ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.32.2007
sp. zn. 7 Azs 32/2007 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Bohuslava Hnízdila a Mgr. Jana Passera v právní věci stěžovatele Ministerstva vnitra,
se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, za účasti M. M., zastoupeného Mgr. Ondřejem Rejskem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Buzulucká 431, v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2007, č. j. 29 Az 45/2006 – 40,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2007,
č. j. 29 Az 45/2006 - 40, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2007,
č. j. 29 Az 45/2006 – 40, bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 9. 8. 2006,
č. j. OAM-794/VL-07-K04-2006, jímž byla zamítnuta žádost účastníka o udělení azylu jako
zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), a věc byla vrácena stěžovateli k dalšímu řízení. Současně byla
stěžovateli uložena povinnost zaplatit státu náhradu nákladů uhrazených ustanovenému
zástupci účastníka v částce 9988 Kč. Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval,
že důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který postupoval stěžovatel podle §10 odst. 4
zákona o azylu, bylo to, že účastník je Kurd a v jeho případě poté, co předložil průkaz
totožnosti, neměl stěžovatel žádný důvod toto jeho tvrzení jakkoliv zpochybnit. Za dané
situace pak byl další postup stěžovatele v dané věci podle názoru krajského soudu nesprávný
včetně aplikace §16 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Se závětem stěžovatele, že účastník
poté, co potvrdil svoji skutečnou totožnost, nebyl věrohodnou osobou, které by bylo možno
uvěřit uváděný příběh o pronásledování či důvodných obavách, vyjádřil krajský soud
nesouhlas, protože v dané věci bylo zcela na místě, aby s účastníkem byl proveden řádný
pohovor za účelem zjištění všech skutečností, které ho vedly k opuštění země původu. Poté
měla být provedena konfrontace podkladových zpráv o situaci v zemi původu a učiněn závěr
o tom, zda v případě účastníka přichází v úvahu některá ze situací popsaných v §16 zákona
o azylu či zda případně nesplňuje některou z podmínek ustanovení zákona o azylu, podle
nichž je možno zvážit případné udělení azylu cizinci v České republice. V daném případě
však správní řízení postrádalo logiku věci, a proto krajský soud zrušil napadené rozhodnutí
pro vady řízení podle §78 odst. 1 s. ř. s. z důvodu nesprávné aplikace §16 odst. 1 písm. b)
zákona o azylu a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
nezákonnosti tohoto rozsudku. Podle názoru stěžovatele krajský soud bez opory ve skutečně
zjištěném stavu věci dovodil, že důvodem, pro který stěžovatel účastníkovi prominul
dvouletou lhůtu ve smyslu §10 odst. 3 citovaného zákona, byla skutečnost, že je Kurd. Tento
názor nemá oporu v realitě a krajský soud se jím dopustil nepřípustného zkreslení skutečnosti.
Nad rámec zákona soud z faktu prominutí dvouleté lhůty dedukoval, že stěžovatel uznal
pravdivost současné totožnosti účastníka. Stěžovatel však prominul účastníkovi lhůtu
stanovenou v citovaném ustanovení „po zjištění jeho osobní situace“. Nejednalo se ale
o uznání pravdivosti jeho tvrzení, jen o poskytnutí možnosti rozpory vysvětlit. K tomu
stěžovatel podotkl, že prominutí lhůty podle citovaného ustanovení neznamená závazek
správního orgánu vyhovět žádosti o azyl. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby žádost
účastníka o azyl zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
Stěžovatel rovněž podotkl, že již v předchozím řízení tvrdil účastník, že uvádí pravdivé údaje
o své totožnosti. Jeho tvrzení o pravdivosti nové totožnosti považuje tudíž stěžovatel
za účelové, neboť pokud by opravdu měl problémy v zemi původu, nebude opakovaně měnit
identifikační údaje o své osobě. Stěžovatel spatřuje nezákonnost rozsudku soudu také v tom,
že krajský soud vkládá stěžovateli pohnutky, které neměl a autoritativně označuje za pravdivá
tvrzení účastníka, která ale stěžovatel vzhledem ke zjištěným skutečnostem shledal
nevěrohodnými. Stěžovatel shledával nezákonnost rozsudku soudu i v tom, že krajský soud
uložil stěžovateli povinnost zaplatit státu náhradu nákladů právního zastoupení účastníka.
Stěžovatel uváděl, že soud mu nemůže uložit, aby státu uhradil náklady řízení, neboť
Ministerstvo vnitra je, jako ústřední orgán státní správy České republiky, od soudního
poplatku osvobozeno, čímž je naplněno ustanovení §60 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel v této
souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2005,
č. j. 7 Azs 71/2005 - 61. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil k dalšímu řízení.
Účastník ve svém vyjádření označil kasační stížnost za nepřijatelnou, neboť svým
významem nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Dále konstatoval, že důvod pro její podání
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., na který stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje, není
naplněn a není naplněn ani žádný jiný důvod, pro který lze kasační stížnost podat. Účastník
při pohovoru konaném dne 9. 8. 2006 stěžovateli potvrdil, že ve stávajícím správním řízení
uvádí pravdivé skutečnosti. To ze spisu správně zjistil i krajský soud. Postrádalo by smysl
a logiku, pokud by účastník při pohovoru, jak tvrdí stěžovatel, uvedl, že v minulém správním
řízení sdělil pravdivé údaje a bezprostředně poté uváděl údaje zcela odlišné. Závěr stěžovatele
o nedůvěryhodnosti účastníka postrádá řádný podklad. Ve správním rozhodnutí stěžovatel
ve třetím odstavci odůvodnění konstatuje, že účastník kladně odpověděl na otázku,
zda v dosavadním průběhu správního řízení poskytoval pravdivé a úplné informace. Nejsou
zde důkazy, které by svědčily o tom, že účastník ve správním řízení, které předcházelo vydání
napadeného rozsudku, uváděl nesprávné údaje o své totožnosti. Účastník již při pohovoru
předložil průkaz o své totožnosti. K uvedení nesprávných údajů v předcházejícím řízení měl
vážné důvody, které však stěžovatel dostatečně přesně nezjistil a řádně se jimi nezabýval.
Chtěl-li stěžovatel prominutím lhůty umožnit účastníkovi, aby osvětlil svou totožnost, popsal
svoji situaci, vysvětlil rozpory, bylo jedině na místě řádně provést pohovor a zjistit
skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí podle zákona o azylu. Stěžovatel však rozhovor provedl
ve zcela nedostatečném rozsahu a neadekvátním způsobem a další podklady si neopatřoval.
Takový postup skutečně postrádal logiku věci a zejména tímto postupem nebylo možno
obstarat řádný podklad pro rozhodnutí. Aplikace §16 odst. 1 písm. b) zákona o azylu pak byla
nesprávná, a tedy nezákonná. Účastník považoval za správný rovněž výrok IV. napadeného
rozsudku. Proto navrhl, aby kasační stížnost byla odmítnuta pro nepřijatelnost nebo aby byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplynulo, že účastník podal předmětnou žádost o udělení azylu
v České republice dne 10. 7. 2006. Uvedl, že se jmenuje M. M., narozen 1. 7. 1977 v A. v
Sýrii, je kurdské národnosti, svobodný a v Sýrii žijí jeho rodiče a čtyři sourozenci. Od května
do září 2005 pobýval v Pobytovém středisku S. p. R., poté do června 2006 v Belgii. Uvedl, že
cestovní pas nikdy neměl, je islámského vyznání, nikdy nebyl politicky organizován, k
výkonu vojenské služby povolán nebyl z důvodu kurdské národnosti. Má základní vzdělání,
pracoval 6 let jako prodavač textilu. Jako důvod opuštění vlasti uvedl pronásledování policií v
důsledku demonstrace 12. 3. 2005, která byla uspořádána k výročí konfliktu Kurdů a syrských
orgánů v r. 2004 při příležitosti fotbalového zápasu. Účastník nesl transparent, před policií se
mu podařilo utéct, byl však pronásledován. Přešel hranici do Turecka, odkud po měsíci
odletěl do České republiky. V září 2005 jej převaděč převezl do Belgie, kde požádal o azyl,
byl však deportován zpět do České republiky. Zde by chtěl žít a pracovat. Není na tom dobře
po psychické stránce. V případě návratu mu hrozí zatčení, mučení, bití, možná i zabití. V
průběhu pohovoru dne 9. 8. 2006 účastník za přítomnosti tlumočníka arabského jazyka uvedl,
že údaje uvedené v podané žádosti jsou pravdivé a předložil průkaz své totožnosti, který byl
vydaný dne 12. 8. 2002 magistrátem protektorátu A. Ze správního spisu dále vyplynulo, že
účastník v České republice již o azyl požádal dne 8. 5. 2005, a to pod identitou R. H., narozen
1. 7. 1982, státní příslušnost Irák. Při pohovoru dne 23. 6. 2005 vypověděl, že Irák opustil
proto, že jeho rodina byla pro svou kurdskou národnost po pádu režimu S. H. napadána
Araby. Posléze Českou republiku opustil, vycestoval do Belgie, odkud byl navrácen do České
republiky. První správní řízení o udělení azylu bylo zastaveno, a to podle §25 písm. d)
zákona o azylu. Poté, co účastník po navrácení do České republiky uvedl svoji pravou
totožnost, stěžovatel mu prominul dvouletou lhůtu, během níž nemůže cizinec podat novou
žádost o udělení azylu, a to s odůvodněním, že se tak stalo po zhodnocení účastníkových
osobních poměrů.
Námitka stěžovatele, že krajský soud bez opory ve skutečně zjištěném stavu věci
dovodil, že důvodem, pro který stěžovatel účastníkovi prominul dvouletou lhůtu ve smyslu
§10 odst. 3 zákona o azylu, byla skutečnost, že je Kurd, a že tento názor nemá oporu v realitě
a krajský soud se tak dopustil nepřípustného zkreslení skutečnosti, je podle Nejvyššího
správního soudu důvodná. Z přípisu stěžovatele ze dne 7. 7. 2006, kterým bylo účastníkovi
sděleno, že v jeho případě byly shledány důvody pro prominutí lhůty pro podání opakované
žádosti o udělení azylu, není zřejmé, jaké důvody stěžovatele k tomuto postupu vedly.
Stěžovatel pouze velmi obecně uvedl, že se tak stalo po posouzení skutečností, které účastník
uvedl v prohlášení o úmyslu požádat v České republice o udělení azylu, a po zhodnocení jeho
osobních poměrů. Pokud tedy krajský soud dospěl k závěru, že důvodem hodným zvláštního
zřetele, který vedl stěžovatele k postupu podle §10 odst. 4 zákona o azylu, byla skutečnost,
že účastník je Kurd, a že stěžovatel tímto uznal i pravdivost jeho totožnosti, je toto posouzení
právní otázky krajským soudem nezákonné, neboť nemá oporu ve spisovém materiálu.
Dále stěžovatel spatřuje nezákonnost napadeného rozsudku v tom, že mu soud vkládá
pohnutky, které neměl a autoritativně označuje za pravdivá tvrzení účastníka, která stěžovatel
shledal vzhledem ke zjištěným skutečnostem nevěrohodnými, přičemž stěžovateli nic
nebránilo v tom, aby žádost podle ustanovení §16 odst. 1 písm. b) zákona o azylu zamítl.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném
do 31. 8. 2006, se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel
bez vážného důvodu uvádí nesprávné údaje o své totožnosti nebo státním občanství nebo tyto
údaje odmítá uvést.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že k zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné může dojít pouze v případě, kdy žadatel o udělení azylu uvádí nesprávné údaje
o své totožnosti nebo státním občanství v probíhajícím řízení o udělení azylu. Toto ustanovení
však nelze aplikovat v situaci, kdy žadatel o udělení azylu sice uváděl nesprávné údaje o své
totožnosti nebo státním občanství, ale stalo se tak v jiném správním řízení, které již bylo
pravomocně skončeno. V daném případě ale nebylo prokázáno, že účastník ve správním
řízení, které předcházelo vydání žalobou napadeného rozhodnutí, uváděl nesprávné údaje
o své totožnosti nebo státním občanství. Účastník naopak v tomto druhém řízení předložil
originál svého průkazu totožnosti a stěžovatel se tímto důkazem vůbec nezabýval. Pokud
zamítnutí žádosti účastníka o udělení azylu stěžovatel odůvodnil tím, že účastník
v předchozím azylovém řízení bez vážného důvodu uváděl nesprávné údaje o své totožnosti
a vylíčil své azylové důvody a příčiny, které jej měly přimět k opuštění země původu, zcela
odlišně, tímto postupem zcela nepřípustně rozšiřujícím způsobem vyložil a aplikoval citované
ustanovení zákona o azylu. Stěžovatel za této situace měl nejprve posoudit věrohodnost nově
uvedené totožnosti účastníka a v kladném případě pak měl s účastníkem provést pohovor
za účelem zjištění všech skutečností, které jej vedly k opuštění země původu, hodnotit
všechny provedené důkazy včetně odkladu o jeho totožnosti a učinit závěr o tom, zda účastník
splňuje či nesplňuje podmínky pro udělení azylu v České republice. Z těchto důvodů Nejvyšší
správní soud tuto stížní námitku neshledal opodstatněnou.
Důvodná je však další stížní námitka týkající se uložené povinnosti zaplatit státu
náhradu nákladů řízení účastníkovi. Jestliže krajský soud uložil stěžovateli povinnost uhradit
státu na nákladech řízení částku 9988 Kč představující odměnu a náhradu hotových výdajů
ustanovenému zástupci účastníka, posoudil věc po právní stránce nesprávně. Podle ustanovení
§60 odst. 4 s. ř. s. má stát proti neúspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení,
které platil, není-li tento účastník osvobozen od soudních poplatků. Protože však v daném
případě je stěžovatel podle §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, osvobozen od soudních poplatků, nemohlo být ve vztahu k němu aplikováno
ustanovení §60 odst. 4 s. ř. s., i když byl v řízení před krajským soudem neúspěšným
účastníkem.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle
kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu