ECLI:CZ:NSS:2007:8.AZS.23.2007
sp. zn. 8 Azs 23/2007-41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Jana Passera a Mgr.
Bc. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně N. M., zastoupena JUDr. Alenou
Strnadovou, advokátkou v Liberci, Tovaryšský vrch 1358/3, PSČ 460 01, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2006, čj. OAM-574/VL-07-11-2006, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007,
čj. 60 Az 57/2006-22
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 13. 5. 2006, čj. OAM-574/VL-07-11-2006, žalovaný zamítl
žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona č.
325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Ostravě,
který ji napadeným usnesením odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení,
neboť shledal absenci žalobních bodů ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnost
rozhodnutí soudu způsobenou vadou řízení, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelka blíže vysvětlila, že ve výzvě dle §51 s. ř. s. jí nebylo
poskytnuto zákonné poučení v jejím mateřském jazyce, čímž soud porušil §36 s. ř. s. a čl.
37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a znemožnil jí tím účast v dalším řízení.
S ohledem na výše uvedené navrhla zrušení usnesení krajského soudu a vrácení věci
k dalšímu řízení. Dále požádala ve smyslu §107 s. ř. s. o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas se závěrem krajského
soudu o vadě žaloby a poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 3 Azs
26/2003-49, podle něhož soud není povinen ustanovit účastníku řízení tlumočníka,
pokud nenařídí jednání před soudem.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního
řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005.
Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl
proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006-39.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační
stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení
především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem
stěžovatelky je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatelka žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdila
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti její kasační stížnosti zabývat pouze
v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že jí ve výzvě dle §51 s. ř. s. nebylo
poskytnuto zákonné poučení v jejím mateřském jazyce, čímž podle ní soud porušil §36 s.
ř. s. a znemožnil jí tak účast v tomto řízení. Ačkoli se stěžovatelka dovolává důvodu
kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d), v posuzovaném případě byl namístě odkaz na
písm. e), které se speciálně vztahuje na případy nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu nebo o zastavení řízení.
Ze spisu plyne, že dne 21. 9. 2006 stěžovatelka osobně převzala stejnopis vyjádření
žalovaného k žalobě a dále i poučení podle §51 s. ř. s., a to v ruském jazyce.
Odstavec 1 §36 s. ř. s. stanoví, že účastníci mají v řízení rovné postavení a soud je
povinen jim poskytnout stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení
o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení
neutrpěli újmu.
Otázkou povinností soudu vyplývajících z §36 s. ř. s. se Nejvyšší správní soud již
ve své rozhodovací činnosti několikrát zabýval. V rozsudku ze dne 6. 11. 2003, čj. 7 Azs
17/2003-40, konstatoval, že poučení o procesních právech a povinnostech dle §36 odst.
1 s. ř. s. je soud povinen poskytnout účastníku v takové době, kdy je to podle stavu řízení
pro něj zapotřebí. V souzeném případě krajský soud postupoval v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 18. 9. 2003, čj. 5 Azs 5/2003-33), která
stanoví, že cizinec v řízení o azylu musí být o právu vyjádřit se k možnosti rozhodnout o
věci samé bez jednání (§51 s. ř. s.) poučen v jazyce, jemuž rozumí. Poučení dle §51 bylo
stěžovatelce poskytnuto v ruském jazyce, který stěžovatelka sama uvedla v řízení vedeném
žalovaným jako jazyk, jímž je schopna se dorozumět, a také celé řízení probíhalo v ruském
jazyce.
Pro úplnost lze poznamenat, že krajský soud zároveň respektoval i další
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 15. 12. 2005, čj. 2 Afs
86/2005-55), kde se konstatuje, že „podle obecné zásady prostupující napříč všemi procesními
odvětvími je jednání soudu určeno k projednání a rozhodnutí věci samé; tato zásada má konkrétní odraz
i v §49 odst. 1 a §51 odst. 1 s. ř. s. Smyslem jednání před soudem je především dokazování a v jeho
rámci má být věc úplně, spravedlivě a bez průtahů projednána a rozhodnuta. Tento smysl soudního
jednání však zjevně není dán tam, kde podaný návrh procesně neobstojí a soud jej odmítne pro chybějící
podmínky řízení, aniž by musel o těchto rozhodných skutečnostech vést dokazování“. Odkaz
žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003, čj. 3 Azs
26/2003-49, je sice správný a pro řešenou procesní situaci případný, avšak otázka, kterou
zde soud řešil, již přesahuje rámec stěžovatelčiných námitek, neboť ta se dovolávala toliko
nedostatku výzvy dle §51, nikoli neustanovení tlumočníka.
Z uvedeného plyne, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na stěžovatelčiny námitky. Za situace, kdy
stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdila, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle
ustanovení §104a s. ř. s. odmítl.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle ustanovení
§107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo
ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu) a kde je stěžovatelka dostatečně chráněna
ustanovením §56 odst. 2 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením §
60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. 5. 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu