ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.187.2006
sp. zn. 6 Azs 187/2006 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: R. R., zastoupen
JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, Wurmova 16, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 1. 2005, č. j. OAM - 3670/VL - 10 - 04 - 2004, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2006,
č. j. 61 Az 8/2005 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému rozsudku krajského
soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného, jímž byla zamítnuta
jeho žádost o azyl podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném ke dni
rozhodování žalovaného. Stěžovatel jednak namítá, že rozhodnutí žalovaného nebylo
dle názoru stěžovatele založeno na objektivním a určitém zjištění skutkového stavu. Žalovaný
podle stěžovatele ve správním řízení porušil ustanovení §19 odst. 1 zákona o azylu,
neboť nezjistil veškeré údaje potřebné pro vydání rozhodnutí. Jednal proto v rozporu
se zásadou materiální pravdy vymezenou obdobně rovněž i ustanovením §3 odst. 3 a 4 §32
zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, pokud nezjistil všechny okolnosti stěžovatelova
případu, bez ohledu na jeho osobní vylíčení situace a důvodů, jež ho přiměly opustit zemi
původu. Vedle toho stěžovatel namítá, že v důsledku nedostatečného zjištění skutkového
stavu nebyla rovněž správním orgánem a posléze soudem správně posouzena otázka,
zda splňuje podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. Namítl
rovněž, že trpí odůvodněným strachem z pronásledování z důvodu příslušnosti k tureckému
etniku a muslimskému náboženskému vyznání. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud jeho kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Pokud jde o návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, Nejvyšší správní
soud se jím nezabýval, neboť jde o návrh s ohledem na ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu
bezpředmětný (kasační stížnost ve věcech azylu je podle tohoto ustanovení vybavena
odkladným účinkem ex lege).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel argumentuje zejména kasačními důvody
zakotvenými v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a namítá, že rozsudek krajského soudu
je stižen vadou řízení spočívající v tom, že správní orgán při svém rozhodnutí vyšel z neúplně
zjištěného skutkového stavu a krajský soud na tuto skutečnost nereagoval. Stěžovatel
přitom poukazuje na povinnost správního orgánu zjistit přesně a úplně skutkový stav.
K této argumentaci stěžovatele může Nejvyšší správní soud pouze podotknout, že otázkou
dokazování a rozsahu zjišťování skutkového stavu v azylovém řízení ve skutkově obdobných
případech, jako je jeho, se zabýval obšírně již ve své předchozí judikatuře a je možné odkázat
i na judikaturu jiných soudů, s níž se ztotožňuje. Za všechny je možné odkázat zejména
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41
(www.nssoud.cz), v němž bylo jasně konstatováno, že správní orgán v řízení o udělení azylu
není povinen sám, aniž účastník řízení něco tvrdí, vyhledávat v jeho případě možné znaky
pronásledování z azylově relevantních důvodů. Pokud jde o argumentaci nesprávným
posouzením právní otázky, zda stěžovatel nesplňoval podmínky udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že žalovaný
v případě, že zjistil naplnění skutkových okolností, jež opravňují k zamítnutí žádosti
pro zjevnou nedůvodnost, neměl a nemohl jakkoliv zvažovat možnou existenci
azylově relevantních důvodů ve smyslu ustanovení §12, 13 či 14 zákona o azylu.
K tomu budiž jmenována rovněž již ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu, zejména
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90
(www.nssoud.cz). Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu
poskytuje tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud
se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení
podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu