ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.69.2006
sp. zn. 4 As 69/2006 - 103
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: D. F., zast.
JUDr. Jindrou Pavlíkovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Revoluční 24, proti žalované:
Městská část Praha 7 – Úřad městské části Praha 7, se sídlem Praha 7, nábřeží kpt. Jaroše
1000, za účasti B. V., o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 3. 2. 2006, č. j. 2 Ca 20/2005 – 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení Božena Vacátková nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení
rozhodnutí Městské části Praha 7 ze dne 26. 5. 2003, č. j. R-113, 114/03, kterým bylo
zastaveno přestupkové řízení proti obviněné B. V., zahájené dne 12. 2. 2003 na základě
návrhu žalobkyně. Řízení bylo zastaveno podle ustanovení §76 odst. 1 písm. e) zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích, (dále též jen „zákona o přestupcích“), s odůvodněním, že
obviněná z přestupku v době spáchání přestupku trpěla duševní poruchou, pro niž nemohla
rozpoznat, že svým jednáním porušuje nebo ohrožuje zájem chráněný zákonem, nebo ovládat
své jednání. Žalobkyně s tímto postupem správního orgánu nesouhlasila a namítala,
že správní orgán vydal ve věci rozhodnutí postupem, v jehož důsledku byla zkrácena na svém
právu navrhovatelky na projednání přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1
písm. a) zákona o přestupcích, na základě jí podaného návrhu, neboť správní orgán řízení
zastavil, aniž by měl pro takovéto rozhodnutí dostatečně prokázán zákonný důvod,
a takový postup správního orgánu mohl mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 8. 2003, č. j. 2 Ca 26/2003 – 10, žalobu
žalobkyně odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s tím, že vyrozumění
o zastavení řízení podle ustanovení §76 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích nepodlého
přezkumu soudu podle ustanovení §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Vycházel z toho, že zastavení
řízení podle §76 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb. je postupem správního orgánu
podle ustanovení §76 odst. 3 věty druhé téhož zákona, proti kterému účastníci nemohou
podat opravný prostředek. Podle názoru soudu toto vyrozumění nemá náležitosti správního
rozhodnutí podle §46 a 47 správního řádu.
Proti tomuto usnesení podala včas kasační stížnost žalobkyně. Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 25. 2. 2004, č. j. 4 As 40/2003 – 30, usnesení Městského soudu ze dne
18. 8. 2003, č. j. 2 Ca 26/2003 – 10, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku především konstatoval, že žaloba žalobkyně směřovala
proti rozhodnutí správního orgánu, tedy proti rozhodnutí Městské části Praha 7 – Úřadu
městské části Praha 7, ze dne 26. 5. 2003, jímž bylo zastaveno přestupkové řízení s B. V.,
zahájené dne 12. 2. 2003 na základě podání návrhu žalobkyně. Na uvedených závěrech
nemůže ničeho měnit ani skutečnost, že proti rozhodnutí správního orgánu vydaného podle §
76 odst. 1 písm. e) nelze podat odvolání, a že toto rozhodnutí se účastníkům řízení
neoznamuje, ale účastníci se o něm pouze vyrozumějí. Nesouhlasil tedy s názorem soudu,
že k přezkoumání takového rozhodnutí správního orgánu není dána pravomoc soudu podle §4
odst. 1 písm. a) s. ř. s., a s tím, že návrh je podle tohoto zákona nepřípustný podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s., kdy nepřípustnost žaloby shledal soud v tom, že žaloba nesměřuje
proti správnímu rozhodnutí, nýbrž proti oznámení (soud měl na mysli zřejmě vyrozumění)
žalované Městské části Praha 7. Konstatoval, že Městský soud v Praze při tomto posouzení
vycházel z nesprávného základního předpokladu o tom, že žalobkyně nepodala žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu, ale že ji podala pouze proti vyrozumění o zastavení
přestupkového řízení. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že je nutno vycházet z toho,
že přestupkové řízení je třeba považovat za řízení v oblasti veřejné správy. Dále zavázal
Městský soud v Praze k tomu, aby se v dalším řízení vypořádal s tím, zda žalobkyně
má žalobní legitimaci ve smyslu §65 odst. 1 a 2 s. ř. s.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2004, č. j. 2 Cad 9/2004 – 42, žalobu
odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. Konstatoval, že se nejprve zabýval
otázkou žalobní legitimace žalobkyně. Po obsáhlém výkladu dospěl k závěru, že žalobkyně
není legitimována k podání žaloby podle §65 odst. 1 s. ř. s., neboť nebyla ve svým právech
zkrácena přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují její práva
nebo povinnosti, neboť ani z ustanovení §84 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb. nelze vyvodit
žalobkyní tvrzené právo navrhovatele v přestupkovém řízení na vyslovené viny. Podle názoru
soudu nebyla žalobkyně aktivně legitimována ani podle ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s.,
neboť postupem správního orgánu nebyla zkrácena na svých právech. Konstatoval, že právní
zástupkyně byla přítomna při všech úkonech správního orgánu, navrhovala důkazy, které byly
správním orgánem provedeny, a to jak výslech svědků, tak vyžádání lékařské zprávy
o duševním stavu paní V. z Psychiatrické léčebny Praha 8 – Bohnice, kde tato byla
hospitalizována. Po seznámení s touto lékařskou zprávou nevznesla právní zástupkyně žádné
námitky ani další návrhy na provádění důkazního řízení. Soud dospěl k závěru,
že z těchto důvodů žalobkyně k podání žaloby není aktivně legitimována podle ustanovení
§65 odst. 1 a 2 s. ř. s., a proto je na žalobu nutno nahlížet jako na žalobu podanou
neoprávněnou osobou. Soud proto rozhodl usnesením podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podala včas kasační stížnost žalobkyně. Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004 – 61, usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 10. 6. 2004, č. j. 2 Cad 9/2004 – 42, zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší
správní soud vyslovil názor, že v posuzované věci nebyly podmínky pro postup podle §46
odst. 1c s. ř. s. Dospěl k závěru, že Městský soud v Praze měl návrh žalobkyně „propustit
do řízení“, kdy teprve, vyjde-li najevo nedostatek aktivní legitimace, měl by s ohledem
na tuto skutečnost o návrhu rozhodnout rozsudkem. Zavázal soud k tomu, aby ve věci nařídil
jednání, případně postupoval podle §51 odst. 1 s. ř. s. a ve věci rozhodl rozsudkem.
Dále zavázal městský soud k tomu, aby se vypořádal s námitkou stěžovatelky, a to s tvrzením,
že stěžovatelka je nositelkou veřejného subjektivního práva na řádné projednání na základě
jí podaného návrhu na projednání přestupku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2006, č. j. 2 Ca 20/2005 – 69, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Po obsáhlých zjištěních učiněných ze správního spisu dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla
zkrácena na svých právech uvedených v ustanovení §65 odst. 1 a 2 s. ř. s. Vycházel z toho,
že zákonem o přestupcích není založen nárok navrhovatele na určitý způsob ukončení
přestupkového řízení a žalobkyně proto nemohla být zkrácena na svých právech s tím,
že řízení o přestupku bylo zastaveno. Ani oprávnění navrhovatele odvolat se do výroku o vině
nemůže tento závěr zvrátit. Ustanovení §81 odst. 4 a §76 odst. 1 písm. a), b), c) a §82
zákona č. 200/1990 Sb. pouze legislativně dotváří postavení navrhovatele ve správním řízení
jako osoby, jíž svědčí právo v řízení s návrhem disponovat. Do ustanovení §49 odst. 1, §76
odst. 1 písm. j), §81 odst. 4 téhož zákona se promítá specifikum řízení o tzv. návrhovém
deliktu spočívající v tom, že není vybudován na principu soustředění všech procesních funkcí
do rukou správního orgánu, což je charakteristické pro přestupkový proces, přičemž v řízení
o tzv. návrhovém přestupku se naproti tomu uplatní rozdělení procesních funkcí mezi více
subjekty. Postupem správního orgánu žalobkyně nebyla zkrácena na svých právech,
neboť zástupkyně žalobkyně byla přítomna všech úkonů správního orgánu, žalobkyně byla
řádným způsobem o svých právech poučena, navrhovala důkazy, které správní orgán
ve správním řízení provedl, a to výslechem svědků, tak i vyžádáním lékařských zpráv.
Na žádost žalobkyně byla vyžádána lékařská zpráva z Psychiatrické léčebny Praha 8 –
Bohnice, kde byla obviněná z přestupku hospitalizována od 28. 12. 2002. Po seznámení s
touto lékařskou zprávou žalobkyně nevznesla námitky proti obsahu zprávy a neměla návrhy
na doplnění dokazování. Soud uzavřel, že žalobkyně je sice nositelkou veřejného
subjektivního práva na řádné projednání návrhu, který podala, avšak se zřetelem k tomu, že
zákon o přestupcích nestanoví, že přestupkové řízení může být skončeno pouze výrokem o
vině, nelze dovodit, že by zde byl nárok žalobkyně na konkrétní způsob ukončení
přestupkového řízení na základě jí podaného návrhu. Soud dále uvedl, že neshledal žádné
pochybení ve správním řízení ani v rozhodnutí o zastavení řízení podle §76 odst. 1 písm. e)
zákona o přestupcích, jímž bylo řízení zastaveno proto, že obviněná z přestupku v době
jeho spáchání trpěla duševní chorobou, pro niž nemohla rozpoznat, že svým jednáním
porušuje nebo ohrožuje zájem chráněný zákonem nebo ovládat své jednání. Z těchto důvodů
žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala včas kasační stížnost žalobkyně
(dále též jen „stěžovatelka“), a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s. Namítala, že se soud vůbec nezabýval otázkou, zda správní orgán ve smyslu §32
zákona č. 71/1967 Sb. (dále též jen „správní řád z roku 1967“) zjistil přesně a úplně skutečný
stav věci, a zda správní orgán splnil svoji povinnost opatřit si potřebné podklady
pro rozhodnutí. Namítala dále, že rozhodnutí správního orgánu nemá oporu v obsahu
správního spisu. Z žádného důkazu dosud provedeného nelze podle názoru stěžovatelky
dovodit, že podezřelá z přestupku v době deliktního jednání, ze kterého je viněna, nemohla
rozpoznat, že svým jednáním porušuje nebo ohrožuje zájem chráněný zákonem nebo ovládat
své jednání, že by současně příčinou toho byla duševní porucha. Za takové důkazy nelze
podle názoru stěžovatelky považovat lékařské zprávy ze dne 18. 3. 2003 a 7. 5. 2003,
neboť jsou postaveny na určité míře pravděpodobnosti. Dovozovala, že správní orgán nesplnil
svoji povinnost uvedenou v §32 správního řádu z roku 1967 přesně a úplně zjistit skutečný
stav věci a za tím účelem si obstarat potřebné podklady pro rozhodnutí. Tak měl učinit tím
spíše, pokud v rámci své činnosti v minulosti vydal rozhodnutí, opírající se o zcela opačné
závěry, pokud jde o zdravotní stav a s tím spojenou ovládací a rozpoznávací schopnost
podezřelé z přestupku. Pokud správní orgán hodlal řízení zastavit, nic nebránilo zpracování
znaleckého posudku. Dovozovala, že výše uvedené vady v postupu správního orgánu mohly
ovlivnit zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a soud tak měl žalobou napadené rozhodnutí
zrušit.
Stěžovatelka dále vyslovila názor, že pokud by ve vztahu k ní mělo být její právo
na řádné projednání věci naplněno pouze tím, že má právo jako účastník řízení navrhovat
důkazy, právo být přítomna jejich provádění, vznášet k námitky, a pod., aniž by byl
jinak správní orgán nucen vůči ní postupovat v souladu se zákonem, tedy zejména věc
projednat, pak takový výklad je zcela nepřípustný, a na tomto výkladu postavené soudní
rozhodnutí je zcela v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních a svobod
(dále též jen „Listina“). Podle názoru stěžovatelky každému rozhodnutí správního orgánu
musí předcházet řádné projednání věci, na které má účastník správního řízení nárok,
a každé rozhodnutí vydané podle správního řádu musí vycházet z přesně a úplně zjištěného
skutečného stavu věci, a to bez ohledu na to, jakým rozhodnutím bude řízení ukončeno.
Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru
byl skutkový stav řádně zjištěn. Lékařské zprávy o zdravotním stavu i nadále považuje
za dostatečný důkazní prostředek pro své rozhodnutí ve věci přestupku slovního napadení
a nepovažuje za nezbytné přizvávat k takovému řízení, kdy hlavním úkolem správního orgánu
je především vést řízení tak, aby mezi oběma stranami byl uzavřen smír, znalce z oboru
psychiatrie. Podotkl, že praxe při projednávání přestupků za přizvání znalce z oboru
psychiatrie několikrát ukázala, že závěr takového znaleckého posudku bývá totožný
s lékařskou zprávou o zdravotním stavu a není tedy na místě zpochybňovat důkazní hodnotu
lékařské zprávy. Žalovaný správní orgán tedy nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že rozhodl
ve věci přestupku v rozporu se zákonem a trval na tom, že vydanému rozhodnutí předcházelo
i řádné projednání věci.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační
stížnosti. Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatelka podává z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z nichž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost,
d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
V posuzované věci Městský soud v Praze v napadeném rozsudku dovodil,
že stěžovatelka je sice nositelkou veřejného subjektivního práva na řádné projednání věci
na základě jí podaného návrhu u správního orgánu, avšak nemá již právo na určitý konkrétní
způsob ukončení přestupkového řízení. Současně konstatoval, že neshledal žádná pochybení
ve správním řízení vedeném před správním orgánem ani v rozhodnutí o věci, kterým bylo
řízení zastaveno proto, že obviněná z přestupku v době spáchání přestupku trpěla duševní
chorobou, pro niž nemohla rozpoznat, že svým jednáním porušuje nebo ohrožuje zájem
chráněný zákonem, nebo ovládat své jednání.
Stěžovatelka v kasační stížnosti sice připouští, že nemá nárok na konkrétní rozhodnutí
o vině, avšak tvrdí, že má právo na řádné projednání věci, čímž rozumí i povinnost správního
orgánu postupovat podle §32 správního řádu z roku 1967, tedy na to, aby rozhodnutí
vycházelo z přesně a úplně zjištěného skutečného stavu věci. Podle jejího názoru byla
správním orgánem povinnost uvedená v ustanovení §32 správního řádu z roku 1967 porušena
tím, že nebyly shromážděny důkazy pro závěr o zastavení řízení podle §76 odst. 1 písm. e)
zákona č. 200/1990 Sb., tedy pro zastavení řízení proto, že obviněná z přestupku v době
jeho spáchání trpěla duševní poruchou, pro níž nemohla rozpoznat, že svým jednáním
porušuje nebo ohrožuje zájem chráněný zákonem, nebo ovládat své jednání.
Předně je třeba konstatovat, že stěžovatelka jako navrhovatelka, na jejíž návrh bylo
zahájeno řízení o přestupku podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, byla účastníkem
správního řízení. Uvedené postavení jí přiznává výslovně ustanovení §72 písm. d)
téhož zákona. U přestupků, které lze projednat jen na návrh, (což byl posuzovaný případ),
se může navrhovatel odvolat jen proti té části rozhodnutí, která se týká vyslovení viny
obviněného z přestupku nebo povinnosti navrhovatele nahradit náklady řízení, může
se též odvolat též proti rozhodnutí o zastavení řízení (§81 odst. 4, §76 odst. 3 zákona
o přestupcích). V této souvislosti se připomíná, že v odvolacím řízení nemůže správní orgán
změnit uloženou sankci v neprospěch obviněného z přestupku.
Postavení navrhovatele v přestupkovém řízení je z hlediska jeho práv výraznější
než postavení poškozeného, který je účastníkem řízení jen pokud jde o projednání náhrady
majetkové škody způsobené přestupkem, a může se odvolat jen ve věci náhrady škody. Zákon
o přestupcích nepřiznává poškozenému, který v přestupkovém řízení neuplatnil nárok
na náhradu škody, postavení účastníka řízení právě z toho důvodu, že taková osoba není
v daném řízení dotčena na svých právech. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 8. 2007, č. j. 2 As 73/2006 – 53, takový poškozený, který neuplatnil nárok na náhradu
škody v přestupkovém řízení, není legitimován k podání žaloby podle §65 odst. 1 s. ř. s.,
neboť rozhodnutí o přestupku nebylo způsobilé zasáhnout do jeho hmotněprávní sféry.
Zároveň nemůže být legitimován k podání žaloby ani podle §65 odst. 2 s. ř. s., neboť nebyl
účastníkem správního řízení a nemohl tak být dotčen ani na svých právech procesních,
které mu zákon v daném případě nepřiznává.
V řízení o přestupcích, které lze projednat jen na návrh, rovněž podle názoru
Nejvyššího správního soudu nelze dovodit, že rozhodnutí o přestupku by bylo způsobilé
zasáhnout do hmotněprávní sféry navrhovatele. Navrhovatel však je účastníkem
přestupkového řízení, který má právo tvrdit, že byl postupem správního orgánu zkrácen
na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné
rozhodnutí.
V posuzované věci stěžovatelce, jako navrhovatelce, která byla účastnicí
přestupkového řízení, zcela jistě svědčí právo na to, aby správní orgán zjistil přesně a úplně
skutečný stav věci a za tím účelem si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Stěžovatelce
rovněž svědčilo právo na to, aby rozhodnutí správního orgánu vycházelo ze skutkového stavu,
který má oporu ve spisech. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná,
že rozhodnutím Městské části Praha 7 ze dne 26. 5. 2003 bylo řízení proti B. V. zastaveno
podle §76 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání
přípustné, rozhodnutí o zastavení řízení se vyznačí ve spise a účastníci řízení se o něm pouze
vyrozumějí.
Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem Městského soudu v Praze potud,
pokud uzavírá, že stěžovatelka po podání návrhu na zahájení řízení ze dne 6. 2. 2003 byla
poučena o tom, že se stává účastníkem řízení se všemi právy k tomu náležejícími. V průběhu
přestupkového řízení byli vyslechnuti svědci navrhovaní stěžovatelkou a stěžovatelka byla
přítomna projednávání věci ve dnech 12. 3. a 31. 3. 2003. U jednání dne 31. 3. 2003 byla
zástupkyně stěžovatelky seznámena s lékařskou zprávou MUDr. I. K. ze dne 18. 3. 2003. V
této zprávě je uvedeno, že paní B. V. byla hospitalizována od 28. 12. 2002 do 21. 1. 2003 v
Psychiatrické léčebně Bohnice – Praha 8, a přijetí předcházelo zhoršení psychického stavu. U
jmenované se ale nejedná o duševní chorobu v pravém slova smyslu, tedy psychózu, ale jedná
se o poruchu osobnosti a na jejím základě o těžké poruchy chování. V uvedené dny před
přijetím lze předpokládat, že její ovládací a rozpoznávací schopnosti byly podstatně sníženy.
Na tomto místě je třeba podotknout, že dotaz správního orgánu na zdravotní stav
obviněné byl formulován správním orgánem s obecným popisem skutku, kterého se měla
odviněná dopustit od listopadu 2002 a ve dnech 27. a 28. 12. 2002.
Zástupkyně stěžovatelky k této zprávě uvedla, že je v ní konstatován pouhý
předpoklad, že ovládací a rozpoznávací schopnost obviněné byla podstatně snížena,
nikoliv však zjištění jejího zdravotního stavu. Navrhla proto, aby byla vyžádána lékařská
zpráva z PL Bohnice o zdravotním stavu obviněné v době přijetí. Dále uvedla,
že o zdravotním stavu by více napověděl ošetřující lékař obviněné.
Na to správní orgán vyžádal dne 14. 4. 2003 zprávu z Psychiatrické léčebny v Praze
Bohnicích, a to rovněž s obecným vymezením skutku, kterého se měla obviněná dopustit
svými výroky a jednáním a tím urazit stěžovatelku na cti, v období od listopadu 2002
do 28. 12. 2002. Podle lékařské zprávy ze dne 7. 5. 2003 se uvedeného jednání jmenovaná
dopustila pravděpodobně v důsledku závažné duševní poruchy, v důsledku které nebyla
zodpovědná za své jednání. S touto zprávou byla zástupkyně stěžovatelky seznámena dne
23. 5. 2003. Návrhy na doplnění důkazního řízení nevznesla a k této zprávě nevznesla
připomínky.
Nejvyšší správní soud uvádí, že v dané věci nejde o posouzení toho, zda v případě
zkoumání zdravotního stavu obviněné, kdy jsou pochybnosti o její příčetnosti, je vhodnější
vyžadovat lékařské zprávy nebo znalecké posudky, ale jde o posouzení toho, zda důkazy
obsažené ve spise, jsou způsobilé odůvodnit rozhodnutí správního orgánu.
Je tedy třeba posuzovat, zda lékařské zprávy ze dne 18. 3. 2003 a ze dne 7. 5. 2003 byly
důkazy způsobilými pro závěr správního orgánu o zastavení přestupkového řízení podle §76
odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích, jinak řečeno, zda rozhodnutí o zastavení přestupkového
řízení mělo oporu v důkazech obsažených ve správním spise.
Podle §76 odst. 1 písm. e) o přestupcích, správní orgán řízení o přestupku zastaví,
jestliže se v něm zjistí, že obviněný z přestupku v době spáchání přestupku trpěl duševní
poruchou, pro níž nemohl rozpoznat, že svým jednáním porušuje nebo ohrožuje zájem
chráněný zákonem, nebo ovládat své jednání.
Podle §5 odst. 2 téhož zákona, za přestupek není odpovědný, kdo pro duševní
poruchu v době jeho spáchání nemohl rozpoznat, že jde o porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného zákonem, nebo nemohl ovládat své jednání. Odpovědnosti se však nezbavuje ten,
kdo se do stavu nepříčetnosti přivedl, byť i z nedbalosti, požitím alkoholu nebo užitím
jiné návykové látky.
Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, že ani jedna ze zpráv (sama o sobě)
svou formulací se přesně slovy zákonných předpokladů nevyjadřuje. Z těchto zpráv
však lze dovodit, že v době spáchání skutku trpěla obviněná duševní poruchou osobnosti
s těžkými poruchami chování, pro niž byly ovládací a rozpoznávací schopnosti podstatně
sníženy. Nejvyšší správní soud dále vycházel z toho, že lékařská zpráva ze dne 18. 3. 2003
byla podána odbornou lékařkou z oboru psychiatrie, u níž se obviněná léčí, a lékařská zpráva
ze dne 7. 5. 2003 byla podána lékařkou Psychiatrické léčebny v Bohnicích, kam byla
obviněná převezena dne 28. 12. 2002, kdy její jednání, které bylo předmětem přestupkového
řízení, vyvrcholilo. Pokud jde o námitku, že v lékařských zprávách nebyla uvedena doba
spáchání skutku a způsob jeho spáchání, lze sice stěžovatelce přisvědčit, avšak odpovědi
lékařů je třeba posuzovat v kontextu s dotazy správního orgánu, kdy v každém z těchto dotazů
byl skutek časově vymezen od listopadu 2002 do 28. 12. 2002 a způsob provedení skutku byl
charakterizován tak, že obviněná svým jednáním, resp. výroky, které užila na adresu
majitelky domu pí F., měla tuto urazit na cti. Je pravdou, že v obou lékařských zprávách je
použit termín „pravděpodobně“. Použití tohoto výrazu lze přisoudit odstupu doby podání
lékařských zpráv od spáchání skutku. I tak je však třeba obsah těchto zpráv vykládat tak,
že svědčí pro zastavení řízení, nikoliv pro potrestání obviněné. Lze ztěží předpokládat,
že po pěti letech od spáchání přestupku by byl případný znalecký posudek ve svých závěrech
přesvědčivější.
Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že jeden rok od spáchání přestupku uplynul
dne 28. 12. 2003. Tato zákonná lhůta neběží po dobu soudního řízení, tedy od podání návrhu
24. 7. 2003 (§41 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přihlédl rovněž k tomu, že přestupky proti občanskému soužití
podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích nevykazují výrazný stupeň společenské
nebezpečnosti, což je vyjádřeno v zákoně tím, že se neprojednávají z úřední povinnosti,
ale pouze na návrh. U těchto přestupků správní orgán postupuje tak, že se nejprve pokusí
uraženého na cti a obviněného z přestupku smířit. V posuzované věci obviněná dne
10. 3. 2003 po seznámení se se stížností stěžovatelky uvedla, že si vůbec na nic nepamatuje,
a dne 31. 3. 2003 u jednání uvedla, že jí zmáhá péče o dceru J. (údajně zbavená způsobilosti k
právním úkonům) a vlastně ani neví, proč vše stěžovatelce říkala. Uvedla dále, že ji všechno
mrzí, protože proti stěžovatelce nic nemá.
Pokud jde o rok 1995, je z obsahu soudního spisu patrno, že rozhodnutím žalované
ze dne 13. 12. 1995 byla paní V. uznána vinnou z přestupku proti občanskému soužití podle §
49 odst. 1 písm. a) a c) zákona o přestupcích a byla jí uložena pokuta ve výši 700 Kč. Z
odůvodnění rozhodnutí plyne, že z lékařské zprávy bylo zjištěno, že obviněná je v občasné
péči psychiatrické ordinace a při vyšetřeních nebylo zjištěno, že by trpěla duševní poruchou
v pravém slova smyslu, a nejedná se o postižení, které by snižovalo její rozpoznávací
a ovládací schopnosti.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu však do spáchání přestupku v roce 2002
uplynul delší časový úsek a z lékařských zpráv vyplývá jednoznačné zhoršení zdravotního
stavu obviněné. Z obsahu správního spisu plyne, že obviněná byla hospitalizována
v PL Bohnice v roce 2001 pět týdnů a poté byla hospitalizována bezprostředně po spáchání
přestupku od 28. 12. 2002 do 21. 1. 2003.
Nejvyšší správní soud připouští, že obsah lékařských zpráv ne zcela přesně
formulovaných, byl vyložen ve prospěch obviněné, avšak tento postup odpovídající
i obecným zásadám trestního řízení nepovažuje za nezákonný ve smyslu §76 odst. 1 písm. a),
b), c) s. ř. s., tedy postup, který by měl vyústit v úvahu o zrušení napadené rozhodnutí
správního orgánu a vrácení věci k novému projednání.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal stejně jako Městský soud v Praze pochybení
v postupu správního orgánu, který vyústil v rozhodnutí o zastavení řízení podle §76 odst. 1
písm. e) zákona o přestupcích. Stěžovatelce lze sice přisvědčit, že napadený rozsudek
Městského soudu v Praze není v některých částech zcela zřetelný, avšak vyjadřuje se rámcově
ke všem zásadním otázkám a proto nelze tento rozsudek považovat za nepřezkoumatelný
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný
z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť stěžovatelka ve věci nebyla úspěšná,
a žalovanému správnímu orgánu náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Zúčastněná osoba B. V. se k věci nevyjádřila, z obsahu spisu nevyplývá, že by
požadovala náhradu nákladů řízení, proto bylo rozhodnuto tak, že zúčastněná osoba nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu