ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.67.2005
sp. zn. 8 Afs 67/2005 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: Ing. L. B.,
zastoupeného JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem se sídlem v Ostravě, Kosmova 20,
proti žalovanému Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, ze dne 4. 5. 2005, čj. 59 Ca 76/2002 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2002,
čj. 15446/150/01. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí
Finančního úřadu v Liberci ze dne 2. 7. 2001, čj. 130403/01/192911/5715, o zamítnutí
žalobcovy žádosti o ověření podmínek neplatnosti dodatečného platebního výměru
správce daně.
Krajský soud žalobu odmítl s tím, že jde o návrh nepřípustný, neboť napadené
rozhodnutí je vyloučeno ze soudního přezkumu. Žalobou napadené rozhodnutí nelze
chápat jako rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Dle dosavadní judikatury, na niž bylo
poukázáno, je rozhodnutí správce daně o ověření podmínek neplatnosti rozhodnutí
pouze rozhodnutím deklaratorní povahy, neboť neplatnost rozhodnutí ve smyslu §32
odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád“), existuje od počátku, osvědčením neplatnosti
se neodstraňují nedostatky rozhodnutí, pouze se deklaruje jeho neplatnost a vytváří
se podmínky pro vydání rozhodnutí nového; nejedná se o odstraňování věcných
nedostatků neplatného rozhodnutí, neboť k tomu slouží řádné a mimořádné opravné
prostředky. Vysloví-li správce daně, že žádost o ověření splnění podmínek neplatnosti
rozhodnutí se zamítá, jde jen o rozhodnutí deklaratorní povahy, jímž se nezakládají,
nemění nebo závazně neurčují práva a povinnosti daňového subjektu. Ani situace, kdy
správci daně daňovým subjektům sdělují pouhým přípisem, že nebyly shledány podmínky
pro vyslovení neplatnosti rozhodnutí, nebyly shledány správními soudy ani soudem
ústavním za rozporné se zákonem.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu včasnou kasační
stížností, opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb.,
správního řádu soudního (dále jen „s. ř. s.“), a domáhal se zrušení napadeného
rozhodnutí.
Stěžovatel krajskému soudu vytkl, že v souzeném případě nenapadal rozhodnutí,
jímž se osvědčuje neplatnost rozhodnutí vydaného správcem daně, nýbrž napadal
rozhodnutí, které konstatuje, že napadené rozhodnutí je platné. Rozhodnutí tedy
potvrzuje rozhodnutí správce daně – dodatečný platební výměr. Nelze se tedy ztotožnit
s názorem soudu, že žalobou napadeným rozhodnutím se nemění, neruší nebo závazně
neurčují práva a povinnosti daňového subjektu, neboť se jím autoritativně potvrzuje
původní rozhodnutí a tedy i závazně určují povinnosti stěžovatele. Stěžovatel poukazuje
na nálezy Ústavního soudu spisových značek Pl. ÚS 8/98 a I. ÚS 40/98 s tím, že řešila
otázku rozhodnutí osvědčujícího neplatnost a upozorňuje, že v daném případě správce
daně potvrzuje, a nikoliv tedy pouze deklaruje, původně vydané rozhodnutí.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že trvá na svém odůvodnění a ztotožňuje se s názorem krajského soudu. Poukazuje
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, čj. 2 Afs 45/2003 - 118,
na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 1998, čj. 30 Ca 177/97 - 29
a judikaturu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/98, I. ÚS 40/98 a IV. ÚS 390/01.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil (vázán rozsahem
i důvody kasační stížnosti, podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s.) následovně:
Z správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel dopisem ze dne 16. května 2001
podal žádost o ověření podmínek neplatnosti dodatečného platebního výměru ze dne
3. 9. 1997, č. 970002362, čj. 117147/97/192911/5715. Rozhodnutím ze dne 2. 7. 2001,
čj. 130403/01/192911/5715, finanční úřad jeho žádost zamítl s tím, že nezjistil porušení
podmínek dle §32 odst. 7 daňového řádu.
Stěžovatel namítá nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby proti rozhodnutí
žalovaného. Nejvyšší správní soud k této otázce uvádí, že dle §32 odst. 7 daňového řádu
neplatnost rozhodnutí ověřuje správce daně, který rozhodnutí vydal. Jak vyplývá
mj. z §65 odst. 1 s. ř. s., soudnímu přezkumu ve správním soudnictví podléhají nejen
konstitutivní, ale i deklaratorní rozhodnutí, ovšem vždy za podmínky, že žalobce
je takovýmto rozhodnutím zkrácen na svých právech.
Žalobcem napadeným právním aktem procesního charakteru finanční úřad pouze
zamítl žádost žalobce o ověření splnění podmínek neplatnosti dodatečného platebního
výměru, když dospěl k závěru, že podmínky k deklarování neplatnosti nejsou splněny.
Tímto správním aktem se na povinnostech založených dotyčným platebním výměrem nic
nemění. Jde o obdobnou situaci jako v případě nevyhovění žádosti o přezkoumání
rozhodnutí správce daně dle §55b daňového řádu, či v případě nevyhovění podnětu
k přezkumnému řízení dle §95 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dříve §65
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení), kdy konstantní judikatura vychází z toho,
že se z obdobných důvodů nejedná o správní akty (rozhodnutí) přezkoumatelné soudem
v řízení podle §65 a násl. s. ř. s. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 12. 2006, čj. 1 Afs 56/2004 – 114, rozhodnutí téhož soudu ze dne 22. 6. 2006,
čj. 6 Ads 84/2005 – 52, obojí publikováno na www.nssoud.cz).
Z výše uvedených úvah tedy vyplývá, že Krajský soud v Brně postupoval zcela
správně, pokud stěžovatelovu žalobu odmítl. Nejvyšší správní soud proto nedůvodnou
kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však
náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu
proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu