ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.2.2007
sp. zn. 5 Azs 2/2007 - 76
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobců a) P. S., b) Y. T., c) Y. A., všichni
právně zastoupeni Mgr. Zuzanou Zapletalovou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 13, 602 00
Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23.
3. 2006, č. j. 47 Az 48/2005 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Zuzany Zapletalové, AK Havlíčkova 13, 602 00 Brno,
se u r č u je částkou 2400 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobci (dále též stěžovatelé) se kasační stížností domáhají, aby byl zrušen rozsudek
Krajského soudu v Praze o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2005,
č. j. OAM-5943/VL-10-P07-2003, kterým jim nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), současně bylo rozhodnuto,
že se na ně vztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veř ejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovatelům již jednou poskytnuta individuálním projednáním jejich věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních
prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí,
budován ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb.
Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení
aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“.
V daném případě se stěžovatelka v kasační stížnosti omezila na konstatování,
že rozsudek krajského soudu je nezákonný, neboť byla nesprávně posouzena právní otázka
soudem a nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Stěžovatelka uvádí,
že krajský soud hodnotil žalobní bod týkající se namítaného porušení §12 zákona o azylu
příliš obecně a vágně. Krajský soud pouze uvedl, že není splněna podmínka pro udělení azylu,
neboť matka uprchla ze země původu z důvodu obavy o život svých dětí a z tohoto důvodu
byla na stěžovatele vztažena překážka vycestování. Krajský soud se však nevyjádřil
k rozporům mezi udělenými překážkami vycestování a mezi azylem, kdy udělení překážky
vycestování odůvodnil ohrožením života a svobody z důvodu jejich národnosti a neudělení
azylu tím, že stěžovatelka a její děti nebyly pronásledovány z důvodu národnosti.
Stěžovatelka se domnívá, že došlo k rozporu, neboť není zřejmé jak správní orgán dospěl
k závěru, že v případě návratu mohou být stěžovatelé pronásledováni z důvodu národnosti,
ale před odchodem ze země původu byli perzekuováni jako všichni ostatní obyvatelé
bez ohledu na národnost. V neposlední řadě je namítáno, že rozhodnutí správního orgánu není
dostatečně odůvodněno, není zřejmé zejména jakými právními úvahami byl správní orgán
na základě zpráv a informací o zemi původu veden. Stěžovatelka se domnívá, že je nezbytné
alespoň krátce z těchto zpráv citovat, aby bylo zřejmé, že správní orgán nevychází z vlastních
pravděpodobnostních úvah. Ohledně §14 se stěžovatelka domnívá, že obsah lékařské zprávy
není pro laika zcela zřejmý a bylo nutné se touto zprávou blíže zabývat a vyžádat si odborné
vysvětlení některých lékařských pojmů. Stěžovatelka jménem svým i nezletilých dětí
požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu
v Praze k dalšímu řízení.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však
míra obecnosti s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní
pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována
za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti
popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. S tvrzením
stěžovatelů, ohledně rozporu mezi neudělením azylu a vz tažením překážky
vycestování se Nejvyšší správní soud již vypořádal např. v rozsudku ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 5 Azs 7/2003 - 60, nebo rozsudku ze dne 10. 10. 2003, č. j. 2 Azs 15/2003 - 81
popř. v rozsudku ze dne 3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004 - 40 (přístupno na www.nssoud.cz),
ve kterých bylo konstatováno, že podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, a překážky vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona je nutno
posuzovat samostatně. Udělení azylu podle ustanovení §12 tohoto zákona je vázáno
na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v §2 odst. 6 citovaného
zákona nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání
žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu.
Překážka vycestování se naopak vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu
žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném
čase. Zatímco tedy jedním z důvodů pro udělení azylu je podle §12 zákona o azylu,
pronásledování, resp. důvodný strach z něj, jako překážku vycestování, stanoví §91 odst. 1
téhož zákona nutnost zjištění skutečnosti, že by vycestováním mohlo dojít k oh rožení života
nebo svobody. Na věci nic nemění, že jak pronásledování, tak i ohrožení života se má dít ze
stejných důvodů. V daném případě s ohledem na situaci v zemi původu stěžovatelů
a s přihlédnutím ke stěžovatelkou předloženému stanovisku UNHCR byla vyslovena překážka
vycestování a tudíž jsou stěžovatelé návratu do této země uchráněni.
Ohledně nedostatečných důvodů pro neudělení humanitárního azylu ze strany
správního orgánu a krajského soudu Nejvyšší správní soud připomíná, že obdobnými
otázkami se již zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze uvést např. rozsudek ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, rozsudek ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38
(přístupno na www.nssoud.cz). V těchto rozsudcích Nejvyšší správní soud uvedl, že azyl
z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj
právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu.
V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení,
zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru
a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou
předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho
rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné
nebo přímo opačné závěry.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody v mezích uplatněných námitek pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Shledal ji proto
ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů ří zení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelům byla pro řízení o kasační stížnosti před soudem ustanovena zástupcem
advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8,
§120 s. ř. s.). Ustanovené advokátce náleží v souladu s ust. §11 písm. a)
vyhl. č.177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) odměna za převzetí a přípravu zastoupení ve výši 2100 Kč a dále náhrada
hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon podle ust. §13 odst. 3
citované vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu