ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.142.2006
sp. zn. 5 Azs 142/2006 - 72
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce A. B., právně zast. advokátem
JUDr. Petrem Práglem, AK se sídlem Dlouhá 5, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2006,
č. j. 15 Az 485/2003 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla, AK se sídlem Dlouhá 5, 400 01 Ústí
nad Labem, se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Stěžovatel se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem; tímto byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2002,
č. j. OAM-2193/VL-19-C10-2002, kterým mu nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1
a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), současně bylo rozhodnuto,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro
stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není
a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
V daném případě stěžovatel v kasační stížnosti napadá rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem, který považuje za nesprávný a nemůže s ním souhlasit. Stěžovatel
je přesvědčen, že životní situace, ve které se ocitl v zemi svého původu před svým odchodem
do České republiky tak, jak ji objasňoval orgánům rozhodujících o jeho žádosti o udělení
azylu, dostatečně odůvodňuje jeho odchod z Ukrajiny a následnou žádost o poskytnutí azylu
za situace, kdy je konkrétními okolnostmi dostatečně odůvodněna nemožnost jeho pobytu
v této zemi. Skutečně se obává, že v případě svého návratu na Ukrajinu bude ohrožován
na životě.
V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvádí, že o opravném prostředku rozhodl při
ústním jednání bez stěžovatelovy přítomnosti. Ten uvádí, že si však není vědom skutečnosti,
že by byl ze strany soudu o termínu tohoto jednání vyrozuměn. Řízení, které předcházelo
vydání napadeného rozsudku proto vytýká vadu spočívající ve skutečnosti, že mu nebylo
umožněno přímo před soudem své stanovisko obhájit. Je přesvědčen, že o jeho žalobě mělo
být rozhodnuto po jednání v jeho přítomnosti, a že okolnost, že k vydání rozhodnutí došlo
po jednání bez jeho přítomnosti, mohla mít a měla vliv na správnost napadeného rozsudku.
Výše uvedené skutečnosti pak také v souladu s ustanovením §103 odst. 1 písm. d)
a e) s. ř. s. uvádí jako důvod své kasační stížnosti.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit,
a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého
pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského
soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se proto musel zabývat především samotnou námitkou stran
namítané vady řízení spočívající v tom, že stěžovatel nemohl být účasten ústního jednání před
soudem. K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že o žalobě rozhodl krajský soud
při ústním jednání, k němuž předvolal oba účastníky řízení, přičemž stěžovateli bylo
předvolání zasláno na adresu hlášeného pobytu, tedy místa, které stěžovatel sám uvedl
v žádosti o změnu hlášeného pobytu (ustanovení §77 zákona o azylu). Protože
adresát-stěžovatel nebyl zastižen, zásilka byla dne 24. 5. 2006 uložena na poště a adresátovi
byla zanechána výzva, aby si ji vyzvedl. Ten to však v dané třídenní lhůtě neučinil,
proto v souladu s ustanovením §64 s. ř. s. a ustanovením §50c o. s. ř. se za poslední
den této lhůty, který tak připadá na 27. 5. 2006, pokládá den doručení předvolání k ústnímu
jednání. Předvolání je nutno považovat za doručené tento den, ani stěžovatel
totiž nezpochybnil, že se v době pokusu o doručení v místě doručení nezdržoval. Stěžovatel
svým jednáním, resp. nepřevzetím zásilky, naplnil předpoklady pro užití zákonné fikce
doručení; postup krajského soudu byl proto v souladu se zákonem a soud mohl vést jednání
bez přítomnosti žalobce.
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační
stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě
však míra obecnosti s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní
pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována
za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti
popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. K blíže
neupřesněnému tvrzení stěžovatele ohledně nemožnosti bezpečného pobytu při návratu
na Ukrajinu, kde bude ohrožován na životě Nejvyšší správní soud nepřihlíží, jelikož se jedná
o skutečnosti, které stěžovatel uplatnil až poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí
(ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. ). Přesto považuje soud za vhodné uvést, že stěžovatelem
nově namítané skutečnosti nejsou v té formě v jaké jsou uváděny relevantními azylovými
důvody (viz např. rozsudek ze dne 18. 12. 2003 – 5 Azs 27/2003 - 48 (publ. www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal
ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
kasační stížnost odmítnuta.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jednak jedná o věc,
která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 odst. 2 ve spojení s ustanovením
§120 s. ř. s. přednostně a jednak by to bylo nadbytečné, když samo podání kasační stížnosti
má podle ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven krajským soudem zástupcem
advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení
§35 odst. 8 s. ř. s., ustanovení §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou
2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby – převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační
stížnosti ze dne 14. 9. 2006 a 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu
s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), ustanovením §7, ustanovením §11 odst. 1 písm. b) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; celkem tedy odměna advokáta činí
4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 16. ledna 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu