ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.196.2006
sp. zn. 6 Azs 196/2006 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: V. R., zastoupen
JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 19, Náchod, adresa pro
doručování: Šafaříkova 666, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 3. 2005, č. j. OAM - 290/VL - 20 - 08 - 2005, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2006, č. j. 60 Az
36/2005 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému rozsudku krajského
soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného, jímž byla zamítnuta
jeho žádost o azyl podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném ke dni
rozhodování žalovaného. Stěžovatel namítá, že řízení před správním orgánem bylo zatíženo
vadou, která spočívá v tom, že byl porušen zákon v řízení před správním orgánem (odkazuje
přitom na ustanovení §103 odst. 1 písm. b/ zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel uvedl, že ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, neuvádí-li žadatel
skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu. Pro rozhodnutí podle tohoto ustanovení je podle stěžovatele obzvlášť
důležité, aby správní orgán nepochybně, přesně a úplně zjistil stav věci. Stěžovatel
žalovanému vytýká (a vytýká rovněž soudu, že na tuto skutečnost nijak nereagoval),
že se jeho sděleními zabýval pouze povrchně a nesnažil se zjistit okolnosti jeho napadení,
neprovedl důkaz např. rentgenovým snímkem apod. Stěžovatel je toho názoru, že z podkladů
správního řízení vyplývalo, že státní orgány země původu mu nebyly s to zajistit účinnou
ochranu před protiprávním jednáním soukromých osob. V důsledku aplikace ustanovení §16
odst. 1 písm. g) došlo podle stěžovatele k tomu, že se žalovaný vyhnul povinnosti zkoumat
překážky vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu. Konečně stěžovatel namítá,
že rozhodnutí žalovaného trpí vadou i proto, že není opatřeno vlastnoručním podpisem osoby
oprávněné k podepisování rozhodnutí, ale jen předtištěným jménem, příjmením a funkcí
oprávněné osoby, doložkou „za správnost“ a je nečitelně podepsáno blíže
neidentifikovatelnou osobou. Podle názoru stěžovatele je třeba na takové rozhodnutí hledět
jako na nepodepsané, a tedy vadné pro absenci náležitostí ve smyslu ust. §47 odst. 5 zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu. K této vadě měl krajský soud podle stěžovatele přihlédnout
i bez návrhu a napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel argumentuje zejména kasačními důvody
zakotvenými v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a namítá, že rozsudek krajského soudu
je nesprávný z toho důvodu, že nepostihl vadu řízení spočívající v tom, že správní orgán
při svém rozhodnutí vyšel z neúplně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel přitom
poukazuje na povinnost správního orgánu zjistit přesně a úplně skutkový stav.
K této argumentaci stěžovatele může Nejvyšší správní soud pouze podotknout, že otázkou
dokazování a rozsahu zjišťování skutkového stavu v azylovém řízení ve skutkově obdobných
případech, jako je jeho, se zabýval obšírně již ve své předchozí judikatuře a je možné odkázat
i na judikaturu jiných soudů, s níž se ztotožňuje. Za všechny je možné odkázat zejména
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41
(www.nssoud.cz), v němž bylo jasně konstatováno, že správní orgán v řízení o udělení azylu
není povinen sám, aniž účastník řízení něco tvrdí, vyhledávat v jeho případě možné znaky
pronásledování z azylově relevantních důvodů. Pokud pak jde o argumentaci absencí podpisu
oprávněné osoby na rozhodnutí žalovaného, nezbývá než odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 1. 2004, č. j. 2 Azs 64/2003 - 54 (www.nssoud.cz),
v němž Nejvyšší správní soud jasně konstatoval, že absence vlastnoručního podpisu
oprávněné na vyhotoveních správních rozhodnutí, je-li však zároveň podpisem opatřeno
rozhodnutí založené ve správním spisu, je sice vadou rozhodnutí, ale vadou,
která nezpůsobuje nicotnost rozhodnutí. Jde o nezákonnost, u níž je třeba k žalobní námitce
zkoumat, zda měla vliv na zákonnost končeného rozhodnutí ve věci. Taková žalobní námitka
však v případě stěžovatele vznesena nebyla. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura
Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané
v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje
od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu