ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.5.2006
sp. zn. 6 Ads 5/2006 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: M. B ., zastoupen JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem, se sídlem nám. T. G. M.
10, Břeclav, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
č. j. 22 Cad 121/2005 - 17 ze dne 30. 9. 2005,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2005, č. j. 22 Cad 121/2005 - 17,
se ruš í a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 31. 5. 2005 zamítla žádost žalobce (dále „stěžovatel“)
o poskytnutí příplatku ke starobnímu důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb.,
o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým
režimem v oblasti sociální, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „nařízení vlády“).
V odůvodnění mj. uvedla, že stěžovatel nesplnil podmínky nároku na příplatek vymezené §1
písm. a) tohoto nařízení vlády, neboť nevyužil možnosti požádat o pokračování v trestním
řízení, a nebylo tak rozhodnuto o jeho vině a trestu ve vztahu k trestným činům, za které nebyl
rehabilitován. Vzhledem k tomu, že žalovaná není oprávněna učinit si o této otázce sama
úsudek, nemohla posoudit, jaká doba stěžovatelova výkonu trestu byla neoprávněná.
Krajský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl žalobu stěžovatele směřující
proti rozhodnutí žalované s tím, že v postupu žalované neshledal pochybení. Konstatoval,
že stěžovatel nesplnil podmínky k postupu ve smyslu nařízení vlády, neboť si nepožádal
o projednání věci s ohledem na tu skutečnost, že trestní stíhání bylo zastaveno, byť z důvodu
amnestie nebo proto, že skutek, pro který bylo trestní stíhání vedeno není trestným činem
(trestný čin loupeže). S výjimkou trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 a 2 zákona
č. 140/1960 Sb., trestního zákona, tak nebylo rozhodnuto o jeho vině či nevině u ostatních
skutků pojatých do obžaloby.
V kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí krajského soudu má stěžovatel
za to, že žalovaná i krajský soud nesprávně posoudily otázku splnění podmínek pro přiznání
příplatku ve smyslu nařízení vlády. Stěžovatel uvedl, že v případě jeho odsouzení za trestný
čin loupeže, tedy u trestného činu objektivně nejzávažnějšího, jsou splněny všechny
podmínky citovaného nařízení. Vzhledem k tomu, že u dalších trestných činů došlo
k zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky, nebylo rozhodnuto
o vině stěžovatele, a žalovaná ani krajský soud pak nebyly s to posoudit otázku, jaký podíl
nese trest vykonaný za pokus trestného činu loupeže na celkov ém sedmiletém trestu odnětí
svobody vykonaném za trestné činy, u kterých bylo trestní stíhání později zastaveno z důvodu
amnestie. Stěžovatel považuje za nezákonnou a protiústavní skutečnost, že situaci obdobnou
té jeho nařízení vlády neřeší, a žalovaná i krajský soud tak neměly oporu pro výpočet
příplatku k důchodu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vykonal alespoň část trestu odnětí
svobody za trestný čin, pro který byl později rehabilitován, domnívá se, že splňuje podmínku
pro přiznání příplatku k důchodu dle nařízení vlády a nemůže mu být kladeno k tíži,
že předmětné nařízení nepamatuje na případ vícečinného souběhu trestných činů,
z nichž některý rehabilitován je a jiný nikoli. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud žalovaná
není schopna určit, a to ani poměrn ě, jaká doba výkonu jeho trestu odnětí svobody byla
neoprávněná, pak by mu měl být přiznán příplatek v plné výši, tedy za celou dobu sedmi let,
kterou strávil ve výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatel dále poukazuje na nařízení vlády č. 405/2005 Sb., které s účinností
od 1. 11. 2005 novelizovalo §1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády, a rozšířilo tak okruh
oprávněných osob o ty, jež byly nezákonně zbaveny osobní svobody a byly rehabilitovány
podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Domnívá, že se tato novela vztahuje i na jeho
případ a navrhuje zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu
řízení. Výslovně uplatňuje důvod kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že respektuje okruh oprávněných
osob vymezených v nařízení vlády. Zdůraznila, že podle §40 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, platného v době rozhodování žalované, není oprávněna učinit si jako
o předběžné otázce úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin, provinění
nebo přestupek, ani o tom, jaký trest by žalobci za určité trestné činy měl být uložen.
Stěžovatelovu výtku, že nebyla schopna stanovit poměr, po dle kterého by se dalo vypočítat,
za kolik měsíců odnětí svobody mu náleží příplatek k důchodu, tak považuje za zcela
nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a zjistil, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozhodnutí (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem. Kasační stížnost je přípustná a stěžovatel v ní namítá důvod
odpovídající §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační
stížnost je důvodná.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud shledal následující skutečnosti podstatné
pro posouzení dané věci:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 1958, sp. zn. T 034/58 (dále
též „odsuzující rozsudek“), byl stěžovatel (společně s bratrem A. B.) uznán vinným pokusem
trestného činu loupeže, trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a
trestným činem záškodnictví. Dále byl stěžovatel sám uznán vinným trestnými činy:
obecného ohrožení, rozkrádání a poškozování majetku národního, rozkrádání majetku
v socialistickém vlastnictví, nedovoleného ozbrojování a krádeže. Stěžovatel byl odsouzen
za uvedené trestné činy mj. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Usnesením
bývalého Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 1959, sp. zn. 4 To 0142/58, bylo odvolání
stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítnuto.
K návrhu stěžovatele byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1994,
sp. zn. 1 Rt 44/92, ve vztahu ke stěžovateli zrušen citovaný odsuzující rozsudek podle §14
odst. 1 písm. a), d), e), a f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále převážně
jen „zákon č. 119/1990 Sb.“), a to ve výroku o vině trestnými činy nedovoleného ozbrojování
a záškodnictví a současně byl zrušen i výrok o trestu z původního (odsuzujícího) rozsudku,
protože podle §14 odst. 3 zákon č. 119/1990 Sb. se ruší všechna další rozhodnutí obsahově
navazující na původní rozhodnutí, jímž je i výrok o trestu. V důsledku zrušení výroku o trestu
došlo k otevření trestního stíhání ostatních trestných činů (trestný čin obecného ohrožení,
trojnásobný trestný čin rozkrádání národního majetku a trestný čin krádeže kvalifikované
dle trestního zákona z roku 1950), neboť tyto trestné činy nejsou uvedeny v §4 zákona
č. 119/1990 Sb., a ten se na ně proto nevztahuje. Po právní moci rozhodnutí podle §14 odst. 1
citovaného zákona soud podle §15 pokračoval v řízení na podkladě původní obžaloby.
Pokračování v dalším řízení však zabránilo rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii
z 1. 1. 1990 a Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 5. 1994, sp. zn. 1 Rt 44/92,
podle §231 odst. 1 a §223 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(dále jen „trestní řád“), a z důvodu §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu na základě článku
V písm. a) amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990, zastavil trestní stíhání stěžovatele
pro následující samostatně spáchané skutky: trestný čin obecného ohrožení, ve kterém byl
po překvalifikování nově spatřován trestný čin poškozování cizí věci; trestné činy rozkrádání
a poškozování majetku národního, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a krádež,
ve kterých byly nově spatřovány trestné činy krádeže a trestný čin nedovoleného ozbrojování.
Dále došlo k zastavení trestního stíhání pro skutky, které stěžovatel spáchal společně
s bratrem, a to pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, jenž byl nově
kvalifikován jako trestný čin krádeže, a pro trestný čin záškodnictví, jenž byl nově
kvalifikován jako trestný čin poškozování cizí věci. Rozhodnutí nabyla právní moci dne
31. 5. 1994. U všech těchto trestných činů byly splněny podmínky amnestie prezidenta
republiky, neboť ani u jednoho nepřesáhla hranici trestní sazby tři roky stanovenou
v rozhodnutí o amnestii. Podle §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu je trestní stíhání
nepřípustné, nařídí -li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.
V důsledku zrušení výroku o trestu usnesením Kr ajského soudu v Brně ze dne
14. 4. 1994 došlo k otevření trestního stíhání i pokud jde o pokus trestného činu loupeže.
Na tento trestný čin se nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb. a soud nemohl zastavit trestní stíhání
pro tento skutek, neboť, jak u původního trestného činu loupeže kvalifikovaného
podle trestního zákona z roku 1950, tak i podle trestního zákona platného v době rozhodování
krajského soudu, byla stanovena trestní sazba odnětí svobody v délce přesahující tři roky,
a žádná amnestie udělená po roce 1953, včetně té nejširší z 1. 1. 1990, se nevztahovala
na úmyslné trestné činy, u kterých zákon předvídal sazbu vyšší než tři roky.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 1995, sp. zn. 1 Rt 44/92, byl
stěžovateli za skutek, ve kterém byl rozsudkem v odsuzujícím rozsudku spatřován pokus
trestného činu loupeže podle trestního zákona z roku 1950, uložen trest odnětí svobody
v trvání jednoho roku, neboť na ten se nevztahoval ani rehabilitační zákon, amnestie
prezidenta republiky.
Rozsudkem ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 8 Tz 30/98, Nejvyšší soud na základě stížnosti
pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti z důvodu §30 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb., rozhodl, že usnesením bývalého Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 1959,
sp. zn. 4 To 0142/58, byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele a proto je zrušil v části,
kterou bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku z 13. 11. 1958.
Nejvyšší soud dále vyslovil, že rozsudkem z 13. 11. 1958 byl porušen zákon a zrušil jej
ohledně stěžovatele i jeho bratra ve výroku, jímž byli uznáni vinnými pokusem trestného činu
loupeže. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tím došlo
i ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 1995, jímž byl stěžovateli uložen
trest odnětí svobody v trvání jednoho roku za pokus trestného činu loupeže. Po zrušení
se trestní věc stěžovatele a jeho bratra ohledně skutku v původním řízení kvalifikovaného jako
pokus trestného činu loupeže dostala do stadia přípravného řízení před podáním obžaloby.
Usnesením Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie České
republiky ze dne 4. 12. 1998, sp. zn. ČVS: ÚDV 12/VtB 98, bylo podle §172 odst. 1 písm. b)
trestního řádu trestní stíhání stěžovatele a jeho bratra pro trestný čin pokusu loupeže
zastaveno, neboť uvedený skutek není trestným činem. Z odůvodnění je patrné,
že se stěžovatel společně s bratrem dopustili jednání původně kvalifikovaného jako pokus
loupeže, to však nevykazovalo potřebné znaky trestného činu, ale pouze přestupku, který je
promlčen, a proto byla věc zastavena.
Dne 2. 2. 1999 sdělilo Ministerstvo spravedlnosti České republiky stěžovateli,
přípisem zn. RO 9/99 - JC/K, že vyhovělo jeho žádosti o odškodnění podle zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a přiznalo mu částku
225 575 Kč, neboť v řízení o odškodnění bylo zjištěno, že byl zcela rehabilitován
rozhodnutím Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie České republiky
ze dne 4. 12. 1998.
Ze správního spisu je dále zřejmé:
Stěžovatel požádal dne 28. 12. 2004 o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení
vlády, z důvodu věznění z politických důvodů v době od 11. 7. 1958 do 11. 7. 1965.
Z potvrzení Vězeňské služby České republiky, generálního ředitelství, ze dne
25. 2. 1998 vyplývá, že stěžovatel vykonal trest včetně vazby od 11. 7. 1958 do 11. 7. 1965,
kdy byl propuštěn.
Na základě rozhodnutí žalované ze dne 1. 7. 1999 byl stěžovateli upraven
od 2. 6. 1994 starobní důchod podle §25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb.
Z odůvodnění rozhodnutí, kterým žalovaná zamítla žádost stěžovatele o příplatek
ke starobnímu důchodu podle nařízení vlády se podává, že stěžovatel nesplňuje podmínky
uvedené v §1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády, neboť odsuzující rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 13. 11. 1958 byl zrušen usnesením téhož soudu ze dne 14 . 4. 1994 jen pokud
jde o výrok o vině trestnými činy nedovoleného ozbrojování a záškodnictví. Rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998 pak bylo zrušeno rozhodnutí Nejvyššího soudu
z 15. 1. 1959, jímž tento soud rozhodoval jako soud odvolací proti odsuzujícímu rozsudku,
ohledně výroku o vině pokusem trestného činu loupeže. Ostatní trestné činy,
za které byl stěžovatel odsouzen, nebyly rehabilitovány, u některých došlo pouze
k jejich překvalifikování. Trestní stíhání za tato jednání bylo zastaveno z důvodu amnestie.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyužil možnosti požádat o pokračování v řízení
zastaveném na základě rozhodnutí o amnestii, nebylo rozhodnuto o vině a trestu ve vztahu
ke všem trestným činům, za které byl stěžovatel odsouzen, ať již sám či s polečně s bratrem,
v původním odsuzujícím rozsudku z 13. 11. 1958, s výjimkou pokusu trestného činu loupeže.
Žalovaná uzavřela odůvodnění tím, že není oprávněna učinit si o této předběžné otázce sama
úsudek, nemůže tak posoudit, jaká doba stěžovatelova výkonu trestu byla neoprávněná,
a proto žádost zamítla.
Důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze
kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu
pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná
právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně
vyložena.
Stěžovatel je přesvědčen, že splňuje podmínku pro přiznání příplatku k důchodu
ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády, neboť vykonal alespoň část trestu odnětí
svobody za trestný čin, pro který byl později rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb.
Domnívá se, že by mu měl být vyplacen příplatek za celou dobu výkonu trestu odnětí
svobody, tedy za sedm let, a že mu nemůže být kladena k tíži skutečnost, že žalovaná není
schopna stanovit poměr vykonaného trestu odnětí svobody za trestný čin, pro který byl
rehabilitován a za který by mu příplatek k důchodu náležel, ve vztahu vykonanému trestu
za ostatní, nerehabilitované trestné činy.
Podle §1 odst. 1 písm. a) citovaného nařízení vlády, ve znění účinném v době
rozhodování žalované, mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění některých
křivd způsobených jim komunistickým režimem v oblasti sociální, státní občané České
republiky, kteří v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí
svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli rehabilitováni podle zákona
č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, nebo jejichž odsouzení pro trestný čin uvedený v §2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo
zrušeno cestou obnovy řízení, stížnosti pro porušení zákona anebo podle §6 zákona
č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu a pobírají
starobní nebo plný invalidní důchod z českého důchodového pojištění. Z tohoto ustanovení
vyplývá, že zákonodárce přesně vymezil možné způsoby zrušení dřívějšího odsouzení,
při nichž oprávněné osobě vznikne nárok na poskytování příplatku k důchodu. Podmínkou je,
aby bylo původní odsouzení soudem zrušeno některým v §1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády
předpokládaným způsobem; aby tedy bylo zákonem aprobovaným způsobem deklarováno,
že minulý režim spáchal na občanovi křivdu neoprávněným odsouzením, neboť smyslem
poskytnutí příspěvku k důchodu bylo symbolicky přispět ke zmírnění některých křivd
způsobených komunistickým režimem.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně z 13. 11. 1958 odsouzen
k úhrnnému trestu odnětí svobody celkem za osm trestných činů. Jak vyplývá z citovaného
ustanovení nařízení vlády, stěžovatel zcela splňuje podmínky nároku na příplatek
ke starobnímu důchodu u pokusu trestného činu loupeže, neboť odsuzující rozsudek byl
na základě stížnosti pro porušení zákona podle §30 odst. 2 zákona č. 119/1991 Sb. ve vztahu
k tomuto trestnému činu zrušen a stěžovatel za něj byl následně rehabilitován. Co se týče
ostatních trestných činů, odsuzující rozsudek byl zrušen podle §14 zákona č. 119/1990 Sb.
ve výroku o vině a trestu toliko ve vztahu ke dvěma z trestných činů, a to k trestnému činu
nedovoleného ozbrojování a trestného činu záškodnictví, neboť jen na ty pamatoval §4
zákona č. 119/1990 Sb. U zbylých trestných činů z odsuzujícího rozsudku (trestný čin
obecného ohrožení, trojnásobný trestný čin rozkrádání národního majetku a trestný čin
krádeže kvalifikované dle trestního zákona z roku 1950) pak výrok o vině zrušen nebyl.
Po právní moci rozhodnutí „o zrušení“ podle §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. soud měl
povinnost pokračovat v řízení na podkladě původní obžaloby ve smyslu §15 odst. 1
tohoto zákona. Pokračování a dokončení trestního stíhání však bránilo rozhodnutí o amnestii
prezidenta republiky. Soud proto řízení u těchto dvou trestných činů zastavil. Jak bylo
uvedeno výše, soud stejným usnesením, rovněž z důvodu amnestie prezidenta republiky,
zastavil trestní stíhání u zbylých trestných činů uvedených v původním odsuzujícím rozsudku
(vyjma loupeže, na kterou se amnestie nevztahovala). V důsledku amnestie prezidenta
republiky tak u těchto trestných činů bylo trestní stíhání zastaveno a nebylo u nich
pokračováno v trestním řízení a nově rozhodnuto o trestu.
S jistou mírou zjednodušení lze trestné činy, za které byl stěžovatel uznán vinným
v odsuzujícím rozsudku, rozčlenit do tří skupin. První tvoří ty, na které se zákon o soudní
rehabilitaci nevztahuje, stěžovatel tak za ně nemohl být rehabilitován. Další sk upina sestává
z trestných činů uvedených v §4 zákona č. 119/1990 Sb., u nichž byl po přezkumném řízení
odsuzující rozsudek zrušen a trestní stíhání pak následně zastaveno v důsledku amnestie
prezidenta republiky. Zvláštní skupinu představuje pokus trestného činu loupeže,
pro který bylo trestní stíhání usnesením Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů
komunismu zastaveno, neboť skutek nebyl trestným činem.
Žalovaná i krajský soud výše naznačenou nastalou procesní situaci stěžovatele
spočívající v absenci výroku o trestu (případně i o vině) u první skupiny trestných činů kladly
za vinu procesní neaktivitě stěžovatele. Dle jejich názoru stěžovatel pochybil, pokud nevyužil
možnosti požádat o pokračování v trestním řízení, v důsledku čehož pak nebylo rozhodnuto
o jeho vině a trestu ve vztahu k trestným činům, za které nebyl rehabilitován.
Nejvyšší správní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Předně je přesvědčen,
že stěžovatel splňuje podmínky pro nárok na příplatek k důchodu podle §1 odst. 1
písm. a) nařízení vlády. U objektivně nejzávažnějšího trestného činu - pokusu trestného činu
loupeže - byl totiž společně s ostatními trestnými činy odsouzen ve stanovené době
k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 15 let nepodmíněně a sedm let z něj vykonal. Dále
byl podle §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. za tento pokus trestného činu plně
rehabilitován. Překážkou pro stanovení výše příplatku pro žalovanou však bylo, že trestní
soud při částečné změně odsuzujícího rozsudku již neuložil nový nebo přiměřený trest,
a nebylo tak možno následně stanovit rozdíl mezi trestem vykonaným na základě původního
rozsudku a takto stanovenými přiměřenými tresty nebo tresty nově uloženými,
jak předpokládal §2 odst. 3 nařízení vlády, ve znění účinném v době rozhodování žalované.
Tato situace však byla ve svých důsledcích vyvolaná především objektivními
příčinami, nikoli zaviněním stěžovatele, jak tvrdí žalovaná i krajský soud.
Bylo již rozebráno výše, že stěžovatel byl amnestován rozhodnutím prezidenta
Československé socialistické republiky o amnestii ze dne 1. ledna 1990, č. 01/90,
publikovaným ve Sbírce zákonů, konkrétně článkem V. písm. a), kterým se nařizuje,
aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno, trestní stíhání
pro úmyslné trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud je na ně stanoven
trest odnětí svobody nepřevyšující tři roky, za všechny trestné činy pojaté do odsuzujícího
rozsudku, vyjma pokusu trestného činu loupeže, na které se amnestie z důvodu výše trestní
sazby nevztahovala. Amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky vychází z článku 63 odst. 1
písm. j) Ústavy České republiky a je totiž svou povahou příkazem, aby se trestní stíhání
nezahajovalo, případně, aby se v zahájeném trestním stíhání nepokračovalo. V případě
stěžovatele se tak trestní stíhání ve vztahu ke všem trestným činům obsaženým v původní
obžalobě (vyjma pokusu trestného činu loupež) vrátilo do procesního stadia „po podání
obžaloby“, což se fakticky projevilo skutečností, že nebyl vynesen výrok o trestu. V trestním
řízení sice bylo možno pokračovat dle §11 odst. 2 trestního řádu (ve znění účinném v době
vydání rozhodnutí krajského soudu ze dne 19. 5. 1994 o zastavení trestního stíhání),
a to za předpokladu, že by stěžovatel prohlásil, že trvá na projednání amnestovaných skutků
či podle §15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož, došlo-li po zrušení vadného
rozhodnutí k zastavení, může odsouzený požádat, aby se v řízení pokračovalo. Nicméně
pokračováním v trestním stíhání by se stěžovatel domohl toliko stanovení míry své viny
za spáchání žalovaných skutků a dosáhl by případně úplného nebo částečného zproštění
obžaloby. Uložení přiměřeného nebo nového trestu, jak předpokládá nařízení vlády,
by však vzhledem k §227 trestního řádu bylo vyloučeno. Jakékoli procesní kroky učiněné
stěžovatelem po rozhodnutí o zastavení trestního stíhání v důsledku amnestie prezidenta
republiky by tedy směřovaly pouze k vyslovení výroku o vině, nikoli uložení přiměřeného
či nového trestu. V důsledku takové právní úpravy nelze stanovit rozdíl mezi tresty
vykonanými na základě původního rozsudku a nově uloženým nebo přiměřeným trestem,
a proto soudu nezbývá než konstatovat, že délka neoprávněně vykonaného trestu byla celých
sedm let. Nemožnost stanovit požadovaný rozdíl mezi vykonaným trestem a stanovenými
přiměřenými nebo nově uloženými tresty v důsledku objektivních příčin způsobených
neprovázaností a neúplností právní úpravy, nelze klást k tíži stěžovatele. K absenci
systémových vazeb v zákonech a předpisech upravujících nápravy křivd, včetně aplikovaného
nařízení vlády, se ostatně Nejvyšší správní soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne
7. 3. 2007, č. j. 6 Ads 4/2006 - 32. Při posuzování této právní otázky Nejvyšší správní soud
vycházel rovněž z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000 ze dne 12. 3. 2001,
který konstatoval, že rehabilitační předpisy je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel
interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Zdůvodnění zamítnutí žádosti
o poskytnutí příplatku procesní neaktivitou stěžovatele je tak pro Nejvyšší správní soud
neakceptovatelné.
Zde vyslovený závěr Nejvyššího správního soudu vychází z koncepce ukládání trestu
v českém právním řádu, jakož i z charakteru úhrnného trestu, jenž má povahu jednotného,
po vnější stránce se nelišícího tr estu od trestu uloženého za jeden trestný čin,
přičemž za jednotlivé sbíhající se trestné činy se nestanoví dílčí tresty, které by odpovídaly
závažnosti každého ze sbíhajících se trestných činů. Trestní zákon ve svém §35 obsáhl
tzv. absorpční zásadu ukládání trestu spočívající v tom, že „větší“, tedy přísnější či delší trest,
pohltí trest mírnější. Sbíhající se trestné činy jsou tak postiženy pouze trestem stanoveným
za nejtěžší z nich a u všech mírnějších trestných činů v podstatě jde o upuštění k potrestání.
Úhrnný trest se ukládá podle zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin
nejpřísněji trestný, v případě stěžovatele tedy za pokus trestného činu loupeže. Naopak
s ohledem na princip absorpce, který se při ukládání trestu uplatnil, lze shodně
se stěžovatelem konstatovat, že za trestný čin objektivně nejzávažnější (nevztahovala
se na něj ani amnestie prezidenta republiky), byl zcela rehabilitován, a proto mu náleží
příplatek v plné výši za celkovou dobu, po kterou vykonal trest odnětí svobody, včetně vazby,
tedy za dobu od 11. 7. 1958 do 11. 7. 1965, kdy byl propuštěn.
Nelze nevidět, že zde vyslovený názor Nejvyššího správního soudu koresponduje
i s dřívějším rozhodnutím žalované o úpravě starobního důchodu podle zákona
č. 119/1990 Sb.
S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, proto napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a vrátil mu věc
k dalšímu řízení(§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v dalším řízení právním názorem
vysloveným v tomto rozhodnutí vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.). Krajský soud v novém
rozhodnutí rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu