ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.20.2006
sp. zn. 7 As 20/2006 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatelů a) V. k. z., v. o. s., b) K. P., s., obou zastoupených Mgr. Karlem Půšem,
advokátem se sídlem ve Sloupnu, Komenského 13, za účasti Ministerstva dopravy,
se sídlem v Praze 1, nábř. Ludvíka Svobody 12, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, č. j. 11 Ca 236/2005 – 40,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, č. j. 11 Ca 236/2005 – 40,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost stěžovatele b) se zamítá .
III. Stěžovatel b) nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 12. 2005, č. j. 11 Ca 236/2005 – 40 odmítl
žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 15. 10. 2004, č. j. 72/2004-150-STK-3/3 a ze dne 17. 8. 2005,
č. j. 72/2004-150-STK 3/9 a rozhodnutí Krajského úřadu Královehradeckého kraje (dále
jen „krajský úřad“) ze dne 21. 3. 2005, č. j. 29105/DS/04/VV/1. Prvním z napadených
rozhodnutí ministerstva bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu v Hradci Králové
a věc byla vrácena k dalšímu řízení, zatímco druhým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a)
a potvrzeno rozhodnutí krajského úřadu, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele a)
o udělení oprávnění k provozování stanice technické kontroly (dále jen „STK“) pro osobní
automobily v obci S. Městský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že prohlášením
konkurzu na majetek stěžovatele a) přešla aktivní legitimace k podání žaloby na ustanoveného
správce konkursní podstaty, neboť tomu zákon ukládá právo a povinnosti činit za úpadce
právní úkony potřebné k provozování podniku. Mezi takové úkony patří i správní řízení
ve věci žádosti o udělení oprávnění k provádění technických prohlídek a měření emisí
silničních vozidel. Podle městského soudu není tento právní názor v rozporu s právním
názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku sp. zn. 5 A 48/2001, neboť
tu nejde o účinek prohlášení konkurzu na probíhající soudní řízení v podobě jeho přerušení
podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), ale o oprávnění zahájit řízení před soudem poté,
co byl na majetek stěžovatele a) prohlášen konkurs. Podle závěru městského soudu toto
oprávnění nepřísluší stěžovateli a) či jím zmocněnému zástupci, ale správci konkursní
podstaty. Pokud jde o posouzení věcné aktivní legitimace k podání žaloby stěžovatelem b),
je třeba podle městského soudu vzít v úvahu, že ani jedním z napadených správních
rozhodnutí nebylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatele b) a ve vztahu k jeho
osobě nemá žádné z nich povahu meritorního rozhodnutí a nezakládá hmotněprávní účinky.
Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že stěžovatel b) je společníkem a statutárním
orgánem stěžovatele a). Není tedy splněn předpoklad pro žalobní legitimaci, jak je uveden
v ust. §65 odst. 1 a 2 s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační stížnost,
v níž se dovolávali důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s.
Stěžovatelé uvedli, že jejich žaloba není v odůvodnění napadeného usnesení zcela přesně
definována, neboť se domáhali zrušení nikoli dvou, ale tří rozhodnutí. Přezkumné řízení,
jehož návrh je soudem odmítán, považují stěžovatelé za součást nedílného rozhodovacího
procesu, nikoliv za samostatné soudní řízení, neboť od 11. 7. 1995 nebyla záležitost
spravedlivě, včas, bez utrpěné újmy, a vycházejíce ze spolehlivě zjištěného stavu věci náležitě
vyřešena a rozhodnuta. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rozhodovací správní proces, jehož
součástí je žalobou navrhovaný soudní přezkum, se sám o sobě netýká majetku patřícího
do podstaty, ani nesouvisí s nakládáním s tímto majetkem. Stěžovatelé poukázali na to, že
pokud by předmětné správní řízení spadalo pod režim zákona o konkursu a vyrovnání, mohl,
a měl by, již Nejvyšší správní soud při prvém přezkoumávání poučit správní orgán, aby řízení
přerušil a pokračoval až na návrh správce konkursní podstaty. Stěžovateli b), který
je majoritním společníkem a statutárním zástupcem stěžovatele a), je nesprávným postupem
a nezákonnými rozhodnutími ministerstva upíráno jeho právo pokojně užívat svůj majetek,
podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, získávat prostředky pro své životní
potřeby prací a svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních
zájmů. Odmítavým rozhodnutím soudu je mu odpíráno právo na účinné právní prostředky
nápravy. Stěžovatel b) je jediným se záležitostí od samého počátku seznámeným účastníkem,
a protože se záležitost i jeho osobně dotýká, rozhodl se pro své účastenství v žalobě na soudní
přezkum, kdy by stěžovateli a) mohla vzniknout nevratná a neodvratitelná újma neznalostí
podrobností v záležitosti samé. Všechna tři napadená správní rozhodnutí směřovala proti
stěžovateli a) a pokud soud dospěl k závěru, že stěžovatel a) není k podání žaloby věcně
aktivně legitimován, pak měl napadená rozhodnutí zrušit pro jejich nicotnost, neboť byla
vydána proti právnické osobě, která není ve věci aktivně legitimována. Z výše uvedených
důvodů navrhli stěžovatelé, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil
a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Ministerstvo se ve vyjádření ke kasační stížnosti v celém rozsahu ztotožnilo s výrokem
usnesení městského soudu. Městský soud podle ministerstva dospěl ke správnému závěru,
že řízení ve věci udělení oprávnění k provádění technických prohlídek a měření emisí
motorových vozidel patří mezi právní úkony potřebné k provozování podniku a že dnem
prohlášení konkursu na majetek stěžovatele a) přešlo oprávnění činit za úpadce právní úkony
potřebné k provozování podniku na správce konkursní podstaty, tedy i oprávnění k podání
žaloby ve věci žádosti o udělení oprávnění k STK. Vzhledem k tomu, že stěžovatel b) nikdy
nebyl účastníkem předmětného správního řízení, a ani žádným z napadených správních
rozhodnutí nebylo rozhodováno o jeho právech, právem chráněných zájmech či povinnostech,
nebyl splněn předpoklad pro jeho aktivní žalobní legitimaci stanovený v §65 odst. 1 a 2
s. ř. s. K námitce, že pokud dospěl městský soud k závěru o nedostatku aktivní věcné
legitimace stěžovatele a), měl všechna tři rozhodnutí správních orgánů zrušit pro jejich
nicotnost, ministerstvo uvedlo, že aktivně věcně legitimován k podání žaloby za stěžovatele
a), na něhož byl prohlášen konkurs, jde–li o právní úkony související s provozováním
podniku, není stěžovatel b) jako statutární orgán, nýbrž správce konkursní podstaty.
Nedostatek aktivní věcné legitimace statutárního orgánu společnosti, vůči níž správní
rozhodnutí směřuje, nemůže být v žádném případě sám o sobě důvodem nicotnosti správního
rozhodnutí. Ministerstvo vzhledem k výše uvedenému navrhlo zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadené
rozhodnutí v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které
uplatnili stěžovatelé v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelé pokud jde o posouzení aktivní legitimace k podání žaloby stěžovatelem a)
namítali, že ani rozhodovací správní proces ani žalobou navrhovaný soudní přezkum, se sám o
sobě netýká majetku patřícího do podstaty a ani nesouvisí s nakládáním s tímto majetkem.
Stěžejní otázkou pro posouzení aktivní legitimace stěžovatele a) k podání žaloby
po prohlášení konkurzu, jak na to důvodně stěžovatelé poukazují, je podle názoru Nejvyššího
správního soudu, zda řízení o přezkoumání rozhodnutí vydaných v řízení o udělení oprávnění
k provádění technických prohlídek a měření emisí silničních vozidel se týkají majetku
patřícího do konkursní podstaty stěžovatele a).
Podle ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání má prohlášení
konkursu ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce a právní
úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné a podle
písm. d) citovaného ustanovení řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího
do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena
jen na návrh správce konkursní podstaty nebo proti tomuto správci.
Podle ustanovení §14a odst. 1 citovaného zákona prohlášením konkursu přechází
na správce konkursní podstaty oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle
zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním
s majetkem patřícím do podstaty. Správce je mimo jiné oprávněn a povinen rozhodovat
o obchodních záležitostech podniku a činit za úpadce právní úkony potřebné k provozování
podniku.
Úkolem správce konkursní podstaty je dosáhnout cíle konkursu, kterým je podle
ust. §2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání dosažení poměrného uspokojení věřitelů
z majetku tvořícího konkursní podstatu za podmínek stanovených tímto zákonem. Veškerá
jeho činnost proto musí směřovat ke splnění tohoto cíle. Úkolem správce konkursní podstaty
není rozvíjet podnikatelskou činnost úpadce, např. žádat o oprávnění k provozování další
podnikatelské činnosti, a proto správce nemůže činit právní úkony související se správním
nebo následným soudním řízením ve věci žádosti o udělení oprávnění k provádění technických
prohlídek a měření emisí silničních vozidel.
Na druhé straně jsou po prohlášení konkurzu omezena úpadcova oprávnění týkající
se jeho jmění patřícího do konkursní podstaty. Právně neúčinná je jeho činnost vztahující
se k majetku, který tvoří konkursní podstatu. Nakládání s ostatním majetkem stojícím mimo
konkursní podstatu, nebo právní úkony, které s majetkem vůbec nesouvisejí, zůstávají
v dispozici úpadce. Důvodem tohoto omezení je, aby bylo úpadci zabráněno poškozovat
konkursní věřitele. V dané věci se však jedná o situaci, kdy právní úkony ve správním nebo
soudním řízení vůbec nesouvisejí s majetkem náležejícím do konkursní podstaty, protože
rozhodnutí, ať už kladné nebo negativní týkající se žádosti o vydání oprávnění provádět
technické prohlídky a měřit emise silničních vozidel, nijak nesouvisí s majetkem náležejícím
do konkursní podstaty, a nemůže tak dojít žádným způsobem k poškození věřitelů.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žaloba proti
rozhodnutí správního orgánu v řízení ve věci žádosti o udělení oprávnění k provádění
technických prohlídek a měření emisí silničních vozidel je právním úkonem, který je i po
prohlášení konkursu v dispozici úpadce. Městský soud tedy posoudil otázku aktivní legitimace
stěžovatele a) v rozporu se zákonem.
Nejvyšší správní soud v návaznosti na tvrzení městského soudu, že jeho právní názor
není v rozporu s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v odůvodnění
rozsudku ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 - 47, kterým bylo na základě žaloby stěžovatele
a) předchozí rozhodnutí ministerstva o zamítnutí odvolání proti zamítnutí žádosti o udělení
oprávnění k provádění pravidelných technických prohlídek silničních vozidel zrušeno
a věc byla vrácena k dalšímu řízení, poukazuje na to, že v tomto rozsudku je výslovně
uvedeno, že se otázkou účinků prohlášení konkursu Nejvyšší správní soud zabýval,
a to zejména z pohledu ust. §14 odst. 1 písm. c) a d) zákona o konkursu a vyrovnání a dospěl
k závěru, že napadené správní rozhodnutí nezasahuje do nároku, který se týká majetku
patřícího do konkursní podstaty, a tudíž účinky konkursu na řízení nedopadají. Nejvyšší
správní soud se tedy v citovaném rozsudku zabýval veškerými možnými účinky prohlášení
konkursu na dané řízení a nikoli pouze účinkem v podobě jeho přerušení řízení podle §14
odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, jak uvedl městský soud. Právní názor,
k němuž dospěl městský soud v napadeném usnesení, je tedy v rozporu s právním názorem
vyjádřeným Nejvyšším správním soudem v citovaném rozsudku.
Stěžovatelé dále namítali, že napadeným usnesením městského soudu je stěžovateli b)
odpíráno právo na účinné právní prostředky nápravy, tedy aby jeho záležitost byla spravedlivě
a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Podle ust. §65 odst. 1
s. ř. s. je k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu aktivně legitimován ten, kdo byl,
alespoň podle svého tvrzení, zkrácen na svých právech, a to buď přímo, nebo v důsledku
porušení svých procesních práv úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo
závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Podle odst. 2 citovaného ustanovení může žalobu
podat také účastník řízení před správním orgánem, který není legitimován podle odst. 1,
pokud tvrdí, že byl postupem správního orgánu zkrácen na svých právech, která mu příslušejí,
a to takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.
Napadeným rozhodnutím nedošlo k založení, změně, zrušení ani závaznému určení práv nebo
povinností stěžovatele b) jako fyzické osoby a stěžovatel b) v tomto směru
ani nic relevantního netvrdí, když pouze poukazuje na svou informovanost o věci. Na tomto
závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel b) je statutárním orgánem
stěžovatele a). Podle názoru Nejvyššího správního soudu postupoval městský soud
při posuzování aktivní legitimace stěžovatele b) k podání žaloby v souladu se zákonem a tato
stížní námitka je tedy nedůvodná.
Námitka, že pokud městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel a) není k podání
žaloby aktivně legitimován, pak měl napadená rozhodnutí zrušit pro jejich nicotnost, také není
nedůvodná. Dospěl–li městský soud k závěru, že stěžovatelé nejsou aktivně legitimováni
k podání žaloby, a proto žalobu odmítl, nemůže se již zabývat meritem věci, a tedy
ani posuzovat napadená rozhodnutí z jiných hledisek, byť by se jednalo o vady rozhodnutí,
ke kterým musí soud přihlížet z úřední povinnosti (např. nicotnost rozhodnutí podle §76
odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatelé také v úvodu kasační stížnosti upozornili na skutečnost, že se podanou
žalobou domáhali zrušení tří správních rozhodnutí a nikoli dvou, jak v odůvodnění usnesení
uvedl městský soud. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že se stěžovatelé domáhali
přezkoumání dvou správních rozhodnutí ministerstva, tj. rozhodnutí, ve vztahu k nimž byly
vyčerpány řádné opravné prostředky, a rozhodnutí správního orgánu I. stupně, u něhož
je na úvaze soudu, zda jej také případně podle okolností zruší či nikoliv. Za této situace
je obsáhlé upozornění v kasační stížnosti v tomto směru právně irelevantní.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.), v němž v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s.
přezkoumá napadená správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů.
Ve vztahu ke stěžovateli b) neshledal Nejvyšší správní soud nezákonnost napadeného
usnesení, a proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je městský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku
vázán.
Podle §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne městský soud v novém rozhodnutí i o nákladech
řízení o kasační stížnosti.
Výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli b) se opírá o ustanovení
§60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s., když stěžovatel b) neměl ve věci úspěch.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu