ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.30.2007:73
sp. zn. 7 Afs 30/2007 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele J. T., zastoupeného JUR. Dr. Jiřím Šetinou, advokátem se sídlem v Praze 6,
Matějská 35, za účasti Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1,
Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 25. 1. 2007, č. j. 6 Ca 247/2005 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č. j. 6 Ca 247/2005 - 43 zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále
jen „finanční ředitelství“) ze dne 3. 8. 2005, č. j. FŘ–3627/15/04, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne
15. 4. 2003, č. j. 174636/03/005912/6390 na daňové penále na daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2001 v částce 2436 Kč. Městský soud neshledal důvodnou námitku
stěžovatele, že vlastníkem nemovitosti, ze které mu plynul příjem, nebyl po celý rok 2001,
a proto je v platebním výměru nesprávně uvedeno zdaňovací období od 1. 1. 2001 do
31. 12. 2001 (místo od 19. 4. do 31. 12. 2001). Je tomu tak proto, že z ustanovení §5 odst. 1
zákona č. 586/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o daních z příjmů“)
vyplývá, že zdaňovacím obdobím pro vyměření daně z příjmů je kalendářní rok. Jestliže
tedy stěžovatel uvedl v daňovém přiznání k dani z příjmů za rok 2001 jako příjem nájemné,
vznikla mu za toto zdaňovací období daňová povinnost, a správce daně proto správně
v platebním výměru na penále uvedl, že penále je vyměřováno na dani z příjmů fyzických
osob za příslušné zdaňovací období. Ani další žalobní námitky stěžovatele městský soud
neshledal důvodnými. Stěžovatel podal daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok
2001, kterým přiznal, že měl v roce 2001 příjem, který podléhal této dani. Za této situace bylo
nezbytné vycházet z ustanovení §40 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), ve kterém je uvedeno, do kdy musí být daňové
přiznání za příslušné zdaňovací období podáno a do kdy musí být daň zaplacena. Jestliže
tedy byla daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2001 pravomocně vyměřena,
aniž by byla v zákonem stanovené lhůtě zaplacena, a stěžovatel neuplatnil žádný zákonem
uvedený důvod pro pozdější splnění této daňové povinnosti, potom mu vznikla povinnost
platit penále ve smyslu ustanovení §63 zákona o správě daní a poplatků přímo ze zákona.
Není rozhodující, kdy byl stěžovateli příjem z pronájmu nemovitostí poukázán,
neboť tento příjem přiznal v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2001. Důvodnou
nebyla shledána ani námitka stěžovatele, že nelze porozumět jazyku správce daně,
tzv. „finanštině“, protože jak platební výměr, tak platební výměr na penále mají náležitosti
podle ustanovení §32 zákona o správě daní a poplatků a jsou srozumitelné. Obě rozhodnutí
vycházejí z ustanovení zákona o správě daní a poplatků a zákona o daních z příjmů.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel
v ní vyjádřil nesouhlas s právním závěrem finančního ředitelství, jenž převzal i městský soud,
a to, že byl povinen podat daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací
období 2001 v obecné lhůtě do 2. 4. 2002 a v téže lhůtě daň zaplatit. Přitom příjmy za období
roku 2001 měl až v roce 2002, neboť dnem 30. 10. 2002 nabylo právní moci usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 9. 2002, č. j. 18 D 321/2002-19 v dědickém řízení
po úmrtí jeho matky J. T. dne 18. 4. 2001. Až do okamžiku pravomocného rozhodnutí soudu
nebyl proto vlastníkem části pronajaté nemovitosti, neměl tudíž příjmy z pronájmu a nebyl
daňovým poplatníkem s povinností podat daňové přiznání v obecné lhůtě do 2. 4. 2002.
Bezprostředně po nabytí právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, na základě
kterého se stal vlastníkem pronajaté části nemovitosti zpětně ke dni 18. 4. 2001, podal dne
8. 11. 2002 daňové přiznání a daň zaplatil zpětně, za celé nezdaněné zdaňovací období, dne
25. 11. 2002. rovněž poukázal na to, že zůstavitelka řádně a včas zaplatila alikvotní část daně
do 18. 4. 2001. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnulo průběh daňového řízení,
jakož i řízení o žalobě a protože se plně ztotožňuje s výrokem i odůvodněním napadeného
rozsudku městského soudu, navrhlo, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodné stížní námitky o nezákonnosti rozsudku
městského soudu a vadách v řízení před správním orgánem. Stěžovatel má za to, že pokud
vlastnictví předmětné nemovitosti nabyl v souladu s ustanovením §460 o. z. již ke dni smrti
zůstavitele (18. 4. 2001) a daň z příjmů fyzických osob byla za období od 1. 1. 2001
do 18. 4. 2001 přiznána a zaplacena zůstavitelkou, správce daně po něm vlastně za období
části roku 2001 požaduje zaplatit dvakrát. Stejně tak nesouhlasí se závěrem správce daně,
finančního ředitelství i městského soudu, že měl daňové přiznání k dani z příjmů fyzických
osob za zdaňovací období roku 2001 podat ve lhůtě dle ustanovení §40 odst. 3 zákona
o správě daní a poplatků, v tomto případě nejpozději dne 2. 4. 2002. Je tomu tak proto,
že příjmy za období roku 2001 měl až později, poté, co nabylo právní moci rozhodnutí
obvodního soudu v dědickém řízení.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal dne 8. 11. 2002 daňové přiznání
k dani z příjmu fyzických osob za období od 19. 4. do 31. 12. 2001. Platebním výměrem
ze dne 15. 11. 2002, č. j. 378182/02/005912/6390 (dále jen „podkladové rozhodnutí“) byl
stěžovateli stanoven základ daně z příjmů fyzických osob za rok 2001 ve výši 106 590 Kč,
daň z příjmů fyzických osob za rok 2001 ve výši 10 275 Kč a zvýšení daně podle §68 zákona
o správě daní a poplatků ve výši 500 Kč. Celkem tedy správce daně stěžovateli předepsal
povinnost ve výši 10 775 Kč, tj. v částce nižší oproti dani vyčíslené stěžovatelem v podaném
daňovém přiznání (11 955 Kč). Ke zvýšení daně správce daně přistoupil z důvodu,
že stěžovatel podal daňové přiznání opožděně až 8. 11. 2002 místo v termínu do 2. 4. 2002
včetně (§40 odst. 3 ve spojení s §14 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků), v němž byla
daň rovněž splatná. Následně platebním výměrem ze dne 15. 4. 2003,
č. j. 174636/03/005912/6390 správce daně stěžovateli sdělil a předepsal k úhradě daňové
penále ve výši 2436 Kč. Tento platební výměr stěžovatel napadl odvoláním, o němž rozhodlo
finanční ředitelství tak, že jej zamítlo.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že předmětem soudního
přezkumu v této věci je správní rozhodnutí o sdělení a předepsání penále za pozdní úhradu
daně a nikoliv samotné rozhodnutí o výši daně, která byla stěžovateli stanovena za rok 2001
podkladovým rozhodnutím. Tímto je de facto předurčen i rozsah přezkumné činnosti,
jak odvolacího správního orgánu, tak i městského a Nejvyššího správního soudu. Účinně
lze totiž namítat pouze neexistenci, neúčinnost, neplatnost či nicotnost podkladového
rozhodnutí, tedy „penalizačního titulu“. Výtky vůči samotnému rozhodnutí pak mimo totožné
výtky jako u podkladového rozhodnutí mohou spočívat zejména v nesprávném vymezení
období penalizace, nesprávně uplatněné sazby penalizace, případně v jiných vadách správního
řízení s vlivem na zákonnost napadeného platebního výměru na penále či rozhodnutí
o odvolání.
Námitka, že správce daně na stěžovateli vyžaduje úhradu daně dvakrát není
opodstatněná. Správcem daně v předmětném rozhodnutí (platební výměr na penále) uvedený
údaj o vymezeném zdaňovacím období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 je sice zavádějící
a zavdává příčinu k nesprávné úvaze stěžovatele, že mu penále bylo stanoveno i za období,
kdy v prodlení s úhradou daně být nemohl, ale z výpočtu penále rozepsaného na str. 2
platebního výměru na penále je jednoznačně patrné, že se nejedná o druhou daňovou
povinnost (daň z příjmů fyzických osob za rok 2001), ani o penalizaci daňové povinnosti
jiného daňového subjektu (matky stěžovatele), nýbrž o penále za opožděnou platbu daně.
Z obsahu správního spisu je též jednoznačně zřejmé, že správce daně vymezil období
penalizace v souladu s ustanovením §63 zákona o správě daní a poplatků, tj. od 2. 4. 2002
(původní lhůta splatnosti daně) do 25. 11. 2002 (den skutečné úhrady daně) a nikoliv rokem
2001, jak se zcela evidentně mylně domnívá stěžovatel. Rovněž uvedená penalizovaná částka
odpovídá výši daně stanovené stěžovateli podkladovým rozhodnutím, tj. dani, která mu byla
stanovena za období 19. 4. do 31. 12. 2001. Pokud proto městský soud neshledal totožnou
žalobní námitku důvodnou, posoudil věc v souladu se zákonem.
Důvodná není ani námitka, že městský soud shodně se správními orgány nesprávně
posoudil otázku splatnosti stěžovatelem přiznané daně z příjmů fyzických osob za rok 2001.
Pro právní posouzení věci je rozhodné, že daň za zdaňovací období roku 2001
(fakticky za období od 18. 4. do 31. 12. 2001) byla stěžovateli stanovena podkladovým
rozhodnutím. Uvedeným rozhodnutím byla stěžovateli nejen vyměřena daň z příjmů
za rok 2001, ale také jím byla stanovena splatnost této daně (2. 4. 2002). Tento platební
výměr je stále platný, vykonatelný, účinný a pravomocný. Městský soud proto nepochybil,
když dospěl k závěru, že správní orgány správně aplikovaly ustanovení §63 a §40 zákona
o správě daní a poplatků. Podkladové rozhodnutí je v řízení, jehož výsledkem je deklaratorní
rozhodnutí (platební výměr na penále) jak pro správní orgány, tak i správní soud závazné
(§28 zákona o správě daní a poplatků). Proto správce daně správně vymezil počátek prodlení
(penalizace) stěžovatele dnem 2. 4. 2002. Částka 2436 Kč tedy byla vypočtena z částky
10 275 Kč za 237 dní prodlení v souladu s ustanovením §63 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků. Námitka stěžovatele týkající se nesprávného určení okamžiku splatnosti daně
je nepřípadná, protože pokud se domníval, že při stanovení daně došlo k nesprávnému
vymezení splatnosti daně z příjmů fyzických osob za rok 2001, měl v tomto směru uplatnit
řádné nebo i mimořádné opravné prostředky právě vůči podkladovému rozhodnutí, a nikoliv
až proti rozhodnutí, jimž mu bylo sděleno a předepsáno penále za pozdní úhradu daně.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
stěžovatele důvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu ředitelství
žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu