ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.7.2006
sp. zn. 8 As 7/2006 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce B. M. s. r. o.,
proti žalovanému Krajskému úřadu Ústeckého kraje, Ústí nad Labem, Velká Hradební
3118/48, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 5. 12. 2005, čj. 15 Ca 222/2004 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru územního plánování
a stavebního řádu ze dne 29. 7. 2004, zn. ÚPS 218/103611/04-Pi bylo vysloveno,
že podle §59 odst. 1 správního řádu se mění výrok rozhodnutí Magistrátu města Mostu,
odboru stavební úřad ze dne 23. 3. 2004, čj. SÚ 246/2004-338-6a (dále citován výrok
tohoto rozhodnutí správního orgánu prvého stupně) „tak že po provedené změně“ zní ...
(dále v tom rozhodnutí uvedeno znění změněného výroku s označením ustanovení
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu podle kterých bylo
rozhodnutí, vymezení protiprávního jednání (pod částí 1a a stanovení výše pokuty – pod
částí 1b). Pod bodem 2 ve výrokové části tohoto rozhodnutí byla provedena částečná
změna odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. V závěrečné části
výroku tohoto rozhodnutí žalovaného pak bylo vysloveno, že v částech nedotčených
touto změnou se odvolání B. M., s. r. o., zamítá a rozhodnutí Magistrátu města Mostu,
odboru stavební úřad ze dne 23. 3. 2004, čj. SÚ 246/2004-338-Ga, se potvrzuje.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne
1. 11. 2004 žalobu, kterou se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí. Navrhl, aby bylo
zrušeno i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně.
Rozsudkem tohoto krajského soudu ze dne 5. 12. 2005, čj. 15 Ca 222/2004 - 33 bylo
rozhodnutí žalovaného krajského úřadu zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu
řízení. Zároveň byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
Tento soud vyšel ze závěru, že ustanovení §59 odst. 2 správního řádu (vzhledem k době
rozhodnutí míněn zákon č. 71/1969 Sb.) předpokládá tři možné alternativy rozhodnutí,
které se navzájem vylučují. Jestliže některé z nich odvolací orgán spojí, trpí rozhodnutí
o odvolání logickým rozporem a je nesrozumitelné. Není tedy možné v odvolacím řízení
rozhodnutí správního orgánu prvého stupně v jeho výroku změnit a současně zamítnout
odvolání. Krajský soud v tomto směru poukázal na právní názor, vyslovený v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2003, čj. 7 A 124/2000 – 39 publikovaném pod
č. 5/2003 Sb. NSS.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost ve které poukázal
na následující skutečnosti.
V prvé řadě dovozuje, že obě správní rozhodnutí byla vydána v souladu s platnými
právními předpisy, vycházejí ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahují předepsané
náležitosti. Dále poukazuje na to, že odvolání je možno podat jen proti části rozhodnutí
(výroku), nebo jen proti odůvodnění. S odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 28. 11. 1997, čj. 5 A 27/95 – 29 dovozuje, že dojde-li odvolací orgán k závěru,
že je nutno změnit napadené rozhodnutí jen v některém výroku nebo části některého
výroku, pak ohledně částí změnou nedotčených musí odvolání zamítnout a napadené
rozhodnutí potvrdit. Obdobně postupuje, pokud napadené rozhodnutí toliko v některé
části ruší. V tomto směru stěžovatel respektuje i metodiku Ministerstva pro místní rozvoj,
jako nadřízeného orgánu. Pokud krajský soud poukázal na to, že odlišné právní
hodnocení odvolacím orgánem má být vyjádřeno v odůvodnění jeho rozhodnutí a nikoli
ve formě výroku, stěžovatel poukázal na publikaci Stanislav Adamec, Vzory správních
úkonů podle správního řádu s poznámkami (2. doplněné vydání), nakladatelství Rhodes
s tím, že respektuje stanovisko vyjádření v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 5. 2003, čj. 7 A 181/2000 – 29 a ve výroku rozhodnutí o odvolání neuvádí změnu
rozhodnutí spočívající pouze ve změně odůvodnění.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů kasační
stížnosti a dospěl k závěru, že tato stížnost není důvodná. Zdejší soud vycházel
z následujících skutečností, úvah a závěrů.
Především je nutno zdůraznit, že již se zřetelem na dobu vydání žalobou napadeného
rozhodnutí, je nutno i při posuzování uvedených námitek vycházet z tehdy účinného
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále též „správní řád“).
Nejvyšší správní soud již v rozsudku na který odkázal krajský soud v napadeném
rozhodnutí dovodil: že Správní řízení tvoří jeden celek do pravomocného rozhodnutí; vady řízení nebo
rozhodnutí v I. stupni lze odstranit v řízení odvolacím. S tím také počítá institut změny rozhodnutí
v odvolacím řízení, v němž odvolací orgán podle §59 odst. 1 správního řádu přezkoumává napadené
rozhodnutí v celém rozsahu, a je-li to nutné, dosavadní řízení doplní, popřípadě vady odstraní. Není tedy
vázán jen důvody podaného odvolání a může rozhodnutí změnit, shledá-li k tomu důvody. Rozhodnutí
o odvolání tak jako jakékoliv jiné správní rozhodnutí musí ovšem odpovídat zákonu (§46 správního
řádu). Výrok rozhodnutí odvolacího orgánu musí obsahovat základní náležitosti správního rozhodnutí
ve smyslu §47 správního řádu.; jeho výrokem – rozhodnutím ve věci – je rozhodnutí o tom, zda se výrok
rozhodnutí orgánu I. stupně potvrzuje a odvolání zamítá, či zda se tento výrok mění (a jak). Pokud tedy
ustanovení §59 odst. 2 správního řádu předpokládá, že odvolací orgán rozhodnutí změní nebo zruší,
jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí, jedná se o tři možné alternativy rozhodnutí, které
se navzájem vylučují. Pokud některé z nich odvolací orgán spojí, jde o rozhodnutí nesrozumitelné, trpící
logickým rozporem. Není tedy možné v odvolacím řízení současně zamítnout odvolání a rozhodnutí
I. stupně v jeho výroku změnit. Takovéto rozhodnutí je pak nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Stěžovateli je nutno přisvědčit, že z jím citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze
pro otázku formulace výroku, pokud se týká částí ve kterých oproti rozhodnutí správního
orgánu prvého stupně nedochází ke změnám, vyplývají odlišné závěry. Nejvyšší správní
soud se i v tomto (nyní projednávaném) případě přiklonil v plném rozsahu k právnímu
názoru publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 5/2003.
Stěžovateli je nutno přisvědčit v tom, že zařazení změny odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu prvého stupně do výroku rozhodnutí o odvolání by za situace, že se
nejedná jen o tuto změnu, nebylo důvodem ke zrušení správního rozhodnutí, ovšem
pouze tehdy, pokud by zbývající část výroku netrpěla uvedeným vnitřním rozporem.
Ze všech těchto důvodů, Krajský soud v Ústí nad Labem právem žalobou napadené
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Proto byla kasační
stížnost žalovaného jako nedůvodná zamítnuta (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel
ve věci neměl úspěch a žalobci, tak jak vyplývá i z obsahu spisu, v řízení o kasační
stížnosti náklady před soudem nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl,
že úspěšnému žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu