ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.215.2006
sp. zn. 6 Azs 215/2006 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Ch. Y. L.,
zastoupen JUDr. Lenkou Pavlovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Praha 5, Palác Patium,
Žitavského 496, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
18. 4. 2006, č. j. 48 Az 47/2005 - 23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2006, č. j. 48 Az 47/2005 - 23,
se zr uš uj e a věc se vr ac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 8. 2005, č. j. OAM - 177/LE - 03 - 07 - 2005,
konstatoval, že žalobci (dále jen „stěžovatel“) nelze udělit azyl, a to pro existenci důvodů
stanovených v §15 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). V odůvodnění rozhodnutí žalovaný zejména uvedl, že důvodem stěžovatelova
odchodu z Číny a stejně tak podání žádosti o azyl v České republice byla jeho obava
z potrestání ze strany čínských úřadů, protože ve vlasti podle svých slov zabil člověka.
Žalovaný proto dospěl k závěru, že azyl nelze udělit, protože stěžovatel spáchal závažný
nepolitický trestný čin. Jelikož v daném případě nebylo rozhodováno podle §12 zákona
o azylu, neposuzoval žalovaný ve stěžovatelově případě existenci překážek vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke krajskému soudu, neboť se domníval,
že jím byl zkrácen na svých právech. Toto pochybení spatřoval stěžovatel v porušení §28
zákona o azylu, jelikož žalovaný rozhodl o neudělení azylu, avšak neuvedl,
zda se na stěžovatele vztahují překážky vycestování. Dle stěžovatelova názoru je nutno §28
zákona o azylu vykládat tak, že o překážkách vycestování je nutno rozhodnout vždy,
pokud byl výrok rozhodnutí „azyl se neuděluje“. Na výrok o neudělení azylu podle §12
se vztahuje pouze §14, což je zřejmé z odlišného textu §14 oproti §28. Ustanovení §15 má
dle důvodové zprávy k návrhu zákona o azylu zajistit konformitu jednání České republiky
s mezinárodními smlouvami, jimiž je vázána ve smyslu čl. 10 Ústavy. Stěžovatel dále
poukázal na princip non - refoulement, kterému stát nemusí dostát pouze v případě,
že dotyčná osoba může být z vážných důvodů považována za nebezpečenou.
Rovněž zdůraznil závazek státu daný čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv,
podle něhož nesmí být nikdo vystaven mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení
nebo trestu. Smyslem §28 zákona o azylu je právě předcházení těm situacím,
v nichž by došlo k porušení těchto mezinárodněprávních závazků České republiky.
Samotnému stěžovateli v zemi původu hrozí, že bude v případě návratu odsouzen a potrestán.
Vzhledem k podmínkám v čínských věznicích, zacházení s vězni a existenci trestu smrti
se lze důvodně domnívat, že mu hrozí výše uvedené zakázané zacházení. Stěžovatel
dále upozornil na skutečnost, že žalovaný dne 18. 7. 2005 vydal v jiné věci rozhodnutí
č. j. OAM - 3320/VL - 07 - ZA - 03 - 2003, jímž rozhodl o vyloučení cizince z ochrany
formou azylu podle §15 zákona o azylu, ale současně na jeho osobu vztáhl překážku
vycestování podle §91 téhož zákona. Žalovaný tak v totožné situaci uplatnil zcela opačný
postup, čímž narušil princip právní jistoty a poškodil důvěryhodnost svého rozhodování.
Krajský soud v Praze rozsudkem blíže označeným v záhlaví stěžovatelovu žalobu
zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého
rozhodnutí zejména konstatoval, že v přezkoumávaném případě byly splněny podmínky užití
§15 písm. b) zákona o azylu. Soud považuje stěžovatelův výklad §28 tohoto zákona za lichý,
neboť je nutno rozlišovat mezi rozhodnutím podle §12 zákona o azylu a rozhodnutím
podle §15 téhož zákona. V prvním případě správní orgán v řízení zkoumá, zda důvody
uváděné žadatelem o azyl jsou podřaditelné pod důvody, s nimiž zákon udělení azylu spojuje,
a v případě neexistence takových důvodů rozhodne o tom, že žadateli se azyl neuděluje.
Ve druhém případě, zjistí-li důvody vylučující udělení azylu, rozhodne tak, že žadateli azyl
nelze udělit. Jde tak o zcela odlišnou podstatu rozhodovací činnosti správního orgánu. Pokud
žalovaný rozhodl podle §15 zákona o azylu, dal tím najevo, že řízení podle §12 vůbec
nepovede. Rozhodnutí o neudělení azylu a o tom, že azyl nelze udělit, jsou pojmy
zcela odlišné, a proto nedošlo k porušení §28 zákona o azylu. Za tohoto stavu věci
se rozhodnutí žalovaného nemohlo dostat do rozporu s čl. 10 Ústavy a rovněž tak neodporuje
Úmluvě. Tuto stěžovatelovu námitku proto krajský soud hodnotil jako neopodstatněnou.
Z napadeného rozhodnutí, které bylo učiněno na základě náležitě zjištěného skutečného stavu
věci, je rovněž zcela zřejmé, k jakému právnímu závěru žalovaný dospěl a na základě jakých
právních úvah. Na závěru soudu nezměnila nic ani stěžovatelova námitka poukazující
na nejednotnost rozhodovací praxe žalovaného, neboť předmětem přezkumné činnosti soudu
bylo toliko rozhodnutí vydané ve vztahu ke stěžovateli, nikoli rozhodnutí, na které stěžovatel
v žalobě odkazuje.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, a to z důvodu uvedeném
v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Interpretace
§28 v souvislosti s §12 a §15 zákona o azylu, jak ji krajský soud provedl, nemá oporu
v zákoně o azylu ani jiném pramenu práva. Soud pochybil, pokud vyvodil odlišný závěr
pouze z terminologické odlišnosti výrazů „azyl se neuděluje“ a „azyl nelze udělit“. Zákon
o azylu terminologicky nerozlišuje mezi rozhodnutím v případě, v němž nejsou dány
podmínky pro udělení azylu podle §12, §13 a §14, a azyl se proto neudělí, a rozhodnutím,
podle něhož azyl nelze udělit pro naplnění důvodů podle §15, souhrnně zákon označuje obě
tato rozhodnutí termínem „rozhodnutí o neudělení azylu“. Tuto skutečnost lze dovodit
především z §2 odst. 9 zákona o azylu, který taxativním způsobem stanoví, co je považováno
za rozhodnutí ve věci azylu podle tohoto zákona. Rozhodnutí, podle něhož azyl udělit nelze,
v něm není uveden jako samostatná kategorie rozhodnutí, a proto je nutné jej podřadit
pod kategorii rozhodnutí o neudělení azylu. Opačný názor zastávaný krajským soudem
by vedl k absurdnímu závěru, že rozhodnutí podle §15 není rozhodnutím ve věci azylu
podle zákona o azylu. To by ve svém důsledku znamenalo, že na tato rozhodnutí
by se např. vůbec nevztahovala hlava IV. zákona o azylu. Takto diametrálně odlišné postavení
dvou typově podobných rozhodnutí však nemá žádné opodstatnění.
Stěžovatel rovněž napadl výklad vztahu §12 a §15 zákona o azylu, jak jej učinil
krajský soud. Domnívá se totiž, že žalovaný by měl přistoupit ke zkoumání důvodů
vylučujících udělení azylu podle §15 teprve poté, co shledal důvod pro udělení azylu.
Pro tento výklad hovoří několik argumentů. Prvním z nich je skutečnost, že §15 adaptuje
do vnitrostátního právního řádu článek 1 písm. F Úmluvy o právním postavení uprchlíků
(tzv. exkluzivní klauzuli). Kdo je uprchlíkem stanoví tzv. inkluzivní klauzule, která se uplatní
z hlediska systematiky Úmluvy před klauzulí exkluzivní, neboť tato je vůči ní lex specialis
a je nutno ji použít až ve druhém sledu. Ke stejnému výkladu dle stěžovatelova názoru vede
i teleologický výklad exkluzivní klauzule. Totéž lze dovodit i z Příručky k postupům
a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané Úřadem vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky (dále jen „UNHCR“). Žalovaný tak nedal najevo, že řízení o udělení azylu
podle §12 zákona o azylu vůbec nepovede, ale naopak tím implicite vyjádřil, že podmínky
pro udělení azylu zkoumal, dospěl k názoru, že stěžovatel tyto podmínky splňuje,
avšak z důvodu uvedeném v §15 písm. b) dospěl k závěru, že mu mezinárodní ochrana
formou azylu nemůže být poskytnuta.
Stěžovatel se rovněž domnívá, že povinnost žalovaného zkoumat existenci překážky
vycestování v případě aplikace §15 zákona o azylu lze dovodit z čl. 1 odst. 2 Ústavy,
podle kterého Česká republika dodržuje závazky vyplývající pro ni z mezinárodního práva.
Z důvodové zprávy k návrhu zákona o azylu vyplývá, že povinnost zabývat se existencí
překážek vycestování byla v podobě §28 do zákona o azylu vtělena právě proto, aby cizinci
byla zajištěna úplná ochrana před porušováním jeho základních práv a zároveň aby Česká
republika dodržela závazky vyplývající z mezinárodních smluv. Principu non-refoulement
(čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků - dále jen „Úmluva“) nemusí smluvní
stát dostát pouze v případě, že dotyčná osoba může být z vážných důvodů považována
za nebezpečenou v zemi, ve které se nachází, nebo která poté, co byla usvědčena konečným
rozsudkem ze zvláště těžkého trestného činu, představuje nebezpečí pro společnost země
(čl. 33 odst. 2 Úmluvy), což není stěžovatelův případ. Jiným závazkem státu je například
nevystavit nikoho mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu (čl. 3 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv), přičemž tato povinnost státu je bezpodmínečná.
Proto i v případě, že je shledáno, že azyl nelze udělit, musí se žalovaný zabývat skutečností,
zda dotyčné osobě nehrozí jednání Evropskou úmluvou zakázané, a to právě zkoumáním
existence překážek vycestování podle §28 a §91 zákona o azylu. Ve stěžovatelově případě je
takové zkoumání aktuální, neboť mu evidentně hrozí, že bude v případě návratu do země
původu odsouzen a potrestán, což vzhledem k podmínkám v čínských věznicích, tamnímu
zacházení s vězni a existenci trestu smrti odůvodňuje obavu ze zmíněného zakázaného
jednání. Vzhledem k výše zmiňovaným důvodům stěžovatel navrhl zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť podle jeho názoru jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní výpovědi
a podání stěžovatele učiněná ve správním řízení. K námitkám uvedeným v kasační stížnosti
žalovaný konstatuje, že setrvává na svých závěrech, s nimiž se ztotožnil i krajský soud,
že ve stěžovatelově případě byl dán důvod pro užití §15 písm. b) zákona o azylu. Otázku
prvotní aplikace tohoto ustanovení před §12 zákona o azylu ponechal na zvážení Nejvyššího
správního soudu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel namítá kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a kasační stížnost je proto přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (srov. www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační
stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná, jelikož právní
otázkou stěžovatelem předloženou se dosud nezabýval, a je tedy splněn důvod přijatelnosti
uvedený výše pod bodem 1.
Nejvyšší správní soud se rozsudkem krajského soudu zabýval v rozsahu
a z důvodů stěžovatelem uplatněných v kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.),
přičemž v něm neshledal vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
Kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu správního i soudního spisu je zřejmé, že na stěžovatele byl vztažen důvod
podle §15 zákona o azylu, pro nějž azyl udělit nelze. Jelikož aplikace tohoto zákonného
ustanovení nebyla stěžovatelem zpochybněna ani po stránce právní ani po stránce skutkové,
nemohl se jí Nejvyšší správní soud dále zabývat.
Předmětem sporu mezi účastníky je, zda v případě aplikace §15 zákona o azylu
je žalovaný povinen zkoumat existenci překážek vycestování podle §91 téhož zákona
a postupovat podle §28 zákona o azylu.
Podle §28 zákona o azylu, pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu,
ministerstvo v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování.
Krajský soud toto ustanovení interpretoval tak, že se vztahuje pouze na případy,
kdy ministerstvo neudělí azyl, popř. odejme azyl, nikoli na případy, kdy azyl vůbec nelze
udělit, neboť při aplikaci §15 se řízení o udělení azylu podle §12 zákona o azylu vůbec
nevede.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tento názor krajského soudu není správný,
a to z následujících důvodů:
Podle §15 zákona o azylu (účinném ke dni vydání správního rozhodnutí) azyl nelze
udělit, i když budou zjištěny důvody uvedené v §12(!), avšak je důvodné podezření,
že cizinec, který podal žádost o udělení azylu
a) se dopustil trestného činu proti míru, válečného trestného činu nebo trestného činu
proti lidskosti ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto
trestných činech,
b) se dopustil před podáním žádosti o udělení azylu vážného nepolitického trestného činu
mimo území, nebo
c) je vinen činy, které jsou v rozporu se zásadami a cíli Organizace spojených národů.
Z citovaného textu §15 zákona o azylu jednoznačně vyplývá, že kategorický závěr
krajského soudu o nevedení řízení podle §12 je nesprávný, neboť jinak než v řízení
dle tohoto ustanovení nemohou být důvody v něm uvedené zjištěny. Výkladem lze naopak
učinit jednoznačný závěr, že zákon o azylu předpokládá nejprve posouzení důvodů
pro udělení azylu podle §12 a teprve následně případné posouzení důvodů, pro něž azyl
udělit nelze. V opačném případě by totiž výše zvýrazněná věta neměla v kontextu §15 žádný
význam.
Nelze souhlasit ani se závěrem krajského soudu, že z pouhé gramatické odlišnosti
výrazů „azyl nelze udělit“ a „azyl se neuděluje“ vyplývají rozdílné důsledky ve vztahu
k posuzování překážek vycestování. Je tomu jednak proto (jak správně namítá stěžovatel),
že v §2 odst. 9 zákona o azylu neexistuje jako samostatná kategorie rozhodnutí ve věci azylu
rozhodnutí o tom, že azyl nelze udělit, ale pouze kategorie neudělení azylu. Je samozřejmě
zcela nesmyslné, že by tím zákonodárce pojal za cíl rozhodnutí o tom, že azyl udělit nelze,
nepovažovat za rozhodnutí ve věci azylu. Zároveň lze k témuž závěru dospět i z pohledu
kauzálních souvislostí, neboť v jednom případě není azyl udělen pro nesplnění podmínek §12
a v druhém případě není udělen proto, že jej z důvodů uvedených v §15 udělit nelze.
Přestože žalovaný používá v těchto případech gramaticky odlišný výrok („azyl se neuděluje“
a „azyl nelze udělit“), významově se z hlediska právních následků jedná o jednu
a tutéž situaci. Proto je namístě se v souladu s §28 zákona o azylu zabývat existencí překážek
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky týkající se porušení Ústavy České republiky
a Úmluvy, pak je Nejvyšší správní soud nucen konstatovat, že v této části je právní názor
krajského soudu zcela nesprávný. Pokud totiž soud jen konstatoval, že za předpokladu
souladu rozhodnutí žalovaného se zákonem (což bylo navíc vyvráceno výše),
se toto rozhodnutí nemohlo dostat ani do rozporu s čl. 10 Ústavy a rovněž tak neodporuje
Úmluvě, nelze s ním souhlasit. Krajský soud se přitom vůbec nevypořádal se stěžovatelovou
argumentací uvedenou v příslušném žalobním bodu.
Jak Nejvyšší správní soud konstatoval již v rozsudku ze dne 14. 6. 2007,
sp. zn. 9 Azs 23/2007 (viz www.nssoud.cz), zásada „non-refoulement“, jejíž aplikace
se v kasační stížnosti dovolává stěžovatel, a která je zakotvena v čl. 33 Úmluvy, znamená
de facto závazek smluvních států „nevyhostit jakýmkoli způsobem nebo nevrátit uprchlíka
na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě
jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického
přesvědčení“. Tato zásada je podle oficiálního výkladu Úřadu Vysokého komisaře
Organizace spojených národů pro uprchlíky (dále jen „UNHCR“) součástí obyčejového
mezinárodního práva a je tudíž závazná pro všechny státy (www.unhcr.cz). Roku 1951 byla
vtělena právě do čl. 33 Úmluvy, která patří k hlavním mezinárodním závazkům České
republiky v oblasti uprchlického práva.
Příkaz označovaný za zásadu „non-refoulement“ vyložila i bohatá judikatura
Evropského soudu pro lidská práva v návaznosti na článek 3 Evropské úmluvy
(publikovaná. jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.) v tom směru,
že nelze uprchlíka vrátit do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského
a ponižujícího zacházení či trestu zakázaného tímto článkem. Zmíněn může být
např. rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci H. L. R.
proti Francii ze dne 29. 4. 1997 (publ. pod č. 1997 - III Sbírky rozsudků a rozhodnutí, §34):
„Vyhoštění cizince smluvní stranou může být nicméně záležitostí, na niž se vztahuje článek 3,
a tudíž může vzniknout odpovědnost tohoto státu podle Úmluvy, pokud jsou dány zásadní
důvody pro předpoklad, že tato osoba, pokud by byla vyhoštěna, by v zemi,
kam by vycestovala, byla vystavena reálnému riziku zacházení rozpornému s článkem 3.
V takovém případě článek 3 vyvolává povinnost nevyhostit takovou osobu do tohoto státu
(viz rozsudek Soering proti Spojenému království ze 7. července 1989, série A č. 161, str. 35,
§90 - §91; rozsudek Cruz Varas a ostatní proti Švédsku z 20. března 1991, série A č. 201,
str. 28, §69 - §70; rozsudek Vilvarajah a ostatní, cit. výše, str. 34, §103; rozsudek Chahal
proti Spojenému království z 15. listopadu 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996 - V,
str. 1853, §73 - §74, a str. 1855, §80; a rozsudek Ahmed proti Rakousku
ze 17. prosince 1996, Zprávy 1996 - VI, str. 2206, §39).“ Citovaný judikát je možno
analogicky vztáhnout i k čl. 2 Evropské úmluvy, který se týká přímo ochrany života
jako takového.
Aplikační přednost takto komplexně chápané mezinárodněprávní zásady
„non-refoulement“ před vnitrostátním právem byla navíc potvrzena i v judikatuře
zdejšího soudu, konkrétně v jeho rozsudku ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 - 56,
(publ. pod č. 721/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz) „V případě rozporu mezi ustanoveními
čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a §91
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy.“
Aby však bylo nezbytné přednostně aplikovat výše naznačené mezinárodněprávní
normy, musel by Nejvyšší správní soud nejprve dospět k závěru, že aplikovaná vnitrostátní
právní úprava je s nimi v rozporu. Tato situace však v daném případě nenastala, neboť výše
popsaný výklad §28 zákona o azylu je se závazky České republiky zcela konformní
a poskytuje žadateli o azyl v podobě posouzení překážek vycestování procesní mechanismy,
které by jejich případnému porušení byly schopny zabránit. Výklad učiněný žalovaným
i krajským soudem je s nimi naopak v příkrém rozporu, stěžovatel se tedy za takových
okolností oprávněně dovolával jejich zohlednění.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je
krajský soud v dalším řízení vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.). Proto rozhodnutí žalovaného zruší
a zaváže jej, aby se v dalším řízení zabýval i posouzením existence překážek vycestování
ve stěžovatelově případě.
O nákladech řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem rozhodne
krajský soud v dalším řízení (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu