ECLI:CZ:NSS:2007:5.AS.67.2006:38
sp. zn. 5 As 67/2006 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
stěžovatele: Děti Země – Centrum pro podporu občanů, organizační jednotka občanského
sdružení Děti Země, se sídlem v Plzni, Tylova 23, zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti žalovanému Krajskému úřadu
Jihomoravského kraje, se sídlem v Brně, Žerotínovo nám. 3/5, v řízení o kasační stížnosti
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2006, č. j. 30 Ca 86/2006 – 13,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2006, č. j. 30 Ca 86/2006 – 13
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2006, č. j. 30 Ca 86/2006 – 13, byla
odmítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu
Jihomoravského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 7. 3. 2006, č. j. JMK 25956/2006,
kterým bylo jako nepřípustné zamítnuto jeho odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí
Městského úřadu Pohořelice (dále jen „městský úřad“) ze dne 30. 12. 2005,
č. j. výst. 967/2005-Dv, jímž bylo společnosti Sušárna Pohořelice, s. r. o. povoleno užívání
stavby „Farma pro chov brojlerů – hala č. 3 a 4“ v k. ú. M. Krajský soud v odůvodnění
usnesení uvedl, že nejprve zkoumal, zda jsou dány veškeré podmínky řízení a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Definice okruhu účastníků kolaudačního řízení obsažená v ust. §
78 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „stavební zákon“) je
taxativní a je speciální úpravou ve vztahu k úpravě účastenství uvedené v ust. §14 odst. 1
zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“). Dále poukázal
na to, že otázku účastenství ekologického občanského sdružení v kolaudačním řízení již řešil
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2004, č. j. 7 As 29/2003 - 78, z něhož ocitoval
podstatnou část odůvodnění. Z uvedeného podle názoru krajského soudu vyplývá, že žalobu
podala osoba k tomu zjevně neoprávněná, a stěžovatel proto není aktivně legitimován
k podání žaloby na základě ustanovení §65 odst. 2, resp. 1 s. ř. s. Nakonec krajský soud
poukázal na to, že obdobný názor pokud jde o odmítnutí žaloby pro její podání osobou
k tomu zjevně neoprávněnou zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku zveřejněném
pod č. 806/2OO6 Sb. rozhodnutí NSS (Sbírka č. 4/2006 str. 287).
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. V kasační stížnosti označil
za nepravdivý závěr krajského soudu, že stavební zákon (ust. §78) je vůči zákonu
č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“)
zvláštním právním předpisem. Vztah těchto dvou zákonů je přesně opačný, což je upraveno
v ust. §90 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny a podle zásady lex specialis derogat
generali má tedy zákon o ochraně přírody a krajiny včetně ustanovení umožňujícího účast
občanských sdružení ve správních řízeních, v nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany
přírody a krajiny, nutně přednost před ustanoveném §78 stavebního zákona.
V této souvislosti stěžovatel také namítal, že na význam ustanovení §90 zákona o ochraně
přírody a krajiny upozorňoval již v žalobě, nicméně krajský soud se s tímto argumentem
nijak nevypořádal. Navrhl proto zrušení napadeného usnesení též pro nepřezkoumatelnost.
Dále stěžovatel namítal, že odmítnutí žaloby bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky a poukázal na to, že dne 4. 10. 2004 vstoupila pro Českou republiku v platnost
Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní
ochraně v záležitostech životního prostředí (dále jen „Aarhuská úmluva“). V této souvislosti
připomněl, že aktivní legitimace na základě Aarhuské úmluvy je nezávislá na účasti
ve správním řízení, a proto skutečnost, zda byl či nebyl účastníkem správního řízení,
je pro jeho aktivní žalobní legitimaci nerozhodná. Stěžovatel dále uvedl, že již v žalobě
upozornil na význam Aarhuské úmluvy, nicméně krajský soud se s tímto argumentem
opět nijak nevypořádal, což je důvodem pro zrušení napadeného usnesení
pro nepřezkoumatelnost. Stěžovatel také poukázal na to, že v popisu věci na začátku
odůvodnění krajský soud uvedl, že „rozhodnutím bylo jako nepřípustné zamítnuto odvolání
žalobce podle ust. §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, přičemž nechal zcela
bez povšimnutí, že správní orgán rozhodoval podle zákona, který k danému řízení vůbec
nepřísluší. Kolaudační řízení bylo totiž zahájeno před 1. 1. 2006, přičemž podle ust. §179
odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. se řízení, která nebyla pravomocně skončena před účinností
tohoto zákona, dokončí podle dosavadních předpisů. Proto stěžovatel navrhl zrušení
napadeného usnesení též pro zmatečnost. Ze všech uvedených důvodů pak navrhl zrušení
napadeného usnesení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud považuje především za nezbytné zdůraznit, že odmítl-li krajský
soud žalobu a nezabýval-li se jí věcně, přezkoumává Nejvyšší správní soud v kasačním řízení
jen to, zda krajský soud správně posoudil nesplnění procesních podmínek, a to podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ale nikoliv již z dalších důvodů uvedených
stěžovatelem v kasační stížnosti, jak již bylo tímto soudem judikováno v rozsudku ze dne
5. 1. 2006 č. j. 2 As 45/2005 - 65. Rovněž v souvislosti s citovaným ustanovením vyslovil
Nejvyšší správní soud názor, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby,
přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. spočívající v nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod
spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání
nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu a dále vada řízení spočívající v tvrzené
zmatečnosti řízení před soudem (rozsudek ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98).
V daném případě podal stěžovatel odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí vydanému
Městským úřadem Pohořelice dne 30. 12. 2005 č. j. výst. 967/2005-DV a krajský úřad
toto odvolání zamítl jako nepřípustné s odůvodněním, že stěžovatel nebyl, a ani de iure
nemohl být, účastníkem předmětného kolaudačního řízení, a právo podat řádné odvolání
mu tedy nepříslušelo.
Krajský soud v dané věc učinil závěr, že stěžovatel nemá žalobní legitimaci
podle ustanovení §65 odst. 2, resp. odst. 1, s. ř. s. Tento jeho závěr je však nepřezkoumatelný
jak také důvodně namítal stěžovatel v kasační stížnosti. Toto v podstatě lakonické
konstatování krajského soudu totiž není nijak odůvodněno, protože jím citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004, č. j. 7 As 29/2003 - 78, řešil okruh účastníků
kolaudačního řízení v rámci meritorního přezkoumání napadeného správního rozhodnutí
a nikoliv ve vztahu k žalobní legitimaci. Navíc krajský soud vůbec nereflektoval skutečnost,
že ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. vymezuje jiný okruh subjektů, jímž svědčí aktivní žalobní
legitimace, než jak je vymezen v odst. 2 citovaného ustanovení. Podle ustanovení §65 odst. 1
s. ř. s. musí být žalobce osobou, které se rozhodnutí přímo dotýká, tzn., že jeho práva
byla správním rozhodnutím založena, změněna ap., zatímco podle odst. 2 citovaného
ustanovení svědčí žalobní legitimace i tzv. zájemníkovi, který je pouze dotčen v právem
chráněných zájmech (nepřímo). Krajský soud sice tvrdí, že zkoumal podmínky řízení,
ale v podstatě se zabýval otázkou účastenství stěžovatele ve správním řízení a poté učinil
závěr o neexistenci jeho aktivní legitimace k podání žaloby, přičemž zcela ponechal
bez povšimnutí, že je zde napadené rozhodnutí krajského úřadu o odvolání stěžovatele.
Napadené usnesení tak zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, z níž by bylo zřejmé posouzení
věci krajským soudem po právní stránce. V této souvislosti je třeba zmínit ustanovení §157
odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s., které stanoví, že soud dbá o to,
aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Odvolával-li se krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení na obdobný názor,
pokud jde o odmítnutí žaloby pro její podání osobou k tomu zjevně neoprávněnou,
který zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 3. 2005, č. j. 2 As 1/2005 - 62,
je nutno k tomu uvést, že v této věci byl posuzován jiný skutkový stav, protože žalobkyně
nevyčerpala řádné opravné prostředky proti vydanému kolaudačnímu rozhodnutí.
Zcela bez povšimnutí však krajský soud ponechal rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004 - 59, (publikovaný ve Sbírce rozhodnutí NSS
pod č. 1043/2007), v němž je vysloveno, že „odmítnutí návrhu proto, že byl podán osobou
k tomu zjevně neoprávněnou /§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s./, lze vyhradit pouze případům
nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné,
zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu samotného. Pokud tomu tak není,
musí soud návrh věcně projednat; vyjde-li v této fázi nedostatek aktivní legitimace najevo,
rozhodne o věci rozsudkem. Neučiní-li tak, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a zatěžuje řízení jinou vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé /§103 odst. 1 písm. d) a §109 odst. 3 věta za středníkem
s. ř. s./“.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. O věci bylo
rozhodnuto bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku
vázán.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu