ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.10.2008:64
sp. zn. 1 Afs 10/2008 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce J. V., zastoupeného
JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem se sídlem U Malvazinky 24, Praha 5, proti žalovanému
Finančnímu ředitelství v Hradci Králové se sídlem Horova 17, Hradec Králové 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
27. září 2007, č. j. 31 Ca 72/2007 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) shora uvedený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na zrušení
rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále též „žalovaný“) ze dne 7. května 2007,
č. j. 3997/07/1500-602525. Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích (dále též „správce daně“) ze dne
13. prosince 2006 č. j. 218932/06/248940/3411 o udělení příklepu podle §73 odst. 7 daňového
řádu. Uvedeným rozhodnutím správce daně udělil příklep vydražiteli v daňové exekuci vedené
na základě exekučních příkazů na majetek stěžovatele jako daňového dlužníka.
Krajský soud ve svém rozhodnutí přezkoumal námitky stěžovatele a dovodil, že tyto
námitky nejsou důvodné.
II.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti tvrdí důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud „vzal úvahu důka zy, resp. provedl
ty, které již byly prováděny ve správním, resp. daňovém řízení.“ Nejvyšší správní soud má znovu
posoudit „důvody žaloby, které zamítnutá žaloba uvedla“. Stěžovatel nesouhlasí s názorem
krajského soudu, že pochybení finančních orgánů v předchozím řízení jsou tak malá, že nemohla
stěžovatele nebo jiné osoby poškodit. Krajský soud vůbec nevzal v úvahu zlý úmysl vydražitele
zasáhnout do základního práva vlastníka pozemku, na které m vydražená stavba stojí.
Nelze souhlasit s tím, že žádný předpis neumožňuje finančnímu orgánu státu realizovat
nedoplatky daní formou přímého prodeje, neboť skutečnost je taková, že mu to ani žádný takový
předpis nezakazuje. Proto navrhuje stěžovatel zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci
k dalšímu řízení.
Společně s kasační stížností podal stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku
podle §107 s. ř. s.
Žalovaný podal dne 16. ledna 2008 stručné vyjádření k dané věci, v němž se odvolává
na důvody obsažené ve svém rozhodnutí.
III.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel vyzývá Nejvyšší správní soud k tomu, aby „vzal úvahu důkazy, resp. provedl ty,
které již byly prováděny ve správním, resp. daňovém řízení“, a aby „znovu posoudil důvody
žaloby, které zamítnutá žaloba uvedla“.
K tomu uvádí Nejvyšší správní soud následující.
Podle dnes již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu pokud žalobce odkazuje
na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný,
typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní sk utkové děje či okolnosti ve spisu zachycené,
a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné,
jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (viz rozsudek
rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č . j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikován
též jako č. 835/2006 Sb. NSS). Z toho tedy plyne, že obecný a typový odkaz stěžovatele
na důvody jím podané žaloby, resp. na všechny důkazy, které kdy byly v daňovém
nebo exekučním řízení prováděny, není přezkoumatelný, neboť není vůbec patrné, jaké důkazy
byly vyhodnoceny žalovaným nesprávně tak, aby to založilo vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
tedy důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem krajského soudu, že pochybení finančních orgánů
v předchozím řízení jsou tak malá, že nemohla stěžovatele nebo jiné osoby poškodit. Jedná
se dle rozhodnutí krajského soudu konkrétně o chybu v psaní, kdy v rozhodnutí o určení
výsledné ceny nemovitosti, bylo ve výroku určujícím výslednou cenu nemovitostí chybně
uvedeno parcelní číslo pozemku (č. st. 39 namísto č. st. 31); v návětí rozhodnutí o určení
výsledné ceny, jakož i v předcházejících exekučních příkazech, v následující dražební vyhlášce
i v napadeném rozhodnutí o udělení příklepu bylo však parcelní číslo uvedeno správně,
navíc identifikační údaje zápisu v katastru nemovitostí (číslo listu vlastnictví, obec, katastrální
území, okres) a ostatní údaje z jeho obsahu byly správně uvedeny vždy (a stěžovatel to nijak
nezpochybňuje). Rozhodnutí o určení výsledné ceny nemovitosti, v jehož výroku byla obsažena
uvedená chyba, bylo doručováno pouze stěžovateli jako vlastníkovi nemovitosti,
resp. jeho zástupci pro daňové řízení. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí poznamenal,
že řádný opravný prostředek proti rozhodnutí o určení výsledné ceny nemovitosti nebyl podán,
přičemž v řízení o odvolání není žalovaný jako odvolací orgán oprávněn přezkoumávat předchozí
rozhodnutí, proti kterému byl připuštěn samostatný opravný prostředek. Přesto k tomu žalovaný
uvedl, že chyba v psaní nemohla dosáhnout takové intenzity, aby byla schopna zasáhnout do práv
a právem chráněných zájmů dotčených osob, resp. způsobit reálnou nejistotu o obsahu práv
a povinností. S tímto názorem se shodl i krajský soud.
Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že se plně ztotožňuje s právním názorem
krajského soudu a žalovaného. Žalovaný ve svém rozhodnutí správně vyšel z právního názoru
vyjádřeného rozsudkem NSS ze dne 12. 4. 2006, č. j. 2 Afs 136/2005 - 66 (č. 916/2006 Sb. NSS),
který je na tuto věc přiměřeně aplikovatelný. Smyslem a účelem přesné identifikace nemovitosti
údaji zápisu v katastru nemovitostí v rozhodnutí o určení výsledné ceny nemovitostí vydaném
v rámci daňové exekuce na základě §73 odst. 7 daňového řádu s použitím §336a o. s. ř.
je zajistit, aby osobě, vůči níž rozhodnutí směřuje ( v tomto případě daňový dlužník),
bylo z tohoto rozhodnutí seznatelné, které nemovité věci se daňová exekuce týká. Je-li označení
nemovité věci v jednom údaji nepřesné, avšak interpretací lze z celého textu rozhodnutí
stejně jako ze souvisejících rozhodnutí a souvisejícího exekučního řízení zcela jednoznačně
a bez jakýchkoliv pochybností usoudit na to, co je nemovitou věcí, která je předmětem exekuce,
neodpovídalo by smyslu citovaných ustanovení, aby bylo dané rozhodnutí s ohledem
na tuto zřejmou nesprávnost považováno za neplatné (nebo dokonce nicotné). V daném případě
je nepochybné, že identifikace dané nemovitosti byla v rozhodnutí o určení výsledné ceny
nemovitostí vydaném v rámci daňové exekuce správcem daně dne 25. 9. 2006 taková,
že vylučovala jakoukoliv pochybnost o tom, co je vskutku předmětem daňové exekuce,
a tím méně mohla tuto pochybnost vzbudit u stěžovatele. Jak již Nejvyšší správní soud
v cit. rozsudku č. 916/2006 Sb. NSS uvedl (a jak to citoval ve svém rozhodnutí též žalovaný),
rozhodnutí žalovaného mohlo ve stěžovateli vyvolávat nanejvýš nejistotu zcela nepatr nou, jejíž snášení lze
ještě po stěžovateli spravedlivě požadovat - i ve veřejnoprávním vztahu státu a soukromé osoby,
který je v moderním ústavním a právním státě veden zásadou legality jednání státu a požadavkem, aby stát
ve vztahu k soukromé osobě bezezbytku plnil své zákonné povinnosti a plně r espektoval její práva,
je totiž v reálném životě, v němž úkoly státu plní omylní a nedokonalí lidé, nezbytné tolerovat určitá nepatrná
pochybení státu, nenarušují-li ovšem podstatu uvedených pravidel a nedochází -li k nim systematicky nebo úmyslně.
Jinak by mechanismus státní moci nemohl fungovat a byl by zablokován absurdně vysokými nároky na jednání
státu, což by v konečném důsledku vedlo či mohlo vést ke snížení standardů och rany práv právě těch,
v jejichž prospěch byly principy materiálního právního státu vyvinuty .
Stěžovatel dále uvádí, že soud „zatím nevzal v úvahu zlý úmysl vydražitele zasáhnout
do základního práva vlastníka pozemku, na němž vydraže ná stavba stojí“. Protože jde
o skutečnost, kterou stěžovatel uplatnil teprve poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí
(poprvé až v kasační stížnosti), Nejvyšší správní soud k ní nepřihlédl (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Nelze se ani ztotožnit s námitkou stěžovatele, vznesenou již v žalobě, že je nesprávný
výklad žalovaného a krajského soudu, podle něhož „žádný předpis neumožňuje finančnímu
orgánu státu realizovat nedoplatky daní formou přímého prodeje,“ neboť podle stěžovatele
„skutečnost je taková, že mu to ani nezakazuje.“ Takováto n ámitka je v zásadním rozporu
se základním principem ústavního pořádku, podle něhož lze státní moc uplatňovat
jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy).
Pokud pak zpochybňuje stěžovatel výrok o nákladech řízení, je nutno uvést,
že tato námitka stěžovatele je ve zjevném rozporu s tím, co je v textu rozhodnutí krajského soudu
uvedeno. V textu rozsudku se hovoří o tom, že náklady v souvislosti s řízením před krajským
soudem nevznikly žalovanému, a nikoliv (jak mylně tvrdí stěžovatel), že by tak ové náklady
nevznikly žalobci (stěžovatel jako žalobce neměl s ohledem na svůj neúspěch ve věci právo
na náhradu nákladů řízení s ohledem na §60 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti rozhodl bezodkladně po jejím podání. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
je pak rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatel se svými námitkami tedy neuspěl. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl
Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady
řízení o kasační stížnosti přesahující rámec je ho běžné úřední činnosti. Soud proto žalovanému
náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu