ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.50.2007
sp. zn. 6 Ads 50/2007 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: R. Ř., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová
25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 12. 7. 2005, č. X, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Cad 189/2005 - 5
ze dne 26. 9. 2005,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Cad 189/2005 - 5 ze dne
26. 9. 2005 se r uš í a věc se vrac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bylo odmítnuto její podání ze dne
7. 9. 2005, doručené soudu dne 12. 9. 2005.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že ji podává z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Dle tvrzení stěžovatelky je výrok napadeného rozhodnutí nesrozumitelný,
není v souladu s odůvodněním a neodpovídá skutečnému stavu. Stěžovatelka zejména
namítla, že její podání datované 7. 9. 2005 a doručené krajskému soudu dne 12. 9. 2005 není
její korespondencí s žalobkyní, jak tvrdí ve výrokové části napadeného rozhodnutí krajský
soud, nýbrž se jedná o podání, jímž byl k soudnímu řízení postoupen nesouhlas žalobkyně
s výše označeným zamítavým rozhodnutím stěžovatelky. Krajský soud dle stěžovatelky
pochybil, jestliže napadeným rozhodnutím odmítl podání stěžovatelky ze dne 7. 9. 2005,
kterým bylo ke krajskému soudu pouze postoupeno podání žalobkyně, a o samotném podání
žalobkyně vůbec nerozhodl.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále tvrdí, že z podání, které jako žalobu postoupila
krajskému soudu, je naprosto zřejmé, že se žalobkyně odvolává proti rozhodnutí stěžovatelky
ze dne 12. 7. 2005 o zamítnutí žádosti o zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost
pro nesplnění podmínek ustanovení §70 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení. Tento projev vůle dle stěžovatelky jednoznačně směřuje k dalšímu řízení,
přičemž se však nemůže jednat o řízení správní, neboť opravné prostředky ve správním řízení
nejsou přípustné. Stěžovatelka je toho názoru, že žalobkyně využila možnosti uplatnit
svůj nesouhlas proti rozhodnutí stěžovatelky jejím prostřednictvím, jak o tom byla ostatně
poučena.
Skutečnost, že žalobkyně své podání nenazvala žalobou a uvedla je větou
„Proti tomu se odvolávám“ nemá dle názoru stěžovatelky vliv na skutečnost, že se jedná
o projev vůle směřující k přezkoumání rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o přiznání
zvýšení důchodu pro bezmocnost. Stěžovatelka posoudila podání žalobkyně dle jeho obsahu.
Krajský soud měl dle vyjádření stěžovatelky vyzvat žalobkyni k doplnění podání
dle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. a §71 odst. 1 s. ř. s., jestliže se domníval, že nesplňuje
stanovené náležitosti. Teprve po marném uplynutí lhůty, určené k odstranění vad, mohl
krajský soud podání usnesením eventuelně odmítnout.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka obdržela dne
25. 8. 2005 podání žalobkyně, napsané rukou na stejnopise rozhodnutí stěžovatelky ze dne
12. 7. 2005, č. X. Žalobkyně v něm uvedla, že se „proti tomuhle odvolává“ a poukázala na
svůj zdravotní stav a špatnou finanční situaci. Stěžovatelka podání posoudila jako žalobu proti
svému rozhodnutí a dne 7. 9. 2005 je spolu se svým vyjádřením zaslala krajskému soudu,
kterému bylo doručeno dne 12. 9. 2005. Jako důkaz navrhla stěžovatelka vypracování
posudku příslušnou posudkovou komisí.
Krajský soud ve věci nařídil „přípravu jednání“ na den 26. 9. 2005, nepředvolal
na ni žádného z účastníků řízení a vydal při ní napadené rozhodnutí. Z výrokové části
napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud odmítl podání stěžovatelky ze dne
7. 9. 2005. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že řízení bylo zahájeno
z podnětu stěžovatelky, jímž mu tato postoupila údajnou žalobu proti svému rozhodnutí
ve věci žádosti o zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost. Krajský soud se však
s tímto posouzením podání neztotožnil a měl za to, že podání adresované stěžovatelce nebylo
žalobou, neboť neobsahovalo projev vůle žalobkyně obrátit se na soud a podstoupit řízení
před ním.
Krajský soud dále uvedl, že podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. je samozřejmě
povinen působit k odstranění vad žalob, a to bez výjimky vždy, jestliže je obdržel přímo
od pisatele, neboť už pouhým adresováním podání soudu je splněna fundamentální podmínka
soudního řízení, totiž projev pisatelovy vůle obrátit se na soud. V případě podání
předloženého u správního orgánu pak musí být tento projev vůle soudit se obsažen
v nějaké jiné zřetelné podobě. Chybějící projev vůle, jenž je základní podmínkou účinnosti
každého právního úkonu, není oprávněn vlastní úvahou nahrazovat ani správní orgán
ani soud.
Krajský soud dále uvedl, že nemůže být vázán právním názorem, který si správní
orgán o obdržené korespondenci učiní. Pokud není podání adresované stěžovatelce
zcela srozumitelné či určité, nebo jako právní úkon není ze zákona přípustné a nemá
proto žádné právní důsledky, nelze je automaticky bez konzultace s jeho autorem
transformovat v takový úkon, který zákon připouští a kterému přiznává účinnost. To by bylo
v rozporu s dispozičním oprávněním každé způsobilé osoby svobodně činit jakékoliv procesní
úkony podle vlastního uvážení, ať již jsou v souladu se zákonem či nikoliv.
Krajský soud uvedl, že stěžovatelka mohla podání žalobkyně s čistým svědomím
ignorovat, neboť ta byla dostatečně poučena o neúčinnosti odvolání, nebo mohla s žalobkyní
dále komunikovat a blíže jí objasnit motivy svého rozhodnutí.
Krajský soud závěrem napadeného rozhodnutí konstatoval, že iniciační podání
stěžovatelky je zatíženo neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, kterým je
neexistence žaloby, neboť písemnosti postoupené krajskému soudu takto vnímat nelze.
Krajský soud podání stěžovatelky odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a uvedl, že bude na stěžovatelce, jak se s předmětným podáním žalobkyně vypořádá
a případně ji poučí o možnosti podání žaloby. Krajský soud dále uvedl, že takto sám
postupovat nemůže, protože by tím překročil meze ustanovení §5 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, a narušil procesní rovnost účastníků soudního řízení.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační
stížnost podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla důvody
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Z povahy věci však pro stěžovatelku
v posuzované věci přichází v úvahu pouze kasační důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., neboť krajský soud nerozhodl ve věci samé, ale žalobu odmítl dle ustanovení
§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského
soudu v mezích kasačního důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a v rozsahu
kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost je
důvodná.
V správním soudnictví je poskytována ochrana veřejným subjektivním právům
fyzických i právnických osob (§2 s. ř. s.) mimo jiné tím, že tyto osoby mají možnost domoci
se přezkoumání rozhodnutí správního orgánu (§65 s. ř. s.). Toto řízení je podle ustanovení
§32 odst. 1 s. ř. s. zahájeno dnem, kdy návrh došel soudu; týká-li se návrh věcí uvedených
v ustanovení §4 odst. 1, nazývá se žalobou. Dle ustanovení §72 odst. 1 věta druhá s. ř. s. je
lhůta k podání žaloby zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu,
proti jehož rozhodnutí směřuje.
Jestliže žalobce podá žalobu v souladu s ustanovením §72 odst. 1 druhá věta s. ř. s.
u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje, je správní orgán povinen žalobu
neprodleně předat soudu. Řízení ve správním soudnictví je i v takovém případě zahájeno
na základě samotného podání žalobce a nikoli přípisem správního orgánu, jímž toto podání
soudu postupuje. Z uvedeného vyplývá, že přezkumné soudní řízení nelze zahájit
ani na návrh, ani z podnětu správního orgánu. V případě podání správního orgánu tak soud
nemá o čem rozhodovat. Nejvyšší správní soud k tomu pro úplnost podotýká,
že pokud by podání orgánu veřejné správy bylo způsobilé zahájit soudní řízení, jak dovodil
krajský soud, byl by tento orgán v postavení žalobce, a nabízela by se tudíž otázka, kdo je
v takovém řízení žalovaným. Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že pokud by krajský
soud posoudil podání žalobkyně jako žalobu, zcela jistě by přikročil k jejímu projednání,
případně k postupu podle §37 odst. 5 s. ř. s., a přípisem stěžovatelky by se již nezabýval.
V dané věci však zvolil jiný postup, stěžovatelce podsunul nikde nedeklarovaný úmysl zahájit
svým vlastním podáním přezkumné soudní řízení proti vlastnímu rozhodnutí a pak její podání
odmítl. Tím krajský soud nejenže pochybil, ale zároveň popřel základní zásady, na nichž je
proces ve správním soudnictví založen.
Pokud účastník může podat žalobu jak u soudu, tak u správního orgánu,
který napadené rozhodnutí vydal, není místo podání pro posouzení jeho obsahu relevantní.
Podání nemusí obsahovat výslovné vyjádření, že se podatel chce obrátit na soud, rozhodující
je obsah podání z hlediska ustanovení §37 odst. 3 a §71 odst. 1 s. ř. s. Jak bylo již výše
uvedeno, stěžovatelka posoudila podání jí doručené v rámci své pravomoci podle obsahu
jako žalobu a tu postoupila soudu. Vzhledem k zásadě koncentrace, kterou je řízení
před správními soudy ovládáno, by další korespondence mezi žalobkyní a stěžovatelkou
ani nebyla účelná, neboť žalobkyni by v mezidobí plynula lhůta pro případné odstranění
nedostatků podání a doplnění žalobních bodů v řízení před soudem.
Krajský soud vyslovil závěr, že podání žalobkyně, které stěžovatelka postoupila
krajskému soudu, nelze považovat za žalobu, ale pouze za korespondenci mezi žalobkyní
a stěžovatelkou. Tento názor opíral krajský soud o skutečnost, že žalobkyně adresovala
svůj přípis uvedený větou „Proti tomu se odvolávám“ stěžovatelce, ačkoliv byla řádně
poučena, že odvolání proti rozhodnutí stěžovatelky je neúčinné; tím pak žalobkyně projevila
svou vůli obrátit se pouze na správní orgán a její podání nelze považovat za žalobu.
Tyto závěry nemůže Nejvyšší správní soud považovat za správné. Řízení ve věcech
důchodového pojištění je jednoinstanční a doručením rozhodnutí je řízení pravomocně
skončeno. Pokud tedy žalobkyně projevila vůli podat proti rozhodnutí stěžovatelky
o zamítnutí žádosti o zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost opravný prostředek,
který formálně nesprávně označila jako odvolání, je dle názoru Nejvyššího správního soudu
taková formulace dostačující pro úvahu o možném úmyslu žalobkyně podat správní žalobu
proti rozhodnutí stěžovatelky. Nejvyšší správní soud je nucen zdůraznit, že úkony účastníků
musí soud posuzovat podle jejich obsahu, i když jsou nesprávně označeny (§41 odst. 2
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s §64 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že zajisté není vázán
názorem, který si správní orgán o obsahu podání učinil, ostatně sám tento názor již několikrát
vyslovil. Jestliže se však soud neztotožnil se závěrem stěžovatelky, že podání žalobkyně je
žalobou, neboť z něj tento úmysl jednoznačně nevyplývá, měl zapsat věc do rejstříku
nejasných podání a činit dále úkony podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. (podobně
viz např. rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 28/2004 - 20,
www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud považuje na tomto místě za vhodné připomenout,
že toto ustanovení systematicky zařazené do části třetí, hlavy I s. ř. s., má obecný dosah
a postupovat dle něho je nutno v případě jakéhokoliv nejasného podání, nejen v případě
vadných návrhů na zahájení řízení. Krajský soud však toto neučinil, čímž procesně pochybil.
Jak bylo již uvedeno výše, ve věci proběhla dne 26. 9. 2005 „příprava jednání“,
o níž nebyl uvědoměn žádný z účastníků řízení. Tím došlo k dalšímu procesnímu pochybení,
neboť účast žalobkyně při tomto úkonu by umožnila soudu efektivně zjistit, jaký úmysl
žalobkyně svým podáním sledovala, a případně odstranit další jeho nedostatky.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatelka svým podáním ze dne 7. 9. 2005
v souladu s příslušnými ustanoveními zákona postoupila krajskému soudu podání žalobkyně,
které považovala za žalobu. Krajský soud se měl tedy následně zabývat obsahem
tohoto podání a nikoliv odmítnout přípis stěžovatelky, jímž pouze realizovala své zákonné
povinnosti. Při zjištění vady spočívající v nejasnosti podání měl postupovat dle ustanovení
§37 odst. 5 s. ř. s. a pokusit se vady odstranit. Toto však krajský soud neučinil, čímž hrubě
pochybil, jestliže si na ne zcela jednoznačný obsah podání učinil vlastní názor, aniž by vyzval
žalobkyni k objasnění obsahu podání, a tím k odstranění vad. Nejvyšší správní soud proto
napadané usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním názorem tak,
že nejprve postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. odstraní vady podání žalobkyně,
přičemž především ověří, zda má žalobkyně v úmyslu domáhat se přezkumu správního
rozhodnutí v soudním řízení. Podle výsledku pak určí další procesní postup.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu