ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.16.2006:65
sp. zn. 6 As 16/2006 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci
žalobce: Ing. M. S., zastoupen JUDr. Dagmar Unarovou, advokátkou, se sídlem
Wellnerova 3a, Olomouc, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát
v Opavě, se sídlem Praskova 11, Opava, za účasti: 1) J. H., 2) N. H., 3) L. Č. r., s. p., 4) S. s.
O. k., příspěvková organizace, 5) V. l. s. ČR, s. p., 6) Obec H., o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného č. j. O - 91/489/2002 ze dne 18. 12. 2002, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 192/2005 - 36 ze dne 3. 11. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se ne př iznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá včas podanou kasační stížností usnesení
Krajského soudu v Ostravě blíže označené v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byla dle §46
odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), odmítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2002, č. j. O - 91/489/2002.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a dále odvolání manželů J. a N. H.
proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v Olomouci ze dne 2. 9. 2002, č. j. OR 746/00 - 3, jímž
správní orgán prvního stupně rozhodl o námitkách proti výsledku obnoveného katastrálního
operátu v katastrálním území H. V. podle ustanovení §16 odst. 4 zákona č. 344/1992 Sb., o
katastru nemovitostí České republiky (dále jen „katastrální zákon“), ve znění pozdějších
předpisů.
Proti rozhodnutí žalovaného stěžovatel podal žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě,
v níž se domáhal jeho zrušení, jelikož se domnívá, že byl zkrácen na svých právech.
Nezákonnost rozhodnutí správního orgánu spatřuje zejména v tom, že následkem
odsouhlasení průběhu hranic jednotlivými vlastníky sousedících pozemků došlo v obnoveném
katastrálním operátu k posunu hranice pozemku stěžovatele o 5 metrů, což je
dle něj v rozporu s údaji registrovanými v katastrálním operátu před obnovou. Tuto hranici
měl Katastrální úřad vyznačit jako spornou, což neučinil a dle stěžovatele tím porušil
ustanovení katastrálního zákona a svým rozhodnutím nezákonným způsobem zasáhl
do jeho práv. Krajský soud v Ostravě tuto žalobu usnesením ze dne 9. 10. 2003,
č. j. 22 Ca 110/2003 - 12, odmítl dle §68 písm. b) a §46 odst. 2 soudního řádu správního
s odůvodněním, že rozhodnutí o námitkách proti výsledkům obnoveného katastrálního
operátu, je rozhodnutím správního orgánu ve věci vyplývající z občanskoprávních vztahů -
vlastnického práva k nemovitostem. Krajský soud rovněž stěžovatele poučil, že do jednoho
měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí může podat k Okresnímu soudu v Olomouci žalobu
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
Stěžovatel na základě poučení Krajského soudu v Ostravě podal žalobu
dle občanského soudního řádu u Okresního soudu v Olomouci, který následně návrh předložil
zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů podle zákona
č. 131/2002 Sb. Zvláštní senát rozhodl usnesením ze dne 15. 6. 2005, č. j. Konf 90/2004 - 12,
tak, že příslušným pro vydání rozhodnutí ve věci žaloby proti napadenému rozhodnutí
žalovaného je soud ve správním soudnictví, zároveň tímto usnesením zrušil usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2002, č. j. 22 Ca 110/2003 - 12.
Na základě usnesení Zvláštního senátu o stěžovatelově žalobě rozhodl soud
ve správním soudnictví, Krajský soud v Ostravě a to dne 3. 11. 2005,
pod sp. zn. 22 Ca 192/2005. Soud tímto usnesením žalobu dle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
odmítl s odůvodněním, že stěžovatel podal žalobu k poštovní přepravě dva dny po uplynutí
lhůty stanovené §72 odst. 1 s. ř. s., a dle §72 odst. 4 s. ř. s. nelze zmeškání lhůty pro podání
žaloby prominout.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě stěžovatel podal kasační stížnost,
jejíž důvod spatřuje v nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu dle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. Stěžovatel namítá, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, kdy a jak byl vyrozuměn
o uložení zásilky a zda byla vůbec povinnost vhodného způsobu vyrozumění adresáta
doručovatelem splněna. Splnění podmínky vhodného způsobu vyrozumění je podle názoru
stěžovatele podmínkou fikce doručení. Stěžovatel proto namítá nedostatečně zjištěný
skutkový stav a v důsledku toho nesprávné právní posouzení věci učiněné Krajským soudem
v Ostravě. Dále stěžovatel spatřuje pochybení v rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního
inspektorátu v Opavě ze dne 18. 12. 2002, č. j. O - 91/489/2002, jelikož v něm chybí poučení
o možnosti podat žalobu dle §72 s. ř. s. a především poučení o tom, kdy je podle správního
řádu rozhodnutí doručeno (§24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, dále jen
„správní řád“). Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu
v Ostravě sp. zn. 22 Ca 192/2005 ze dne 3. 11. 2005 zrušil.
Kasační stížnost byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného usnesení
a je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou, stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je přípustná, neboť je z jejího obsahu
zřejmé, že stěžovatel uplatňuje kasační důvod podle dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že tato kasační stížnost není důvodná.
Pro posouzení stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud ze správního
a soudního spisu zjistil následující skutečnosti:
Na originálním vyhotovení rozhodnutí žalovaného č. j. O - 91/489/2002 ze dne
18. 12. 2002 je vyznačena doložka právní moci rozhodnutí dne 23. 12. 2002. Toto rozhodnutí
bylo zasláno žalovaným správním orgánem na adresu: Ing. S. M. (stěžovatel), L. 46, Š.
Na doručence bylo doručovatelem vyznačeno datum uložení zásilky – dne 20. 12. 2002.
Stěžovatel vlastnoručním podpisem dne 2. 1. 2003 potvrdil převzetí této zásilky. V kasační
stížnosti stěžovatel poukazuje pouze na to, že nebylo prokázáno, jak byl vyrozuměn o uložení
zásilky a zda byla vůbec povinnost vhodným způsobem adresáta vyrozumět poštovním
doručovatelem splněna, což označuje za podmínku splnění fikce doručení, přičemž netvrdí,
v čem konkrétně pošta při doručování zásilky pochybila a zda se v místě bydliště zdržoval
v den doručování rozhodnutí.
Správní orgán, není-li zákonem stanoveno jinak, rozhoduje dle ustanovení správního
řádu. Jelikož katastrální zákon neupravuje otázku doručování, je nutné na základě §27a
tohoto zákona použít ustanovení §24 a násl. správního řádu ve znění platném k datu vydání
správního rozhodnutí. V §24 odst. 2 správního řádu je stanoveno, že nebyl-li adresát
písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou zastižen, ačkoliv se v místě doručení
zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence
nebo u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si
adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení,
i když se adresát o uložení nedozvěděl (tzv. fikce doručení). Pravidla pro počítání lhůt
ve správním řízení jsou upravena §27 odst. 2 správního řádu a pokud není výslovně
zvláštním předpisem stanoveno jinak, počítání procesních lhůt se řídí tímto ustanovením.
Podle něj se do lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty
(v daném případě den, kdy došlo k uložení zásilky), a připadne-li konec lhůty na „den
pracovního klidu“, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den.
Při doručování písemností určených do vlastních rukou adresáta je povinností držitele
poštovní licence dodržet postup stanovený §24 odst. 2 správního řádu. K tomu, aby mohla
být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených v doručence, musí stěžovatel
především tvrdit konkrétní skutečnosti, které by vedly k závěru, že údaje v doručence
jsou nepravdivé. V případě tzv. náhradního doručení písemností určených do vlastních rukou
adresáta, jsou tvrzeními, jež v případě, že jsou prokázána, mohou vyvrátit závěr o doručování
dokladovaném doručenkou, zásadně jen tvrzení, že se nezastižený adresát v době doručování
písemnosti v místě doručení nezdržoval, případně tvrzení, že pošta při doručování zásilky
nedodržela postup předepsaný správním řádem a poštovním řádem (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 12. 2003, č. j. 4 Azs 30/2003 - 47, dostupný na www.nssoud.cz).
V nyní posuzovaném případě si stěžovatel uloženou poštovní zásilku dne 2. 1. 2003
v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence osobně vyzvedl a v kasační stížnosti
nenamítal žádné konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení pošty při doručování
zásilky. Z této skutečnosti lze dle Nejvyššího správního soudu vyvodit, že stěžovatel byl
o uložení zásilky vhodným způsobem vyrozuměn. Zásilka s napadeným rozhodnutím
žalovaného byla uložena na poště dne 20. 12. 2002 a uplynutím lhůty stanovené §24 odst. 2
správního řádu se den 23. 12. 2002 považuje za den doručení napadeného rozhodnutí
žalovaného stěžovateli. Pro podání správních žalob před účinností s. ř. s., tj. před 1. 1. 2003
platila právní úprava správního soudnictví obsažena v občanském soudním řádu - části páté,
hlavy druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném
do 31. 12. 2002. Tento zákon připouštěl proti rozhodnutí správního orgánu podat dle §247
a násl. žalobu ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí žalobci (§250b odst. 1 o. s. ř.).
Ode dne 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
který však v přechodných ustanoveních neřešil situaci běhu lhůt u podaných žalob
proti rozhodnutí správního orgánu doručeného před účinností tohoto zákona. Protože obě
lhůty k podání žaloby, jak dle §250b odst. 1 o. s. ř., tak podle nové úpravy (§72 s. ř. s.), činí
dva měsíce od doručení rozhodnutí správního orgánu, není důvod, aby se při počítání běhu
lhůty postupovalo rozdílně.
V daném případě lhůta k podání žaloby začala stěžovateli běžet ode dne 23. 12. 2002,
jak bylo shora uvedeno. Na základě data podání žaloby k poštovní přepravě, uvedeného
na obálce adresované Krajskému soudu v Ostravě, jež tvoří součást soudního spisu, Nejvyšší
správní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu k poštovní přepravě dne 26. 2. 2003, tj. dva
dny po stanovené dvou měsíční lhůtě, která v tomto případě uplynula dne 24. 2. 2003,
protože 23. 2. 2003, tedy poslední den lhůty, připadl na neděli (viz §40 odst. 3 s. ř. s.).
K námitce týkající se porušení povinnosti žalovaného spočívající v tom,
že v napadeném rozhodnutí chybí poučení o možnosti podat žalobu dle §72 s. ř. s. a poučení
o doručování dle správního řádu (§24 odst. 2), Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní
orgán neporušil svoji poučovací povinnost, která je mu stanovena ustanoveními správního
řádu, pokud do textu poučení nezahrnul i konkrétní poučení o fikci doručení dle §24 odst. 2
správního řádu a o počátku běhu lhůty k podání žaloby (srov. též rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem, ze dne 18. 1. 2006, č. j. 15 Ca 79/2004). Z žádného právního předpisu
nevyplývá povinnost správního orgánu poučovat účastníky správního řízení o možnosti podat
proti jeho rozhodnutí žalobu podle soudního řádu správního, jak již bylo judikováno
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, č. j. 5 As 10/2004 - 32,
dostupném na www.nssoud.cz.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgán
neporušil povinnosti stanovené správním řádem pro náležitosti správního rozhodnutí, a dále,
že neshledal napadané usnesení krajského soudu nezákonným (§103 odst. 1 písm. e/ s. ř. s.),
přičemž nezjistil ani vady správního řízení, v němž bylo rozhodnutí žalovaného vydáno,
a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.) a žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť z obsahu spisu nevyplývá,
že by mu náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly. Proto Nejvyšší správní soud
rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu