ECLI:CZ:NSS:2007:9.AS.37.2007
sp. zn. 9 As 37/2007 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatelky M.
D., zastoupené JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, za
účasti Magistrátu města Brna, se sídlem v Brně, Malinovského nám. 3, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2005, č. j. 57 Ca 7/2005 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky JUDr. Milanu Bedrošovi, advokátu se sídlem
v Brně, Pekárenská 12, se p ř i z n á v á odměna v částce 2558,50 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Magistrátu města Brna (dále jen „žalovaný“) ze dne 9. 11. 2004,
č. j. OVV/SO/795/04. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil
rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Řečkovice a Mokrá Hora (dále jen „správní orgán
prvního stupně“) ze dne 20. 8. 2004, č. j. Tr. 27/04, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou
ze spáchání přestupku proti majetku - pokusu o úmyslné způsobení škody na cizím majetku
77
krádeží dle ustanovení §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a za tento přestupek jí byla uložena
sankce napomenutí.
Stěžovatelka označila jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném
znění (dále jen „s. ř. s.“). Má zato, že správní orgány obou stupňů nevycházely
ve svém rozhodování z úplně a spolehlivě zjištěného stavu věci, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu měl krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit
žalovanému k dalšímu řízení. Stěžovatelka v podané kasační stížnosti nezpochybňuje,
že byla dne 5. 3. 2004 zadržena ostrahou obchodního domu G. a v její kabelce byl nalezen sýr
Eidam o hmotnosti 0,588 kg v hodnotě 58,20 Kč. Namítá však, že v rámci přestupkového
řízení došlo ze strany správních orgánů k několika závažným pochybením, která nebyla
v rámci soudního přezkumu zohledněna a krajský soud se s nimi v odůvodnění svého
rozhodnutí nikterak nevypořádal. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že v předcházejícím řízení
bylo dostatečným způsobem prokázáno, že se stěžovatelka výše uvedeného přestupku proti
majetku dopustila, což svým rozhodnutím potvrdil také krajský soud. Z uvedených důvodů
proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, tj. příkazu o uložení pokuty
ze dne 19. 3. 2004, č. j. Tr. 27/04 (dále jen „příkaz“), byla stěžovatelka uznána vinnou
ze spáchání přestupku proti majetku - pokusu o úmyslné způsobení škody na cizím majetku
krádeží dle ustanovení §50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kterého se měla dopustit
tím, že dne 5. 3. 2004 kolem 20.50h v prodejně obchodního domu G. v B., pronesla
pokladnou bez zaplacení zboží: sýr Eidam o hmotnosti 0,588 kg v hodnotě 58,20 Kč, které
předtím v prodejně uložila do své kabelky a u pokladny nezaplatila.
Skutková podstata přestupku byla dle správního orgánu prvního stupně prokázána
spisovým materiálem Policie České republiky, obsahujícím protokol o podání vysvětlení
stěžovatelky ze dne 5. 3. 2004, č. j. MRBM-1776/PŘ-14-2004, v němž stěžovatelka doznala
svou vinu, a byly tak splněny podmínky postupu podle ustanovení §87 odst. 1 zákona o
přestupcích a vydání příkazu o uložení pokuty, která byla stanovena ve výši 300 Kč.
Stěžovatelka se proti uvedenému příkazu, který jí byl doručen dne 27. 4. 2004, bránila
podáním odporu, v němž namítala, že předmětné zboží měla u sebe již před vstupem
do obchodního domu G. a že toto zboží nebylo identifikováno jako zboží pocházející z této
prodejny. K doznání, které je obsahem protokolu Policie České republiky o podání vysvětlení,
pak stěžovatelka v podaném odporu uvedla, že takto učinila pod nátlakem, přičemž poukázala
na své nepříznivé duševní rozpoložení způsobené asi hodinovým zadržením ve znečištěné
cele.
V pokračujícím přestupkovém řízení byl jako svědek a přímý pozorovatel
jednání stěžovatelky vyslechnut J. Č. (vedoucí ostrahy hypermarketu G.),
který ve své výpovědi, učiněné při ústním jednání dne 9. 6. 2004, potvrdil, že v uvedený den
78
spolu s kolegou sledoval kameru, která zaznamenala jednání stěžovatelky, která z krabic
uložených v nákupním vozíku přendávala zboží (sýr a flakon z drogerie) do své kabelky,
přičemž sýr Eidam bylo možné identifikovat také kamerou umístěnou v oddělení sýrů,
kde si toto zboží stěžovatelka uložila do nákupního vozíku. Po následném zjištění,
že stěžovatelka nemá uvedené zboží ve vozíku a že za toto zboží u pokladny nezaplatila,
byla oslovena pracovníkem ostrahy, s nímž se dobrovolně odebrala do kanceláře k projednání
věci. Svědek dále vypověděl, že stěžovatelka odmítla předložit svou kabelku k nahlédnutí
s tvrzením, že v ní má uloženy osobní věci, proto bylo vyčkáno příjezdu hlídky Policie České
republiky. K dotazu zástupkyně stěžovatelky dále uvedl, že záznamy z videokamer jsou
obchodním domem uchovávány po dobu jednoho měsíce.
K označování zboží v prodejně G. se při ústním jednání dne 9. 6. 2004 vyjádřil svědek
L. M. (vedoucí oddělení prodejny), který vypověděl, že u zboží váženého, jako jsou např.
sýry, uzeniny či zelenina, je možno identifikovat původ takového zboží v hypermarketu G.,
neboť je označeno nálepkou s uvedením názvu prodejny, váhy, ceny apod.
Ve věci byl dne 26. 7. 2004 vyslechnut J. Š., přítel stěžovatelky, s nímž uvedeného
dne nakupovala v hypermarketu G. Ten ve své výpovědi uvedl, že ačkoli byl spolu
se stěžovatelkou po zaplacení u pokladny zadržen pracovníkem ostrahy a stěžovatelka byla
vyzvána, aby ukázala obsah své kabelky, tomuto úkonu se nikterak nebránila, pouze
požadovala sdělení konkrétního zboží, které měla v prodejně odcizit, a rovněž předložení
videozáznamu prokazujícího, že se jednání dopustila. Dále uvedl, že zboží, které bylo
nalezeno v kabelce stěžovatelky, obdrželi dříve toho dne od svého známého M. H. jako
odměnu za pomoc při opravě automobilu. M. H. byl vyslechnut též jako svědek a výpověď J.
Š. potvrdil.
Na základě takto provedeného řízení správní orgán prvního stupně vydal dne
20. 8. 2004 pod stejným č. j. Tr. 27/04 rozhodnutí, kterým stěžovatelku uznal vinnou
ze spáchání shora specifikovaného přestupku s tím rozdílem, že jako sankci uložil
napomenutí. Zároveň z důvodů sociálních zcela upustil od povinnosti stěžovatelky nahradit
vzniklé náklady přestupkového řízení.
Ani s tímto rozhodnutím se stěžovatelka neztotožnila a podala proti němu včasné
odvolání, v němž namítala, že rozhodnutí prvostupňového správního orgánu je založeno
na skutečnostech nemajících oporu ve správním spisu a že správním orgánem nebyl vyžádán
a proveden navrhovaný důkaz videozáznamem, který by přímo prokazoval stěžovatelčinu
vinu.
O podaném odvolání rozhodl žalovaný podle ustanovení §59 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v platném znění (dále jen „správní řád“), rozhodnutím
ze dne 9. 11. 2004, č. j. OVV/SO/795/04, tak, že je zamítl a prvostupňové rozhodnutí
správního orgánu potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný konstatoval, že správní orgán
prvního stupně spolehlivě zjistil skutkový stav věci a provedl veškeré důkazy, které měl
v dané věci k dispozici. Tvrzení stěžovatelky o tom, že uvedený přestupek nespáchala, včetně
výpovědí p. Š. a p. H., považoval odvolací orgán za spekulativní a ryze účelové, neboť sama
stěžovatelka se ke svému jednání doznala a její původní výpovědi odpovídá i souhrn dalších
důkazů.
Stěžovatelka napadla výše označené rozhodnutí žalobou u krajského soudu,
v níž popřela svou vinu ze spáchání uvedeného přestupku s odůvodněním, že se nemohla
79
v obchodním domě G. dopustit krádeže sýra Eidam ve stadiu pokusu z objektivních příčin,
neboť jí byl dříve toho dne před návštěvou obchodního domu darován. Uvedené tvrzení
stěžovatelky přitom ve svých výpovědích potvrdili jak druh stěžovatelky J. Š., tak dárce sýra
M. H. Přesto se správní orgány obou stupňů dopustily pochybení při hodnocení provedených
důkazů, když ve svém rozhodování upřednostnily svědeckou výpověď pana Č., pracovníka
ostrahy, o pozorování jednání stěžovatelky prostřednictvím kamerového systému před
svědeckými výpověďmi svědků Š. a H. a rovněž upřednostnily provedení nepřímých důkazů
před důkazem přímým, spočívajícím v promítnutí videozáznamu z prodejny, který nebyl přes
výzvu stěžovatelky správními orgány proveden.
Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí žalovaného včetně řízení,
které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud
na rozdíl od názoru stěžovatelky neshledal, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou
mající vliv na zákonnost vydaných správních rozhodnutí, spočívající v nedostatečně a neúplně
zjištěném skutkovém stavu, naopak se ztotožnil se závěry správních orgánů, že spisovým
materiálem bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelka se dopustila shora popsaného skutku
a svým jednáním naplnila formální i materiální znaky přestupku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka namítá,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit [§103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.]. Dále stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu spočívající
v nedostatku odůvodnění, neboť krajský soud se nedostatečně vypořádal s argumenty
stěžovatelky uplatněnými v žalobě [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností a dospěl k závěru, že není důvodná.
Stěžovatelka nejprve poukazuje na skutečnost, že správní orgány při posuzování
její viny za spáchání přestupku krádeže sýra ve stadiu pokusu vycházely z předpokladu,
že toto zboží je prostřednictvím identifikační nálepky odlišitelné od ostatního zboží
prodávaného v jiných prodejnách. Stěžovatelka však namítá, že samotný důkaz toho,
že by měla v kabelce sýr opatřený identifikační nálepkou prodejny G. nebyl nikdy v důkazním
řízení předložen. Stejně tak byl zničen i další z přímých důkazů - videozáznam pořízený
kamerovým systémem poškozeného, jehož provedení se stěžovatelka v předcházejícím řízení
marně dovolávala. Stěžovatelka se domnívá, že důkazy, které byly v průběhu přestupkového
řízení předloženy, byly jednostranně posuzovány pouze v její neprospěch. Správní orgány,
stejně jako krajský soud, ve svém rozhodování vycházely pouze z výpovědí svědků Č. a M.,
přestože z výpovědi svědka H. nepochybně vyplynulo, že sýr Eidam spolu s dalším zbožím
stěžovatelce daroval dříve toho dne za pomoc poskytnutou při opravě automobilu.
Při posouzení takto stěžovatelkou uplatněných kasačních námitek, vztahujících
se k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu ze strany správních orgánů, který následně
převzal i krajský soud, Nejvyšší správní soud vycházel z následujících úvah:
Již Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 28. 3. 1997, č. j. 6 A 61/95 - 36
[SoJ. 98, 5:158], klasifikoval, jakých pochybení se správní orgán může dopustit ve vztahu ke
80
skutkovému stavu: „Ve vztahu ke skutkovému stavu může správní orgán pochybit v zásadě
trojím způsobem: Buď opře užitou právní kvalifikaci o skutkový stav, který tu ve skutečnosti
není, tj. nemá oporu v souhrnu důkazů, které byly provedeny. K tomu třeba počítat i případy,
kdy důkazy byly získány způsobem, který je v rozporu se zákonem. Zde jde o chybu
v objektivní stránce utváření podkladu rozhodnutí. Druhým pochybením je případ,
kdy správní orgán sice provede všechny potřebné důkazy a provede je zákonným způsobem,
ale vyvodí z nich podklad pro rozhodnutí (skutkový stav) nesprávným logickým úsudkem,
takže skutkový stav z důkazů nevyplývá. Jde o chybu v subjektivní stránce utváření podkladu
rozhodnutí. Konečně může správní orgán pochybit i v tom, že zjistí v úplnosti a řádně
skutečnosti právně významné, ale nesprávně je po právní stránce kvalifikuje, tj. užije právní
předpis (hmotněprávní, procesněprávní, kompetenční), který na zjištěný skutkový stav
nedopadá, anebo předpis jinak nepoužitelný (neústavní, nezákonný, neplatný, neúčinný).“
O žádnou z výše uvedených situací se však v posuzované věci nejedná.
Předně Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že správní orgán v řízení
zahájeném z podnětu Policie České republiky postupoval nejprve dle ustanovení §87 zákona
o přestupcích, dle něhož: „Není-li pochybnosti o tom, že obviněný z přestupku se přestupku
dopustil a nebyla-li věc vyřízena v blokovém řízení, může správní orgán bez dalšího řízení
vydat příkaz o uložení napomenutí nebo pokuty (§13 odst. 2)“. Institut příkazního řízení byl
do zákona o přestupcích zaveden v zájmu zjednodušení a urychlení projednávání přestupků
a jeho pomocí je možno postihovat některé přestupky bez nařízení ústního jednání
a provádění dokazování podle části třetí správního řádu. Příkazní řízení je však možno
aplikovat pouze v případě splnění zákonem taxativně stanovených podmínek,
přičemž základní podmínkou je, aby skutečnosti, z nichž se při rozhodování vychází,
byly objektivním podkladem pro závěr o naplnění zákonných (formálních a materiálních)
znaků přestupku a zároveň toho, že se obviněný tohoto přestupku dopustil.
V projednávané věci byly tyto podmínky v době vydání příkazu naplněny.
Stěžovatelka se při podání vysvětlení Policii České republiky dne 5. 3. 2004 ke skutku plně
doznala, uvedla, že se o krádež pokusila z důvodu neúnosné finanční situace a toto jednání
nebude v budoucnu opakovat. Stěžovatelka tak na počátku správního řízení, tj. v době, kdy
správní orgán měl k dispozici veškeré důkazní prostředky, nezpochybnila skutečnosti,
které jí byly dávány za vinu, neučinila je spornými, a správnímu orgánu tak nelze přičítat
k tíži, že tyto důkazy neprováděl, neboť tak ve smyslu ustanovení §87 zákona o přestupcích
činit nemusel.
Nejvyšší správní soud nezpochybňuje možnost stěžovatelky následně odvolat
svou výpověď, v níž doznala svou vinu, učiněnou do protokolu na Policii České republiky.
Správní orgán se s tímto úkonem stěžovatelky byl povinen vypořádat, včetně dalších důkazů,
které navrhla k prokázání svého tvrzení, ovšem nelze mu upřít právo vyhodnotit tento úkon
v kontextu s ostatními skutečnostmi a případně jej označit za nevěrohodný, jak v dané věci
učinil žalovaný. Jeho závěr má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a je zcela v souladu
s pravidly logického vyvozování. Tvrzení stěžovatelky, že se ke spáchání přestupku doznala
ve stavu špatného duševního rozpoložení způsobeného pobytem na Policii České
republiky, je nevěrohodné zejména z důvodu dlouhé časové prodlevy mezi podáním
vysvětlení dne 5. 3. 2004 a odvoláním výpovědi v odporu ze dne 10. 5. 2004. Stěžovatelka
byla propuštěna ještě téhož dne (5. 3. 2004) po podání vysvětlení, musela si být vědoma
důsledků své výpovědi a její případné rozrušení bylo dočasné. Přesto svou výpověď odvolala
až po doručení příkazu, tj. po více než dvou měsících. Jak je výše uvedeno, stěžovatelka
81
mohla svou výpověď odvolat i v této době, důvěryhodnost tohoto úkonu však byla logicky
snížena, stejně tak související výpovědi p. Š. a p. H. Pozdním odvoláním své původní
výpovědi zpochybnila skutkový stav věci, který původně označila za správný a sama
spolupracovala na jeho utvoření. Pokud se však nedomáhala zjištění skutečného stavu věci
v jiné podobě a provedení důkazů bezprostředně po spáchání skutku, ale až po relativně
dlouhé době, sama způsobila ztížení důkazní situace a nese riziko, že nově tvrzené skutečnosti
z její strany nebude možno dostatečně prokázat.
S ohledem na charakter zboží, které nemohlo být po tak dlouhou dobu správním
orgánem uchováno, stejně jako skutečnost, že z výpovědi svědka Č. vyplynulo,
že videozáznamy jsou uchovávány pouze po dobu 30 dnů, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že v daném případě správní orgány obou stupňů nemohly ani při nejlepší vůli provedení
stěžovatelkou navrhovaných důkazů v době vznesení návrhu na jejich provedení zajistit.
Přesto, jak uvádí Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 13. 2. 2006,
č. j. 57 Ca 50/2004 - 32, je „správní orgán povinen přesně a úplně zjistit skutečný stav věci
a za tím účelem si opatřit podklady pro vydání rozhodnutí. Volba, množství a druh
prováděných důkazů je věcí správního uvážení. Stejnou zásadou je ovládáno i následné
hodnocení provedených důkazních prostředků.“
Vázán zásadou zákonnosti, zakotvenou v ustanovení §3 odst. 1 správního řádu,
zásadou materiální pravdy (§3 odst. 4 téhož zákona), založenou na povinnosti správního
orgánu vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, a vědom si toho, že dokazování
tvoří nejdůležitější část řízení před správním orgánem, neboť na jeho základě mohou
být potvrzeny nebo naopak vyvráceny skutečnosti rozhodné pro posouzení věci, správní orgán
v projednávané věci vycházel ve svém rozhodování z výpovědí svědků, které si pro ten účel
opatřil k důkazu.
Je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení
§34 odst. 5 správního řádu, že správní orgán musí hodnotit veškeré důkazy,
a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž tímto hodnocením přisuzuje
jednotlivým důkazům určitou hodnotu důležitosti a pravdivosti.
V dané věci správní orgány a následně i krajský soud neměly důvodu neuvěřit
výpovědi svědka Č., pracovníka ostrahy, která se v popisu detailů stěžovatelčina jednání
v prostoru prodejny zcela shodovala s její výpovědí před orgány Policie České republiky.
Dle této výpovědi byla stěžovatelka v prostoru prodejny prostřednictvím kamerového systému
spatřena, jak si do kabelky odložené v nákupním vozíku přendává zboží (sýr Eidam a flakon
z drogerie) z papírových krabic v tomto vozíku uložených.
Z hlediska zhodnocení skutečného stavu věci ve vztahu k posouzení naplnění
zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného přestupku však bylo v projednávané věci
rozhodující jednání stěžovatelky u pokladny. Zde se stěžovatelka v úmyslu odcizit zboží,
které předtím ukryla do své kabelky, pokusila toto vynést z prodejny bez zaplacení
a i tato skutečnost byla v řízení prokázána. Z výpovědi stěžovatelky, v níž se ke svému činu
doznala, jakož i z výpovědi svědka Č., vyplývá, že stěžovatelka po zjištění, že nemá
předmětné zboží uloženo v nákupním vozíku a není uvedeno ani na účtence z pokladny,
byla oslovena pracovníkem ostrahy, s nímž se dobrovolně odebrala do kanceláře k řešení
celé záležitosti. Zde přes výzvu příslušníků městské policie těmto odmítla obsah své kabelky
ukázat a učinila tak až na služebně Policie České republiky, kde svou vinu doznala.
82
S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že z důkazů,
které byly správním orgánem prvního stupně provedeny a které vzal za základ
svého rozhodnutí o přestupku, vyplývá, že stěžovatelka svým jednáním naplnila skutkovou
podstatu přestupku krádeže ve stadiu pokusu dle ustanovení §50 odst. 1 písm. a) zákona
o přestupcích, žalovaný a prvostupňový správní orgán řádně vyhodnotil provedené důkazy
a nedopustil se pochybení v řízení, které by mělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Kasační
námitka stěžovatelky dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. proto nebyla shledána
důvodnou.
Stejně tak Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., směřující proti nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
krajského soudu pro nedostatek důvodů, neboť tento se ve svém rozhodnutí úplným
a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě.
Nejvyšší správní soud uvádí, že rozhodnutí krajského soudu je srozumitelným způsobem
odůvodněno a pro stěžovatelku z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností krajský
soud vycházel a jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Krajský soud přezkoumal
napadené rozhodnutí žalovaného v souladu s příslušnými ustanoveními části třetí, hlavy
druhé, dílu prvního s. ř. s., tj. v mezích žalobních bodů se zabýval postupem správních orgánů
v předcházejícím řízení, shrnul podstatu sporu a skutečný stav věci potřebný pro posouzení
důvodnosti žalobních bodů.
Nepřípadnými shledal Nejvyšší správní soud také námitky stěžovatelky,
v nichž poukazuje na zaujaté konstatování soudu ohledně stěžovatelčina nakupování zbytných
věcí a její povinnosti nahlásit u pokladen před vstupem do prodejny, že má u sebe zboží
zakoupené v jiné prodejně. Nejvyšší správní soud k takto uplatněným námitkám uvádí,
že v projednávané věci byly výše uvedené úvahy krajského soudu vysloveny pouze jako dílčí,
podpůrné, na nichž není napadené rozhodnutí založeno, a tedy jejich posuzování Nejvyšším
správním soudem by bylo bez jakéhokoli vlivu na výsledek dané věci.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížností
uplatňovaných stěžovatelkou, sám neshledal ani jiné vady uvedené v ustanovení §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost
proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.) a žalovanému
správnímu orgánu žádné náklady řízení nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven usnesením Krajského soudu
v Brně ze dne 16. 12. 2005, č. j. 57 Ca 7/2005 - 54, zástupce z řad advokátů JUDr. Milan
Bedroš, advokát se sídlem v Brně, Pekárenská 12. Ustanovenému zástupci stěžovatelky
byla přiznána odměna v celkové částce 2558,50 Kč, a to za dva úkony právní služby (převzetí
a příprava zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé) podle §11 odst. 1
písm. b) a písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif), ve znění
do 31. 8. 2006. Odměna byla vypočtena podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f), ve spojení
s §7 bod 5., advokátního tarifu tak, že za dva úkony právní služby je stanovena odměna 2000
Kč (2 x 1000 Kč), a k němu náleží náhrada hotových výdajů ve výši 150 Kč (2 x 75 Kč)
83
podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Vzhledem k tomu, že ustanovený advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídají této dani, která činí
408,50 Kč. Náklady právního zastoupení stěžovatelky nese v souladu s ustanovením
§35 odst. 8 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu