ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.65.2007:58
sp. zn. 4 Azs 65/2007 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: V. M., zast. JUDr. Jarmilou Bajerovou,
advokátkou, se sídlem Ostrava, Matiční 730/3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2006, č. j. 61 Az 73/2005 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni stěžovatele JUDr. Jarmile Bajerové, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 4800 Kč, která jí bude vyplacena Nejvyšším správním soudem
do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 5. 2005, č. j. OAM-942/VL-07-11-2005. Tímto rozhodnutím byla
žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. k)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), neboť bylo bezpečně zjištěno, že žadatel
o udělení azylu podal žádost s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv o azyl mohl
požádat dříve.
Stěžovatel v samostatném podání požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížnosti.
Krajský soud v Ostravě poté, co stěžovateli k jeho žádosti usnesením ze dne
27. 2. 2007, č. j. 61 Az 73/2005 - 34, ustanovil zástupkyni, advokátku JUDr. Jarmilu
Bajerovou, se sídlem Ostrava, Matiční 3, a vyžádal doplnění kasační stížnosti, věc postoupil
dne 16. 7. 2007 k projednání a rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem
vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační
stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může
vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž uvést,
v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Zde je nutné uvést, že stěžovatel
žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou
přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat pouze v obecné rovině za použití
shora nastíněných kriterií.
Stěžovatel jako důvody kasační stížnosti, aniž by je podřadil pod příslušné ustanovení
§103 s. ř. s., uvádí, že rozhodující orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci
a rozhodující soud se s tímto jeho postupem ztotožnil, důkazy, které si správní orgán opatřil
pro rozhodnutí nebyly úplné, žalobce nesouhlasí, že jeho žádost o udělení azylu je zjevně
nedůvodná a proto se měl správní orgán zabývat důvody pro udělení azylu dle §12 zákona
o azylu a pro případ, že by nebyly shledány tyto důvody, měl se zabývat otázkou
humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu a otázkou překážky vycestování dle §91
citovaného zákona.
Z obsahu správního a soudního spisu vyplývá, že stěžovatel ze země původu odešel
za prací. Měl velmi nízký plat z něhož nebyl schopen zabezpečit sebe ani matku. O azyl
požádal nejen poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění (dne 31. 12. 2003 – na dobu tří let),
ale současně až poté, kdy byl, vzhledem k tomu, že nedbal výroku správního orgánu a nadále
se v rozporu se zákonem zdržoval na území České republiky, dne 7. 6. 2004 Obvodním
soudem pro Prahu 10 odsouzen k vyhoštění na dobu pěti let.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jak vyplývá z rozhodnutí krajského soudu,
uvedený soud se vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele. Se závěry krajského
soudu se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a je téhož názoru, že potíže stěžovatele
nezakládají důvody pro udělení azylu podle §12, a byly splněny podmínky pro zamítnutí
žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu.
Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud považuje
za nedůvodné, námitkami obdobného rázu se Nejvyšší správní soud převážně opakovaně
již zabýval a vypořádal se s nimi jako nedůvodnými již ve svých dřívějších rozhodnutích.
K námitce týkající se údajných nedostatečných skutkových zjištění odkazuje
Nejvyšší správní soud na svou judikaturu, např. na rozsudek ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 1 Azs 112/2004 – 61, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 27. 10. 2005,
č. j. 1 Azs 174/2004 – 103, www.nssoud.cz, kde se obdobnými námitkami podrobně zabýval.
Nejvyšší správní soud dále připomíná, že je-li žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná, není na místě zkoumat další okolnosti, což již vyjádřil např. ve svém rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 244/2004, www.nssoud.cz.
Obdobně odkazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní judikaturu stran
podání žádosti o udělení azylu až po určité době pobytu na území České
republiky - viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 Azs 395/2004, či rozsudek ze dne
13. 3. 2006, sp. zn. 4 Azs 252/2005, www.nssoud.cz, ze kterých vyplývá, že žádost o azyl
podaná nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až po dvouletém
nelegálním pobytu zde a po udělení správního vyhoštění, svědčí o účelovosti takovéto žádosti.
Pokud stěžovatel namítá, že nebylo postupováno podle §14 zákona o azylu, je třeba
uvést, že za situace, kdy byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, posuzování podmínek příp. udělení azylu
podle §14 zákona o azylu již nepřicházelo v úvahu. Ostatně i z ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu, např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, www.nssoud.cz, plyne, že: Zamítnutí žádosti o udělení
azylu jako zjevně nedůvodné [§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu], znamená, že neproběhlo
dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Protože neexistence těchto důvodů je podmínkou rozhodování podle §14 zákona o azylu
(humanitární azyl) i podle §13 zákona (sloučení rodiny), nemůže správní orgán tímtéž
rozhodnutím vyslovit, že se azyl podle §13 nebo podle §14 neuděluje.
K námitce týkající se překážky vycestování Nejvyšší správní soud odkazuje
např. na rozsudek ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs147/2004 - 41, www.nssoud.cz,
v němž se uvádí, že rozhodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nečiní již výrok
o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud nad rámec potřebného odůvodnění poznamenává,
že zvažoval i možný rozpor tohoto postupu (i ust. §91 zákona o azylu) s čl. 33 odst. 1
Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a dospěl k závěru,
že o takový rozpor nejde v případě, že konkrétní žadatel nemůže být uprchlíkem zejména
proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
ve smyslu zákona o azylu. O takový případ jde v právě projednávané věci, kdy stěžovatel
neuváděl žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly jeho možnému pronásledování
v zemi původu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005,
č. j. 2 Azs 343/2004 - 56, www.nssoud.cz).
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační
stížnost byla odmítnuta.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele JUDr. Jarmila Bajerová, byla ustanovena
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 8 v návaznosti na §120 s. ř. s.
uvedené zástupkyni za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši
4800 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby
(á 2100 Kč - §11 odst. 1 písm. b/, §11 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §9 odst. 3 pím. f/
cit. vyhlášky) a dvou režijních paušálů (á 300 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu