánu účastníkům řízení, ale patrně informovat fyzické
a právnické osoby v územním obvodu obce o výsledku odvolacího řízení; toto vyvěšení
nemá právní účinky doručení.
Nutno dále uvést, že otázka „doručování veřejnou vyhláškou“ byla nastolena
pro posouzení včasnosti podaných žalob, avšak závěry učiněné rozšířeným senátem
je třeba aplikovat i na nyní posuzovaný případ, neboť závěr posouzení o „doručení rozhodnutí
správního orgánu“ je totožný.
Rozšířený senát pak v usnesení sp. zn. 6 A 100/2002 – 74, ze dne 5. 5. 2004, dospěl
pod bodem I. výroku k závěru, že ust. §42 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), má být vyloženo tak, že vyvěšení rozhodnutí
s účinky doručení se děje jen u orgánu, který takové rozhodnutí vydal.
Nejvyšší správní soud na tomto místě uvádí, že se nebude blíže zabývat odůvodněním
usnesení rozšířeného senátu, neboť prakticky celý jeho obsah byl vtělen do odůvodnění
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Navíc, jak již z výše uvedeného vyplývá,
právním názorem vysloveným v tomto usnesení je senát rozhodující v posuzované věci vázán.
Nutno ovšem zdůraznit, že usnesení rozšířeného senátu nezůstalo omezeno
pouze na výrok I., ale obsahuje i výrok pod II., podle něhož na újmu účastníka řízení
však nemůže být, jestliže v dobré víře postupoval podle informace, které se mu od správního
orgánu dostalo podle ust. §48 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998, kterou se provádějí
některá ustanovení zákona. Uvedený II. výrok usnesení rozšířeného senátu vedl
ve svých důsledcích k tomu, že senát rozhodující v meritu věci 6 A 100/2002 dospěl k závěru,
že je třeba žalobu projednat věcně, že totiž není opožděná, neboť samotné správní orgány
v poučení rozhodnutí vycházely z toho, že k doručení dochází až vyvěšením na úředních
deskách obou orgánů, kterýmžto poučením se žalobce řídil a nelze mu proto jeho postup
vycházející z takové informace přičítat k tíži.
V posuzované věci je však skutkový základ jiný. Jde totiž o to, zda rozhodnutí
správního orgánu II. stupně, tedy žalovaného, o tom, že odvolání žalobce bylo opožděné
a proto bylo podle §60 odst. 1 správního řádu zamítnuto, je zákonné. Žaloba v posuzované
věci byla podána včas a včas byla podána i kasační stížnost.
Jak již bylo výše naznačeno, žalovaný správní orgán ve svém rozhodnutí, jímž zamítl
odvolání žalobce jako opožděné (tedy v rozhodnutí ze dne 21. 11. 2003) vycházel
mimo jiné z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 5 A 90/2002 – 29, jehož právní názor byl posléze potvrzen i usnesením
rozšířeného senátu, a rozsudek Městského soudu v Praze pak vycházel přímo z usnesení
rozšířeného senátu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 6 A 100/2002.
Rovněž bylo výše naznačeno, že závěry usnesení rozšířeného senátu je vázán i senát
rozhodující v této věci. Aniž by tím chtěl senát rozhodující v této věci polemizovat se závěry
rozšířeného senátu, musí konstatovat, že nelze upřít jistou oprávněnost námitce stěžovatele,
spočívající v tvrzení, že lze stěží předpokládat, že by občan mohl mít oprávnění vyloučit
pro svůj konkrétní případ aplikaci prováděcích nařízení, ať už z jakýchkoliv důvodů.
Při akceptaci názoru rozšířeného senátu však i tato námitka není způsobilá dovést rozhodující
senát k jinému než shora popsanému názoru rozšířeného senátu.
Nejvyšší správní soud však má za to, že při tak závažném a významném výkladu
toho,co se považuje za doručení veřejnou vyhlášku a při závěrech o tom, že úprava obsažená
v §48 vyhlášky č. 132/1998 Sb., byla úpravou contra a praeter legem, je třeba zvýšenou
pozornost věnovat postupu správních orgánů a především poučení uvedenému
v jeho rozhodnutí.
V posuzované věci bylo zjištěno, že rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru
územního rozhodování, ze dne 9. 7. 2003, bylo vyvěšeno na úřední desce tohoto orgánu,
tedy orgánu, který toto rozhodnutí vydal, v době od 10. 7. 2003 do 26. 7. 2003. Uvedené
rozhodnutí bylo však vyvěšeno i na úřední desce Úřadu městské části Praha 6,
přičemž podle razítka na rozhodnutí uvedeného, bylo toto rozhodnutí vyvěšeno v době
od 14. 7. 2003 do 30. 7. 2003. Podle poučení o odvolání obsaženého v tomto rozhodnutí,
které bylo takto vyvěšeno i na Úřadu městské části Praha 6, mohl účastník řízení
proti tomuto rozhodnutí podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Ministerstvu pro místní
rozvoj, podáním u Magistrátu hl. m. Prahy – odboru územního rozhodování, Pařížská 26,
Praha 1.
Žalovaný správní orgán dospěl k závěru, že poučení uvedené v rozhodnutí správního
orgánu I. stupně je v souladu s ust. §47 odst. 4 správního řádu. Městský soud v Praze
se v odůvodnění napadeného rozsudku touto otázkou blíže nezabýval, avšak z celého
odůvodnění vyplývá, že názor žalovaného správního orgánu stran poučení v rozhodnutí sdílel
rovněž.
Nejvyšší správní soud však má o takovém závěru pochybnosti.
Podle §47 odst. 4 správního řádu poučení o odvolání (rozkladu) obsahuje údaj,
zda je rozhodnutí konečné nebo zda se lze proti němu odvolat (podat rozklad), v jaké lhůtě,
ke kterému orgánu a kde lze odvolání podat. Podle §54 odst. 3 správního řádu,
pokud účastník řízení v důsledku nesprávného poučení nebo proto, že nebyl poučen vůbec,
podal opravný prostředek po lhůtě, má se za to, že jej podal včas, jestliže tak učinil nejpozději
do 3 měsíců ode dne oznámení rozhodnutí.
Účelem a smyslem poučení o opravných prostředcích je zásadně umožnění realizace
obrany proti vydaným rozhodnutím účastníky řízení.
Jestliže v posuzované věci bylo na úřední desce Úřadu městské části Praha 6 vyvěšeno
rozhodnutí ze dne 9. 7. 2003, a to pouze pro informaci účastníku, a mohl-li
z tohoto rozhodnutí občan zjistit to, že bylo vyvěšeno dne 14. 7. 2003 (a sejmuto
dne 30. 7. 2003), aniž by bylo v poučení objasněno, co se rozumí doručením,
pak takové poučení bez informace o další lhůtách (o dnu vyvěšení na úřední desce orgánu,
který toto rozhodnutí vydal) je nedostatečné a neúplné a pro účastníky řízení prakticky
nic nevypovídající o konkrétní možnosti uplatnit opravné prostředky
proti takovému rozhodnutí. Uvedený závěr pak koresponduje i se zásadou obsaženou
v ust. §3 odst. 2 správního řádu, podle něhož byly správní orgány povinny postupovat
v řízení v úzké součinnosti s občany a organizacemi a dát jim vždy příležitost, aby mohli
svá práva a zájmy účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí, a uplatnit
své návrhy. Občanům a organizacím musí správní orgány poskytovat pomoc a poučení,
aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu.
Nejvyšší správní soud má za to, že jestliže správní orgán I. stupně vyvěsil rozhodnutí
na své úřední desce a současně dal pokyn k vyvěšení tohoto rozhodnutí i na úřední desce
obecního úřadu, jehož územního obvodu se týká, když toto posledně uvedené vyvěšení
má pouze účinky informativní, pak, pokud v poučení o opravných prostředcích neuvedl,
co se považuje za doručení rozhodnutí a z informativního vyvěšení není zřejmý den vyvěšení
rozhodnutí na úřední desce orgánu, který rozhodnutí vydal, je poučení o možnosti podat
odvolání do 15 dnů od doručení rozhodnutí neúplné, a tedy i nesprávné, neboť neobsahuje
konkrétní údaj o lhůtě k podání odvolání, z něhož by mohl účastník řízení vycházet.
Výše uvedenou námitku vznesl stěžovatel již v žalobě, avšak Městský soud v Praze
se jí v odůvodnění napadeného rozsudku blíže nezabýval. Omezil se pouze na výklad sporné
otázky podle výroku I. usnesení rozšířeného senátu a na konstatování, že stěžovatel podal
odvolání opožděně.
Stěžovatel pak pod bodem VII. kasační stížnosti znovu tuto námitku opakuje
s tím, že pokud uvedené poučení bylo vyvěšeno na úřední desce Úřadu městské části Praha 6,
mohlo takové poučení účastníky řízení utvrdit v přesvědčení, že i vyvěšení na úřední desce
Úřadu městské části Praha 6 je rozhodné pro počítání procesní lhůty k odvolání v souladu
se zněním prováděcí vyhlášky.
Nutno tedy uzavřít, že dospěl-li žalovaný správní orgán a následně i soud v souladu
s výkladem rozšířeného senátu k závěru, že úprava §48 vyhlášky – označeno jako oznámení
veřejnou vyhláškou – je úpravou contra a praeter legem, pak ve světle tohoto závěru
měl konstatovat, že poučení obsažené v rozhodnutí správního orgánu I. stupně nevypovídá
nic konkrétního o možnosti podat odvolání, a takové poučení je ve svých důsledcích neúplné
a tedy nesprávné.
Nejvyšší správní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že ze své databáze zjistil,
že rozsudkem tohoto soudu ze dne 1. 11. 2006, č. j. 3 As 54/2005 – 185, byla zamítnuta
kasační stížnost žalobce – O. s. p. H. d., se sídlem P. x, M.x, která byla podána proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, č. j. 8 Ca 42/2004 – 104. K tomu nutno
konstatovat, že žalobce v tam uvedené věci se nacházel z hlediska rozhodování žalovaného
správního orgánu ve stejném postavení jako žalobce v posuzované věci. Z obsahu rozsudku
Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že by v kasační stížnosti byly vznášeny takové
námitky jako v nyní posuzované věci, tedy námitky směřující proti správnosti postupu
správních orgánů a proti úplnosti poučení uvedeného v rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení bude Městský soud v Praze vycházet z právního názoru Nejvyššího
správního soudu výše uvedeného, tj. bude muset dospět k závěru, že rozhodnutí správního
orgánu I. stupně neobsahovalo řádné poučení a že tedy je nutno na odvolání žalobce pohlížet
jako na odvolání včas podané. Uvedený závěr nutně musí vést k rozhodnutí o tom,
že rozhodnutí žalovaného musí být pro nezákonnost (pro vady řízení) zrušeno. V novém
rozhodnutí o věci rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení tohoto řízení o
kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu