ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.73.2006
sp. zn. 6 Ads 73/2006 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: M. Z., zastoupena Danielem Rosickým, advokátem, se sídlem Jáchymova 2,
Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha
5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze
č. j. 43 Cad 55/2005 - 50 ze dne 30. 3. 2006,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, č. j. 43 Cad 55/2005 - 50,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalované č. X ze dne 30. 5. 2005. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla
stěžovatelce žádost o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o
poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým
režimem v oblasti sociální (dále jen „nařízení vlády“), kterou stěžovatelka podala z důvodu
věznění svého manžela, pana F. Z., zemřelého již 6. 3. 1987.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že se narodila v B. u M. B. Od narození byla
občankou Československé republiky, posléze občankou České republiky a nikdy neměla
občanství jiného státu. Dále uvedla, že se provdala v roce 1942 za pana F. Z., který byl rovněž
československým občanem a nikdy neměl občanství jiného státu. Pan F. Z. zemřel dne
6. 3. 1987. Panu F. Z. byl přiznán starobní důchod rozhodnutím Úřadu důchodového
zabezpečení v Praze dne 7. 4. 1972. Dále stěžovatelka konstatuje, že veškeré její pracovní
poměry byly uzavřeny se zaměstnavatelem se sídlem v pozdější České republice, místo
výkonu práce se vždy nacházelo v České republice. V roce 1976 zahynula při autonehodě
dcera manželů Z., která žila na Slovensku. Stěžovatelka se proto s manželem přestěhovala
na Slovensko, protože byli soudem ustanoveni opatrovníky nezletilých dětí své dcery.
Z tohoto důvodu stěžovatelka také ukončila pracovní poměr v M. B. a změnila trvalý pobyt.
V důsledku toho došlo rovněž ke změně místní příslušnosti pro řízení o přiznání starobního
důchodu a následnému řízení o přiznání (a přiznání) starobního důchodu Úřadem
důchodového zabezpečení v Bratislavě v roce 1977. Po smrti manžela stěžovatelky
v roce 1987 byl stěžovatelce přiznán rovněž i vdovský důchod, a to opět Úřadem
důchodového zabezpečení v Bratislavě.
Dále stěžovatelka konstatuje, že dne 6. 1. 2005 podala žádost o poskytnutí příplatku
k důchodu podle nařízení vlády. Žalovaná podle stěžovatelky v měsíci červnu 2005 vyplatila
zpětně příplatek za období od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2005 a od 1. 7. 2005 začala vyplácet
stěžovatelce starobní důchod, vdovský důchod a příplatek podle nařízení. Později však
stěžovatelka obdržela rozhodnutí žalované, datované dnem 30. 5. 2005, kterým žalovaná
zamítla její žádost o výplatu příplatku s tím, že stěžovatelka nesplňuje podmínku stanovenou
ustanovením §1 odst. 1 písm. b) nařízení vlády, konkrétně, že nepobírá po osobě definované
v písm. a) téhož ustanovení vdovský důchod z českého důchodového pojištění. Krajský soud
se s touto argumentací žalované potom v řízení o žalobě ztotožnil.
Stěžovatelka namítá, že krajský soud při svém hodnocení vyšel z nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a dovozuje, že uvedenou podmínku splňuje,
tedy pobírá vdovský důchod z českého důchodového pojištění. Stěžovatelka argumentuje tím,
že nařízení vlády ukládá podmínku “pobírat vdovský nebo vdovecký důchod z českého
důchodového pojištění“ s odkazem na zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Zákon
o důchodovém pojištění však podle stěžovatelky termín “z českého důchodového pojištění“
nedefinuje, nepopisuje ani nijak nevykládá, a užívá tohoto spojení pouze v §61 odst. 4
(“Jsou-li současně splněny podmínky nároku na výplatu dílčího důchodu a jiného důchodu
z českého důchodového pojištění, ...“). Stěžovatelka z užití pojmu “z českého důchodového
pojištění“ v zákoně o důchodovém pojištění vzhledem ke kontextu vyvozuje, že jde o výraz
související s aplikací pojistného principu v důchodovém pojištění. S ohledem na tuto premisu
stěžovatelka rozvíjí svou argumentaci tak, že výše vdovského důchodu je ze zákona
o důchodovém pojištění a principiálně shodně i podle dříve platných zákonů odvozena
od výše důchodu zemřelého manžela, nikoliv od výše důchodu pozůstalé manželky.
V takovém případě lze podle stěžovatelky logicky dovodit, že subjekt, který shromažďoval
příspěvky na důchodové pojištění zemřelého manžela a vyplácel starobní důchod zemřelému
manželovi, bude vyplácet vdovský důchod pozůstalé manželce, tedy že vdova pobírá vdovský
důchod od subjektu, který shromažďoval příspěvky na důchodové pojištění a vyplácel
starobní důchod jejímu zemřelému manželovi, a ne od subjektu, který vyplácí její starobní
důchod. Jinak by byl podle stěžovatelky popřen princip pojištění, na němž je důchodové
pojištění založeno. Stěžovatelka tedy podle svého názoru pobírá vdovský důchod
z důchodového pojištění toho subjektu, který přijímal od jejího zemřelého manžela platby
na důchodové pojištění a který následně přiznal starobní důchod a prováděl výplatu
starobního důchodu jejího manžela (Česká správa sociálního zabezpečení), bez ohledu na to,
který subjekt jí vyměřil výši vdovského důchodu a který subjekt kdy byl nebo dnes
je příslušný k výplatě jejího vdovského důchodu. S ohledem na tuto argumentaci stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že vzhledem ke skutečnosti,
že vdovský důchod stěžovatelky byl přiznán dne 1. 4. 1987, tedy ještě před rozdělením
společného federativního státu, je pro posouzení daného případu rozhodující, jak její důchod
hodnotit po rozdělení federace. Podle názoru žalované se sporný důchod stěžovatelky musí
hodnotit tak, jak předpokládá čl. 33 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou
republikou a Slovenskou republikou (publikována pod č. 228/1993 Sb., dále jen „smlouva“).
Zmíněný článek smlouvy stanoví, že důchody přiznané ode dne, který spadá do období
před rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky, nositeli zabezpečení České
republiky nebo Slovenské republiky se nadále považují za důchody toho smluvního státu,
jehož nositel zabezpečení byl nebo by byl příslušným k výplatě těchto důchodů ke dni
rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky.
Toto kolizní pravidlo, které je zároveň právní fikcí, podle žalované znamená,
že pro posouzení otázky, z jakého systému důchodového pojištění po rozdělení federativního
státu důchod pochází, není rozhodující obecná zásada, že původ pozůstalostního důchodu
se odvozuje od důchodu zemřelého. Není tedy rozhodující, který orgán zemřelému manželovi
stěžovatelky (starobní) důchod přiznal (a třeba i po určitou dobu prováděl jeho výplatu),
ale který orgán poté pozůstalostní důchod druhému manželovi ke dni rozdělení federativního
státu důchod vyplácel. V daném případě to byl Úřad důchodového zabezpečení v Bratislavě
(právní předchůdce Sociální pojišťovny - ústředí v Bratislavě). Žalovaná konstatuje, že český
právní řád jinou možnost posouzení „původu důchodu“ nepřipouští, naopak stanoví jediné
možné pravidlo určení, které je zakotveno právě v čl. 33 smlouvy. Žalovaná je
proto přesvědčena, že jí zvolený postup a aplikace právních norem jsou správné,
neboť na základě čl. 33 smlouvy se hodnotí vdovský důchod stěžovatelky jako důchod
ze slovenského důchodového pojištění, a proto nelze stěžovatelce přiznat příplatek k důchodu
podle nařízení vlády, neboť to v 1 písm. b) jako podmínku stanoví, že nárok na poskytnutí
příplatku k důchodu mají státní občané České republiky, kteří pobírají vdovský
nebo vdovecký důchod z českého důchodového pojištění. S ohledem na to žalovaná navrhla,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z obsahu správního a soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud mimo skutečnosti
vyplývající ze shodného líčení účastníků (m. j., že zemřelý manžel stěžovatelky byl
od 18. 5. 1950 do 9. 5. 1962 vězněn a v roce 1990 rehabilitován) následující relevantní
skutečnosti:
Ze správního spisu žalované je zřejmé, že stěžovatelce byl dne 1. 4. 1987 přiznán
po zemřelém manželovi vdovský důchod Úřadem důchodového zabezpečení v Bratislavě.
Dále ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka dne 27. 3. 1995 požádala Sociální
pojišťovnu v Bratislavě, tedy příslušného nositele důchodového zabezpečení podle smlouvy,
o „převedení výplaty důchodu do České republiky“. Sociální pojišťovna žádost stěžovatelky
posoudila podle obsahu jako žádost o převzetí výplaty důchodu ve smyslu čl. 26 smlouvy
a věc postoupila žalované. Žalovaná pak na základě výsledků jednání dávkové komise
ministra práce a sociálních věcí ze dne 30. 8. 1995 rozhodla rozhodnutím ze dne 26. 1. 1996
o převzetí příslušnosti k výplatě starobního a vdovského důchodu stěžovatelky podle čl. 26
smlouvy. Slovenský nositel důchodového zabezpečení v návaznosti na toto rozhodnutí
výplatu obou důchodů stěžovatelce zastavil. Dále ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka
dne 6. 1. 2005 podala žádost o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády. Žalovaná
rozhodnutím ze dne 30. 5. 2005 její žádost o výplatu příplatku zamítla s tím, že stěžovatelka
nesplňuje podmínku stanovenou ustanovením §1 odst. 1 písm. b) nařízení vlády, konkrétně,
že nepobírá po osobě definované v písm. a) téhož ustanovení vdovský důchod z českého
důchodového pojištění.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, jejímž obsahem byly námitky
v podstatě shodné s námitkami kasačními. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná. Poukázal přitom na to, že podle ustanovení §1 odst. 1 písm. b) nařízení vlády mají
státní občané České republiky, kteří pobírají vdovský nebo vdovecký důchod z českého
důchodového pojištění po osobách, které v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 byly
odsouzeny a vykonaly trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin,
za který byly rehabilitovány podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci,
nebo podle zákona č. 119/199 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, anebo jejichž odsouzení
pro trestný čin v §2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo zrušeno cestou obnovy řízení nebo stížnosti
pro porušení zákona (tj. po politických vězních), nárok na příplatek k důchodu.
S přihlédnutím k této dikci a s přihlédnutím k vyjádření žalované, v němž zdůraznila,
že stěžovatelka nepobírá důchodové dávky z českého důchodového pojištění, ale žalovaná
je pouze prostředníkem k provádění výplaty těchto dávek, krajský soud konstatoval,
že podle čl. 33 smlouvy důchody přiznané ode dne, který spadá do období před rozdělením
České a Slovenské Federativní republiky nositeli zabezpečení České republiky
nebo Slovenské republiky se nadále považují za důchody toho smluvního státu, jehož nositel
zabezpečení byl příslušným k výplatě těchto důchodů ke dni rozdělení České a Slovenské
Federativní republiky. Z dokladů založených ve správním spise podle krajského soudu
vyplývá, že vdovský důchod žalobkyně nebyl přiznán z českého systému důchodového
pojištění, ale od 6. 3. 1987 jí byl přiznán rozhodnutím ze dne 1. 4. 1987 Úřadem důchodového
zabezpečení v Bratislavě (právním předchůdcem Sociální pojišťovny - ústředí Bratislava),
dále pak ke dni rozdělení společného státu byla žalobkyně trvalým pobytem na území
Slovenské republiky. Podle krajského soudu tak žalovaná pouze vyplácí starobní a vdovský
důchod stěžovatelky jen v důsledku převedení výplaty podle čl. 26 smlouvy. Za této situace
podle krajského soudu žalovaná nepochybila, zamítla-li žádost stěžovatelky o přiznání
příplatku podle nařízení pro nesplnění podmínek stanovených ve výše citovaném nařízení.
Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 26. 4. 2006, kasační stížnost byla podána dne
9. 5. 2006.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační
stížnost podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody, které sama
podřazuje pod důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., přičemž Nejvyšší správní
soud se s touto subsumpcí ztotožňuje. Nejvyšší správní soud dále posoudil kasační námitky
z hlediska přípustnosti ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., přičemž shledal, že veškeré
námitky, jichž se stěžovatelka dovolává v řízení o kasační stížnosti, uplatnila již v řízení
o žalobě, proto je kasační stížnost přípustnou. Nejvyšší správní soud za této situace napadený
rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační
stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, jakkoliv se nemůže s právní argumentací stěžovatelky ztotožnit
v úplnosti.
Spornou otázkou, jež se předkládá Nejvyššímu správnímu soudu k posouzení,
je otázka, zda stěžovatelka splňuje podmínku ustanovení §1 odst. 1 písm. b) nařízení vlády
vyjádřenou slovy „po osobách uvedených v písmenu a) pobírá vdovský nebo vdovecký důchod
z českého důchodového pojištění“. Jde tedy o posouzení otázky, zda krajský soud zmíněné
ustanovení v případě stěžovatelky použil s ohledem na zjištěný skutkový stav správně.
Nesprávné posouzení právní otázky přitom spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový
stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma,
která je však nesprávně vyložena. V dané věci je předmětem sporu konkrétně výklad pojmu
„z českého důchodového pojištění“, který je nutno aplikovat na skutkový stav spočívající
v tom, že žalovaná vyplácí stěžovatelce vdovský důchod po osobě vymezené v ustanovení §1
odst. 1 písm. a) nařízení vlády na základě převzetí příslušnosti k výplatě důchodu podle čl. 26
smlouvy.
Oba účastníci řízení, tedy jak stěžovatelka, tak žalovaná, při své argumentaci užívají
argumentů, které mají stěžovatelkou pobíranou dávku důchodového pojištění (vdovský
důchod) buď právně navázat k českému systému důchodového pojištění, nebo naopak
tuto návaznost vyloučit. Stejný přístup zvolil zjevně implicite i krajský soud,
který se ve svých závěrech přiklonil k argumentaci stěžovatelky. Vedeni patrně poznámkou
pod čarou zmíněného ustanovení §1 odst. 1 nařízení vlády, která odkazuje na zákon
o důchodovém pojištění, stěžovatelka, žalovaná i krajský soud se pokoušejí vykládat pojem
„důchod z českého důchodového pojištění“ prostým jazykovým výkladem v kontextu pojmů
a významů zákona o důchodovém pojištění. Nejvyšší správní soud ovšem toto argumentační
pole musí v případě nařízení vlády považovat nutně za příliš zúžené.
Nejvyšší správní soud, pokud se v minulosti zabýval ať už konkrétně nařízením vlády,
či jinými odškodňovacími předpisy vázanými na proces rehabilitace, vycházel vždy z nálezu
Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, v němž Ústavní soud dospěl
k závěru, že „záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu
právních norem. Rehabilitační předpisy je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel
interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový
výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob.“ Ústavní soud tak
podle názoru Nejvyššího správního soudu vymezil jako základní interpretační kritérium
nadřazené prostému gramatickému výkladu pravidlo teleologického výkladu in favorem
potenciálních beneficientů odškodňovacích a rehabilitačních předpisů. Vedle toho
pak Nejvyšší správní soud konkrétně ve vztahu k nařízení vlády již ve svém rozsudku ze dne
7. 3. 2007, č. j. 6 Ads 4/2006 - 32, vyslovil závěr, že aktivity zákonodárce a moci výkonné
v oblasti nápravy křivd způsobených v období let 1948 - 1989 postrádají vzájemnou
provázanost a začasté i logiku; o to těžší je úloha soudu, jenž má být tím, kdo poskytne
ochranu právům osob, jež byly v těchto letech postiženy, zvláště při vědomí toho, že náprava
křivd, které se takovým osobám udály, byla prováděna ze strany zákonodárce a dokonce
i moci výkonné bez potřebných souvislostí a ohledů na osud jednotlivých skupin postižených
osob. Nejvyšší správní soud proto zastává názor, že zejména v případě, kdy dokonce pouze
a jedině moc výkonná, tedy vláda, svým nařízením formuluje okruh osob a podmínky,
za nichž jim má být přiznáno určité plnění jako „zákonný nárok“, přičemž zákonným rámcem
je pouze velmi obecný zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu
a o odporu proti němu, může soud v duchu ústavních pravidel, jimiž je vázán zákonodárce,
moc výkonná i soud, byť na samém okraji své pravomoci přiznané mu Ústavou (čl. 95)
nepřihlédnout k aktům moci výkonné, pokud je neshledá za souladné se zákonem, tím spíše
s předpisy ústavního pořádku (čl. 95 Ústavy).
S ohledem na právě uvedené proto Nejvyšší správní soud na pojem „důchod z českého
důchodového pojištění“ použitý v ustanovení §1 odst. 1 nařízení vlády nahlédl z hlediska
účelu tímto pojmem vymezené podmínky. Pokud by Nejvyšší správní soud přisvědčil
argumentačním postupům žalované i krajského soudu, muselo by to znamenat, že nařízení
vlády sleduje vytyčením uvedené podmínky vyjádření jakési fundamentální obsahové vazby
příplatku k důchodu podle nařízení vlády a důchodu samotného. Tak tomu ovšem
podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu není. Příplatek k důchodu podle nařízení má
s důchodovou dávkou, na niž je podmínkou podle ustanovení §1 odst. 1 nařízení vlády
navázán, společné pouze to, že se podle §2 odst. 6 nařízení vlády vyplácí měsíčně spolu
s důchodem stejným způsobem a ve stejných termínech jako důchod a valorizuje rovněž
ve stejných termínech jako důchody (ovšem již na základě zvláštního právního předpisu)
a že o příspěvku, resp. o nároku na výplatu příspěvku a o jeho výši, rozhoduje stejný orgán
jako o dávkách důchodového pojištění (tedy Česká správa sociálního zabezpečení). Příplatek
k důchodu podle nařízení vlády má tedy s důchody vyplácenými z důchodového pojištění
podle zákona o důchodovém pojištění společné pouze technikálie výplaty a příslušný orgán
státní správy; pokud jde o samu podstatu příplatku, nemá s důchody z důchodového pojištění
společného nic. Jde stále o samostatnou dávku, která není v nejmenším od dávky
důchodového pojištění odvozena, nestává se její součástí a existuje bez ohledu na společnou
výplatu stále jako samostatný nárok odvozený z jiných právních předpisů, než jsou předpisy
důchodového pojištění. Tomu, že zásadní odlišnost příplatku k důchodu jako odškodňovací
(resp. rehabilitační) dávky a důchodu samotného musela být vnímána i v průběhu
legislativních prací, nasvědčuje konec konců např. i proces vzniku zákona č. 357/2005 Sb.,
o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých
pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové
peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945
a o změně některých zákonů, který ve svém dávkovém schématu stanoví podmínku
obdobnou. Nejvyšší správní soud musí v této souvislosti poukázat na sněmovní tisk
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve čtvrtém volebním období č. 740/0,
který byl původním návrhem citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že šlo o poslanecký
návrh, musela k němu zaujmout stanovisko i vláda. Vláda pak s návrhem nesouhlasila právě
proto, že vázání výhod poskytovaných účastníkům odboje na pobírání důchodu
a jejich zařazení do důchodového systému považovala za nelogické, stejně jako fakt,
že i když se nejedná o dávku důchodového pojištění, měl by být institucí příslušnou
k rozhodování o přiznání zvláštního příspěvku plátce důchodu.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu proto teleologicky nahlíženo podmínka
pobírání „důchodu z českého důchodového pojištění“ ve smyslu §1 odst. 1 nařízení nemůže
znamenat nic jiného než vyjádření podmínky technicko-organizačního charakteru, která má
zajistit, aby příslušný orgán k řízení podle nařízení vlády, tedy žalovaná, mohla reálně
a efektivně zajistit aplikaci ustanovení §2 odst. 6 nařízení, tedy vyplácet příplatek
podle nařízení společně s důchodem stejným způsobem a ve stejných termínech. Logicky
by toto ustanovení žalovaná těžko mohla naplňovat, pokud by měla poskytovat příplatek
podle nařízení ve stejných termínech a stejným způsobem jako důchodové dávky,
které by administroval jiný (rozuměj „cizí“ v mezinárodněprávním smyslu) nositel
důchodového pojištění či zabezpečení. Podmínku pobírání důchodu z českého důchodového
pojištění ve smyslu nařízení je proto podle Nejvyššího správního soudu třeba vykládat tak,
že jde o podmínku, aby oprávněná osoba pobírala důchod, který je de facto, pokud jde
o modality ve smyslu §2 odst. 6 nařízení, plně administrován Českou správou sociálního
zabezpečení jako nositelkou českého důchodového pojištění.
Vycházeje z tohoto výkladu pojmu „důchod z českého důchodového pojištění“,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka, jejíž vdovský důchod žalovaná vyplácí
na základě převzetí příslušnosti k výplatě podle čl. 26 smlouvy, podmínku §1 odst. 1 nařízení
splňuje, neboť je v jejím případě požadavek jasné efektivní faktické vazby žalované
k vyplácenému důchodu dán. Nejvyšší správní soud zejména poukazuje na to, že převzetí
příslušnosti k výplatě podle čl. 26 smlouvy in concreto v případě stěžovatelky, jak ostatně
vyplývá ze správního spisu žalované, spočívalo v tom, že žalovaná spolu s rozhodnutím
o převzetí příslušnosti k výplatě důchodu vypočetla důchod podle českých předpisů quasi
„znovu“ k 1. 2. 1996 tak, jako by veškerá doba pojištění (zabezpečení) stěžovatelky
do 31. 12. 1992 byla dobou pojištění v České republice. Tímto postupem žalovaná
jakožto nositel českého důchodového pojištění získala k důchodu stěžovatelky mnohem větší
efektivní faktickou vazbu, než má slovenský nositel pojištění, jehož právní vazba
k důchodové dávce stěžovatelky zůstala omezena pouze na povinnost refundovat českému
nositeli důchodového pojištění vyplacené dávky. Zejména však vazba žalované k důchodové
dávce stěžovatelky fakticky značně převyšuje míru potřebnou k zajištění řádné aplikace §2
odst. 6 nařízení vlády.
S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, proto napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a vrátil mu věc
k dalšímu řízení(§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v dalším řízení právním názorem
vysloveným v tomto rozhodnutí vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.). Krajský soud v novém
rozhodnutí rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu