ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.8.2006
sp. zn. 6 As 8/2006 - 183
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: D. Č. r. a. s., zastoupena Mgr. Marcelou Tobolovou, advokátkou, se sídlem
Tyršovo nábřeží 401, Zlín, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem
Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti: P. A., zastoupen JUDr. Miluší Drápalovou,
advokátkou, se sídlem Bašty 6, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 48/2004 - 107 ze dne 22. 9. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i znáv á .
III. Osoba na řízení zúčastněná ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Žalobkyně (dříve M. CZ a. s., dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností
napadá rozsudek Městského soudu Praze (dále jen „městský soud“) č. j. 10 Ca 48/2004 - 107
ze dne 22. 9. 2005, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 20. 2. 2004, č. j. PUV 1997 - 7229, jímž byl zamítnut návrh
stěžovatelky na výmaz užitného vzoru č. 6786 o názvu: Zařízení pro uzamčení pohyblivých
součástí vozidel, jehož majitelem je P. A., v řízení před soudem v procesním postavení osoby
na řízení zúčastněné (§34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní /dále jen „s. ř. s.“/).
Napadený užitný vzor s právem přednosti od 1. 10. 1997 byl zapsán do rejstříku užitných
vzorů s jediným nárokem na ochranu tohoto znění: 1. Zařízení pro uzamčení pohyblivých
součástí vozidel, vyznačující se tím, že zámková vložka (2) je uložena suvně v pouzdru
(4) umístěném v krytu zámku (3), který je s výhodou integrovanou částí karoserie vozidla
(13), přičemž zámková vložka (2) je oproti pouzdru (4) odpružena vratnou pružinou (5)
a spojena s ohebným hřídelem (6) uloženým suvně v ohebném vedení (7) a zakončeným
čepem (9), který je při uzamčeném stavu zasunut v otvoru segmentu (10).
Stěžovatelka v kasační stížnosti navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a žádá Nejvyšší správní soud,
aby věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
II.
Obsah kasační stížnosti
a) Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak se městský soud vypořádal s její námitkou
týkající se porušení ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu,
tedy s námitkou, že žalovaný nedostatečně zjistil skutečný stav věci. Jestliže městský soud
svůj právní názor odůvodnil tím, že důkazy - dokumenty jsou dostatečnou oporou
pro rozhodnutí správních orgánů a byly dostatečným podkladem zjištění skutkového stavu
pro následné rozhodnutí, učinil tak dle stěžovatelky nesprávně, neboť vycházel
pouze z vyjádření žalovaného, aniž by se zabýval tím, zda skutečně byl skutkový stav zjištěn
dostatečně a proč nebylo svoláno jednání odborné komise.
b) Stěžovatelka dále nesouhlasí s postupem, jaký městský soud užil při přezkumu
rozhodnutí, pokud mělo jít o technický rozbor napadeného užitného vzoru. Městský soud
dle vyjádření stěžovatelky pouze převzal na straně 11 a 12 napadeného rozhodnutí nepřesné
a nesprávné vyjádření žalovaného, aniž by provedl nějaké „šetření“. Konkrétně stěžovatelka
městskému soudu vytýká, že ve svém odůvodnění na straně 12 napadeného rozhodnutí
(v části týkající se posouzení překročení rámce pouhé odborné dovednosti spočívající
v možnosti volby polohy umístění zámkové vložky na vhodné místo kdekoliv ve vozidle)
odkázal na část napadeného rozhodnutí, kde je rekapitulován obsah rozhodnutí žalovaného,
a rozhodoval tedy pouze na základě obsahu rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelka namítá,
že proti takovému způsobu rozhodování, kdy není zdůvodněno, proč tak je rozhodnuto,
nemusela podávat žalobu.
Stěžovatelka dále napadá správnost závěru městského soudu, že umístěním zámkové
vložky v kterémkoli místě vozidla a účinným zajištěním zablokování zařízení vozidla
i při poškození či přerušení části blokovacího zařízení je dosaženo vyššího účinku,
kterého by nebylo možno bez vynaložení tvůrčí činnosti přesahující rámec odborné
dovednosti začleněním řešení podle namítaných dokumentů č. 5 a 6 nebo 7 do namítaného
dokumentu č. 1 dosáhnout (strana 12 napadeného rozhodnutí). Stěžovatelka naopak tvrdí,
že volba polohy umístění zámkové vložky na vhodné místo kdekoliv ve vozidle je popsána
a vyobrazena v namítaném dokumentu č. 1, což je zmíněno i v rozhodnutí žalovaného.
c) Stěžovatelka namítá, že se městský soud nesprávně vypořádal s její námitkou
vytýkající rozhodnutí žalovaného nesrozumitelnost, zavedení pojmů nemajících oporu
v popisu ani v nárocích na ochranu napadeného užitného vzoru a vytvoření užitných
vlastností, které nejsou v textu napadeného užitného vzoru uvedeny. Dle vyjádření
stěžovatelky městský soud pouze převzal do odůvodnění napadeného rozhodnutí nesprávné
závěry učiněné žalovaným. Konkrétně pak stěžovatelka nesouhlasí s textem na straně 13
napadeného rozhodnutí („znak A/, B/ není v dokumentech č. 5, 6, 7 kompletní, neobsahuje
všechny členy pro uložení pružiny a bylo tedy nutno v řešení ještě přidat stěnu, aby bylo
provedeno zdvojení, resp. vznikl kryt“). Stěžovatelka naopak tvrdí, že pružina je uložena
v pouzdru, a proto pro její uložení není další kryt potřebný.
Městský soud dle stěžovatelky nesprávně převzal další části rozhodnutí žalovaného,
zejména tvrzení, že „vzhledem ke zdvojení členu u uložení pružiny, kde pouzdro je opatřeno
krytem, je pouze u napadeného řešení správný výklad, že při přerušení části je nadále
zajištěna zabezpečovací funkce zařízení“ (strana 14 napadeného rozhodnutí), a dále tvrzení
o „zdvojení stěn, jimiž je chráněna vratná pružina se zámkovou vložkou a právě taková
ochrana umožňuje vyšší míru zajištění zablokování zařízení vozidla i při poškození
či přerušení části blokovacího zařízení, neboť přidáním krytu či stěny vznikne další překážka
k odblokování zařízení; zdvojení stěn v daném případě vyjadřuje pouze skutečnost,
že existence pouzdra a současně krytu znamená existenci stěn, což žalovaný vyjádřil použitím
obecných termínů, který proto nečiní napadený text nesrozumitelným“ (strana 14 napadeného
rozhodnutí). Stěžovatelka namítá, že tato konstatování žalovaného jsou nesprávná, a odkazuje
na skutečnosti uvedené v žalobě a dále na část své kasační stížnosti označené jako čl. I.
Dále stěžovatelka namítá, že kryt, ve kterém je umístěno pouzdro, není v popisu
ani v nárocích na ochranu specifikován jako prostředek k ochraně pouzdra před násilným
poškozením. Žalovaný není dle stěžovatelky oprávněn přiřazovat krytu jiné vlastnosti
či výhody než ty, které v popisu užitného vzoru specifikoval jeho majitel. Proto stěžovatelka
odmítá tvrzení žalovaného „avšak vzhledem ke zdvojení členu u uložení pružiny, kde pouzdro
je opatřeno krytem, je pouze u napadeného řešení správný výklad, že při porušení části
je nadále zajištěna zabezpečovací funkce zařízení“. Stěžovatelka dále cituje část vyjádření
majitele užitného vzoru ze dne 18. 5. 2000, učiněného v rámci předchozího řízení o výmaz
napadeného užitného vzoru, kde je poukazováno zejména na estetičnost, jednoduchost
obsluhy a bezpečnost, a tím dovozováno navýšení užitné hodnoty.
Stěžovatelka vznáší otázku, jak žalovaný zjistil, že kryt je umístěn po celém obvodu
pouzdra, a tím vytváří zdvojení stěny. Stěžovatelka dle svého vyjádření může tvrdit, že kryt
je určen pouze pro připojení zařízení do interiéru vozidla, nebo má funkci k zabránění
vniknutí nečistot do oblasti pouzdra, nebo je určen pouze k ochraně palců zámkové vložky.
Navíc je dle stěžovatelky z obrázku napadeného užitného vzoru zřejmé, že čelní strana
pouzdra není krytem vůbec chráněna. Jednoznačné tvrzení žalovaného („vzhledem
ke zdvojení členu u uložení pružiny, kde pouzdro je opatřeno krytem, je pouze u napadeného
řešení správný výklad, že při přerušení části je nadále zajištěna zabezpečovací funkce
zařízení“) považuje stěžovatelka za pouhou spekulaci, neboť funkce krytu není v popisu
napadeného užitného vzoru specifikována. Žalovaný měl dle stěžovatelky dospět k závěru,
že funkce krytu není přesně popsána ani zobrazena a měl tento prvek z hodnocení vyloučit,
případně k němu přistoupit jako k obecně definovanému pojmu, jehož funkce je všeobecně
známa. Stěžovatelka však tvrdí, že žalovaný na prvku krytu postavil své rozhodnutí a krajský
soud tuto koncepci přijal.
V části kasační stížnosti označené „II“ a popisujícími důvody, pro které byla podána
žaloba proti rozhodnutí předsedy žalovaného, stěžovatelka namítá, že z popisu a obrázků
napadeného užitného vzoru nevyplývá skutečnost, kterou žalovaný uvedl na straně 5
svého rozhodnutí, že „… ochrana může spočívat ve vytvoření ochranného pláště pouzdra
(4) před … násilným poškozením, kdy zámková vložka (2) působením vratné pružiny bude
uvedena z polohy uzamčeno do polohy odemknuto.“ Stěžovatelce však není známo, jak bude
zámková vložka do této polohy uvedena, jelikož tato vlastnost z napadeného užitného vzoru
nevyplývá a žalovaný ji neobjasnil.
Stěžovatelka dále tvrdí, že žalovaný na straně 5 svého rozhodnutí dospěl k závěru,
že ochrana může spočívat v zabránění přístupu k palci, kdy v uzamčené poloze kryt zámku
brání jeho násilnému odstranění z polohy, ve které je palec zaskočen do zářezu pouzdra.
Stěžovatelka namítá, že tato skutečnost je známa z dokumentu č. 1.
Stěžovatelka dále uvádí, že žalovaný na straně 5 svého rozhodnutí jednoznačně
konstatoval, že kryt zámku integrovaný do karoserie vozidla brání možnosti násilného
otevření zámku a je podstatným znakem napadeného technického řešení; současně je díky
jeho přítomnosti dosaženo účinku, kdy i po násilném poškození nebo zničení části zařízení
zůstane vozidlo zajištěno. Stěžovatelka namítá, že není jasné, jak zůstane vozidlo zajištěno,
a jakého nového účinku se dosáhne v porovnání s namítanými dokumenty.
Stěžovatelka dále namítá, že ochrana palce je známa již z namítaného dokumentu č. 1.
Z namítaných dokumentů č. 1 až 7 je možno dle stěžovatelky bez vynaložení míry odborné
dovednosti vytvořit řešení chráněné napadeným užitným vzorem.
III.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 3. 1. 2006 navrhuje zamítnout kasační stížnost
pro její nedůvodnost a potvrdit napadené rozhodnutí. Žalovaný odkazuje na odůvodnění
svých rozhodnutí v prvním i druhém stupni řízení o výmaz užitného vzoru, dále na napadené
rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Dle žalovaného byl skutkový stav zjištěn dostatečně
a „fungování“ porovnávaných technických řešení bylo objasněno. Jednání odborné komise,
které požadovala stěžovatelka, nebylo svoláno, protože rozhodnutí žalovaného se týkalo
již čtvrtého návrhu na výmaz napadeného užitného vzoru a žalovaný dal stěžovatelce
příležitost osobně se vyjádřit k věci v rámci prvostupňového řízení dne 11. 6. 2003.
Žalovaný uvádí, že v napadeném rozhodnutí jednoznačně prokázal vyšší míru ochrany
přesahující rámec pouhé odborné dovednosti a tyto skutečnosti vyplývají z výkresů
napadeného užitného vzoru a z odůvodnění jeho rozhodnutí. Vlastnost krytu pouzdra
jako další překážky chránící pouzdro, v němž je umístěna zámková vložka, jednoznačně
vyplývá z výkresů napadeného užitného vzoru. Žalovaný považuje tvrzení stěžovatelky,
že kryt pouzdra může sloužit pouze k jeho uchycení ke karoserii nebo jako ochrana
před prachem, za účelové. Žalovaný tyto vlastnosti nezpochybňuje, existence pouzdra
však dle něj fakticky vytváří i další překážku, kterou je nutno překonat. Technické řešení tak
dle vyjádření žalovaného představuje vyšší míru zabezpečení oproti namítaným technickým
řešením, u kterých se takové zdvojení nevyskytuje. U napadeného technického řešení zůstane
i po poškození nebo zničení části zařízení vozidlo zajištěno v důsledku zasunutí čepu
do otvoru vytvořeného v segmentu táhla řazení. Tím žalovaný odůvodnil, jakým způsobem
se napadené technické řešení liší od namítaných řešení, která jsou stavem techniky. V případě
přerušení ohebného hřídele u namítaného dokumentu č. 1 dojde působením vratné pružiny
k vysunutí čepu z otvoru segmentu, a tím k odblokování blokovacího mechanizmu a uvolnění
řadícího mechanizmu automobilu, zatímco u technického řešení podle napadeného užitného
vzoru zůstane řadící mechanizmus zablokován.
K námitce stěžovatelky, že se městský soud v napadeném rozhodnutí zcela ztotožnil
se závěry žalovaného, nespatřuje žalovaný porušení žádného právního předpisu.
Osoba na řízení zúčastněná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že v kasační
stížnosti není odpovídajícím způsobem uvedeno, v čem vlastně stěžovatelka spatřuje
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, ani to, v čem spatřuje takovou vadu řízení, že zjištěná skutková podstata nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu nebo že při jejím zjišťování byl určitým kvalifikovaným
způsobem porušen zákon.
IV.
Obsah správního spisu
S ohledem na okruh námitek formulovaných v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
zjistil ze správního spisu zejména následující skutečnosti:
Dne 10. 2. 2003 podala stěžovatelka návrh na výmaz napadeného užitného vzoru,
který odůvodnila tím, že technické řešení chráněné napadeným užitným vzorem není nové,
neboť všechny význaky jediného nároku na ochranu jsou předuveřejněny v předloženém
dokumentu č. 1, a jako celek ani nepřesahuje rámec pouhé odborné dovednosti,
neboť některé význaky jediného nároku na ochranu napadeného užitného vzoru jsou
předuveřejněny v předložených dokumentech č. 2 až 7 a že znalost dokumentů č. 1 až 7 dává
dostatečný návod k tomu, aby zařízení podle napadeného užitného vzoru bylo aplikováno
na stejné zabezpečovací zařízení. Stěžovatelka v návrhu na výmaz napadeného užitného vzoru
uvedla hlavní znaky napadeného užitného vzoru, k těm přiřadila znaky namítaného
dokumentu č. 1 a tvrdila, že namítaný dokument č. 1 předuveřejňuje všechny význaky
nebo jejich technické ekvivalenty napadeného užitného vzoru.
Majitel napadeného užitného vzoru ve svém vyjádření ze dne 31. 3. 2003 uvedl,
že stěžovatelka v návrhu na výmaz použila tzv. mozaikovou námitku, při které se hledají
ve stavu techniky dílčí znaky, které se sestavují účelově podle návodu obsaženého
v napadeném řešení. Dle majitele umožňuje mozaiková námitka napadnout
jakékoliv technické řešení, i dosud neznámé. Majitel napadeného užitného vzoru tvrdil,
že konstrukční odchylky mezi napadeným užitným vzorem a namítaným dokumentem č. 1
způsobují rozdíly ve funkci obou zabezpečovacích zařízení.
Žalovaný návrh na výmaz napadeného užitného vzoru svým rozhodnutím ze dne
17. 6. 2003 zamítl, přičemž jej odůvodnil následovně. Konstrukční uspořádání zařízení
dle namítaného dokumentu č. 1, představujícího nejbližší stav techniky, vyžaduje
specifikované součásti (konkrétně kryt, pouzdro a osazení) potřebné k funkčnímu umístění
pružiny na čepu, tedy v oblasti uzamykané řadící páky; napadený užitný vzor
však tyto součásti neobsahuje, neboť pro funkční umístění pružiny využívá manipulačního
prostoru suvné vložky v pouzdru zámku. U technického řešení dle napadeného užitného vzoru
není ohebný hřídel v uzamčeném stavu namáhán tlakem pružiny a při jeho přerušení zůstane
čep v uzamčeném stavu, v čemž spatřuje žalovaný podstatný rozdíl ve vztahu k namítanému
dokumentu č. 1. Namítaný dokument č. 1 tedy není dle rozhodnutí žalovaného na závadu
novosti technického řešení dle napadeného užitného vzoru.
Z porovnání namítaného dokumentu č. 5 s napadeným užitným vzorem dle žalovaného
vyplývá, že společným znakem je suvná zámková vložka odpružená vratnou pružinou a čep,
který je v uzamčeném stavu zasunut do otvoru, vytvořeném na vhodném místě uzamykané
součásti, čímž doje k jejímu znehybnění. U tohoto namítaného řešení je však čep pevně
spojen se zámkovou vložkou, kdežto u napadeného užitného vzoru je s ní spojen
prostřednictvím ohebného hřídele suvně uloženého v pouzdru. Řešení dle namítaného
dokumentu č. 6, stejně jako řešení dle namítaného dokumentu č. 7, také neobsahují znak,
kterým je spojení čepu se zámkovou vložkou pomocí ohebného hřídele uloženého suvně
v ohebném vedení.
Žalovaný dále uvedl, že namítané dokumenty č. 5, 6 a 7 obsahují mimo jiné znak,
kterým je zámková vložka suvně uložená v pouzdru zámku a odpružená vratnou pružinou.
Kombinací tohoto znaku s částí znaků řešení dle namítaného dokumentu č. 1 lze
sice dle žalovaného získat všechny znaky řešení dle napadeného užitného vzoru, toto řešení
však představuje konstrukční řešení s vyšším účinkem. Na rozdíl od namítaných dokumentů
č. 5, 6 a 7 umožňuje totiž technické řešení dle napadeného užitného vzoru volbu polohy
umístění zámkové vložky na vhodné místo kdekoliv ve vozidle a na rozdíl od namítaného
dokumentu č. 1 poskytuje vyšší stupeň zabezpečení vozidla, neboť při poškození
nebo přerušení ohebného hřídele nedojde samovolně k odemčení uzamčené části vozidla.
Žalovaný proto dospěl k závěru, že technické řešení dle napadeného užitného vzoru splňuje
podmínku překročení rámce pouhé odborné dovednosti, neboť představuje řešení s vyšším
účinkem. Pro překročení rámce pouhé odborné dovednosti pak dle rozhodnutí žalovaného
svědčí i skutečnost, že suvná zámková vložka spojená přenosným kabelem s odpruženým
čepem byla ve stavu techniky známa od roku 1976 a odpružená suvná zámková vložka pevně
spojená s čepem pak od roku 1992, avšak až do podání přihlášky napadeného užitného vzoru
v roce 1997 nebylo takové řešení navrženo, i když po celou dobu existovala silná potřeba
co nejúčinnějšího zabezpečení vozidel.
Dne 16. 7. 2003 podala stěžovatelka rozklad, v němž navrhla zrušení prvoinstančního
rozhodnutí žalovaného a výmaz napadeného užitného vzoru s odůvodněním, že tento
nesplňuje podmínku novosti a přesáhnutí rámce pouhé odborné dovednosti.
Ohledně posouzení podmínky novosti v prvoinstančním rozhodnutí žalovaného
stěžovatelka namítala, že žalovaný neprovedl srovnání a rozbor hlavních znaků namítaného
dokumentu č. 1 s napadeným užitným vzorem, ačkoliv je takový postup běžnou praxí
žalovaného. Stěžovatelka požádala žalovaného, aby novost technického řešení napadeného
užitného vzoru posoudil přesně podle definice namítaného dokumentu č. 1, kterou tvoří šest
hlavních znaků.
Stěžovatelka nesouhlasila s tvrzením žalovaného, že řešení dle napadeného užitného
vzoru neobsahuje kryt, pouzdro a osazení. Žalovanému vytkla, že pominul pouzdro
jako prvek napadeného užitného vzoru označené pozicí (8), kterým je veden blokovací čep (9)
do otvoru segmentu (10), a nezabýval se otázkou, proč není pouzdro uvedeno
v předvýznakové nebo význakové části definice, jestliže je jedním z podstatných prvků
k dosažení deklarovaného účinku. Jestliže není pouzdro v definici uvedeno, nepřináší řešení
dle napadeného užitného vzoru nový ani vyšší účinek při zajištění bezpečnosti automobilů.
Stěžovatelka dále uvedla, že kryt v namítaném dokumentu č. 1 je nepodstatným prvkem,
který není pro dosažení účinku nezbytný. Ohledně osazení pro uložení pružiny stěžovatelka
namítla, že se jedná o příkladné konkrétní provedení a uložení pružiny není uvedeno
v nárocích na ochranu ani v části popisující podstatu namítaného dokumentu č. 1. Dále
namítla, že uložení pružiny není v nárocích na ochranu napadeného užitného vzoru ani v části
podstaty technického řešení uvedeno a žalovaný konkretizuje její umístění, aniž by k tomu
měl podklady. Vztahová značka pružiny (5), uvedená v nárocích na ochranu, má
dle stěžovatelky pouze význam příkladu, a není proto závazná.
Ohledně posouzení podmínky překročení rámce pouhé odborné dovednosti napadla
stěžovatelka názor žalovaného, že sice kombinací namítaných dokumentů č. 5 až 7
s namítaným dokumentem č. 1 lze získat všechny znaky řešení dle napadeného užitného
vzoru, ale z důvodu vyššího účinku překračuje napadený užitný vzor rámec pouhé odborné
dovednosti; vyšším účinkem je zde myšlena možnost polohy umístění zámkové vložky
na vhodné místo kdekoliv ve vozidle (na rozdíl od namítaných dokumentů č. 5 až 7) a vyšší
účinek zabezpečení vozidla (na rozdíl od namítaného dokumentu č. 1), neboť při poškození
nebo přerušení ohebného hřídele nedojde samovolně k odemčení uzamčené části vozidla.
I z namítaných dokumentů č. 5 až 7 je dle stěžovatelky dlouhodobě známo, že blokovací čep
nebo koncová část blokovacího zařízení zůstane po mechanickém přerušení čepu
nebo ohebného hřídele zasunutá v protilehlém segmentu a nedojde samovolně k odemčení
uzamčené části vozidla. Stěžovatelka dále uvedla, že stejně jako u napadeného užitného vzoru
u i namítaného dokumentu č. 1 je patrné, že pružina drží zámkovou vložku a ohebný
a pohyblivý kabel, který vychází ze zámkové vložky a je zakončen blokovacím čepem,
v neuzamčené poloze. Dále stěžovatelka uvedla, že řešení dle namítaného dokumentu č. 1
také umožňuje volbu polohy zámkové vložky kdekoliv ve vozidle, stejně jako je tomu
u napadeného užitného vzoru.
Stěžovatelka v závěru konstatovala, že k vytvoření řešení dle napadeného užitného
vzoru i s účinky uvedenými v prvoinstančním rozhodnutí žalovaného postačí znalost
namítaných dokumentů č. 1 a 5 nebo 1 a 6 nebo 1 a 7, neboť všechny podstatné znaky
nebo jejich technické ekvivalenty a účinky dosahované v napadeném užitném vzoru jsou
pro průměrného odborníka se základními znalostmi v oblasti zabezpečovacích zařízení
z těchto namítaných dokumentů seznatelné. Z těchto namítaných dokumentů jsou známy
i účinky, považované žalovaným za nové, tedy volba polohy zámkové vložky na kterémkoli
místě ve vozidle (namítaný dokument č. 1) a blokování řadící páky blokovacím čepem
i v případě, že dojde k mechanickému přerušení blokovacího čepu (namítané dokumenty č. 5
až 7).
Majitel napadeného užitného vzoru ve svém vyjádření ze dne 24. 10. 2003 mimo jiné
uvedl, že řešení dle namítaného dokumentu č. 1 nedosahuje účinku napadeného užitného
vzoru, neboť při přerušení kabelu spojujícího zámkovou vložku a aretační kolík se zařízení
dle namítaného dokumentu č. 1 samovolně odemkne. Řešení dle namítaného dokumentu č. 1
je dle majitele napadeného užitného vzoru zcela nevhodné pro provoz motorových vozidel,
protože nadměrně zatěžuje jemně vyvážený řadící mechanizmus vozidla. K tvrzení
stěžovatelky, že v nárocích na ochranu napadeného užitného vzoru není uvedeno umístění
pružiny, majitel dále namítl, že v nároku napadeného užitného vzoru je zcela jasně uvedeno,
že zámková vložka je uložena suvně v pouzdru, pouzdro je uloženo v krytu zámku a zámková
vložka je oproti pouzdru odpružena vratnou pružinou, což přímo vylučuje její jiné uložení.
Předseda žalovaného dne 20. 2. 2004 návrh na rozklad zamítl. K námitce nesplnění
podmínky novosti, které stěžovatelka dokazovala namítaným dokumentem č. 1, žalovaný
uvedl, že u namítaného dokumentu č. 1 chybí znak obsažený v technickém řešení
dle napadeného užitného vzoru „zámková vložka je oproti pouzdru odpružena vratnou
pružinou“. Vratná pružina je u napadeného užitného vzoru umístěna v pouzdru zámkové
vložky, zatímco u řešení dle namítaného dokumentu č. 1 je vratná pružina umístěna v krytu
čepu. Žalovaný uvedl, že umístění vratné pružiny v krytu koncového čepu dle namítaného
dokumentu č. 1 nelze považovat ani za kinematické obrácení, neboť v případě poškození
či přerušení ohebného hřídele dojde u řešení podle namítaného dokumentu č. 1 působením
vratné pružiny k vysunutí čepu z otvoru segmentu a tím k odblokování blokovacího
mechanizmu a uvolnění řadícího mechanizmu automobilu, zatímco u technického řešení
dle napadeného užitného vzoru zůstane řadící mechanizmus i po přerušení ohebného hřídele
zablokován.
K námitce nesplnění podmínky rámce přesahujícího pouhou odbornou dovednost
žalovaný mimo jiné uvedl, že pro posouzení tohoto kritéria jsou podstatné i účinky, které jsou
technickým řešením dosaženy.
V rámci porovnání napadeného užitného vzoru s namítaným dokumentem č. 5
žalovaný uvedl, že obě zařízení obsahují v tělese suvně umístěnou zámkovou vložku
odpruženou vratnou pružinou, tato pružina je však v namítaném dokumentu chráněna
pouze jednou stěnou, kdežto u napadeného užitného vzoru je poskytnuta ochrana stěnou
pouzdra a krytu. Dalším společným znakem je blokovací čep, který v uzamčeném stavu
zasahuje do otvoru segmentu řadícího mechanizmu. Od napadeného užitného vzoru se však
posuzované řešení odlišuje tím, že je u něj blokovací čep spojen přímo se zámkovou vložkou,
zatímco u napadeného užitného vzoru je blokovací čep spojen se zámkovou vložkou
prostřednictvím ohebného hřídele. Posuzovaný dokument neobsahuje dva znaky („zámková
vložka je spojena s ohebným hřídelem, suvně uloženým v ohebném vedení“ a „ohebný hřídel
je zakončen čepem, zapadajícím do otvoru segmentu“) a dále neobsahuje všechny členy dvou
jiných znaků („zámková vložka je uložena suvně v pouzdru“ a „pouzdro je umístěno v krytu
zámku“), neboť dle žalovaného chybí jedna stěna. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl,
že namítaný dokument č. 5 neobsahuje žádné vodítko, aby odborník pouze svou odbornou
dovedností na základě znalosti technického řešení namítaného dokumentu č. 5 nahradil přímé
spojení blokovacího čepu se zámkovou vložkou spojením realizovaným ohebným hřídelem,
resp. kabelem, jak je tomu u namítaného dokumentu č. 1.
K namítaným dokumentům č. 6 a 7 žalovaný uvedl, že obsahují v tělese zámku suvně
umístěnou vložku, odpruženou vratnou pružinou, a blokovací čep, resp. pojišťovací kolík,
který v uzamčeném stavu zasahuje do otvoru segmentu řadícího mechanizmu. Stejně
jako namítaný dokument č. 5 se i tyto posuzované dokumenty liší od řešení dle napadeného
užitného vzoru tím, že blokovací čep, resp. pojišťovací kolík je u namítaných dokumentů č. 6
a 7 spojen přímo se zámkovou vložkou, zatímco dle napadeného užitného vzoru je blokovací
čep spojen se zámkovou vložkou prostřednictvím ohebného hřídele. Dále je u namítaných
dokumentů č. 6 a 7 vložka uložena pouze v jednom členu, tělese zámku, s jedinou stěnou
rovnoběžnou se směrem působení pružiny, v napadeném užitném vzoru je vložka uložena
v pouzdru umístěném v krytu, takže ve směru rovnoběžném s působením pružiny jsou
vytvořeny dvě stěny. Dle žalovaného nepředstavuje toto zdvojení pouhou neúčelnou duplicitu
stěn, neboť je jím dosaženo vyššího účinku, konkrétně pak vyšší míry zajištění, které nemůže
být dosaženo jedním tělesem s jedinou stěnou. Namítané dokumenty č. 6 a 7 neobsahují dva
znaky („zámková vložka je spojena s ohebným hřídelem, suvně uloženým v ohebném vedení“
a „ohebný hřídel je zakončen čepem, zapadajícím do otvoru segmentu“) a dále neobsahují
všechny členy, resp. účinky dvou jiných znaků („zámková vložka je uložena suvně
v pouzdru“ a „pouzdro je umístěno v krytu zámku“), neboť dle žalovaného chybí jedna stěna.
Namítané dokumenty č. 6 a 7 tak mají dle žalovaného s napadeným užitným vzorem
pouze jediný zcela shodný znak („zámková vložka je oproti pouzdru odpružena vratnou
pružinou“).
Závěrem žalovaný uvedl, že kombinací znaků seznatelných z namítaných dokumentů
č. 1 a 5 až 7 nelze dosáhnout cíle dle napadeného užitného vzoru, tj. umístění zámkové vložky
v kterémkoli místě vozidla a zablokování řadicího mechanizmu i po násilném poškození
nebo zničení části blokovacího zařízení, konkrétně ohebného hřídele. Řešení dle napadeného
užitného vzoru se odlišuje od namítaného dokumentu č. 1 umístěním pružiny a od namítaných
dokumentů č. 5 až 7 zdvojením stěn chránících pružinu, a tímto řešením je dle žalovaného
přesáhnuta pouhá odborná dovednost. Žalovaný uvedl, že namítané dokumenty č. 5 až 7
neobsahují všechny členy pro uložení pružiny a bylo tedy nutno v řešení ještě přidat stěnu,
aby bylo provedeno zdvojení, resp. vznikl kryt. Dále žalovaný uvedl, že i u řešení
dle namítaných dokumentů č. 5 až 7 zůstane například při přeříznutí blokovacího čepu
poškozená část blokovacího čepu zasunuta v segmentu řadící tyče, čímž je vozidlo zajištěno,
dokud nedojde k jejímu mechanickému vyjmutí, avšak vzhledem ke zdvojení členu u uložení
pružiny, kde je pouzdro opatřeno krytem, je pouze u napadeného řešení správný výklad,
že při porušení části je nadále zajištěna zabezpečovací funkce zařízení. Na rozdíl
od namítaných dokumentů č. 5 až 7 umožňuje řešení dle napadeného užitného vzoru volbu
polohy umístění zámkové vložky na vhodné místo kdekoliv ve vozidle a na rozdíl od řešení
dle namítaného dokumentu č. 1 poskytuje řešení dle napadeného užitného vzoru vyšší stupeň
zabezpečení vozidla, neboť při porušení ohebného hřídele nedojde samovolně k odemčení
uzamčené části vozidla. Napadený užitný vzor tak vykazuje dle žalovaného oproti kombinaci
namítaných dokumentů konstrukční řešení s vyšším účinkem, a proto splňuje podmínku
překročení rámce pouhé odborné dovednosti.
IV.
Obsah soudního spisu
Proti napadenému rozhodnutí podala stěžovatelka dne 12. 3. 2004 žalobu. V žalobě
namítala, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, při rozboru znaků
technického řešení dle napadeného užitného vzoru vypustil jeden z podstatných znaků
uvedených v nárocích na ochranu, zavedl nové znaky a pojmy a následně provedl vadně
a nepřesně technický rozbor jednotlivých namítaných dokumentů, ze kterého provedl
nesprávné závěry, a z jeho odůvodnění není zřejmé, proč tak bylo rozhodnuto. Stěžovatelka
také podotkla, že žalovaný měl možnost účastníky řízení vyzvat k osobnímu jednání
za účelem objasnění podaných návrhů, což však neučinil.
Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že i z namítaných dokumentů č. 5 až 7 je známo,
že při přerušení blokovacího čepu nedojde samovolně k odemčení uzamčené části vozidla,
a z tohoto důvodu neměl být napadenému užitnému vzoru přiřazen vyšší účinek, jak to učinil
žalovaný ve svém prvoinstančním rozhodnutí. Stěžovatelka navrhla vypracování znaleckého
posudku za účelem posouzení opodstatněnosti užití znaků, které nejsou uvedeny v nárocích
na ochranu napadeného užitného vzoru, a za účelem posouzení překročení rámce pouhé
odborné dovednosti technického řešení chráněného napadeným užitným vzorem.
Stěžovatelka v žalobě rovněž namítala, že žalovaný ve svém členění hlavních znaků
podle nároku na ochranu napadeného užitného vzoru neuvedl znak „kryt zámku je s výhodou
integrovanou částí karoserie vozidla“ a tento znak vynechal z porovnání jednotlivých znaků
namítaných dokumentů, v čemž stěžovatelka spatřovala vadnost a nezákonnost napadeného
rozhodnutí.
Stěžovatelka žalovanému dále vytkla, že ve svém rozhodnutí použil neurčité pojmy
neslučující se s řízením týkajícím se průmyslověprávní ochrany; konkrétně se jedná o tu část
rozhodnutí, kde žalovaný tvrdí, že z řešení namítaných dokumentů č. 5 až 7 nelze seznat
zároveň všechny členy vytvoření zařízení, neboť pouzdro a kryt jsou představovány
pouze jedním tělesem a nelze tedy rozlišit dvě části, navíc je zámková vložka spojena
s blokovacím čepem. Stěžovatelka uvedla, že neví, jaké dvě části nelze rozeznat a jak je navíc
zámková vložka spojena s blokovacím čepem.
Stěžovatelka dále tvrdila, že některé části rozhodnutí nedávají věcný význam a dále
že žalovaný do svého rozhodnutí zavedl neurčitý technický pojem „zdvojení stěn“,
jestliže uvedl, že dva specifikované znaky nejsou v namítaných dokumentech kompletní,
neobsahují všechny členy pro uložení pružiny a bylo nutno ještě v řešení přidat stěnu,
aby bylo provedeno zdvojení, resp. vznikl kryt. Stěžovatelka však namítla, že pojem
„zdvojení stěn“ není uveden v nárocích na ochranu napadeného užitného vzoru ani
v jeho textové části. Stěžovatelka tvrdila, že pro uložení pružiny (5) v pouzdru (4) není nutno
přidávat žalovaným blíže nespecifikovanou stěnu.
Stěžovatelka pak napadla i závěr žalovaného, že sice i u namítaných dokumentů č. 5
až 7 zůstane při poškození vozidlo zajištěno, avšak že pouze u napadeného užitného vzoru je
správný výklad, že při přerušení části je nadále zajištěna zabezpečovací funkce zařízení,
a to vzhledem ke zdvojení členu u uložení pružiny, kde pouzdro je opatřeno krytem.
Dle stěžovatelky nemá toto tvrzení logické ani technické opodstatnění. Stěžovatelka dále
uvedla, že není jasné, jak blíže nespecifikované „zdvojení členu“ u uložení pružiny zajistí
funkci zabezpečovacího zařízení, jestliže dojde k přerušení ohebného hřídele.
Ve svém vyjádření k žalobě ze dne 13. 12. 2004 se žalovaný nejprve vyjádřil
k námitce stěžovatelky, že vyšší účinek spočívající ve vyšším stupni zabezpečení vozidla,
kdy při přerušení ohebného hřídele nedojde k samovolnému odemčení uzamčené části
vozidla, vykazují i namítané dokumenty č. 5 až 7. Žalovaný kromě skutečností, obsažených
v odůvodnění rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2004, uvedl, že u napadeného užitného
vzoru nepůsobí pružina na ohebný hřídel, jak je tomu u namítaného dokumentu č. 1,
protože pružinou je oproti pouzdru odpružena zámková vložka a tudíž hřídel není pružinou
zatížen. Dále žalovaný uvedl, že u namítaných dokumentů č. 5 až 7 je blokovací čep
(pojišťovací kolík) spojen přímo se zámkovou vložkou, zatímco u napadeného užitného vzoru
je s ní spojen prostřednictvím ohebného hřídele, který namítané dokumenty nemají;
u namítaných dokumentů je zámková vložka uložena pouze v tělese zámku, s jedinou stěnou
rovnoběžnou se směrem působení pružiny, zatímco u napadeného užitného vzoru je zámková
vložka uložena v pouzdru umístěném v krytu, takže ve směru rovnoběžném s působením
pružiny jsou vytvořeny dvě stěny. Tím je dán dle žalovaného vyšší účinek (zvýšení míry
zajištění zabezpečovací funkce mechanizmu), neboť přidáním krytu (stěny) vznikne další
překážka nutná k překonání. Žalovaný dále uvedl, že kombinací namítaných dokumentů č. 1
a 5 nebo 6 nebo 7 lze sice dospět ke všem znakům napadeného užitného vzoru, avšak
do řešení dle namítaného dokumentu č. 1, postrádajícího jeden společný znak s napadeným
užitným vzorem, nelze bez vynaložení tvůrčí činnosti přesahující rámec odborné dovednosti
zaintegrovat řešení dle namítaných dokumentů č. 5 až 7 tak, aby bylo dosaženo účinků,
které řešení dle napadeného užitného vzoru splňuje, tj. umístění zámkové vložky v kterémkoli
místě vozidla a účinné zajištění zablokování zařízení vozidla i při poškození či přerušení části
blokovacího zařízení. Dále žalovaný uvedl, že u řešení dle napadeného užitného vzoru je
zabezpečovací funkce oproti namítaným dokumentům navíc zvýšena přidáním další překážky,
kterou je kryt, jenž chrání pouzdro, v němž je umístěna zámková vložka odpružená
oproti pouzdru vratnou pružinou. Žalovaný tvrdil, že z řešení dle namítaných dokumentů č. 5
až 7 při násilném porušení či přerušení části blokovacího zařízení zůstane zařízení sice
zajištěno, avšak na rozdíl od řešení dle napadeného užitného vzoru pouze do doby, než dojde
k mechanickému vyjmutí čepu resp. pojišťovacího kolíku. Z toho důvodu poskytuje řešení
dle napadeného užitného vzoru vyšší stupeň ochrany, který přesahuje rámec pouhé odborné
dovednosti. Tyto skutečnosti dle žalovaného jasně vyplývají ze znění nároků na ochranu
napadeného užitného vzoru a jsou patrné i z výkresu a z odůvodnění rozhodnutí žalovaného.
K námitce stěžovatelky, že v rozhodnutí žalovaného byl vypuštěn znak „kryt zámku je
s výhodou integrovanou částí karoserie vozidla“ žalovaný uvedl, že tento znak představuje
výhodnější provedení řešení a v daném případě znamená, že kryt zámku může být
integrovanou částí karoserie vozidla, ale může se také nacházet kdekoli, kde to povaha
tohoto znaku nevylučuje. Dle žalovaného se jedná o fakultativní znak představující
v kombinaci s ostatními podstatnými znaky zvláštní provedení technického řešení, tedy znak,
který nemusí být v technickém řešení obsažen a z hlediska výkladu rozsahu ochrany
technického řešení není podstatný. Skutečnost, že tento znak nebyl porovnáván s řešeními
dle namítaných dokumentů, nemůže mít dle žalovaného vliv na právní kvalifikaci napadeného
řešení a nezařazení tohoto znaku mezi znaky podstatné pro výklad je dle žalovaného
z hlediska patentového práva správná. V kombinaci s ostatními znaky je ostatně předmětný
znak v textu napadeného rozhodnutí zmiňován a v souvislosti s nimi uváděn.
K námitce stěžovatelky, že v rozhodnutí žalovaného byl zaveden nový neurčitý pojem
„zdvojení stěn“, žalovaný uvedl, že se jedná o obecné pojmenování sloužící k bližšímu
objasnění technických pojmů vyplývajících z nároků na ochranu i z výkresu, ze kterých je
konstrukční řešení provedené zdvojením stěn jasně patrné. Zdvojením stěn se dle žalovaného
rozumí pouzdro a kryt, kterými je chráněna vratná pružina se zámkovou vložkou, což vede
k vyšší míře zabezpečení. Žalovaný dále uvedl, že stěžovatelka zcela opomíjí kryt včetně
jeho přesného umístění a zabezpečovací funkce v řešení dle napadeného užitného vzoru.
K námitce stěžovatelky, že si nelze technicky představit, jak zdvojení
nespecifikovaného členu u uložení pružiny zajistí funkci zabezpečovacího zařízení
při přerušení ohebného hřídele, žalovaný uvedl, že z napadené věty nevyplývá, že by
žalovaný měl na mysli konkrétně situaci, kdy dojde k přerušení ohebného hřídele, a dále
poukázal na skutečnost, že text je vytržen z kontextu. Podle žalovaného skutečnost,
že pouzdro, ve kterém je umístněna zámková vložka odpružená proti pouzdru vratnou
pružinou, je navíc opatřeno krytem, staví k překonání zabezpečení další překážku (stěnu).
Pokud dojde k porušení krytu či ohebného vedení, zůstane dle vyjádření žalovaného
zabezpečovací funkce zařízení nadále funkční, protože je třeba překonat další překážku,
kterou je v případě porušení krytu pouzdro a v případě ohebného vedení ohebný hřídel.
U řešení dle napadeného užitného vzoru tak dle žalovaného nedojde po porušení či přerušení
krytu k mechanickému vyjmutí zámkové vložky, a tím i k vyjmutí čepu, neboť je třeba
překonat ještě další překážkou, kterou je pouzdro.
K námitce stěžovatelky, že nebylo svoláno jednání za účelem objasnění podaných
návrhů, žalovaný uvedl, že stěžovatelce byla dána příležitost k osobnímu jednání v rámci
prvého stupně řízení dne 11. 6. 2003 a že podané návrhy a vyjádření účastníků řízení byly
ke zjištění úplného a přesného skutečného stavu věci a k objasnění fungování porovnávaných
technických řešení dostatečné.
Městský soud žalobu dne 22. 9. 2005 zamítl a k jednotlivým námitkám stěžovatelky
se vyjádřil následovně:
Namítané dokumenty předložené stěžovatelkou byly dle soudu dostatečnou oporou
pro rozhodnutí žalovaného a byly dostatečném podkladem pro zjištění skutkového stavu věci.
Žalovaný se dle městského soudu otázkou vyššího účinku technického řešení
dle napadeného užitného vzoru zabýval, což plyne zejména ze závěru, že kombinací
namítaných dokumentů č. 1 a 5 nebo 6 nebo 7 lze dospět ke všem znakům řešení
dle napadeného užitného vzoru, přesto však nelze do dokumentu č. 1 bez vynaložení tvůrčí
činnosti přesahující rámec pouhé odborné dovednosti začlenit řešení dle dokumentů č. 5 až 7
tak, aby bylo dosaženo vyšších účinků, tj. umístění zámkové vložky v kterémkoli místě
vozidla a účinné zajištění zablokování i při poškození blokovacího zařízení; zabezpečovací
funkce je pak u napadeného užitného vzoru zvýšena přidáním překážky (kryt chránící
pouzdro). Vzhledem k tomu dospěl soud k závěru, že návrh stěžovatelky na vypracování
znaleckého posudku byl nadbytečný.
Městský soud dále dospěl k závěru, že absence označení znaku ve znění „kryt zámku,
který je s výhodou integrovanou částí karoserie vozidla“ nepředstavuje vadu řízení,
která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Dle soudu není chybou,
jestliže žalovaný nerozčlenil podstatné znaky, důležité je, že žalovaný namítané dokumenty
porovnal s napadeným užitným vzorem. Jestliže žalovaný porovnával úplné znění napadeného
užitného vzoru, nemohlo jeho jiné členění samo o sobě způsobit nesprávnost rozhodnutí
žalovaného.
Ohledně namítané nesrozumitelnosti části napadeného rozhodnutí městský soud uvedl,
že význam slov „stěna“ a „zdvojení“ je z rozhodnutí žalovaného srozumitelný a nelze
žalovanému vytýkat, že použil obecné pojmy. Stejně tak je dle městského soudu srozumitelná
ta část rozhodnutí žalovaného, kde je konstatováno, že vzhledem ke zdvojení členu u uložení
pružiny, kde je pouzdro opatřeno krytem, je pouze u napadeného řešení správný výklad,
že při porušení části je nadále zajištěna zabezpečovací funkce zařízení. Dle městského soudu
je tato část rozhodnutí žalovaného vyjádřením skutečnosti, že pouzdro je navíc opatřeno
krytem, který staví k překonání zabezpečení vozidla další překážku (stěnu).
V.
Přípustnost kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud nejdříve zaměřil svou pozornost na zkoumání podmínek
přípustnosti kasační stížnosti. Stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené
rozhodnutí městského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a kasační stížnost je tak podána osobou
oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka je řádně
zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí, jež není
z kasačního přezkumu vyloučeno (§102 věta poslední ve spojení s §104 odst. 1 až 3 s. ř. s.),
stěžovatelka pak označuje důvody, o něž kasační stížnost opírá, jako důvody vymezené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Důvodem podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. může být tvrzená nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem; k takové situaci může dojít,
pokud soud aplikuje na věc skutkově úplně a správně objasněnou nedopadající právní předpis,
anebo předpis sice správný, leč jeho interpretace z důvodů uvedených stěžovatelem,
jež Nejvyšší správní soud uzná za správné, neobstojí.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je důvodem kasační stížnosti vada řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené správní rozhodnutí zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Skutková podstata nemá oporu ve spisech, pokud správní orgán opře právní kvalifikaci
o skutkový stav, který zde ve skutečnosti není, tj. nemá oporu v souhrnu důkazů, skutková
podstata se pak může dostat do rozporu se správními spisy, pokud správní orgán vyvodí
z provedených důkazů podklad pro rozhodnutí nesprávným logickým úsudkem,
takže skutkový stav z důkazů nevyplývá. Rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, pokud z něj nelze seznat, jak vůbec bylo o předmětu řízení rozhodnuto.
Pokud stěžovatelka napadá určité věty z odůvodnění městského soudu či způsob
přezkumu napadeného správního aktu, pak by tyto výtky mohly být subsumovány pod §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., který předvídá, že důvod kasační stížnosti může tkvít
i v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu, a to pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů.
V projednávané věci podle obsahu uplatněných námitek stěžovatelka namítá důvody
obsažené v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. - vady správního aktu ve vztahu ke skutkovým
zjištěním - a dále v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. - nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu.
Pokud jde o údajné vady podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., stěžovatelka sama je nijak
nespecifikuje a Nejvyšší správní soud je při nejvyšší míře pečlivosti, která ovšem
se již nachází na samé hranici, na které je soud povinen respektovat rovné postavení
procesních stran, v kasační stížnosti nenalezl. Pokud stěžovatelka obsáhle popisuje své
výhrady vůči rozhodnutí žalovaného (část II. kasační stížnosti), v řízení před Nejvyšším
správním soudem to valného významu mít nemůže, neboť stěžovatelka musí, chce-li
dosáhnout procesního úspěchu, napadat rozhodnutí soudu; pokud ovšem zvolí metodu
vytrhávání jednotlivých vět odůvodnění rozsudku soudu, aniž uceleně a pregnantně formuluje
stížní bod, pak zatěžuje své podání takovým způsobem, že v tomto ohledu se vystavuje
značnému riziku procesního neúspěchu v takto namítaných nedostatcích napadeného
soudního rozhodnutí; Nejvyšší správní soud je jistě oprávněn, ba dokonce povinen
subsumovat důvody uplatněné v kasační stížnosti pod jedině přípustné důvody uvedené
v §103 odst. 1 s. ř. s., nicméně jeho úsilí nemůže nahradit povinnost stěžovatelčinu vyjádřit
svou námitku konzistentně, pregnantně a seznatelně. Námitky typu „soud převzal nepravdivé
konstatování“, popřípadě „nelze akceptovat … části rozsudku“, ba dokonce tvořené otázkami
„odkud žalovaný zjistil? ...“ může Nejvyšší správní soud vyhodnotit jen v míře, jež je dána
způsobem, jakým byly uplatněny.
Nejvyšší správní soud dále považuje za nutné vyjádřit se ke dvěma okolnostem
souvisejícím úzce s posouzením napadeného rozsudku městského soudu: Z veřejně
dostupných zdrojů je zdejšímu soudu známo, že napadený užitný vzor (č. 6786) byl
rozhodnutím žalovaného č. PUV 1997 - 7229, jež nabylo právní moci 7. 5. 2007, vymazán
z rejstříku užitných vzorů s účinky ex tunc. Soud věc posuzuje podle skutkového a právního
stavu, který tu byl v době vydání napadeného správního aktu, proto rozhodl,
že přes tuto významnou skutečnost, která způsobuje, že na užitný vzor se hledí, jako by nikdy
nebyl v rejstříku zapsán, řízení o kasační stížnosti dokončí, třebaže se výrazně nabízel závěr
o nedostatku procesních podmínek řízení. Dále Nejvyšší správní soud nemůže pominout
otázky nabízející se v souvislosti s legitimací stěžovatelky v soudním řízení správním.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. je k žalobě legitimována osoba tvrdící zkrácení na svých veřejných
subjektivních právech tím, že napadený správní akt její práva nebo povinnosti zakládá, mění,
ruší nebo závazně určuje jinak než předepisuje zákon, nebo byl proveden v řízení,
v němž byla porušena procesní práva dotyčné osoby tak, že to mohlo mít vliv na zákonnost
napadeného úkonu. Žalobce může účinně namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl
zkrácen na svých právech, přičemž zkrácení na právech nutno rozumět nejen zkrácení
na právech hmotných, ale i procesních. Žalobní legitimace nepřísluší tomu, jehož práva
nebo povinnosti nebyly rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. založeny, změněny,
zrušeny nebo závazně určeny. Podle §65 odst. 2 s. ř. s. může žalobu podat i účastník řízení
před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle §65 odst. 1 s. ř. s., tvrdí-li,
že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která mu přísluší takovým způsobem,
že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Stěžovatelka v žalobě na str. 2 ve druhém
odstavci uvádí: „tvrdíme, že jsme tímto rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, byli
ukráceni na svých právech“. Ovšem ani v žalobě, ani v kasační stížnosti se soud nedovídá
ničeho o tom, na jakých (veřejných subjektivních) právech byla stěžovatelka ukrácena.
Zvláštností řízení o výmazu užitného vzoru je úprava, podle níž (§17 odst. 1 zákona
č. 478/1992 Sb.) návrh na výmaz může podat kdokoliv a ten je pak účastníkem správního
řízení. Taková osoba může být v některých případech zasažena na svých veřejných
subjektivních právech, kterým má soud poskytnout ochranu (například majitel patentu
s dřívějším právem přednosti ve vztahu k předmětu užitného vzoru). Rozhodnutím
žalovaného jednak nebyla konstituována ani deklarována žádná práva stěžovatelky, jednak
stěžovatelka ani netvrdila, jaká její veřejná subjektivní práva byla rozhodnutím žalovaného
o zamítnutí návrhu na výmaz užitného zoru, jehož je majitelem osoba zúčastněná na řízení,
zasažena. Soukromoprávní spory vedené mezi stěžovatelkou a osobou zúčastněnou zde žádný
přímý vliv na postavení stěžovatelky v soudním řízení správním nemohou mít. Za této situace
by stěžovatelce měla příslušet legitimace podle §65 odst. 2 s. ř. s., která umožňuje podle
konstantní judikatury zdejšího soudu uplatnit zásah do procesních práv (neboť jak ze shora
podaných definic plyne, stěžovatelka hmotněprávní poměr k věci postrádá - napadený správní
akt se nevyslovuje o právech a povinnostech stěžovatelky ani nelze z podání stěžovatelky
dovodit, jak napadeným správním aktem mohla být zasažena širší právní sféra veřejných
subjektivních práv stěžovatelky -), a to mohlo mít za následek vydání rozhodnutí objektivně
nezákonného. Rovněž lze poukázat v této souvislosti na rozhodnutí sp. zn. Konf. 93/2003
(publikované Sb. NSS, 8:661), v němž v odůvodnění lze shledat tuto větu: „ Podstatou věci
(přezkumu rozhodnutí žalovaného o výmazu ochranné známky - pozn. 6. senátu NSS)
je námitka, že nemělo být uděleno veřejné subjektivní právo majiteli známky, protože tomu
brání jiné veřejné subjektivní právo dříve vzniklé ( registrace dřívější známky navrhovatele
výmazu).“
Ostatně obdobný závěr zdejší soud učinil rovněž například ve věci sp. zn.3 As 42/2006
(rozsudek ze dne 14. 2. 2007, www.nssoud.cz). Stěžovatelce tak, poněvadž ničeho
konkrétního o zásahu do svých práv hmotných netvrdila, pak příslušela žalobní legitimace
podle §65 odst. 2 s. ř. s. (umožňující tvrdit porušení práva procesního např. o dokazování,
nahlížení do spisu, doručování atd.). V tomto ohledu lze plně akceptovat námitku vztahující
se k tvrzeným pochybením při zjišťování skutkového stavu věci (§32 správního řádu),
případně k chybám procesním (požadavek na ústní jednání v řízení o rozkladu). Pokud jde
o hodnocení důkazů (v posuzované věci tedy namítaných dokumentů č. 1 až 7),
pak by se muselo jednat o případ námitky k vadnému zjištění skutkového stavu, které nemá
oporu v provedeném dokazování, neboť žalovaný vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedeného důkazu nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, anebo pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,
popřípadě je v hodnocení důkazů z hlediska pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor
(v řízení o kasační stížnosti je taková námitka podřaditelná pod §103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.,
pokud byla před soudem I. stupně řádně uplatněna). Akceptovat námitky stěžovatelky
k hodnocení důkazů lze za situace shora podrobně popsané jen při nejvyšší míře úsilí,
které bylo lze po Nejvyšším správním soudu požadovat, neboť styl kasační stížnosti
by při přísnějších měřítcích nemohl z hlediska seznatelnosti toho, co chtěla stěžovatelka
sdělit, obstát.
VI.
Důvodnost kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal vázán rozsahem a přípustně
uplatněnými důvody (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. Přípustnými jsou důvody, které byly obsaženy v žalobě a které městský soud
posuzoval; §104 odst. 4 s. ř. s. jako nepřípustné posuzuje ty důvody, které stěžovatelka mohla
uplatnit v žalobě, ale neučinila tak, ač jí v tom nic nebránilo (nepřípustně uplatněné důvody
kasační stížnosti označeny dále).
Podle §17 zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, žalovaný provede výmaz
užitného vzoru mimo jiné tehdy, není-li technické řešení způsobilé k ochraně podle §1;
k ochraně je pak způsobilé technické řešení, které je nové (tedy není součástí stavu techniky,
kterým se rozumí vše, co bylo přede dnem, od něhož přísluší přihlašovateli užitného vzoru
právo přednosti, zveřejněno), přesahuje rámec pouhé odborné dovednosti a je průmyslově
využitelné.
V posuzované věci bylo především namítáno, že řešení chráněné užitným vzorem
nepřesahuje rámec pouhé odborné dovednosti, a to jako důsledek vadného hodnocení důkazů
(namítaných dokumentů č. 1 až 7). Z hlediska skutkových zjištění bylo nutno v projednávané
věci zkoumat, jaký byl stav techniky, se kterým musí být technické řešení porovnáno,
samotný technický problém řešený užitným vzorem, a konečně provést úvahu, zda technické
řešení chráněné užitným vzorem bylo pro odborníka zřejmé.
Námitky posoudil Nejvyšší správní soud
takto:
a) Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelky ohledně porušení
ustanovení §32 správního řádu žalovaným, tedy s námitkou, že žalovaný nedostatečně zjistil
skutečný stav věci. Dle ustanovení §32 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen zjistit
přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady
pro rozhodnutí. Správní orgán přitom není vázán návrhy účastníků řízení. Dle odstavce
druhého téhož ustanovení jsou podkladem pro rozhodnutí zejména podání, návrhy a vyjádření
účastníků řízení, důkazy, čestná prohlášení, jakož i skutečnosti všeobecně známé nebo známé
správnímu orgánu z jeho úřední činnosti. Rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí
určuje správní orgán. Jestliže správní orgán některý, byť i samotným účastníkem řízení
navržený důkaz neprovede, nemůže tato skutečnost sama o sobě znamenat, že nebyl přesně,
úplně a spolehlivě zjištěn stav věci a bylo postupováno v rozporu s ustanovením §32 odst. 1
správního řádu. Navíc při řízení o výmazu užitného vzoru dle zákona č. 478/1992 Sb.,
o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů, se použije správní řád s odchylkami
uvedenými v tomto zákoně (§21 zákona o užitných vzorech). Jednou z těchto odchylek je
i úprava postupu řízení o výmaz užitného vzoru (§18 zákona o užitných vzorech),
které je řízení návrhovým, ovládaným zásadou koncentrace. Dle tohoto ustanovení je
na navrhovateli, jaké předloží důkazní prostředky k prokázání důvodnosti svého návrhu
na výmaz užitného vzoru, a navíc takto předložené důkazní prostředky nemohou být
dodatečně měněny. Při rozhodování o návrhu na výmaz napadeného užitného vzoru žalovaný
při zjišťování skutkového stavu správně vycházel z podání, návrhů, vyjádření účastníků řízení
a zejména z namítaných dokumentů jako důkazů předložených stěžovatelkou,
které porovnával s napadeným užitným vzorem. Žalovaný tyto podklady pro rozhodnutí
vyhodnotil a hodnocení pojal do napadeného rozhodnutí. K námitce stěžovatelky, že žalovaný
nevyzval účastníky řízení k ústnímu jednání za účelem objasnění podaných návrhů a nesvolal
jednání odborné komise, Nejvyšší správní soudu konstatuje, že ústní jednání nařizuje správní
orgán tehdy, vyžaduje –li to povaha věci, zejména přispěje-li se tím k jejímu objasnění,
nebo stanoví-li to zvláštní právní předpis (§21 odst. 1 správního řádu). Učiní tak zejména
tehdy, vystupuje-li v řízení více účastníků, kteří mají protichůdné zájmy, mají-li být
vyslýcháni svědci, příp. prováděny jiné důkazy. Je tedy na úvaze správního orgánu,
aby s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem věci posoudil, zda je vhodné,
aby se konalo ústní jednání. Namítané dokumenty byly dostatečným podkladem pro zjištění
skutkového stavu a následné rozhodnutí ve věci. Ze správního spisu ostatně vyplývá, že ústní
jednání za účasti stěžovatelky proběhlo dne 11. 6. 2003 v rámci prvostupňového řízení.
Nejvyšší správní soud tak neshledal námitku porušení §32 správního řádu jako důvodnou.
b) Nejvyšší správní soud odmítá tvrzení stěžovatelky, že městský soud při posuzování
její námitky vytýkající žalovanému nepřesný technický rozbor napadeného užitného vzoru
pouze převzal do svého odůvodnění na straně 11 a 12 napadeného rozhodnutí nepřesné
a nesprávné vyjádření žalovaného. Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani s námitkou
stěžovatelky, že městský soud, odkázav ve svém odůvodnění na str. 11 (správně však
na str. 12) na tu část napadeného rozhodnutí, kde je rekapitulován obsah rozhodnutí
žalovaného, rozhodoval pouze na základě obsahu rozhodnutí vypracovaného žalovaným.
Městský soud v části svého odůvodnění na straně 11 v posledním odstavci pouze uvádí,
jaký závěr ohledně námitky nepřesného technického rozboru učinil žalovaný v prvním stupni
správního řízení. Jednoznačný výklad této části odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá
z uvozující věty „V daném případě soud ze správního spisu zjistil, že správní orgán I. stupně
v rozhodnutí ….. učinil závěr, že …“. Z důvodu procesní ekonomie pak soud na straně 12
prvního odstavce napadeného rozhodnutí pouze odkázal na tu část svého rozhodnutí,
v níž rekapituluje závěr žalovaného učiněný ve druhém stupni správního řízení. Použití
takového postupu však nelze hodnotit jako rozhodování na základě vyjádření žalovaného,
jak tvrdí stěžovatelka. Městskému soudu by bylo možno pouze vytknout, že z části
jeho odůvodnění na str. 12 prvním odstavci by bylo možno vyvodit, že se jedná o jeho vlastní
vyhodnocení konkrétního závěru rozhodnutí žalovaného, ač je z obsahu soudního spisu
patrné, že soud na tomto místě rekapituluje část vyjádření žalovaného k žalobě.
Tento nedostatek však na výše uvedený závěr Nejvyššího správního soudu nemůže mít vliv,
neboť se jedná pouze o nedostatek formální. Městský soud pak ostatně námitku stěžovatelky
týkající se nepřesného technického rozboru vyhodnotil.
Nejvyšší správní soud měl dále vyhodnotit námitku stěžovatelky, že volba polohy
umístění zámkové vložky na vhodné místo kdekoliv ve vozidle je popsána a vyobrazena
v namítaném dokumentu č. 1 a že tedy soud pochybil, když převzal nesprávný závěr
žalovaného, že umístěním zámkové vložky v kterémkoli místě vozidla a účinným zajištěním
zablokování zařízení vozidla i při poškození či přerušení části blokovacího zařízení
je dosaženo vyššího účinku, kterého by nebylo možno bez vynaložení tvůrčí činnosti
přesahující rámec odborné dovednosti začleněním řešení dle namítaných dokumentů č. 5 až 7
do namítaného dokumentu č. 1 dosáhnout. K této konkrétní samostatné námitce však Nejvyšší
správní soud nemůže přihlížet, neboť se ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. jedná
o důvod, který stěžovatelka neuplatnila v řízení před městským soudem, nýbrž jej uplatňuje
poprvé až v kasační stížnosti. Z obsahu správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud
shledal, že stěžovatelka uplatnila výše uvedenou námitku toliko v rámci správního řízení,
konkrétně ve svém rozkladu proti rozhodnutí žalovaného v prvním stupni, nikoliv však již
v žalobě proti rozhodnutí žalovaného.
c) Nejvyšší správní soud popírá závěry stěžovatelky, že městský soud
se s její námitkou vytýkající rozhodnutí žalovaného nesrozumitelnost, zavedení pojmů
nemajících oporu v popisu ani v nárocích na ochranu napadeného užitného vzoru a vytvoření
užitných vlastností, které nejsou v textu napadeného užitného vzoru uvedeny, vypořádal tím,
že do odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze převzal nesprávné závěry učiněné žalovaným
(strana 13 a 14 napadeného rozhodnutí). Stejně jako u první námitky podobného rázu musí
i zde Nejvyšší správní soud konstatovat, že městský soud v části odůvodnění napadeného
rozhodnutí začínající poslední větou na straně 13 pouze cituje text, který stěžovatelka
v žalobě označila za nesrozumitelný. Jednoznačný výklad této části odůvodnění napadeného
rozhodnutí vyplývá z uvozující věty „Žalobce za nesrozumitelný označil dále text …“.
Nejedná se tedy o hodnocení městského soudu, nýbrž o rekapitulaci jedné z námitek
stěžovatelky uplatněných v žalobě. Stejně tak na straně 14 napadeného rozhodnutí cituje
městský soud tu část rozhodnutí žalovaného, které stěžovatelka v žalobě vytýkala
nesrozumitelnost. Městský soud tuto část napadeného rozhodnutí uvedl
takto:„Žalobce
konkrétně vytýká nesrozumitelnost části rozhodnutí v odůvodnění na straně 15, v níž je
uvedeno: …“. Po této rekapitulaci soud vyhodnotil námitku stěžovatelky týkající
se nesrozumitelnosti části rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud se nemůže ztotožnit ani s námitkou stěžovatelky, že městský
soud převzal část rozhodnutí žalovaného uvozené slovy „… čímž dochází ke „zdvojení stěn“,
jimiž je chráněna vratná pružina se zámkovou vložkou … …, což žalovaný vyjádřil použitím
obecných termínů, který proto nečiní napadený text nesrozumitelným“ (strana 14 napadeného
rozhodnutí). V namítané části napadeného rozhodnutí soud vlastními slovy vyjadřuje, co je
míněno obecným pojmem „zdvojení stěn“, a hodnotí tak námitku stěžovatelky týkající se
nesrozumitelnosti části rozhodnutí žalovaného.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky ohledně funkce krytu.
Nejprve je nutné zmínit, že stěžovatelka v části kasační stížnosti napadající nesprávné závěry
žalovaného ohledně funkce krytu odkázala na skutečnosti uvedené v žalobě a na čl. I
své kasační stížnosti. Odkaz na čl. I je zjevně nesprávný, neboť stěžovatelka se funkci krytu
věnuje v čl. II své kasační stížnosti rekapitulující důvody, pro které podávala žalobu. Nejvyšší
správní soud dále konstatuje, že pouhý odkaz na námitky vznesené v jiném řízení, bez toho,
aby je stěžovatelka znovu uplatnila v kasační stížnosti, je nepřípustný. Řízení o kasační
stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou a stěžovatelka je povinna výslovně označit důvody,
pro které kasační stížnost podává, a jen v mezích takto uplatněných důvodů je Nejvyšší
správní soud oprávněn napadené rozhodnutí zkoumat (viz například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 7. 2006, č. j. 7 A 127/2001 - 91, www.nssoud.cz). Nejvyšší
správní soud se tak může zabývat pouze námitkami uplatněnými v kasační stížnosti.
Jak je uvedeno výše, stěžovatelka ve své kasační stížnosti hodlala zřejmě odkázat
na čl. II svého podání, ve kterém vznáší námitky proti rozhodnutí žalovaného, konkrétně
proti závěrům, které mají být uvedeny na straně 5 (a 6) rozhodnutí žalovaného; stěžovatelka
označuje toto rozhodnutí jako rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2004. Nejvyšší správní
soud je však na základě podrobného studia částí rozhodnutí žalovaného označených
stěžovatelkou nucen konstatovat, že závěry, které stěžovatelka napadá, se na straně 5 (a 6)
rozhodnutí žalovaného nenacházejí. Z jazykového hlediska je možno např. bod b) na straně 4
kasační stížnosti považovat přímo za citaci z rozhodnutí žalovaného, neboť tvrzení
v něm obsažené je uvozeno uvozovkami dole (uvozovky nahoře však chybějí),
avšak toto konkrétní tvrzení napadené stěžovatelkou se na straně 5 taktéž nenachází.
Jelikož stěžovatelka ve své kasační stížnosti nejednou zaměňuje tvrzení žalovaného za tvrzení
městského soudu a naopak, zkoumal Nejvyšší správní soud z důvodu opatrnosti, zda neměla
stěžovatelka v úmyslu brojit proti tvrzením uvedeným v napadeném rozhodnutí, či zda
se nejedná o chybu v psaní a zda tedy neměla stěžovatelka v úmyslu označit jinou stranu
rozhodnutí žalovaného. Tyto domněnky se však Nejvyššímu správnímu soudy nepotvrdily,
a proto tuto část kasační stížnosti nemohl pro nesrozumitelnost projednat. Nehledě
na tuto skutečnost, jedná se navíc o námitky, které stěžovatelka neuplatnila v řízení
před městským soudem a v souladu s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s. by k nim Nejvyšší
správní soud nemohl přihlížet. Nejvyšší správní soud by k těmto námitkám nemohl přihlížet
také z toho důvodu, že stěžovatelka v nich nebrojí proti napadenému rozhodnutí, nýbrž
proti rozhodnutí žalovaného. Jak je uvedeno v ustanovení §102 s. ř. s., je kasační stížnost
opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu …, jímž se účastník
řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, … domáhá zrušení soudního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky, že v popisu
ani v nárocích na ochranu napadeného užitného vzoru není kryt specifikován jako prostředek
k ochraně pouzdra před násilným poškozením a že žalovaný nebyl oprávněn přiřazovat krytu
výhody a vlastnosti, které nejsou v popisu užitného vzoru uvedeny. K odkazu stěžovatele
na vyjádření majitele napadeného užitného vzoru ze dne 18. 5. 2000 Nejvyšší správní soud
poznamenává, že k tomuto vyjádření nemůže přihlížet, neboť taková argumentace v žalobě
nebyla obsažena (§104 odst. 4 s. ř. s.) a městský soud ji tedy nemohl posoudit - za této
situace nelze po Nejvyšším správním soudu požadovat, aby představoval de facto soud
I. stupně. Přesto Nejvyšší správní soud poznamenává, že i podle jeho názoru je účelem krytu
zámku nepochybně ochrana zámkové vložky před násilným poškozením, neboť celé zařízení
má za účel zabránit krádeži vozidla.
Nejvyšší správní soud tak s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v souzené věci
neshledal stěžovatelem namítané důvody kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) a d) s. ř. s., dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.)
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné jemu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto rozhodl tak, že žalovanému se právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Osoba na řízení zúčastněná by měla právo na úhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jí soud uložil.
Z důvodů zřetele hodných může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů
řízení (§60 odst. 5 s. ř. s.). Poněvadž ve vztahu k osobě zúčastněné žádný návrh soudu
na přiznání nákladů řízení nebyl podán a soud jí žádnou povinnost neuložil, bylo rozhodnuto,
jak uvedeno ve výroku sub. III. tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 25. října 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu