ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.251.2006
sp. zn. 4 Azs 251/2006 - 75
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: A. H., zast. JUDr. Ing. Pavlem Novákem,
Ph. D., advokátem, se sídlem Praha 7, Komunardů 36, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2006, č. j. 14 Az 278/2004 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 10. 2006,
č. j. 14 Az 278/2004 - 48, zamítl žalobu žalobce podanou proti rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 3. 2004, č. j. OAM-4875/VL-11-P18-2003, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím nebyl žalobci udělen azyl
pro neplnění podmínek podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a dále na žalobce nebyla vztažena překážka vycestování
ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
a požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení §107 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem
vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační
stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může
vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správníh o soudu; 3) Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. , ale zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Zde je nutné uvést,
že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil a Nejvyšší správní soud
se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat pouze v obecné rovině za použití
shora nastíněných kriterií.
Z obsahu správního a soudního spisu vyplývá, že stěžovatel ze země původu odešel
proto, že neměl práci, neměl kde bydlet a neměl svobodu.
Stěžovatel v kasační stížnosti (a jejím doplnění z procesní opatrnosti) uváděl důvody
vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Rozhodnutí soudu je podle názoru
stěžovatele nezákonné, neboť soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku
výkladu §12 písm. b) zákona o azylu. Konkrétně namítal, že v Maroku je osoby
bez zaměstnání, případně zaměstnané pouze příležitostně, třeba pokládat jednoznačně
za sociální skupinu. Spadá tudíž do sociální skupiny (nezaměstnaných), kterou lze podřadit
pod sociální skupinu vymezenou zákonem o azylu. Rovněž namítal, že nebyl v mateřském
jazyce poučen o právu na právní pomoc v souladu s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práva
a svobod, a že řízení, s výjimkou pohovoru konaného dne 21. 11. 2003, nebylo vedeno
v jeho mateřském jazyce, ale v jazyce českém, kterému nerozumí. Dále namítal,
že mu správní orgány nedaly možnost řádně se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí.
Dovozoval porušení správního řádu a zákona o azylu a požadoval zrušení napadaného
rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jak vyplývá z rozhodnutí soudu, krajský soud
se vypořádal s žalobními námitkami stěžovatele, se závěry krajského soudu závěr y
se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a je téhož názoru, že potíže stěžovatele nezakládají
důvody pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu. Námitky stěžovatele uváděné
v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud považuje za nedůvodné, námitkami obdobného rázu
se Nejvyšší správní soud převážně opakovaně již zabýval a vypořádal se s nimi
jako nedůvodnými již ve svých dřívějších rozhodnutích.
Pokud jde o příslušnost k sociální skupině podle zákona o azylu, obdobnou
problematikou se Nejvyšší správní soud zabýval a s obdobnou argumentací vypořádal v řadě
svých rozhodnutí, za všechna např. rozsudek ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60,
či rozsudek ze dne 14. 1. 2004, č. j. 2 Azs 69/2003 - 48, viz www.nssoud.cz.
Námitkami k stran vedení řízení v mateřském jazyce, či poučení v mateřském jazyce
se Nejvyšší správní soud zabýval a vypořádal se s nimi např. v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 52/2004 – 45, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 376/2004, www.nssoud.cz, nebo rozsudku ze dne 6. 11. 2003, č. j. 7 Azs 17/2003 – 40,
publikovaného ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 519/2005,
www.nssoud.cz.
Tvrdil-li stěžovatel, že nebyl poučen o právu na právní pomoc, a že mu orgány nedaly
možnost řádně se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí, je třeba uvést, že azylové řízení
vykazuje oproti klasickému správnímu řízení některé odlišnosti. Zejména je zahajováno
na návrh azylanta, který je oprávněn a současně i povinen u vést veškeré skutečnosti
již do návrhu na zahájení řízení, resp. do protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu, neb na jejich základě rozhoduje správní orgán o udělení či neudělení
azylu. Správní orgán přitom stěžovatele již při sepisování žádosti poučí žadatel
o jeho právech, včetně možnosti obrátit se o pomoc na příslušné orgány, a při sepisování
protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu poučí potom poučí žadatele na podkladě
jakých informací bude rozhodovat a poskytne mu možnost navrhnout jejich doplnění.
Tak tomu bylo i v souzené věci. Již z obsahu žádosti o udělení azylu ze dne 29.9. 2003
vyplývá, že při jejím sepisování za přítomnosti tlumočníka arabského jazyka stěžovatel svým
podpisem potvrdil, že byl poučen o svých právech a povinnostech po dobu pobytu na území
České republiky, a to včetně práva kdykoliv se obrátit o pomoc na Úřad Vysokého komisaře
Organizace spojených národů pro uprchlíky, stejně jako kontaktovat další organizace
zabývající se ochranou uprchlíků. Při pohovoru k žádosti o udělení azylu, konaném
opět za přítomnosti tlumočníka arabského, byl potom stěžovatel seznámen s obsahem
protokolu o pohovoru s možností navrhnout změny či doplnění, stěžovatel však s obsahem
protokolu vyjádřil souhlas a žádné doplnění ani změny nežádal.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu, jakož i spisem doložený postup správního orgánu a krajského soudu
v posuzované věci, poskytují dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení
§107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl totiž k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo
ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů ří zení o kasační stížnosti,
neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu