ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.92.2006:117
sp. zn. 5 Afs 92/2006 - 117
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: A. T., zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem Jáchymovská
27, Karlovy Vary, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14,
Plzeň, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2005,
č. j. 30 Ca 36/2003 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna ustanovenému zástupci žalobce advokátu JUDr. Josefu Kašparovi
se u r č u je částkou 2558,50 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výše
uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále „krajský soud“), kterým byla odmítnuta
jeho žaloba směřující v části A/ proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni
(dále „žalovaný“) ze dne 30. 11. 1999, č. j. 10403/130/1999, o zamítnutí odvolání stěžovatele
proti platebním výměrům Finančního úřadu v Karlových Varech (dále „finanční úřad“)
na penále na dani z přidané hodnoty za období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1994. Dále žaloba
v části B/ napadá platební výměr finančního úřadu č. 1025 ze dne 27. 9. 1994 na daň
důchodovou a z objemu mezd, a v části C/ postup finančního úřadu ve věci vyměření
nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty za II. a IV. čtvrtletí 1993 s tím, že žalobce
navrhoval, aby krajský soud „uznal dodatečná daňová přiznání žalobce ze dne 17. 1. 1997
a proplatil mu nadměrný odpočet DPH ve výši 1 385 930 Kč.“
Krajský soud odůvodnil odmítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného (v části A/)
jejím pozdním podáním, ohledně přezkumu platebního výměru č. 1025 ze dne 27. 9. 1994
(v části B/) navíc dále i tím, že žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky a v případě
žádosti stěžovatele o uznání dodatečných daňových přiznání a na jejich základě proplacení
nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty (část C/) s tím odůvodněním, že uvedené
úkony nespadají do pravomoci správního soudu. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci
nebyly naplněny podmínky řízení a tento nedostatek podmínek řízení byl neodstranitelný,
krajský soud žalobu odmítl.
Stěžovatel zaslal krajskému soudu dvě kasační stížnosti proti napadenému usnesení.
První z nich je datována 22. 12. 2005 a krajskému soudu byla doručena dne 23. 12. 2005,
druhá byla sepsána 9. 2. 2006, doručena soudu dne 10. 2. 2006. Důvody uvedené v těchto
podáních byly doplněny zástupcem JUDr. Josefem Kašparem, advokátem, dne 27. 3. 2006.
Stěžovatel označil jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále „s. ř. s.“). Namítá nezákonnost rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žalobního
návrhu, a to z důvodů níže uvedených; v doplnění kasační stížnosti, sepsaném advokátem,
stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že mu v řízení před krajským soudem nebyla
poskytnuta náležitá ochrana jeho práv. Již v žalobním návrhu se stěžovatel domáhal
ustanovení zástupce, neboť byl přesvědčen, že v řízení před soudem není schopen dostatečně
hájit svá práva. Krajský soud se však jeho návrhem nezabýval a neposkytnul mu v tomto
směru ani náležité poučení, přestože podmínky pro ustanovení zástupce stěžovatel splňoval
již v řízení před krajským soudem.
Dále stěžovatel namítá nepřehlednost řízení, nesouhlasí se závěry soudu o opožděnosti
podané žaloby a rovněž zpochybňuje správnost poučení krajského soudu v rozhodnutích
sp. zn. 30 Ca 58/2001 a sp. zn. 30 Ca 245/2001, jakož i správnost poučení žalovaného
Finančního ředitelství v Plzni o nemožnosti podat proti napadenému rozhodnutí ze dne
30. 11. 1999, č. j. 10403/130/99, opravné prostředky. Uvádí, že se nemohl proti výše
označeným rozhodnutím odvolat, jeho pozice se změnila až po vydání soudního řádu
správního a zřízení Nejvyššího správního soudu jako soudu odvolacího, k čemuž došlo
až od 1. 1. 2003. Další stěžovatelem uplatněné námitky již směřují přímo do věci samé
a týkají se pochybení finančních orgánů obou stupňů v celním řízení, při provádění daňové
kontroly v roce 1996 a nevrácení nadměrného odpočtu DPH za vývozy uskutečněné v roce
1993.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou stěžovatele týkající
se pochybení krajského soudu, který žalobu stěžovatele směřující proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 30. 11. 1999, č. j. 10403/130/1999, odmítl jako opožděnou. Stěžovatel v dané
souvislosti namítal, že žaloba byla podána již dne 13. 3. 2001, a to pod sp. zn. 30 Ca 58/2001.
Důvodnost takto uplatněné kasační námitky Nejvyšší správní soud posoudil následovně:
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) in fine s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh,
jestliže byl podán opožděně. Podle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §65
odst. 1 s. ř. s., lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat do dvou měsíců
poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným
zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou; lhůta je zachována,
byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje.
Podle ustanovení §72 odst. 4 s. ř. s. zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.
Nejvyšší správní soud z obsahu spisu ověřil (a stěžovatel tuto skutečnost potvrzuje
i v podané kasační stížnosti ze dne 9. 2. 2006), že stěžovateli bylo žalobou napadené
rozhodnutí žalovaného oznámeno doručením jeho písemného vyhotovení dne 2. 12. 1999.
Z obsahu předloženého soudního spisu je dále patrné, že se jedná o v pořadí již třetí žalobu,
kterou stěžovatel krajskému soudu podal (předchozí řízení byla vedena
pod sp. zn. 30 Ca 58/2001 a sp. zn. 30 Ca 245/2001). K námitce stěžovatele, že žaloba byla
podána již dne 13. 3. 2001, Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná o žalobu podanou
proti třem rozhodnutím Finančního úřadu v Karlových Varech, na jejímž základě bylo
u krajského soudu zahájeno řízení ve věci vedené pod sp. zn. 30 Ca 58/2001, které již bylo
krajským soudem usnesením ze dne 26. 6. 2001 pravomocně zastaveno. V přezkoumávané
věci (sp. zn. 30 Ca 36/2003) však byla předmětná žaloba stěžovatelem podána k poštovní
přepravě až dne 16. 1. 2003 a dle otisku razítka podatelny zdejšího soudu byla dne 17. 1. 2003
doručena Nejvyššímu správnímu soudu, který ji svým usnesením ze dne 30. 1. 2003,
č. j. Na 137/2003 - 5, postoupil k vyřízení Krajskému soudu v Plzni jako soudu věcně
a místně příslušnému.
Z výše uvedených důvodů se tak Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje s právními
závěry krajského soudu, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky řízení dle §46
odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť žaloba byla podána zjevně po lhůtě stanovené v §72 s. ř. s.
Zmeškání lhůty nebylo možno prominout a krajský soud nepochybil, když žalobu v této části
jako opožděnou odmítl.
Nejvyšší správní soud poté přistoupil k posouzení námitky uplatněné zástupcem
stěžovatele v doplnění kasační stížnosti, dle které se krajský soud nezabýval návrhem
stěžovatele na ustanovení zástupce v řízení před krajským soudem, přestože stěžovatel byl
usnesením krajského soudu ze dne 3. 2. 2005, č. j. 30 Ca 36/2003 - 62, osvobozen
od soudních poplatků a již v žalobě se ustanovení zástupce domáhal.
Ustanovení zástupce soudem upravuje ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s., dle něhož:
„Navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li
to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce,
jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené
v odstavci 2 platí v takovém případě stát“. Ze znění tohoto ustanovení je zřejmé,
že pro ustanovení zástupce v řízení o žalobě musí být splněny kumulativně (tj. zároveň)
nejméně tři podmínky: předpoklady k osvobození od soudních poplatků; potřeba ochrany práv
navrhovatele; návrh účastníka na ustanovení zástupce. Stěžovatel byl osvobozen od soudních
poplatků, ovšem splnění dalších dvou podmínek je sporné.
Dle obsahu spisu vedeného krajským soudem stěžovatel v řízení činil úkony
se zjevnou snahou hájit si svá práva sám (aktivní komunikace se soudem v průběhu řízení,
oznamování mu změny adresy pro doručování písemností, na níž se právě zdržuje; reakce
stěžovatele na poučení soudu o námitce podjatosti, obsažená na č. l. 69, v níž krajskému
soudu poskytl právní argumentaci týkající se platnosti a účinnosti právní úpravy aplikovatelné
na daný případ). V žádném z přípisů stěžovatele soudu není vysloven jednoznačný návrh
na ustanovení zástupce či vyjádřena pochybnost o jeho způsobilosti sám si dostatečně hájit
svá práva.
Výše prezentovaný názor Nejvyššího správního soudu dále podporuje fakt,
že stěžovatel si v průběhu řízení před krajským soudem byl vědom
toho, že jej tento usnesením ze dne 3. 2. 2005, č. j. 30 Ca 36/2003 - 62 osvobodil od placení
soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků bylo stěžovateli přiznáno až poté,
kdy Nejvyšší správní soud podvakrát usnesení krajského soudu ze dne 12. 6. 2003,
č. j. 30 Ca 36/2003 a následně usnesení ze dne 1. 6. 2004, č. j. 30 Ca 36/2003 - 34,
jimiž stěžovateli nebylo osvobození přiznáno, zrušil. Nejvyšší správní soud v dané souvislosti
podotýká, že stěžovatel obsah předmětných kasačních stížností formuloval sám,
přičemž z nich nikterak nevyplývá, že by se kromě neosvobození od soudních poplatků cítil
být na svých právech zkrácen zároveň také tím, že mu v řízení před krajským soudem nebyl
ustanoven zástupce. Krajský soud činil obvyklé procesní úkony směřující k rozhodnutí
ve věci, z obsahu soudního spisu je patrné, že stěžovatel byl schopen hájit své zájmy sám,
bez právní pomoci, a z jeho jednotlivých úkonů, které v průběhu řízení činil vůči soudu,
potřeba ustanovení zástupce nevyplynula.
Sporné je též, zda stěžovatel o ustanovení zástupce řádně požádal, tj. podal návrh
ve smyslu §35 odst. 8 s. ř. s. V kasačních stížnosti ze dne 22. 12. 2005, ani v kasační stížnosti
ze dne 9. 2. 2006, neustanovení zástupce krajským soudem v řízení o žalobě nenamítal.
Tato námitka je výslovně obsažena až v doplnění kasační stížnosti, sepsaném dne 27. 3. 2006
ustanoveným zástupcem stěžovatele. Z projevu vůle stěžovatele, kterou vyjádřil
ve svém podání ze dne 16. 1. 2003 tak, že požádal o „osvobození od placení soudních
poplatků, event. placení advokáta dle §83 zákona č. 182/1993 Sb.“, však jeho zájem
tak, jak jej v doplnění kasační stížnosti prezentuje a popisuje jeho zástupce, nevyplývá.
Z formulace shora citovaného návrhu stěžovatele ze dne 16. 1. 2003 nelze jednoznačně
dovodit, že by se stěžovatel ustanovení zástupce v řízení před krajským soudem výslovně
dovolával, zmíněný návrh byl formulován jako eventuální. Vzhledem k tomu,
že po osvobození od soudních poplatků již nebyl stěžovatelem uplatněn, stěžovatel činil
veškeré úkony vůči krajskému soudu bez problémů, byl ohledně svých práv a povinností
v řízení bezpochyby orientován, krajský soud neměl důvod rozhodovat o ustanovení zástupce.
Tato kasační námitka tak nebyla Nejvyšším správním soudem shledána důvodnou.
K námitkám stěžovatele týkajícím se chybějícího poučení o opravném prostředku
v usneseních krajského soudu sp. zn. 30 Ca 58/2001 a sp. zn. 30 Ca 245/2001 Nejvyšší
správní soud konstatuje, že tyto námitky nemohly být předmětem jeho posouzení,
neboť směřují proti rozhodnutím vydaným v jiných řízeních krajského soudu než toho,
které je předmětem přezkumu na základě podané kasační stížnosti. I přesto Nejvyšší správní
soud pouze na okraj poznamenává, že proti rozhodnutím krajských soudů, která byla vydána
ve správním soudnictví před účinností s. ř. s., nebylo možno v souladu s §250s zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), podat opravný
prostředek, pokud se nejednalo o výjimky v zákoně vyjmenované. Rovněž po přijetí s. ř. s.
zůstal ve správním soudnictví zachován jednoinstanční charakter řízení a kasační stížnost byla
pojata jako opravný prostředek mimořádný.
Ohledně námitky nesprávného poučení obsaženého v rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 11. 1999, č. j. 10403/130/99, Nejvyšší správní soud uvádí, že jestliže byl stěžovatel
jako účastník předcházejícího správního (resp. daňového) řízení v doručeném rozhodnutí
finančního orgánu druhého stupně poučen, že proti tomuto rozhodnutí není opravný
prostředek přípustný, bylo takové poučení správné, neboť tímto opravným prostředkem
se rozumí opravný prostředek ve správním (daňovém) řízení, a nikoli žaloba ve správním
soudnictví směřující proti tomuto rozhodnutí. Žalovaný tak neporušil svou poučovací
povinnost, pokud do textu poučení výslovně nezahrnul i konkrétní poučení o možnosti
stěžovatele podat proti druhostupňovému rozhodnutí žalobu ve správním soudnictví,
neboť tato poučovací povinnost mu z žádného procesního právního předpisu nevyplývá.
Uvedená námitka stěžovatele by byla důvodnou pouze tehdy, pokud by se jednalo o řízení
ve smyslu dřívější právní úpravy obsažené v ustanovení §250l o. s. ř., podle něhož bylo
soudům ve správním soudnictví svěřeno rozhodování o opravných prostředcích
proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů. O žádný z případů v tomto ustanovení
vyjmenovaných se však v dané věci nejednalo. Proto ani tato námitka stěžovatele nebyla
shledána důvodnou.
Vzhledem k tomu, že krajský soud z procesních důvodů žalobu odmítl, nemohl
se již zabývat věcnými námitkami stěžovatele v této žalobě obsaženými. Stejně
tak se věcnými námitkami stěžovatele uplatněnými v kasační stížnosti nemohl zabývat
ani Nejvyšší správní soud, neboť předmětem jeho přezkumu byla toliko zákonnost rozhodnutí
krajského soudu o odmítnutí žaloby.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížností
uplatňovaných stěžovatelem, sám neshledal ani jiné vady uvedené v ustanovení §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost
proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch,
nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona, a úspěšnému žalovanému žádné náklady
nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti před soudem ustanoven zástupcem
advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8,
§120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci náleží v souladu s ustanovením §11 písm. a) a d)
vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 8. 2006, odměna za převzetí a přípravu zastoupení
a za sepsání doplnění kasační stížnosti odměna ve výši 1000 Kč za každý z vyjmenovaných
úkonů, tj. celkem 2000 Kč a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 75 Kč
za dva úkony podle ustanovení §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 150 Kč.
Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje
se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená dle ustanovení §37 a §47
odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 408,50 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává
náhrada nákladů řízení v celkové výši 2558,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53
odst. 3, ve spojení s §120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu