ECLI:CZ:NSS:2007:5.A.128.2001
sp. zn. 5 A 128/2001 - 157
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: L. L., a. s.,
zastoupeného JUDr. Karlem Čermákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 32,
proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína
Čermáka 2a, za účasti L. v., a. s., zastoupené JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem se
sídlem v Praze 7, Nad Štolou 12, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného
ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 0 128551,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
III. Osobě zúčastněné na řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 11. 10. 2001 se žalobce domáhá
přezkoumání shora označeného rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví,
kterým byl zamítnut rozklad žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne
6. 4. 2000, sp. zn. O 128 551, jímž bylo vysloveno, že námitkám (společnosti L. v. a. s.)
proti zápisu zveřejněného označení „V.“ do rejstříku ochranných známek se vyhovuje
v celém rozsahu a přihláška ochranné známky č. 128 551 se zamítá.
Žalobce v žalobě namítl, že rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející
rozhodnutí jsou stižena procesně právními vadami spočívajícími v nedostatečných
skutkových zjištěních a nesprávném zhodnocení provedených důkazů žalovaným,
přičemž poukázal na §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 5 a §47 odst. 3 správního řádu
z r. 1967. V dané věci bylo klíčovou otázkou, zda ochranná známka namítatele
je všeobecně známá. Za všeobecně známou ochrannou známku se dle čl. 6bis Pařížské
úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví a čl. 16 odst. 2 a 3 Dohody o obchodních
aspektech práv duševního vlastnictví (TRIPS) se považuje taková, kterou většina
spotřebitelské veřejnosti na daném území spojuje s určitým výrobcem, který ji užívá
pro své výrobky nebo služby. Žalovaný se k prokázání všeobecné známosti spokojil
pouze s fakturami za namitatelovo zboží, plánem výroby a odbytu a smlouvou
o generálním zastoupení. Na propagační materiály poukázal pouze v obecné rovině
bez bližší specifikace. Takové důkazy nepostačují ke spolehlivému zjištění, zda označení
„V.“ je všeobecně známé ve vztahu k výrobkům namitatele. K tomuto posouzení je
nedostatečné zjištění, že namítatel minerální vodu vyráběl ve velkém množství, neboť
pouhé velké množství prodávaných výrobků, navíc bez přesného určení objemu, samo o
sobě k získání statusu všeobecné známosti nestačí. Podstatným by naopak mělo být,
jakým způsobem bylo předmětné zboží propagováno a v jakém rozsahu (čl. 16 odst. 2
TRIPS). Z rozhodnutí žalovaného však taková zjištění nevyplývají. Vhodným důkazem
v tomto ohledu by byl průzkum veřejného mínění. Z provedených důkazů nevyplývá, zda
většina spotřebitelů skutečně vnímá označení „V.“ jako označení výrobků namitatele a
zda je spojuje právě s tímto výrobcem.
Žalobce dále tvrdí, že rozhodnutí žalovaného je vadné i po stránce hmotněprávní.
Žalovaný chybně interpretoval neurčitý právní pojem „všeobecně známá ochranná
známka“ a nesprávně aplikoval tento pojem na daný skutkový stav, z čehož pak vyvodil
nesprávné závěry. Známková ochrana je obecně založena na tzv. principu speciality,
tzn. že se jí chrání určitý okruh zboží a služeb, a tato ochrana je prolamována jen ve zcela
výjimečných případech. Ani všeobecně známá ochranná známka nepožívá automaticky
ochranu pro jakékoliv druhy zboží a služeb. Z čl. 6bis odst. 1 Pařížské úmluvy vyplývá,
že unijní země mají zakázat užívání, resp. odmítnout nebo zrušit zápis tzv. všeobecně
známé známky, pokud je užívána pro stejné nebo podobné výrobky. Tato dohoda
neprolamuje princip speciality. Prolamuje jej však Dohoda TRIPS, čl. 16 odst. 3, avšak
pouze za přesně stanovených podmínek. Tomu odpovídá i §25 odst. 3 zákona
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o ochranných známkách“). Ustanovení §15 odst. 2 téhož zákona přiznává majiteli takové
známky právo uplatnit subjektivní práva z ochranné známky bez ohledu na shodnost
či podobnost výrobků a služeb, avšak pouze za předpokladu, že by užití uvedené známky
na jiných výrobcích či službách ukazovalo na vztah mezi takto označenými výrobky
či službami a majitelem všeobecně známé známky a pokud by zájmy majitele této známky
byly takovým užíváním poškozeny. V kontextu těchto ustanovení je nutné vykládat i §9
odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách. Žalovaný se proto měl zabývat otázkou,
zda užívání ochranné známky „V.“ žalobcem by ukazovalo na vztah mezi žalobcovými
službami a majitelem namítané ochranné známky a zároveň, zda by zájmy majitele
namítané ochranné známky byly tímto užíváním poškozeny. Žalovaný však tuto otázku
zcela opominul. Přihlašovatelem ochranné známky je společnost provozující lázeňské
služby v lázních L., které jsou známé mj. léčivým pramenem V., tzn. že otázka vztahu
mezi žalobcovými službami a osobou namitatele je pro rozhodnutí podstatná. Spotřebitelé
si označení „V.“ spojují mj. s lázněmi a lázeňskými službami. Předmětem podnikání
namitatele není poskytování lázeňské péče, takže spotřebitelé nebudou z užívání daného
označení pro lázeňské služby a služby související usuzovat na vztah mezi těmito službami
a majitelem namítané známky. Navíc je vyloučeno, aby zájmy majitele namítané ochranné
známky byly poškozeny užíváním označení „V.“ pro žalobcem poskytované lázeňské
služby v lázních L., neboť pokud je označení „V.“ známé i pro minerální vody, je to právě
mj. pro jeho souvislost s lázněmi L.. Namitatel se při propagaci svých výrobků opírá o
renomé lázní L. a známost tamního minerálního pramene V. a takto získaná rozlišovací
způsobilost a dobrá pověst označení V. se přenáší na namitatelovy výrobky, a nikoli
naopak.
Nelze připustit, jak se podává z praxe žalovaného, aby za všeobecně známou
ochrannou známku byla považována každá ochranná známka, která byla po dobu zhruba
pěti let ve velkém rozsahu užívána pro určitý druh výrobků. Těmto podmínkám
by vyhovovalo nepřiměřeně velké množství ochranných známek. Žalovaný interpretoval
pojem všeobecně známá ochranná známka příliš široce a nesprávně považoval
za všeobecně známou ochrannou známku namitatelovu.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že zákon o ochranných známkách
definici všeobecné známosti neobsahuje, tudíž se jedná o rozhodování na základě
správního uvážení. Soud má pouze přezkoumávat, zda skutkové okolnosti případu byly
zjištěny v potřebném rozsahu a správným procesním postupem. Žalobce ve svých
vyjádřeních nezpochybňuje všeobecnou známost ochranné známky „V.“, naopak ji sám
tvrdí, a to je v rozporu s tím, na čem je založena jeho žaloba, tj. na tvrzení, že Úřad
prohlásil její všeobecnou známost v rozporu se zákonem. Ochranná známka „V.“ je pro
relevantní veřejnost v České republice všeobecně známá, neboť namitatel tuto skutečnost
doložil doklady v takovém rozsahu, který odůvodňuje závěr o všeobecné známosti
uvedené ochranné známky. Pokud jde o konkrétní argumentaci k této otázce, odkázal na
správní rozhodnutí. V případě všeobecně známé ochranné známky není rozhodný seznam
výrobků. V tomto konkrétním případě je zcela zjevné, že jakýkoli výrobek, který obsahuje
pojem V., spotřebitel automaticky zařadí do oblasti přírodních léčivých minerálních vod,
ať již je taková asociace důvodná či nikoliv.
Žalobce ve své replice k vyjádření žalovaného uvedl, že v případě pojmu
všeobecně známá ochranná známka se nejedná o institut správního uvážení, nýbrž
o neurčitý právní pojem. Všeobecná známost navíc bývá posuzována podle několika
kritérií, především prokázání rozsahu a doby užívání, propagace, známost u příslušné části
veřejnosti, hodnota ochranné známky, rozsah a délka ochrany. V daném případě byly
prokázány pouze rozsah a délka ochrany a doba užívání. Rozsah užívání a propagace
nebyly prokázány dostatečným způsobem, k prokázání známosti v příslušné části
veřejnosti a hodnoty ochranné známky nedošlo vůbec. Žalobce nezpochybňuje
všeobecnou známost označení „V.“ jako takovou, ale poukazuje na nutnost posuzovat ji
ve vztahu ke konkrétnímu uživateli, přičemž v dané věci existují oprávněné pochyby, zda
je toto označení všeobecně známé pro namitatele. Většina veřejnosti nebude schopna
určit výrobce příslušné minerální vody. O proslulost označení se zasloužily i lázně L. díky
svým službám, namitatel se na ní pouze podílel. Žalobce toto označení užíval jako
nezapsané. Namitatel přihlásil tuto ochrannou známku a žalobce neměl možnost dle
tehdejší právní úpravy proti tomuto jednání zasáhnout.
Obchodní společnost L. v., a.s., jakožto osoba zúčastněná na řízení zaslala své
vyjádření k žalobě a vyjádření žalovaného. Rozhodnutí žalovaného považuje za správné.
Poukázala na historii minerální vody „V.“ a k rozhodnutí žalovaného uvedla, že žalovaný
posoudil komplex dokumentů spolehlivě mapující obchodní aktivity zúčastněné osoby a
komerční užívání označení „V.“ jí a jejími právními předchůdci již před podáním
přihlášky předmětné obchodní známky. Žádná jiná ochranná známka nesoucí slovní
prvek „V.“ neexistuje ani na území ČR, ani na území jiného členského státu Pařížské
úmluvy. Zúčastněná osoba zaznamenala též podobný žalobcův pokus o přihlášení tohoto
označení v roce 1996 (j.č. O-107996). Za doklad všeobecné známosti označení V. a jeho
příznačnosti pro výrobky zúčastněné osoby může posloužit např. i skutečnost, že součástí
databáze Národního institutu zdraví USA jsou články týkající se léčebných účinků
minerální vody V. S výjimkou minerální vody a navazujících produktů se toto označení
na tuzemském trhu neužívá pro žádné jiné výrobky služby. Z toho je evidentní zcela
výjimečná distinktiva tohoto označení, která ve spojení s více než třísetletou léčebnou
tradicí minerální vody jasně prokazuje všeobecnou známost a dobré jméno ochranné
známky „V.“. Žalovaný zcela správně dospěl k závěru, že označení V. je označením
všeobecně známým dle čl. 6bis Pařížské úmluvy a čl. 16 odst. 2 a 3 TRIPS. Je dále i
nepochybné, že se jedná i o označení s dobrým jménem ve smyslu §8 odst. 2 písm. c)
zákona č. 441/2003 Sb., neboť je zcela zřejmé, že výrobky či služby, které by byly
označovány názvem V. bez souhlasu zúčastněné osoby, by těžily z unikátní distinktivy
namítané známky a více než třísetleté tradice této minerální vody. Žalobce sám
všeobecnou známost a dobré jméno ochranné známky zúčastněné osoby nezpochybňuje.
Polemiku žalobce ve vztahu k seznamů výrobků a služeb, pro něž se pokoušel označení
V. přihlásit, proto považuje za irelevantní. S odkazem na čl. 16 odst. 3 TRIPS totiž pro
přiznání ochrany všeobecně známé ochranné známce stačí pouhá možnost asociace
přihlašovaného označení s takovou všeobecně známou ochrannou známkou, a to i pro
nepodobné výrobky a služby, než pro které je registrována, nebo pro které je všeobecně
známa. U označení V. se na území České republiky možnost asociace blíží prakticky
jistotě. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud žalobu zamítl.
Ze správního spisu, který byl předložen žalovaným, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Dne 18. 12. 1997 přijal Úřad průmyslového vlastnictví přihlášku žalobce
(zn. O 128 551) k zápisu ochranné známky V. pro výrobky a služby tříd 32 (minerální
vody včetně léčivých), 35 (poradenství v oboru ekonomickém v oblasti lázeňské péče), 36
(směnárenská činnost, pronájem nemovitostí …), 37 (správa včetně údržby přírodních
léčivých zdrojů vod …), 39 (silniční motorová doprava osobní, taxislužba, služby cestovní
kanceláře), 41 (pořádání kulturních produkcí …), 42 (komplexní, příspěvková a
ambulantní lázeňská péče …), mezinárodního třídění výrobků a služeb. Přípisem ze dne
14. 10. 1998 Úřad žalobci oznámil výsledek věcného průzkumu, z něhož vyplynulo, že
přihlášené označení je vyloučeno ze zápisu do rejstříku ochranných známek podle §3
odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., neboť byla registrována shodná ochranná známka „V.“
(reg. č. 193 385) s dřívějším právem přednosti, která byla zapsána pro jiného majitele pro
shodné výrobky ve třídě 32. Žalobce dopisem ze dne 8. 12. 1998 reagoval tak, že oznámil,
že se vzdává zápisu ochranné známky pro třídu 32 s tím, že má za to, že zápisná
nezpůsobilost je odstraněna. Obchodní společnost L. v., a.s., jakožto namítatel, uplatnila
námitky proti zápisu této známky (podání ze dne 22. 4. 1999). Konkrétně namítla, že se
jedná o všeobecně známý a jedinečný název, přičemž všeobecnou známost a dlouhodobé
užívání doložila přehledem o výrobě od roku 1993 – 1995, smlouvou o generálním
zastoupení pro prodej V. v Rakousku, plány výroby, fakturami, propagačními materiály,
vyobrazením etikety z roku 1992, objednávkou na dodávku 1,5 milionu ks lahví vody do
Švýcarska atd. Žalobce dne 28. 6. 1999 na tyto námitky reagoval a mj. uvedl, že právní
předchůdce namítatele i přihlašovatele dříve patřili do jedné hospodářské jednotky,
přičemž jejich výrobky a služby byly označovány stejně – označovala se tak voda plněná
do lahví a pitná kůra v lázeňském podniku se prováděla taktéž vodou V.. Po dokončení
kolonády v letech 1947 – 1948 se pitná kůra poskytovala v objektu V., který je ve
vlastnictví přihlašovatele dodnes a dodnes se v něm provádí pitná kůra. Správní orgán
rozhodnutím ze dne 6. 4. 2000 vyhověl námitkám proti zápisu zveřejněného označení do
rejstříku ochranných známek v plném rozsahu a přihlášku ochranné známky č. 128551
zamítl. Dne 9. 7. 2001 byl zamítnut i rozklad žalobce.
Protože věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 1. 1. 2003, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), věc byla předložena Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem na ust. §132,
větu druhou, s. ř. s., podle kterého věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto
do dne účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním
soudům, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud v řízení podle ustanovení části třetí,
hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutím správního
orgánu.
Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2003, čj. 5 A 128/2001 - 36,
byla žaloba odmítnuta s tím, že se jedná o tzv. soukromoprávní věc a soudem
příslušným k rozhodnutí je obecný soud v rámci občanskoprávního řízení.
Toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením zvláštního senátu zřízeného dle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 24. 11. 2004,
čj. Konf 34/2004 - 13, kterým byla současně vyslovena příslušnost soudu ve správním
soudnictví vydat rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl
k závěru, že žaloba není důvodná.
(Všeobecně známá ochranná známka)
Článek 6bis odst. 1 Pařížské unijní úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví,
ve znění pozdějších revizí, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 64/1975 Sb. zní:
Unijní země se zavazují, buď z úřední povinnosti, jestliže to zákonodárství země dovoluje,
nebo na žádost zájemce, že odmítnou nebo zruší zápis a zakáží užívání tovární nebo obchodní známky,
která je reprodukcí, napodobením nebo překladem, jež je s to vyvolat záměnu se známkou, o které podle
posudku příslušného úřadu země zápisu nebo užívání je tam všeobecně známo, že je již známkou osoby
oprávněné požívat výhod této Úmluvy a užívanou pro stejné nebo podobné výrobky. Stejně je tomu,
jestliže podstatná část známky je reprodukcí takové známky obecně známé, nebo napodobením,
jež je s to způsobit záměnu s ní.
Článek 16, označený Udělení práv, Dohody o obchodních aspektech práv
k duševnímu vlastnictví (tzv. TRIPS), publikované ve Sbírce zákonů pod č. 191/1995, zní:
1. Majitel zapsané ochranné známky bude mít výlučné právo zabránit všem třetím stranám,
které nemají souhlas majitele, aby při obchodní činnosti užívaly shodná nebo podobná označení pro zboží
nebo služby, které jsou stejné nebo podobné těm, pro které byla zapsána ochranná známka, jestliže
by takové užívání mělo za následek pravděpodobnost záměny. V případě užívání shodného označení
pro shodné zboží nebo služby se bude pravděpodobnost záměny předpokládat. Výše uvedená práva
nebudou na úkor existujícím dřívějším právům, ani nebudou mít vliv na možnost Členů poskytovat práva
na základě užívání.
2. Článek 6 bis Pařížské úmluvy (1967) se použije mutatis mutandis na služby. Při určování,
zda je ochranná známka všeobecně známá, bude Člen brát zřetel na to, zda je ochranná známka známa
v příslušném okruhu veřejnosti, včetně známosti u dotyčného Člena, získané jako důsledek propagace
této ochranné známky.
3. Článek 6 bis Pařížské úmluvy (1967) se použije mutatis mutandis na zboží a služby, které
nejsou podobné těm, pro které byla ochranná známka zapsána za předpokladu, že užívání této ochranné
známky ve vztahu k tomuto zboží nebo službám by ukazovalo na vztah mezi tímto zbožím nebo
službami a majitelem zapsané ochranné známky, a za předpokladu, že zájmy majitele zapsané ochranné
známky by pravděpodobně takovým užíváním byly poškozeny.
Zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, všeobecně známou ochranou
známkou rozumí takovou známku, která se před podáním přihlášky ve smyslu Pařížské
úmluvy nebo jako důsledek její propagace v České republice stala v příslušném okruhu
veřejnosti všeobecně známou pro svého majitele a jeho výrobky či služby.
S ohledem na znění mezinárodních smluv lze shrnout, že všeobecně známá
ochranná známka je takovým označením výrobku či služby, které se, zejména díky jeho
propagaci, dostatečně silně vžilo velkou částí veřejnosti pro konkrétní výrobky či služby
výrobce (event. poskytovatele) tak, že získalo rozlišovací způsobilost, ačkoliv formálně
není zapsáno v rejstříku ochranných známek.
(K výkladu pojmu majitel obchodní známky, čl. 16 odst. 3 dohody TRIPS)
Vzhledem k charakteru upraveného právního institutu nelze dospět k závěru,
že pod pojmem majitel obchodní známky je třeba spatřovat zcela konkrétní podnikatelský
subjekt identifikovaný obchodní firmou. Spotřebitelé takto výrobce či poskytovatele
služeb zpravidla nerozlišují. Lze i podotknout, že podnik je předmětem obchodně
právních vztahů – prodeje, případně i nájmu (§476 – 488i, zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník), kdy při prodeji zpravidla dochází k přechodu práv z průmyslového
a duševního vlastnictví (§479 obchodního zákoníku). Mimoto obchodní společnosti jsou
mnohdy subjekty přeměn (fůze, rozdělení apod.), či dochází k pouhé změně obchodní
firmy. V období transformace ekonomiky nadto docházelo k rozsáhlé privatizaci státních
podniků a k restitucím. Spotřebitel tudíž ve většině případů není schopen přiřadit
konkrétní ochrannou známku k obchodní firmě, resp. přesně identifikovat podnikatelský
subjekt, jenž je výrobcem či poskytovatelem služby. Spotřebitel ochrannou známku vnímá
skrze spotřebovávaný výrobek či službu. V tomto smyslu je nutné vykládat i §9 odst. 1
písm. b) zákona č. 137/1995 Sb. V daném případě spotřebitel obchodní označení V.
vnímá skrze minerální léčivou vodu.
(Známost jako důsledek propagace)
V případě ochranné známky V. se jedná o známku vztahující se k minerální léčivé
vodě, jejíž chemické složení bylo popsáno již v 17. století a první plnírna této vody byla
postavena v roce 1820. Od té doby je tato léčivá minerální voda distribuována
k obchodním účelům. Pramen nese název V. od konce 18. století (na počest hraběte V.
S.). Osoba zúčastněná na řízení doložila dostatečné důkazy o tom, že minerální léčivá
voda „V.“ je dlouhodobě prodávána ve velkém objemu (např. v roce 1991 – 3.174.500 ks,
v roce 1992 – 2.708.836 ks, v roce 1993 – 2.053.684 ks a v roce 1995 – 3.405.521 ks).
Doložila taktéž, že její výrobek je prodáván po celém území ČR a dokonce pod stejnou
obchodní značkou i v zahraničí. Avšak nelze ani přehlédnout skutečnost, že ve vztahu
k léčivé minerální vodě je označení V. známo, bez ohledu na změnu subjektů
oprávněných k jejímu čerpání a distribuci, po více než dvě stě let. Z tohoto pohledu nemá
již smysl zkoumat zcela konkrétní marketingové a propagační činnosti součastného
vlastníka ochranné známky a jejich rozsah, neboť jejich provádění či případné
neprovádění již nemělo na známost jeho známky zásadnější vliv. Skutková zjištění,
provedená správním orgánem, byla zcela dostatečná. Správní orgán hodnotil všeobecnost
ochranné známky „V.“ jak z hlediska kvantitativních kritérií, tak i z hlediska kritérií
kvalitativních, a své závěry logicky vyhodnotil a zdůvodnil.
V daném případě žalobce uvádí, že se známosti předmětnému označení dostalo
především lázeňskou činností. Namitatel ve správním řízení naopak tvrdil, že známosti
se mu dostalo především plněním a distribucí léčivé minerální vody. Nejvyšší správní
soud k tomu dodává, že v oblasti L. se nenachází pouze jeden zdroj minerální léčivé vody,
tedy pouze jediný pramen. Lázeňská činnost rovněž není založena pouze na konzumaci
příslušného léčivého pramene, jde o komplex léčebných a rehabilitačních činností.
Žalobce má nejen povinnost tvrdit, ale svá tvrzení i doložit, což však v předchozích
řízeních neučinil. Vzhledem k výše uvedeným závěrům soud nemá pochyb o tom, že
všeobecné známosti se ochranné známce „V.“ dostalo zejména rozsáhlou distribucí léčivé
minerální vody na území celé České republiky. Soud však nikterak nezpochybňuje, že
používání léčivé minerální vody „V.“ při léčebných lázeňských procedurách zcela jistě
přispělo k dobrému jménu tohoto označení. Avšak toto označení bylo po staletí
používáno pro minerální léčivou vodu, pod tímto označením se poměrně záhy tato voda
začala i distribuovat a dostávala se tak do povědomí mnohem širšího okruhu spotřebitelů,
než kterými byli návštěvníci lázní. K obchodním účelům toto označení využívaly tedy
subjekty, které byly oprávněny tuto vodu plnit do lahví a distribuovat. Touto osobou je,
bez ohledu na dřívější spojení právních předchůdců žalobce a osoby zúčastněné, osoba
zúčastněná na řízení.
(Vyloučení zápisu ochranné známky i pro jiné třídy než třída 32)
Pařížská úmluva ve svém čl. 6bis odst. 1 předpokládá odmítnutí zápisu označení,
které je již jinou oprávněnou osobou používáno pro stejné nebo podobné výrobky. Tento
princip je dále prohlouben speciální smluvní úpravou, kterou představuje dohoda TRIPS.
Dohoda TRIPS v čl. 16 odst. 3 doplňuje, že čl. 6bis Pařížské úmluvy se použije mutatis
mutandis na zboží a služby, které nejsou podobné těm, pro které je ochranná známka
zapsána za předpokladu, že užívání této ochranné známky ve vztahu k tomuto zboží nebo
službám by ukazovalo na vztah mezi tímto zbožím nebo službami a majitelem
zapsané ochranné známky, a za předpokladu, že zájmy majitele zapsané ochranné
známky by pravděpodobně takovým užíváním byly poškozeny. Tento princip zakotvený
v mezinárodních smlouvách je výslovně obsažen i v zákoně č. 137/1995 Sb.,
o ochranných známkách (ustanovení §25 odst. 3, §15 odst. 2), přestože nepoužívá
identickou terminologii.
Žalobce namítl, že žalovaný se měl zabývat otázkou, zda by jeho užívání ochranné
známky ukazovalo na vztah mezi žalobcovými službami a majitelem namítané ochranné
známky a zároveň, zda by zájmy majitele namítané ochranné známky byly tímto užíváním
poškozeny. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že osoba zúčastněná na řízení
(v předchozím řízení namitatel) v průběhu správního řízení namítala, že předmětná
ochranná známka je všeobecným a jedinečným označením vztahujícím se k plnění
a distribuci přírodní léčivé minerální vody, přičemž tento název je pro namitatele natolik
výjimečný a specifický, že jakékoliv spojení s odlišnými výrobky či službami by mělo
za následek rozmělnění známky, ztrátu její rozlišovací způsobilosti a klamání spotřebitele.
Správní orgán dospěl k závěru, že slovní označení V. je vizuálně, foneticky i významově
zcela shodné s namítanou slovní ochrannou známkou „V.“; a dále, že vzhledem k tomu,
byla prokázána všeobecná známost namítané ochranné známky, zápisem napadeného
označení by došlo k zásahu do zákonem chráněných starších práv namitatele. Tyto závěry
potvrdil i rozhodnutím o rozkladu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v souladu s čl. 16 odst. 3 Dohody TRIPS
postačuje pro odmítnutí zápisu označení pro jiné třídy pouhá pravděpodobnost,
že by zájmy majitele zapsané ochranné známky byly takovým užíváním poškozeny.
V tomto smyslu je třeba vykládat i příslušná ustanovení zákona o ochranných známkách.
Vzhledem k tomu, že označení V. je dlouhodobě spjato s léčivou minerální vodou a že
není pochyb o tom, že je se jedná o všeobecně známou ochrannou známku, má soud za
to, že použití tohoto označení pro výrobky a služby jiných tříd (např. jako je taxislužba,
směnárenská činnost, ale i ostatní) by mohlo velmi pravděpodobně vést k rozmělnění této
ochranné známky a vzhledem k tomu, že jak pramen této vody, tak i služby žalobce se
nachází, resp. jsou poskytovány, ve stejném místě, by u spotřebitelů mohlo vzbuzovat
dojem vztahu mezi tímto zbožím nebo službami a majitelem zapsané ochranné známky.
Nejvyšší správní soud částečně dává zapravdu žalobci, v tom, že správní orgán měl tyto
své závěry blíže rozvést, nelze však tvrdit, že by se žalovaný s touto námitkou vůbec
nevypořádal. Vzhledem k uvedeným závěrům toto dílčí pochybení žalovaného nemělo dle
Nejvyššího správního soudu vliv na výrok napadeného rozhodnutí.
Při jednání předložil žalobce kopii následujících písemností: prospekt týkající
se výrobku V. akciové společnosti L. L., příruční knížka o léčebném místě L., pohlednice
a schválení privatizačního projektu státního podniku S. l. l. L.. I z těchto dokladů toliko
vyplývá, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce (předchůdci) – tak jak již bylo uvedeno
– používáním minerální vody V. při lázeňských procedurách přispěli k dobrému jménu
tohoto označení. Dále byla předložena kopie rozhodnutí ministerstva zdravotnictví,
Českého inspektorátu lázní a zřídel ze dne 14. 7. 2004, čj. 12.5.2004/12751-7, kterým bylo
žalobci uděleno podle §12 zákona č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích,
zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a
změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon), povolení k využívání zdrojů
uvedených v tomto správním rozhodnutí, mimo jiné i V. Ani toto rozhodnutí nemůže na
shora uvedených právních závěrech nic měnit, neboť jde jen o rozhodnutí nezbytné
k využívání přírodního léčivého zdroje nenahrazující oprávnění užívat již zapsanou
ochrannou známku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal žalobu
nedůvodnou, a proto ji podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Žalobce v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení, žalovaný nárok na náhradu nákladů řízení
nevznesl. Soud proto rozhodl tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Osoba zúčastněná na řízení náhradu nákladů řízení (se zřetelem na §60 odst. 5 s. ř. s.)
nepožadovala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu