ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.195.2006
sp. zn. 4 Azs 195/2006 - 149
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Jaroslava Vlašína
a JUDr. Milana Kamlacha, v právní věci žalobkyně: S. A., zast. JUDr. Pavlem Tomkem,
advokátem, se sídlem Karlovy Vary, Polská 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 6. 4. 2006, č. j. 60 Az 94/2005 - 94,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2006, č. j. 60 Az 94/2005 – 94,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Zástupci žalobkyně Mgr. Pavlu Tomkovi, advokátovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 4135 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 19. 8. 2005, č. j. OAM-3424/VL-07-04-2004, rozhodl žalovaný
tak, že se žalobkyni z důvodu nesplnění podmínek §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu), azyl neuděluje a že se na cizinku
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Po provedeném řízení
správní orgán dospěl k závěru, že žalobkyně neuvedla žádnou konkrétní skutečnost,
z níž by vyplývalo, že byla ve své vlasti pronásledována z důvodů taxativně uvedených v §12
písm. a) zákona o azylu, tj. za uplatňování politických práv a svobod, nebo že by měla
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, ve smyslu §12 písm. b) téhož zákona. Neshledal podmínky pro udělení
azylu ve smyslu §13 a §14 zákona o azylu a dospěl též k závěru, že žadatelka nenáleží
k osobám ohroženým skutečnostmi, zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu, doplněnou podáním ze dne
22. 9. 2005, ve které žalovanému vytýkala porušení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád) a to konkrétně ust. §3 odst. 3 (žalovaný se žádostí žalobkyně nezabýval
odpovědně a svědomitě), §32 odst. 1 (žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci),
§46 (napadené rozhodnutí nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci) a §47 odst. 3
(žalovaný se v rozhodnutí nevypořádal se všemi provedenými důkazy, nezhodnotil
je ve vzájemné souvislosti, když opomenul zhodnotit souvislosti mezi uvězněním jejího otce
a jeho následné smrti kvůli politickým aktivitám a zájmem státních orgánů o její rodinu). Dále
namítala, že žalovaný porušil také ust. §12, 14 a 91 zákona o azylu, neboť stěžovatelka
splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v těchto ustanoveních. Uvedla,
že při posuzování existence překážek vycestování cizince podle §91 zákona o azylu žalovaný
nevycházel z přesně a úplně zjištěného stavu věci, a to zejména proto, že o neexistenci
překážek vycestování pro osobu žalobkyně rozhodl na základě informací, které nevypovídají
o současné situaci v Bělorusku. V Bělorusku jsou kritické hlasy namířené proti politice
prezidenta Lukašenka umlčovány, kritici jsou vystaveni omezování svobody. Běloruské
orgány dokáží velmi snadno vykonstruovat neexistující zločin proto, aby se zbavily
nepohodlných osob, v některých případech sáhnou i k radikálnějším řešením, jak to dokládají
zmizení osob - zpravidla politicky nepohodlných. Nátlaku a perzekuci jsou však velmi často
vystaveny i rodiny těchto osob. Zpravodajské a výzvědné služby mohou neoficiálně sledovat
zahraniční pohyby některých zajímavých osob a existuje zákon, podle kterého je možné
trestat vyzrazení informací o státě, a to v případě obvinění z velezrady až smrtí.
Právě tohoto obvinění se žalobkyně obává. Vzhledem k politickým aktivitám svého otce,
vzhledem k jeho uvěznění a následné smrti ve vězení se domnívá, že společně se svou matkou
patří mezi osoby pro režim zajímavé, a že je předmětem pozornosti tajných služeb. Zprávy
ze země původu, vydané např. Amnesty International, Human Rigts Watch svědčí o tom,
že se v Bělorusku masivně a dlouhodobě porušují lidská práva. Obavy žalobkyně z návratu
do Běloruska posiluje rovněž Dekret prezidenta Běloruské republiky, o některých opatřeních
boji proti obchodu s lidmi, který jasně vyjadřuje, že vláda monitoruje pohyby běloruských
státních občanů za hranicemi své země. S ohledem na výše uvedené žalobkyně žádala,
aby bylo doplněno dokazování ohledně překážek vycestování a navrhla aby krajský soud
v Plzni zrušil napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a pro vady řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 10. 11. 2005 popřel její oprávněnost
a uvedl, že s ní nesouhlasí. Odkázal na správní spis, zejména na vlastní výpovědi žalobkyně
učiněné ve správním řízení a na své rozhodnutí a konstatoval, že se zabýval všemi tvrzeními
a výpověďmi žalobkyně, zhodnotil je, porovnal s informacemi o situaci v zemi původu
a dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12, 13 a 14
zákona o azylu a že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Žalovaný považuje informace které při svém rozhodování použil za dostatečné
k objektivnímu posouzení situace žalobkyně. Žalobkyně není podle názoru žalovaného
osobou, o kterou by měly mít běloruské tajné služby zájem. V zemi původu žalobkyně nebyla
politicky činná a rovněž na území České republiky nevystupovala proti režimu v Bělorusku.
Žalovaný má za to, že při posuzování možnosti udělit azyl na základě §14 zákona o azylu
postupoval v souladu se zákonem a dodržel všechny příslušné procesní předpisy. Obecně
položená tvrzení žalobkyně nemohou vést k závěru o nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení a k následné aplikaci ustanovení §91 zákona o azylu.
Krajský soud v Plzni žalobu rozsudkem ze dne 6. 4. 2006, č. j. 60 Az 94/2005 – 94,
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku nejprve konstatoval, že ze spisu žalovaného, zejména ze žádosti
žalobkyně sepsané dne 25. 11. 2004 u žalovaného na jeho pracovišti V. L. i z obsahu
pohovoru ze dne 6. 12. 2004 pořízeného se žalobkyní bylo nepochybné, že se domáhala
udělení azylu jednak proto, že se obávala, že při návratu do Běloruské republiky bude
uvězněna za to, že v České republice požádala o azyl, a jednak proto, že by tam byla
pronásledována za své židovské náboženské vyznání. V souvislosti se splněním podmínek
pro udělení azylu podle ust. §12 písm. a) a b) zákona o azylu krajský soud konstatoval,
že žalobkyně nebyla podle svého vyjádření učiněného v průběhu posuzovaného správního
řízení v Běloruské republice aktivně činná v oblasti uplatňování politických práv a svobod.
Nebyla členkou žádné politické strany. V řízení před žalovaným ani netvrdila,
že by v této souvislosti byla běloruskými státními orgány pronásledována a proto dle názoru
krajského soudu žalovaný nepochybil, když jí azyl podle ust. §12 písm. a) zákona o azylu
neudělil. K obavám žalobkyně, že bude při návratu do Běloruské republiky pronásledována
a uvězněna za to, že v České republice požádala o udělení azylu krajský soud uvedl,
že tyto obavy nemají skutečné opodstatnění. Z listin obsažených ve správním spisu je patrné,
že podle zákonů běloruské republiky není podání žádosti o azyl v zahraničí trestným činem.
Člověk který azyl obdržel, anebo o něj v zahraničí požádal, není v Bělorusku trestně stíhán,
a proto žalovaný nepochybil, když žalobkyni azyl ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu
neudělil. K tomuto závěru měl žalovaný v řízení dostatek důkazů a svůj závěr v odůvodnění
rozhodnutí také přesvědčivě odůvodnil, a tak nebylo prokázáno porušení ustanovení
správního řádu a zákona o azylu, jak žalobkyně namítala. Krajský soud neshledal žalobu
oprávněnou ani v otázce zhodnocení souvislostí mezi uvězněním otce žalobkyně
a jeho následné smrti kvůli politickým aktivitám a zájmem běloruských státních orgánů
o rodinu žalobkyně, neboť žalobkyně netvrdila, že by její matka měla konkrétní problém
s běloruskými státními orgány a ohledně této skutečnosti uvedla během správního řízení
jen všeobecná tvrzení, která se vlastně dozvěděla z doslechu. Krajský soud neshledal
důvodnými ani obavy žalobkyně z pronásledování ve své zemi z náboženských důvodů,
neboť ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky č. j. 115 019/2005-LP,
obsažené ve správním spisu, nepochybně vyplývá, že vyznavači židovského náboženství
nejsou nijak pronásledování a obavy žalobkyně tak nejsou důvodné. Žalovaný nezjistil žádné
důvody k udělení azylu podle §14 zákona o azylu, což také konstatoval v odůvodnění
svého rozhodnutí a neměl žádné konkrétní důvody, jež byly potřebné, aby se s nimi dále
vypořádal. Vzhledem k těmto skutečnostem je podle názoru krajského soudu odůvodnění
rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu v souladu se zákonem o azylu
i správním řádem.
Při přezkumu závěru žalovaného o tom, že se na žalobkyni nevztahují překážky
vycestování krajský soud poukázal na to, že žalobkyně dle svého vlastního tvrzení sděleného
v průběhu správního řízení neměla s běloruskými státními orgány žádné problémy.
Rovněž neuváděla, že v České republice zastávala kritické politické názory na svoji zemi.
V případě návratu do Běloruské republiky není ohrožena trestním řízením ani vězením za to,
že v České republice (opakovaně) požádala o udělení azylu, ani není konkrétně ohrožena
pronásledováním z důvodu jejího přistoupení k židovskému náboženství. Ve své zemi
se před odchodem do zahraničí nedopustila žádné trestné činnosti a Běloruská republika
nežádala Českou republiku o její vydání. V průběhu řízení před žalovaným, ani v řízení
před krajským soudem nebyla uvedena jediná konkrétní okolnost, jež by svědčila pro závěr,
že žalobkyni hrozí v její zemi nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení anebo mučení.
Není ani nezletilou osobou, která cestuje bez doprovodu a v Běloruské republice není válečný
konflikt. S ohledem na tyto okolnosti a s přihlédnutím k obsahu písemných zpráv opatřených
žalovaným v průběhu správního řízení je patrné, že žalovaný měl dostatek konkrétních
aktuálních důkazů pro závěr o tom, že v době vydání jeho rozhodnutí není v případě
žalobkyně dána překážka vycestování.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
kasační stížnost, v níž uvádí, že rozsudek napadá z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka trvá na tom, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný
stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro své rozhodnutí. Stěžovatelka
poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004,
č. j. 6 Azs 50/2003 – 89, a konstatovala, že jestliže v jejím případě ze zpráv o dodržování
lidských práv v Bělorusku, obsažených ve spisech, je zřejmé, že dodržování lidských práv
ze strany státních orgánů vykazovalo značné nedostatky a ještě se v několika směrech
zhoršilo, nelze dovodit, že Bělorusko má natolik funkční mechanismus ochrany lidských práv,
že by žalobce musel minimálně prokazovat své tvrzení o existenci překážek vycestování.
Z informace MZV ČR, č. j. 118198/2004-LP, nelze zcela jednoznačně uzavřít,
že by stěžovatelka nebyla mj. v souvislosti s politickými aktivitami svého otce
a jeho následným uvězněním a smrtí v běloruské věznici „pro režim zajímává”.
Nelze tedy vyloučit, že po případném návratu do Běloruska bude ohrožen život nebo svoboda
stěžovatelky. Na podporu těchto tvrzení stěžovatelka předložila aktuální informace o situaci
v Bělorusku, konkrétně zprávu Rady Evropy z ledna 2006 a dále zprávu MZV USA z března
2006. Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud žalovaný a následně i krajský soud dospěl
k závěru, že nenaplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, měl zcela
jistě rozhodnout o tom, že se na ni vztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. K důvodům pro udělení azylu stěžovatelka konstatovala, že nespornou povinností
správního orgánu je získat maximum možných informací, které se vztahují k žadatelově
situaci a na základě shromážděných podkladů rozhodnout o udělení či neudělení azylu
a překážky vycestování. Při posuzování individuálních případů je třeba přitom vycházet
z toho, jaká je v zemi původu úroveň ochrany lidských práv. Z odůvodnění napadeného
rozhodnutí žalovaného není patrno, z jakých osobních poměrů stěžovatelky žalovaný
vycházel, není ani zřejmé, zda přihlížel k tomu, že o azyl žádá celá rodina stěžovatelky a není
ani patrno, z jakých konkrétních skutečností týkajících se situace v Bělorusku vycházel
při úvaze o neudělení humanitárního azylu stěžovatelce. Stěžovatelka i nadále trvá na tom,
že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné
podklady pro své rozhodnutí. Krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda v řízení
před správním orgánem došlo k porušení správního řádu, na které stěžovatelka poukazovala
již v žalobě. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
v Brně rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2006, č. j. 60 Az 94/2005 – 94, zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Na základě žádosti stěžovatelky ze dne 24. 4. 2006 Krajský soud v Plzni usnesením
ze dne 15. 6. 2006, č. j. 60 Az 94/2005 – 124, ustanovil stěžovatelce zástupcem pro řízení
o kasační stížnosti Mgr. Pavla Tomka, advokáta, se sídlem Karlovy Vary, Polská 4.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť, jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti odkazuje na obsah správního spisu. Žalovaný se přiklání k rozhodnutí soudu
a neshledává žádná pochybení v jeho rozhodnutí, neboť stěžovatelka nesplňuje podmínky
stanovené ust. §12, 13 a 14 zákona o azylu a v zemi původu není ohrožena skutečnostmi
uvedenými v §91 zákona o azylu.
V replice k vyjádření žalovaného ze dne 18. 7. 2006 stěžovatelka prostřednictvím
svého zástupce opět zdůraznila, že k obecně známým skutečnostem patří, že Bělorusko
je poslední diktaturou v Evropě. Jako takové je pak Bělorusko zemí v níž dochází k častým
případům politického pronásledování osob, jež nejsou loajální k centrální státní moci,
přičemž k těmto osobám patřil i otec stěžovatelky. Poukázala na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 2 Azs 27/2003, publikovaný pod č. 181/2004 Sb.
NSS.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnila
stěžovatelka v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného
ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka dne 25. 11. 2004
podala žádost o udělení azylu, v níž uvedla, že její otec byl v Bělorusku členem Běloruské
národní fronty, po jeho zmizení v roce 2001 matce poradili známí, aby Bělorusko opustily.
V případě návratu do Běloruska se obává uvěznění na 4 roky za to, že žádala o azyl v České
republice. O azyl žádá také proto, že lidé židovského vyznání jsou v Bělorusku
pronásledováni.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že účelem přiznání azylu je poskytnout ochranu
tomu, kdo je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo cítí oprávněnou
obavu z pronásledování z důvodů v zákoně vymezených. Aby mu mohla být poskytnuta
ochrana formou azylu, musí proto být prokázáno, že je nositelem určitého přesvědčení
(politického, náboženského apod.), pro které je v zemi, jehož občanství
má (v zemi jeho posledního trvalého bydliště), reálně pronásledován,
nebo že je pronásledován z důvodu příslušnosti k jasně vymezené sociální skupině,
resp. má důvodnou obavu, že by k takovému pronásledování mohlo v jeho případě dojít.
Při zjišťování skutkového stavu je přitom třeba vycházet z toho, zda stěžovatel v řízení
unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Je nesporné, že pokud by stěžovatel ani nenamítal
skutečnosti svědčící o tom, že došlo, nebo že by potenciálně mohlo dojít, k zásahu
do jeho lidských práv ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, pak není třeba se situací
v jeho zemi původu do detailu zabývat, resp. informace o zemi původu žadatele o azyl by
byly relevantní především s ohledem na možné udělení azylu z humanitárních důvodů (§14
zákona o azylu) nebo při hodnocení překážek vycestování (§91 zákona o azylu). V případě,
že žadatel o azyl však uvádí skutečnosti podřaditelné pod taxativní výčet důvodů pro udělení
azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, pak je třeba žadatelem uváděné skutečnosti
konfrontovat se zjištěními týkajícími se politického prostředí v zemi původu žadatele.
Zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající
v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazující věrohodnost žadatelových tvrzení.
Je však na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení,
a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností, vážících se na stěžovatelova
tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní
pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu. Elementární roli při zjišťování
skutkového stavu věci hrají zprávy o stavu dodržování lidských práv v zemi původu žadatele.
Je-li zřejmé, že se jedná o bezpečnou zemi původu, v níž je z hlediska standardů
předpokládaných zákonem o azylu zabezpečena řádná a fungující ochrana občanů
před nežádoucími ingerencemi státu do jejich základních práv a svobod, pak lze důvodně
předpokládat, že v takové zemi sice může docházet k jednotlivým excesům,
nicméně lze se prostřednictvím správních, soudních či jiných orgánů domáhat nápravy
proti nezákonnému zásahu. Takový závěr však nelze učinit v případě, že se jedná o zemi,
ve které se státní orgány opakovaně dopouští závažných porušení lidských práv. Jsou-li dány
skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv
a svobod žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem na postavení žadatele
ve společnosti, s přihlédnutím k jeho přesvědčení, názorům, chování atd., dojít, a správní
orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být,
pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch
žadatele o azyl (obdobně např. rozsudek NSS ze dne ze dne 24. 2. 2004,
č. j. 6 Azs 50/2003 - 89).
Ze zprávy o dodržování lidských práv v Bělorusku Ministerstva zahraničních věcí
USA za rok 2004 jednoznačně vyplývá, že se jedná o zemi, která vykazuje značný deficit
při dodržování standardů ochrany lidských práv a svobod. Přestože ústava takové metody
zakazuje, policie a vězeňští dozorci běžně bijí zadržené i vězně. Zákon omezuje použití
donucovacích prostředků pracovníky policie i věznic, poradci pro lidská práva
se však opakovaně zmiňovali o tom, že vyšetřovatelé si vynucují přiznání bitím a psychickým
nátlakem. Spolehlivé zdroje naznačovaly, že vězeňští dozorci běžně bijí zadržené a vězně
a že mučení je ve vězeních obvyklou praxí. V několika případech neznámé osoby napadly
zástupce opozice. Zákon omezuje možnost svévolného zatýkání, vláda však tato omezení
nedodržuje. Úřady i nadále uplatňovaly administrativní opatření za účelem zatýkání
politických aktivistů před, v průběhu i po ukončení protestních akcí. Docházelo k politicky
motivovanému zatýkání osob, většina z nich však byla po několika hodinách či dnech
propuštěna. Korupce a neefektivnost soudnictví je obvykle důsledkem politického vlivu
na činnost soudního systému. Ústava zakazuje svévolné zasahování do soukromého
a rodinného života, porušování nedotknutelnosti obydlí nebo porušování listovního tajemství,
v praxi však tato práva nebyla respektována. Odposlech telefonních hovorů i jiných forem
komunikace bez soudního příkazu je zakázán, v praxi však úřady i nadále prováděly kontroly
bytů a domů, telefonů i počítačů. Spolehlivé zprávy naznačují, že vládní agenti tajně
navštěvovali domy aktivistů opozice a kanceláře opozičních skupin. Pronásledování ve formě
kontrol prováděných příslušníky bezpečnostních složek a zabavování politické literatury,
často bez povolení, bylo častým jevem. Cíli těchto zákroků jsou opoziční kandidáti
a jejich přívrženci. Ústava zakotvuje svobodu projevu a tisku, vláda však tato práva v praxi
nerespektovala a přijala rozsáhlá opatření s cílem potlačit nezávislé sdělovací prostředky.
I nadále vláda zneužívala svůj monopol na televizní vysílání k šíření zkreslených zpráv
a maximální omezení možností prezentace opozičních názorů, zejména v období
předcházejícímu říjnové volby do parlamentu a referendu o ústavě.
Z uvedeného je zřejmé, že se lze se stěžovatelkou ztotožnit v tom, že Bělorusko nelze
považovat za zcela bezpečnou zemi původu. Je proto nezbytné v řízení před správním
orgánem velmi pečlivě zkoumat, zda jednotlivé náznaky zásahu do politických práv a svobod
jednotlivce již nejsou pronásledováním, popř., což je nepochybně mnohem složitější,
zda i v případě, že k pronásledování ještě nedošlo, není dán takový soubor skutečností,
jež by ve svém úhrnu odůvodňoval obavy z takového pronásledování.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že stěžovatelka v průběhu řízení před správním
orgánem (žalovaným) uvedla některé skutečnosti, které při srovnání s informacemi o zemi
původu nesporně naznačují, že její obavy z možného pronásledování by mohly být důvodné.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že obecně je třeba vycházet z toho,
že pokud shromážděné dostupné důkazy nejsou s to rozptýlit pochybnosti o tom, že u žadatele
nejsou dány azylově relevantní důvody, popř. překážky vycestování, musí správní orgán
rozhodnut ve prospěch žadatele o udělení azylu. Krajský soud měl žalovanému vytknout
nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť shromážděné důkazy zahrnuté ve správním
spisu nejsou způsobilé odstranit pochybnosti o neexistenci azylově relevantních důvodů
na straně stěžovatelky. Nejvyšší správní soud již ve svém rozhodnutí ze dne 19. 8. 2005,
č. j. 4 Azs 467/2004 – 89, publikovaném pod č. 1095/2007 Sb. NSS konstatoval, že uvede-li
žadatel o udělení azylu v průběhu správního řízení skutečnosti, jež by mohly nasvědčovat
závěru, že opustil zemi původu pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je povinností správního orgánu vést zjišťování skutkového stavu
takovým způsobem, aby byly odstraněny nejasnosti o žadatelových skutečných důvodech
odchodu ze země původu.
V posuzovaném případě však takto žalovaný nepostupoval, neboť získané zprávy
o zemi původu vyložil jednostranně a do odůvodnění svého rozhodnutí z nich vtělil
toliko ty argumenty, které podporovaly jeho závěr o neudělení azylu, resp. o neexistenci
překážek vycestování. Správní orgán musí v průběhu správního řízení přihlížet
ke všem relevantním skutečnostem, které vyšly během řízení najevo. Přinejmenším stejně
významné skutečnosti uváděné stěžovatelkou v průběhu správního řízení (zmizení a smrt otce
stěžovatelky v důsledku jeho politických aktivit, strach stěžovatelky z pronásledování
běloruským režimem) však žalovaný nevzal na zřetel a nepřihlédl k nim, aniž by objasnil
motivaci takovéhoto postupu. Tyto okolnosti v průběhu pohovoru k důvodům žádosti
o udělení azylu na území ČR ani podrobněji nezkoumal, ačkoliv mu v tom nic nebránilo.
Naopak pohovor vedl způsobem, který vzbuzuje pochybnosti o jeho objektivitě,
neboť se stěžovatelky dotazoval na - z hlediska možnosti udělení azylu - méně významné
skutečnosti (např. její obavu z pronásledování pro její židovské vyznání či proto, že podala
na území ČR žádost o azyl). Nejvyšší správní soud podotýká, že pro získání potřebných
informací ohledně protirežimních aktivit jejího otce a možného následného postihu
celé rodiny, měl žalovaný vyslechnout podrobněji nejen stěžovatelku samu, ale i její matku.
U stěžovatelky lze totiž předpokládat, že vzhledem k nízkému věku, (16 let)
ve kterém opustila zemi původu, a vzhledem ke s tím související předpokládané obavě
před prozrazením opoziční činnosti jejího otce, nebyla svými rodiči o těchto skutečnostech
informována a není proto sama schopna uvést všechny azylově relevantní skutečnosti.
K tomu je nepochybně třeba při dokazování přihlédnout. Nelze proto klást při posuzování
věci k tíži stěžovatelky, že o aktivitách svého otce nevěděla a nevěděla dokonce ani kde byl
zaměstnán. Ani skutečnost, že stěžovatelka sama neměla před opuštěním vlasti potíže
se státními orgány nemůže být za této situace pokládána za významnou.
Žalovaný nehodnotil situaci stěžovatelky komplexně, v souhrnu jí uváděných
skutečností, nýbrž se izolovaně zabýval pouze těmi jednotlivými stěžovatelčinými tvrzeními,
které si k posouzení vybral a vyvrátil je odděleně získanými zprávami. Právní hodnocení
věci, jež žalovaný zaujal ve svém rozhodnutí, je tak opřeno o skutkový stav, který nemá oporu
v souhrnu podkladů, které žalovaný opatřil. Tímto Nejvyšší správní soud vůbec nemíní
zpochybňovat princip volného hodnocení důkazů, jímž byl postup správního orgánu
podle v době rozhodování žalovaného účinného ustanovení §34 odst. 5 správního řádu
ovládán. Nejvyšší správní soud žalovanému toliko připomíná, že důsledkem zásady volného
hodnocení důkazů nemůže být absentující zdůvodnění toho, proč k určitým relevantním
okolnostem správní orgán přihlédl, a k jiným nikoli, resp. toho, co jej vedlo k tomu, že jistým
skutečnostem přikládá určitý význam a jiným nikoliv. Ostatně již Vrchní soud v Praze
ve svém rozsudku ze dne 25. 2. 1997, č. j. 6 A 139/94 - 17, uvedl, že „pokud se (správní
orgán) bez jakéhokoli zdůvodnění přikloní ke skupině důkazů, které podporují jedno skutkové
zjištění, … a pomine důkazy, z nichž vyvěrá opak, vybočuje tím ze zákonných mezí,
které mu zákon pro hodnocení důkazů vytyčil.“
Namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud
neshledal, neboť Krajský soud v Plzni se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi žalobními
námitkami. V posuzované věci krajský soud podle §75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Nesprávnost závěrů
krajského soudu, která byla vyvolána nedostatečným zjištěním skutkového stavu žalovaným,
nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neboť představuje kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí
žalovaného nevychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a postrádá logickou vazbu
na shromážděné podklady pro rozhodnutí. Za této situace je třeba přisvědčit námitce
stěžovatelky na nedostatečné posouzení skutkového stavu žalovaným, když nepřihlédl k výše
uvedeným skutečnostem, které stěžovatelka uvedla v průběhu správního řízení, v důsledku
čehož pominul skutečnost, že u stěžovatelky s velikou pravděpodobností mohou důvodně
existovat obavy, že bude pronásledována a že u ní přinejmenším existují překážky
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel
v napadeném rozhodnutí, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. byl v posuzované věci prokázán, Nejvyššímu
správnímu soudu proto nezbylo, než rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude,
aby napadené správní rozhodnutí pro shora uvedené vady zrušil, věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení a žalovaného svým právním názorem zavázal k odstranění vytýkaných vad,
k doplnění dokazování a k vydání nového, řádně odůvodněného, rozhodnutí.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Odměna zástupci stěžovatelky JUDr. Pavlu Tomkovi, advokátovi, který byl
stěžovatelce ustanoven usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2006,
č. j. 60 Az 94/2005 - 124, byla stanovena za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava
zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Za převzetí
a přípravu zastoupení náleží zástupci stěžovatelky odměna ve výši 1000 Kč podle §9 odst. 3
písm. f) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 8. 2006 a dále režijní paušál ve výši
75 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Za repliku ze dne 11. 12. 2006 reagující
na vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti náleží zástupci stěžovatelky odměna ve výši
2100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 9. 2006 a dále
režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupce stěžovatelky
doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto podle §57 odst. 2 s. ř. s. patří
k nákladům řízení rovněž částka odpovídající této dani, která činí 19 % z částky 3475 Kč,
tj. 660 Kč. Zástupci stěžovatelky bude vyplacena částka ve výši 4135 Kč, a to z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu