ECLI:CZ:NSS:2007:KONF.13.2006
sp. zn. Konf 13/2006-4
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Michal Mazanec a soudci
JUDr. Marie Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Karel Podolka a
JUDr. Petr Příhoda, o návrhu Okresního soudu v Benešově se sídlem Benešov,
Masarykovo nám. 223, na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi tímto soudem a Městským
úřadem v Benešově se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 100, za účasti žalobkyně: R.
a. s., a žalované R. S., ve věci žaloby na nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního
soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 187/2005,
takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 13. 2. 2006, doručeným dne 23. 3. 2006 zvláštnímu senátu zřízenému
podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, se
Okresní soud v Benešově jako navrhovatel domáhal rozhodnutí negativního
kompetenčního sporu, který vznikl mezi ním a Městským úřadem v Benešově – odborem
výstavby, územního plánování a regionálního rozvoje (dále jen „stavební úřad“) ve věci
žaloby na nahrazení projevu vůle.
Ze spisu vyplynuly tyto skutečnosti:
Žalobou ze dne 5. 8. 2005 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 se společnost
R. a. s., jako žalobkyně domáhala, aby soud svým rozhodnutím nahradil projev vůle
žalované R. S. a určil obsah smlouvy o zřízení věcného břemene. Žalobkyně a žalovaná
v minulosti uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene (ta byla tedy
smlouvou hlavní); ani poté, co žalobkyně opakovaně zaslala žalované návrh smlouvy
hlavní, však žalovaná nereagovala, a smlouvu tak nebylo možno uzavřít.
Obvodní soud pro Prahu 9 vyslovil usnesením ze dne 11. 8. 2005 svou místní
nepříslušnost a věc postoupil navrhovateli. Ten usnesením ze dne 7. 10. 2005 řízení
o žalobě zastavil a vyslovil, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena
stavebnímu úřadu. Orgánem příslušným rozhodovat ve sporu účastníků o zřízení věcného
břemene je podle něj právě tento úřad a o věci by mělo být rozhodováno ve správním
řízení (§140 stavebního zákona); pravomoc soudu v této věci není dána.
Podáním ze dne 21. 10. 2005, doručeným navrhovateli dne 25. 10. 2005, vzala
žalobkyně svou žalobu zpět.
Navrhovatel poté předložil věc stavebnímu úřadu; ten ji ale navrhovateli přípisem ze
dne 8. 2. 2006 vrátil. Zdůraznil zejména, že stavební úřad je správním orgánem
příslušným k vedení vyvlastňovacího řízení a k vydání rozhodnutí o vyvlastnění podle
§58 odst. 2 energetického zákona a §108 – §116 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního
zákona. Žaloba však navrhuje vydání rozhodnutí, kterým má být nahrazeno prohlášení
vůle (§50a občanského zákoníku); k vydání takového rozhodnutí není stavební úřad (ani
žádný jiný správní orgán) příslušný.
Navrhovatel nato předložil věc k rozhodnutí zvláštnímu senátu. Setrval na své
argumentaci a žádal, aby zvláštní senát přiřkl pravomoc k rozhodování ve věci stavebnímu
úřadu.
Před zkoumáním vlastních argumentů obsažených v návrhu se zvláštní senát zabýval
tím, zda jsou ve věci dány podmínky řízení; zjistil přitom, že navrhovatel není k návrhu
aktivně legitimován.
Je nepochybné, že v obecném slova smyslu panuje mezi navrhovatelem a stavebním
úřadem spor o to, kdo je příslušný ve věci rozhodnout, přičemž obě strany rozhodnout
odmítají. Takový spor však ještě nutně nenaplňuje zákonné znaky negativního
kompetenčního sporu ve smyslu §1 odst. 2 věty druhé zákona č. 131/2002 Sb., v němž
obě strany – slovy zákona – „popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků“. Ze zákonného textu plyne, že popírat svou pravomoc musejí obě
strany; výkladem pak je nutno dovodit, že ono popření se u obou stran musí stát formální
cestou: není jím tedy jakékoli vyjádření nevůle rozhodovat. Pro formu popření je určující,
ve které fázi právní pře k ní dochází. Předloží-li účastníci řízení svůj spor vůbec poprvé
orgánu veřejné moci, a ten usoudí, že k rozhodování o věci není příslušný, je jeho
povinností rozhodnout o zastavení řízení, odložení věci či odmítnutí podání – podle
pravidel předepsaných příslušnými procesními řády – a zároveň vyslovit, kterému orgánu
se věc postupuje, případně poučit účastníka o tom, u kterého orgánu má svůj nárok
uplatnit. Pokud však i orgán, k němuž se věc dostala jako ke druhému v řadě, odmítá ve
věci rozhodnout, musí svou pravomoc popřít kvalifikovaně. Není na místě, aby i on
s návrhem naložil stejně jako orgán prvý: v takovém případě by totiž účastník, aby se
domohl řešení své věci, musel podat návrh zvláštnímu senátu sám. Takový postup je sice
právně možný, ale slouží jen jako krajní řešení, například tehdy, pokud by druhý orgán
neměl povědomí o vzniklé kompetenční nejasnosti (k tomu srov. rozhodnutí zvláštního
senátu ze dne 14. 8. 2006, čj. Konf 64/2005-33, publikované pod č. 967/2006 Sb. NSS).
V naprosté většině případů je však druhý orgán o věci informován; v takovém případě se
mu nabízí jediná možnost, jak účinně a řádnou formou popřít svou pravomoc, a sice
podat návrh na řešení kompetenčního sporu ke zvláštnímu senátu.
Aplikováno na projednávanou věc to znamená, že stavební úřad pochybil, pokud věc
vrátil přípisem navrhovateli: místo toho měl sám podat návrh ke zvláštnímu senátu
(k tomu srov. rozhodnutí zvláštního senátu publikované pod č. 770/2006 Sb. NSS). Jeho
nesprávným postupem se věc opět dostala k tomu, kdo už svou pravomoc řádně popřel
vydáním usnesení o zastavení řízení a postoupení věci. Vydáním tohoto usnesení vyčerpal
navrhovatel veškeré formálně procesní možnosti k popření své pravomoci (ke dni nabytí
právní moci usnesení o zastavení řízení se ostatně věci zprostil a neměl již právní důvod
k jakékoli další dispozici s ní); následující krok k vyřešení kompetenčního sporu pak mohl
učinit jen ten, jemuž byla věc postoupena, tedy stavební úřad. (Toto pravidlo by se přitom
uplatnilo při jakémkoli pořadí orgánů: kdyby se účastníci nejprve obrátili na stavební úřad,
ten by se jejich věcí odmítl zabývat a odkázal je na soud, měl by návrh ke zvláštnímu
senátu podat soud.) Postup navrhovatele, který sám předložil zvláštnímu senátu
kompetenční spor, je přitom i vnitřně rozporný: není totiž rozumného důvodu pro to, aby
se orgán státní moci, který svou pravomoc autoritativně popřel, domáhal u zvláštního
senátu jakéhosi ujištění o tom, že jeho rozhodnutí platí. Stavební úřad, jemuž byla věc
postoupena, byl povinen buď rozhodnutí navrhovatele respektovat, nebo je zpochybnit
návrhem u zvláštního senátu; nic z toho však neučinil. To mu měl navrhovatel vytknout a
neformálně vrácenou věc mu opětovně předložit s případným poučením o dalších
krocích; nesprávný postup stavebního úřadu však nemohl zhojit tím, že podá návrh ke
zvláštnímu senátu sám, a popře tak svou pravomoc podruhé.
Jediným orgánem veřejné moci, který může v této věci podat návrh zvláštnímu
senátu, je proto stavební úřad; návrh Okresního soudu v Benešově byl tedy podán
osobou k tomu neoprávněnou. Proto zvláštní senát v souladu s §4 zákona č. 131/2002 Sb. ve spojení s §46 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu