ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.184.2006
sp. zn. 7 Afs 184/2006 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem v Břeclavi,
Smetanovo nábřeží 6, za účasti Celního ředitelství Brno, se sídlem v Brně, Koliště 21,
v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2006, č. j. 30
Ca 197/2005 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2006, č. j. 30 Ca 197/2005 – 21, byla
odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno (dále jen „celní
ředitelství“) ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6117-03/05-0101-21, jímž bylo k jeho odvolání změněno
rozhodnutí Celního úřadu Břeclav ze dne 25. 5. 2005, č. j. 4284/05-0211-021, výzva
k zaplacení splatného nedoplatku v náhradní lhůtě č. V/700061/1998. Krajský soud odmítl
žalobu s odkazem na ust. §46 odst. 1 písm. d) a §70 písm. a) a c) s. ř. s. jako nepřípustnou,
protože dospěl k závěru, že exekuční výzva podle ust. §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) není ve smyslu
ust. §65 s. ř. s. rozhodnutím, ale jen úkonem, kterým se upravuje vedení řízení, na čemž nic
nemění ani skutečnost, že stěžovatel v žalobě proti exekuční výzvě uplatňuje důvody proti
dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Předně zdůraznil, že mu dosud nebyl doručen
exekuční titul, na jehož základě byl vyzván k zaplacení splatného nedoplatku v náhradní
lhůtě. Jednotná celní deklarace (dále jen „JCD“) nemohla být řádným a účinným způsobem
doručena jeho právnímu zástupci, protože tohoto k přebírání JCD nezmocnil. Plná moc
udělená právnímu zástupci stěžovatele totiž neobsahovala výslovné zmocnění k přebírání
JCD. Tento názor vychází i z metodického pokynu č. 2 vydaného ředitelem odboru MF-GŘC
v roce 1997 a doručování bylo takto ve prospěch stěžovatele posouzeno např. rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2000, č. j. 30 Ca 192/98 - 26. Jestliže celní ředitelství
změnilo svým rozhodnutím datum splatnosti, nepřímo tuto námitku uznalo. Stěžovatel dále
uvedl, že mu JCD nemohla být doručena uložením, neboť se v době doručení zdržoval
v Makedonii. Protože nebylo řádně doručeno, nemohla nastat splatnost nedoplatku.
Dále poukázal na skutečnost, že nedoplatek byl již uhrazen ručitelem společností G., spol.
s r. o., která jej po stěžovateli vymáhá soudně a v této souvislosti uvedl, že pokud ručitel
v minulosti dluh zaplatil, pak v důsledku tohoto zaplacení exekuční titul zanikl. Z výše
uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného usnesení a vrácení věci krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti,
(dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě
vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Podle ust. §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nezaplatí-li daňový dlužník
splatný daňový nedoplatek včetně nedoplatku na pokutách uložených podle tohoto zákona
v zákonné lhůtě, vyzve ho správce daně, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě,
nejméně osmidenní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího
k vymáhání daňového nedoplatku. Proti výzvě se lze odvolat ve lhůtě patnácti dnů. Odvolání
nemá odkladný účinek.
Kasační stížnost jako mimořádný opravný prostředek je podle ustanovení §103 s. ř. s.
koncipována na principu nutného konkrétního tvrzení stěžovatele, v čem krajský soud,
který jeho věc projednával a rozhodl, ve svém rozhodnutí pochybil. Výčet možných tvrzení,
a tedy důvodů, pro které stěžovatel kasační stížnost podává, je obsažen v odst. 1 citovaného
ustanovení. Směřuje-li kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby,
jak je tomu i v daném případě, je podřaditelná pod ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
V kasační stížnosti podané z tohoto důvodu je především třeba, aby stěžovatel uvedl,
v čem nezákonnost rozhodnutí soudu o odmítnutí návrhu spatřuje. Omezí-li se však stěžovatel
v kasační stížnosti pouze na námitky směřující proti rozhodnutí správního orgánu,
aniž by jakkoli zpochybnil rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby, nelze než konstatovat
nedůvodnost takových námitek, neboť jdou mimo rámec rozhodnutí soudu, který nijak
neposuzoval věc samu, tedy zákonnost rozhodnutí správního orgánu, ale pouze rozhodl o tom,
že v soudním řízení nebude pokračováno.
V dané věci krajský soud odmítl žalobu, aniž by se zabýval vlastním věcným obsahem
žaloby, neboť se domníval, že zde nebyly splněny podmínky řízení, tj. že zde absentovalo
rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí krajského soudu pouze v mezích rozsahu
a důvodů kasační stížnosti, resp. nad rámec těchto mezí v limitech daných v ust. §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. Pokud by se v daném případě Nejvyšší správní soud zabýval věcným obsahem
žaloby, vybočil by tak z rámce přezkumu, který je mu v tomto typu soudního přezkumu
zákonem svěřena, a překročil by tak zákonem svěřenou pravomoc. Proto se Nejvyšší správní
soud nezabýval námitkami stěžovatele týkajícími se doručení exekučního titulu, uhrazení
dluhu ručitelem, splatnosti nedoplatku či jeho duplicitního vymáhání.
K otázce aplikace kompetenční výluky ve vztahu k výzvě správce daně podle ust. §73
odst. 1 zákona o správě daní a poplatků již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
29. 1. 2004, č. j. 2 Afs 28/2003 - 48 dříve uvedl, že v řízení o splnění daňové povinnosti
daňovým ručitelem je třeba odlišovat dva druhy výzev. Proti první (ust. §57 odst. 5 zákona
o správě daní a poplatků) se může ručitel odvolat proto, že není ručitelem nebo že ručení bylo
uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu anebo že již byla požadovaná částka
zaplacena. Doručením této výzvy se daňový ručitel stává daňovým dlužníkem, jemuž vzniká
platební povinnost. Tato výzva je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., kterou
lze po vyčerpání opravných prostředků vlastních daňovému řízení napadnout žalobou
u soudu. Druhým typem výzvy je výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě
podle §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, která však má povahu procesního úkonu
adresovaného daňovému dlužníku s přesně stanovenou daňovou povinností. Tato výzva proto
nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví. Vzhledem k okolnosti, že ke stejnému závěru
dospěl i krajský soud, Nejvyšší správní soud nemůže jeho postupu cokoliv vytknout, neboť
tento odmítnutím žaloby setrval na výkladu zákona o správě daní a poplatků, který je zcela
v souladu se zákonem podpořený ustálenou judikaturou. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
s právními závěry učiněnými krajským soudem, na jehož správné odůvodnění v napadeném
usnesení rovněž odkazuje.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
dle §109 odst. 1 citovaného zákona, podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a celnímu ředitelství
žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu