ECLI:CZ:NSS:2007:7.ANS.8.2006
sp. zn. 7 Ans 8/2006 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatelů a) MUDr. J. K., b) M. K., obou zastoupených JUDr. Janem Vokálem,
advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 12, za účasti Katastrálního úřadu
pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Moravský Krumlov, se sídlem v Moravském
Krumlově, nám. T. G. Masaryka 35, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 14. 4. 2006, č. j. 29 Ca 27/2005 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2006, č. j. 29 Ca 27/2005 – 48, byla
odmítnuta žaloba na ochranu proti nečinnosti Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj,
Katastrální pracoviště Moravský Krumlov (dále jen „katastrální úřad“) , kterou se domáhali
vydání rozsudku, jímž bude vysloveno, že katastrální úřad je povinen provést záznam
v katastru nemovitostí, kterým bude zapsáno vlastnické právo stěžovatelů k nemovitostem
v žalobě specifikovaným, pro každého ve výši ideální poloviny. V odůvodnění usnesení
krajský soud s poukazem na ustanovení §79 s. ř. s. dospěl k závěru, že není -li záznam
do katastru nemovitosti rozhodnutím ani osvědčením, nejsou splněny podmínky pro podání
žaloby na nečinnost a jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. V této souvislosti
také poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2004,
č. j. 2 Ans 1/2004 – 64.
Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti namítali, že zákon
č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nehovoří o tom, že by se o zápisu práv
k nemovitostem záznamem nerozhodovalo ve správním řízení. Stěžovatelé uvedli,
že vycházeje z rozhodnutí Pozemkového úřadu č. j. PÚ 15/91/16-Pa, tedy vycházeje
z presumpce svého vlastnického vztahu k vydaným nemovitostem, vyzvali dosavadního
uživatele a faktického držitele těchto nemovitostí, kterým je J. S. v M. K., k uzavření nájemní
smlouvy. Toto družstvo odpovědělo, že podle výpisu z listu vlastnictví je předmětná
nemovitost ve vlastnictví státu a nemohou tedy s nikým nájemní smlouvu uzavírat. Podle
stěžovatelů je tedy zcela zřejmé, že nečinností katastrálního úřadu došlo k tak závažnému
zásahu do jejich vlastnických práv, že tento zásah vede prakticky k jejich úplnému vymizení,
k zamezení jakékoliv realizace těchto práv. Navíc názor krajského soudu je nejen nesprávný
z tohoto důvodu, ale zcela vytržený z kontextu této kauzy, odtržený od reality, od faktické
rozhodovací praxe katastrálního úřadu. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že
v případě záznamu jde o pouhou evidenci práv vzniklých rozhodnutím jiných orgánů či na
základě právních skutečností. Katastrální úřad však svým postupem jednal v ostrém rozporu
s tímto postulátem, když si v podstatě osoboval zpochybňovat rozhodnutí jiných orgánů, ba co
více, dokonce si osoboval právo ukládat v této souvislosti povinnosti, jak sám zcela účelově
uvádí k odstranění „nesrozumitelnosti“. V důsledku tohoto postupu byli stěžovatelé velmi
podstatně dotčeni na svých právech. Je tedy zřejmé, že za popsané situace je názor krajského
soudu pouhou akademicky-teoretickou floskulí bez opory v rozhodovací praxi správních
orgánů. Navíc odmítnutí žaloby právě s tímto odůvodněním vytváří pro stěžovatele
beznadějnou a prakticky neřešitelnou situaci. Krajský soud svým rozhodnutím tak vlastně
říká, že stěžovatelé nemají jakoukoliv možnost se proti popsanému zásahu do jejich práv
bránit. Na základě všech uvedených skutečností stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní
soud usnesení krajského soudu zrušil a nařídil mu podanou žalobu projednat.
Katastrální úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s napadeným
usnesením. Dále poukázal na to, že ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, se právo vzniklé rozhodnutím státního orgánu, v daném případě
pozemkového úřadu, do katastru nemovitostí zapisuje záznamem. Toto ustanovení zakotvuje
evidenční systém, který se vztahuje na právní vztahy, jejichž vznik, změna nebo zánik závisí
na skutečnostech, na které katastrální úřad nemůže mít vliv. Záznam má pouze deklaratorní
(evidenční) účinky, což znamená, že se jím do katastru nemovitostí zapisují práva, která
vznikla, změnila se nebo zanikla nezávisle na činnosti katastrálního úřadu. Katastrální úřad
v tomto případě nevydává rozhodnutí ve věci samé a není tak splněna jedna ze základních
podmínek řízení. V daném případě zjistil katastrální úřad rozpor mezi označením nemovitosti
v listině a údajem evidovaným v katastru nemovitosti a považoval jej za jinou zřejmou
nesrovnalost v listině, pro kterou nemohl zápis záznamem provést. Proto předmětnou listinu
vrátil k opravě tomu, kdo ji vyhotovil, tj. pozemkovému úřadu. Z těchto důvodů katastrální
úřad navrhl, aby kasační stížnost byla jako bezdůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili
stěžovatelé v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Žalobou proti nečinnosti podle §79 s. ř. s. se může ten, kdo bezvýsledně vyčerpal
prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně
proti nečinnosti správního orgánu, domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost
vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Žalovaným je správní orgán, který podle
žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.
V ust. §79 a násl. s. ř. s. je upraven institut umožňující účastníkům správního řízení
domáhat se u soudu ochrany před nečinností správního orgánu. Správní orgán je nečinný,
pokud nekoná přesto, že má povinnost rozhodnutí nebo osvědčení vydat. V citovaném
ustanovení je tedy upravena ochrana před nečinností spočívající pouze v nevydání rozhodnutí
ve věci samé nebo osvědčení. Žalobou na nečinnost se lze domáhat ochrany u soudu
jen tehdy, pokud je správní orgán nečinný při vydání rozhodnutí, jímž má být založeno,
změněno, zrušeno nebo závazně určeno právo nebo povinnost žalobce. Jestliže úkon
správního orgánu nemůže zasáhnout do práv a povinností žalobce (není rozhodnutím
ve smyslu legislativní zkratky §65 odst. 1 s. ř. s.), není v pravomoci soudu poskytovat
ve správním soudnictví ochranu proti správnímu orgánu, který je s provedením takového
úkonu v prodlení. Nemůže proto rozhodnout o povinnosti správního orgánu úkon provést.
Podle ustanovení §7 odst. 1 věta prvá zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, práva uvedená v §1 odst. 1 (tj. vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající
věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva ), která vznikla, změnila se nebo
zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě,
vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem údajů na základě listin
vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo
osvědčují právní vztahy, do katastru.
Citované ustanovení upravuje evidenční systém, který se vztahuje na právní vztahy,
jejichž vznik, změna nebo zánik závisí na skutečnostech, na které katastrální úřad nemá vliv.
Záznamem se zapisují do katastru nemovitostí práva, která vznikla, změnila se nebo zanikla
nezávisle na provedení záznamu, tj. nezávisle na činnosti katastrálního úřadu. Záznam
má pouze deklaratorní (evidenční) účinky a nikoliv účinky konstitutivní (pravotvorné).
Na provedení záznamu se nevztahuje správní řád. Při jeho provedení se nevydává žádné
rozhodnutí a v případě neprovedení záznamu není možné podat opravný prostředek podle
zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Katastrální úřad je oprávněn listinu,
na základě níž má být proveden záznam, zkoumat jen z hlediska vymezeného v ustanovení
§8 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. zda je bez chyb v psaní nebo
počtech a jiných zřejmých nesprávností. V případě, že listina vyhovuje těmto požadavkům,
katastrální úřad provede záznam. Jinak vrátí listinu tomu, kdo ji vyhotovil s uvedením
zjištěných nedostatků.
V daném případě katastrální úřad postupoval v souladu s citovaným ustanovením,
když rozhodnutí Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu Znojmo ze dne 4. 12. 2003,
č. j. PÚ 15/91-Pa, na základě něhož měl provést záznam o vlastnických právech, vrátil tomuto
úřadu k opravě přípisem ze dne 17. 12. 2003 s uvedením, v čem spočívají zjištěné
nesprávnosti a se žádostí, aby ve lhůtě 30 dnů nesprávnost odstranil nebo sdělil, v jaké lhůtě
tak učiní. Protože uvedené nesprávnosti odstraněny nebyly, katastrální úřad záznam
neprovedl. Postupem katastrálního úřadu tak nemohlo dojít k žádnému zásahu
do vlastnických práv stěžovatelů, jak zcela nedůvodně v kasační stížnosti tvrdí.
V této souvislosti nelze nezmínit ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, které ukládá státním orgánům spolupracujícím s katastrálními
úřady při výkonu státní správy na úseku katastru povinnost ve lhůtě stanovené katastrálním
úřadem v listinách, které předložily k zápisu do katastru, odstranit chyby v psaní, počítání
a jiné zřejmé nesprávnosti.
Vzhledem k tomu, že záznam není ani rozhodnutím ani osvědčením, které
by měl povinnost katastrální úřad vydat, jak bylo výše uvedeno, nejsou splněny zákonné
podmínky pro podání žaloby na nečinnost, jak také správně dovodil v napadeném usnesení
krajský soud. V žádném případě není v tomto usnesení uvedeno, a nelze to z něj ani dovodit,
že stěžovatelé nemají žádnou možnost se proti popsanému zásahu do jejich práv bránit,
ale je jím pouze řečeno, že za daného stavu se nemůže jednat o nečinnost katastrálního úřadu.
Je proto na stěžovatelích, aby zvolili takové právní prostředky, které by vedly k vyřešení
vzniklé situace, která je pro ně nepochybně nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud proto z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelé v řízení úspěch neměli,
proto nemají právo na náhradu nákladů řízení a katastrálnímu úřadu s tímto řízením žádné
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu