ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.1.2007
sp. zn. 7 Azs 1/2007 - 94
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce,
JUDr. Milady Tomkové a Mgr. Jana Passera v právní věci stěžovatelky O. D. (dříve S.),
zastoupené JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Starobrněnská 13,
za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, č. j. 55 Az 109/2005 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Evy Poláčkové se u r č u je částkou 8568 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 55 Az 109/2005 – 44, zamítl
žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 27. 7. 2005, č. j. OAM-1124/VL-10-05-2005, kterým bylo rozhodnuto o neudělení
azylu stěžovatelce podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a současně bylo rozhodnuto, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestovaní ve smyslu
§91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.), ale tato ochrana se uskutečňuje jiným způsobem
než v případě krajských soudů. Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každou věc, primární funkcí Nejvyššího správního soudu jako vrcholného soudního orgánu
ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví je zajišťovat jednotu
a zákonnost rozhodování soudů ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). Oba články
soustavy správního soudnictví tak plní odlišné poslání, které je však komplementární
a zaručuje smysluplné fungování celého systému.
K plnění sjednocující role svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní
nástroje, kterým je na prvním místě nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1
ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu je však podle §104a s. ř. s. kasační stížnost
mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata
k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu
zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem jen přijatelných kasačních stížností se však ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání věci, již jednou rozhodnuté, ve všech stupních soudní soustavy vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti. Ne všechny věci jsou totiž stejně
problematické a ne všechny věci vyžadují stejnou pozornost. Projednávat každou
věc a věnovat jí stejný čas a energii znovu a znovu na všech stupních, tak může popřít
samotnou spravedlnost systémem vytvářenou, kdy věci objektivně o dlišné, s odlišným
významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není
ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním
soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem a výsledkem, který přinese
pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další
řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
proto nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy,
a to zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení, ve smyslu jeho procesní bezvadnosti, ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu, a tedy i efektivitu práva. Jak také opakovaně uvedl Ústavní soud (např. v nálezu
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení , sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též v nálezu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 31, str. 149), „žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních
prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí,
budován ad infinitum. Každý právní řád přináší, a nutně musí přinášet, i určitý počet
chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných, řízení může být reálně takováto pochybení
aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. V s. ř. s. je upraven na základě
zákona č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Je proto namístě provést jeho výklad
tak, aby bylo předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii se bude
Nejvyšší správní soud v budoucnu řídit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek . To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře
může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité
právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo
krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především
procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Přichází -li však stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné,
a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní
soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž,
aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatelka podala kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s.
Konkrétně pak v kasační stížnosti namítala, že krajský soud nesprávně posoudil
a interpretoval hranice a mantinely správního uvážení ve vztahu k neudělení humanitárního
azylu, při jejichž překročení již postup správního orgánu nese rysy svévole, když se spokojil
pouze s konstatováním, že ministerstvo řádně posoudilo osobní situaci stěžovatelky a stav
v její zemi. Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že obdobnými otázkami se již zabýval
v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze uvést např. rozsudek ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 – 38 a ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48. V těchto rozsudcích
Nejvyšší správní soud uvedl, že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona
o azylu nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního
uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěn y řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo
přímo opačné závěry. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje i na rozsudek
ze dne 29. 10. 2003, č. j. 3 Azs 23/2003 – 61, v němž konstatoval, že žadatel o azyl musí
uvést skutečnosti a důvody, pro které o azyl žádá, již ve správním řízení. Pokud nežádá
o udělení humanitárního azylu v řízení před správním orgánem, resp. neuvede důvody hodné
zvláštního zřetele, které by mohl vzít správní orgán v úvahu při rozhodování o udělení
humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu, nemůže k jejich případnému
uplatnění až v žalobě či v kasační stížnosti soud přihlížet. Konečně v rozsudku
ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, Nejvyšší správní soud uvedl, že skutečnost,
že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby
a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle
§14 citovaného zákona.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že ministerstvo se mělo blíže zabývat otázkou
možnosti naznačené diskriminace osob v Kazachstánu, a to i s ohledem na možnou přímou
podporu takového jednání ze strany státu, resp. jednání jeho výkonných složek, odkazuje
Nejvyšší správní soud na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 – 41. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že povinností
správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto
ustanovení uvedené. Z žádného ustanovení zákona však nelze dovodit, že by správnímu
orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci podle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Rovněž tak v rozsudku
ze dne 16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 – 47, Nejvyšší správní soud uvedl, že jestliže z žádosti
o udělení azylu, z protokolu o pohovoru ani z žádné jiné písemnosti nevyplývá, že by žadatel
tvrdil některý z důvodů pro udělení azylu, ministerstvu nevznikla povinnost provádět
dokazování ohledně existence některého z azylových důvodů taxativně vypočtených v §12
zákona o azylu. V této souvislosti je nutno poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 – 47, podle něhož správní orgán nemá povinnost
sám domýšlet důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správ ního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny konkrétně formulované námitky uplatněné v kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
pro nepřijatelnost odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení, byl -li
návrh odmítnut.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven a zástupcem
advokátka a podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně
hotových výdajů stát. Podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, náleží advokátce odměna za tři úkony právní služby (první porada s klientem včetně
převzetí a přípravy zastoupení, studium spisu a doplnění kasační stížnosti) 6300 Kč a podle
§13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 900 Kč (3 x 300 Kč),
včetně 19 % DPH 1368 Kč, celkem tedy 8568 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu