ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.50.2005
sp. zn. 8 As 50/2005-72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce J. j., spol. s r. o.,
zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem v Praze 1, Senovážné nám. 6, proti
žalovanému Ministerstvu životního prostředí, Praha 10, Vršovická 65, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2004, čj. 580/289/008/A-20/04, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2005, čj.
11 Ca 175/2004-46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Česká inspekce životního prostředí (inspekce) uložila žalobci rozhodnutím ze dne
16. 2. 2004, čj. 9/OV/996/04/Op, podle §116 odst. 1 písm. b), za použití §118 zákona
č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „vodní zákon“), pokutu ve výši 35 000 Kč za porušení §38 odst. 3 zákona o
vodách, kterého se stěžovatel dopustil tím, že vypouštěl odpadní vody v rozporu s
vydaným povolením Okresního úřadu F., referátu životního prostředí ze dne 5. 1. 2002,
čj. RŽ-3325/01/Fp/231.2. Žalobce napadl rozhodnutí inspekce odvoláním, které
žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 4. 2004, čj. 580/289/008/A-20/04, zamítl a napadené
rozhodnutí potvrdil.
Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze.
Namítl pochybení akreditované laboratoře, spočívající v nesprávné volbě místa odběru
kontrolních vzorků, jejichž vyhodnocení vedlo správní orgán ke zjištění skutečností
rozhodných pro udělení sankce. Podle nařízení vlády č. 82/1999 Sb., kterým se stanoví
ukazatele a hodnoty přípustného stupně znečištění vod, je povolena tolerance jednoho
nevyhovujícího vzorku pro čtyři až sedm kontrolních odběrů. Správní orgán nevzal při
udělení sankce v úvahu skutečnost, že žalobce dodal dne 10. 2. 2004 ještě jeden vzorek
kontrolního odběru odpadní vody, který stanoveným podmínkám vyhovoval. Žalobce
správnímu orgánu vytkl také nesprávné právní posouzení a aplikaci jiné zákonné sazby
udělené sankce, protože shledal porušení povinností podle §116 odst. 1 písm. b) vodního
zákona a nikoliv podle §122 vodního zákona. V případě žalobce, který má právo
vypouštět odpadní vody, nelze překročení přípustných koncentrací považovat za
vypouštění odpadní vody v rozporu se zákonem, ale za porušení jiných povinností ve
smyslu ustanovení §122 vodního zákona.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a poukázal na skutečnost, že podle povolení k
vypouštění odpadních vod měl být odběr prováděn z místa v těsné blízkosti za čistírnou
odpadních vod, před smísením s dešťovými vodami. Odmítl argumentaci žalobce o
možnosti překročení v jednom případě za posledních 12 měsíců, a to s poukazem na
hodnotu „m“ (ukazatel přípustné hodnoty pro koncentrace zjišťované z rozboru
prostého vzorku vypuštěných odpadních vod), která nesmí být překročena nikdy. Podle
ukazatele NL (nerozpouštěné látky) bylo překročení hodnoty „m“ prokázáno při dvou
kontrolních měřeních. Poukázal také na skutečnost, že při posuzování hodnoty „p“
(ukazatel přípustné hodnoty pro koncentrace zjišťované v rozboru směsného vzorku
vypouštěných odpadních vod) nelze období 12 měsíců libovolně posouvat, ale je nutno
vycházet vždy z termínu prováděného dozoru, neboť odlišný postup by mohl zavdat
příčiny retrospektivní korekce provedením nových měření s již vyhovujícími výsledky. Co
do namítaného nesprávného právního posouzení žalovaný odkázal na neexistenci
skutkové podstaty, které se žalobce dovolává (nedodržení podmínek povolení
vodoprávního úřadu). Právní kvalifikace zjištěného skutkového stavu odpovídá porušení
§38 odst. 3 za použití §116 odst. 1 písm b) vodního zákona, sankce je ukládána podle
§118 vodního zákona.
Městský soud rozsudkem ze dne 9. 6. 2005, čj. 11 Ca 175/2004-46, žalobu zamítl.
Neshledal přitom důvodným tvrzení žalobce o nesprávné lokalizaci odběru vzorku
(prováděného uvnitř čistírny namísto vně objektu), neboť toto tvrzení nemá oporu ve
správním spise. Rozhodnutí o povolení k vypuštění odpadních vod bez další specifikace
stanoví, že se musí jednat o místo v těsné blízkosti za čistírnou, a toto místo bylo zcela
přesně specifikováno Provozním řádem pro trvalý provoz čistírny, který žalobce schválil
dne 10. 1. 2002, a podle kterého se vzorek vyčištěné vody odebírá z výtokového potrubí
zaústěného do sběrné šachtice v budově čistírny odpadních vod. Městský soud odmítl
domněnku žalobce o toleranci jednoho nevyhovujícího vzorku. Z ustanovení §5 odst. 3
zmíněného nařízení vlády dovodil možnost překročení hodnot „p“ stanovených
v povolení v závislosti na počtu odebraných vzorků. Protože ale prováděcí předpis
výslovně nestanoví, ke kterému okamžiku se období 12 měsíců má vztahovat, nelze
zohlednit výsledky měření proběhlých poté, kdy výsledky za předchozí období byly se
znečišťovatelem projednány a tvořily podklad pro správní řízení o uložení pokuty.
Městský soud přisvědčil právní kvalifikaci věci, provedené správním orgánem. Nesplnil-li
žalobce povinnosti, uložené mu rozhodnutím o povolení vypouštět odpadní vody,
dopustil se vypouštění odpadních vod v rozporu se zákonem (§38 odst. 3 vodního
zákona) a je na místě užití §116 odst. 1 písm. b) vodního zákona.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Tvrdí, že
městský soud pochybil, jestliže se ztotožnil se skutkovou podstatou, z níž vycházel
správní orgán, a nevzal v potaz, že z listinných důkazů připojených k žalobě a z tvrzení
přednesených na jednání vyplynulo, že kontrolní odběry nebyly prováděny v místě
stanoveném rozhodnutím o povolení k vypouštění odpadních vod. Stěžovatel projevil
svůj nesouhlas i s tím, jak městský soud interpretoval povinnosti stěžovatele, uložené mu
zákonem o vodách, a aplikoval je na zjištěný skutkový stav. Navrhl proto zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný proti tomu zpochybnil, že by stěžovatel ve své kasační stížnosti uváděl
důvody podřaditelné ustanovení §103 s. ř. s., k namítanému nesprávnému místu odběru
vzorků odkázal na své vyjádření k žalobě a dodal, že tato skutečnost byla předmětem
posouzení městského soudu.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a
uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Každý, kdo vypouští odpadní vody do vod povrchových nebo podzemních, je
povinen zajišťovat jejich zneškodňování v souladu s podmínkami stanovenými v povolení
k jejich vypouštění (§38 odst. 3 vodního zákona). Za tím účelem je vodoprávní úřad při
stanovování podmínek povinen přihlížet k nejlepším dostupným technologiím v oblasti
zneškodňování odpadních vod; ten, kdo vypouští odpadní vody, musí (v souladu s
rozhodnutím vodoprávního úřadu) měřit objem vypouštěných vod a míru jejich
znečištění. Výsledky měření je povinen předávat vodoprávnímu úřadu, který rozhodnutí
vydal, příslušnému správci povodí a pověřenému odbornému subjektu.
Vodoprávní úřad s povolením k vypouštění odpadních vod stěžovateli stanovil, že
hodnoty ukazatele „m“ (ukazatel přípustné hodnoty pro koncentrace zjišťované z
rozboru prostého vzorku vypuštěných odpadních vod) nesmí být překročeny; hodnoty
ukazatele „p“ (ukazatel přípustné hodnoty pro koncentrace zjišťované v rozboru
směsného vzorku vypouštěných odpadních vod) mohou být překročeny jednou v roce.
Místo a způsob měření znečištění vypouštěných odpadních vod vymezil jako prostor „v
těsné blízkosti za čistírnou odpadních vod“. Výslovná specifikace prostoru měření pak
byla určena provozním řádem stěžovatele, podle kterého se „vzorek vyčištěné vody
odebírá u výtokového potrubí zaústěného do sběrné šachtice v budově ČOV“. Odběr
kontrolních vzorků byl proto odborným subjektem (akreditovanou laboratoří pověřenou
vodoprávním úřadem k odběru a zpracování výsledků vzorků) správně proveden uvnitř
budovy čistírny odpadních vod.
V posuzované věci správní orgány i soud řádně zdůvodnily, že bylo zjištěno
překročení přípustných povolených limitů znečišťujících látek, čímž došlo nedovoleným
způsobem ke znečišťování povrchových i podzemních vod. Žalovaný v rozhodnutí
přesvědčivě uvedl, z jakých zjištění vycházel, jaké důkazní prostředky použil a jakým
způsobem ke svému závěru dospěl. Nejvyšší správní soud sdílí náhled městského soudu o
nedůvodnosti stěžovatelových námitek.
Podle §116 odst. 1 písm. b) za použití §118 odst. 1 vodního zákona uloží
vodohospodářský orgán tomu, kdo vypustí odpadní nebo důlní vody do vod
povrchových nebo podzemních, popřípadě do kanalizace v rozporu s zákonem, pokutu
ve výši od 10 000 Kč do 10 000 000 Kč. Při stanovení výše pokuty přihlédne orgán
ukládající pokutu zejména k míře překročení podmínek povolení k vypouštění vod, k míře
ovlivnění jakosti povrchových nebo podzemních vod a jejímu lokálnímu rozsahu, ke
stupni ochrany dotčeného území a k příčině nedovoleného vypouštění vod (§118 odst. 2
vodního zákona).
Vodohospodářský orgán musí v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními uložit
pokutu vždy, když zjistí vypouštění znečištěných vod jiným než zákonem připuštěným
způsobem. Správní uvážení se v takových případech týká pouze konkrétní výše ukládané
pokuty, po zohlednění intenzity a okolností znečištění. V posuzované věci bylo
odpovídajícím zákonným postupem zjištěno i prokázáno vypouštění znečištěných vod a
vodoprávní orgán v souladu s vodním zákonem uložil žalobci povinnost zaplatit sankci,
jejíž výši přiměřeně a dostatečně odůvodnil. Stěžovatel proto nebyl postupem žalovaného
nikterak zkrácen na svých právech.
Nejvyšší správní soud zhodnotil všechny stížní námitky jako nedůvodné, a protože v
řízení ani nevyšly najevo vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o
kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by
jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve
spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. února 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu