ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.125.2008:44
sp. zn. 1 Afs 125/2008 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce M. M.,
zastoupeného JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem U Bulhara 3, Praha 1,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě, se sídlem Na Jízdárně 3, Ostrava, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2007, č. j. 6655/07-1102-800227, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2008,
č. j. 22 Ca 401/2007 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku, jímž soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne
4. 10. 2007, č. j. 6655/07-1102-800227. Uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
proti rozhodnutí ze dne 29. 1. 2007, č. j. 5477/07/400920/0392, kterým Finanční úřad v Zábřehu
zastavil řízení podle §27 odst. 1 písm. h) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).
Krajský soud v této věci již dříve rozhodoval, a to rozsudkem č. j. 22 Ca 153/2004 - 25;
o kasační stížnosti proti tomuto rozsudku pak rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
24. 5. 2006, sp. zn. 1 Afs 146/2005 tak, že rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl v uvedeném rozsudku k závěru, že krajský soud
nerozlišil správně podmínky pro možnost podání dodatečného daňového přiznání k dani
z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1997. Uvedl, že dodatečné daňové přiznání
bylo možno podat jen v souladu s postupem uvedeným v §41 daňového řádu, tedy až poté,
co je pravomocně ukončeno daňové řízení příslušného zdaňovacího období. To však bylo
ukončeno až rozhodnutím žalovaného dne 14. 2. 2003, podání dodatečného daňového přiznání
již dne 23. 11. 2000 bylo v rozporu s §41 odst. 2 daňového řádu a tedy nepřípustné.
Krajský soud v Ostravě tedy respektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším
správním soudem, zrušil (rozsudkem č. j. 22 Ca 237/2006 - 59) rozhodnutí žalovaného a věc
mu vrátil k řízení s uvedeným právním názorem a pokynem k rozhodnutí. Žalovaný poté zastavil
řízení (nyní žalobou napadeným rozhodnutím) vedené o dodatečném daňovém přiznání k dani
z příjmů fyzických osob za rok 1997 ve shodě s §27 odst. 1 písm. h) daňového řádu
s odůvodněním, že se jednalo o nepřípustné podání.
Nyní zmíněné rozhodnutí žalovaného (shora označené) napadl žalobce opětovně
žalobou, mířící do nesprávného postupu žalovaného, krajský soud však, vázán názorem
Nejvyššího správního soudu, žalobu zamítl jako nedůvodnou a právní názor Nejvyššího
správního soudu již prve vyslovený v něm zopakoval. Uvedl, že rozhodnutí o daňové povinnosti
žalobce za zdaňovací období roku 1997, jímž mu byla dodatečně stanovena daň ve výši
579 440 Kč, nabylo právní moci dne 1. 8. 2000, následně však Krajský soud v Ostravě toto
rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 17. 9. 2001, č. j. 22 Ca 532/2000 - 28. Daňové řízení
o opravných prostředcích proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Zábřehu
ze dne 23. 3. 1999, č. j. 19818/99/400920/0392 tak bylo pravomocně ukončeno až rozhodnutím
žalovaného ze dne 14. 2. 2003 , č. j. 6883/1/110/2001. Z uvedených důvodů dodatečně podané
daňové přiznání ze dne 23. 11. 200 0 bylo vzhledem k §41 odst. 2 daňového řádu nepřípustným
podáním a postup žalovaného, jež zastavil řízení o tomto podání, byl v souladu s §27 odst. 1
písm. h) daňového řádu. Na závěr zdůraznil, že správní orgány byly pro tento postup vázány
názorem krajského soudu a ten zase právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v rozsudku ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 146/2005 - 48. Uvedl, že napadené rozhodnutí je zcela
v souladu s tímto závazným právním názorem.
V kasační stížnosti podané proti tomuto rozsudku krajského soudu stěžovatel namítá,
že jeho postup v roce 2000, kdy dodatečné daňové přiznání podával, byl v souladu se zákonem
a správce daně měl jím tehdy přiznané příjmy a dodatečně uplatněnou ztrátu z předchozího
zdaňovacího období vzít v úvahu a dodatečně je vyměřit, neboť právě v onu dobu,
kdy dodatečné daňové přiznání podal - dne 23. 11. 2000, ještě byla daňová povinnost za rok 1997
pravomocně stanovena, soud totiž zrušil toto rozhodnutí až dne 17. 9. 2001.
Stěžovatel zdůraznil, že v době podání dodatečného přiznání, tedy v listopadu roku 2000,
neměl Finanční úřad v Zábřehu zastavovat řízení, neboť v té době ještě nebylo pravomocné
rozhodnutí o dani za rok 1997 zrušeno, k tomu došlo až později. Navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrevidoval svůj právní názor k existenci překážky podání dodatečného daňového přiznání
v roce 2000 (bez ohledu na to, že daň byla poté pravomocně vyměřena v roce 2003) a ve věci
znovu rozhodl.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil na obsah závazného právního
názoru Nejvyššího správního soudu a poté i krajského soudu, tímto se žalovaný řídil. Upozornil,
že stěžovatel opakuje pouze tytéž námitky, o nichž již zmíněné soudy rozhodly.
S ohledem na to, že se jedná o kasační stížnost podanou proti rozhodnutí krajského
soudu, který byl při svém rozhodování vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem ve zrušujícím rozhodnutí v téže věci, bylo třeba se nejprve zabývat přípustností kasační
stížnosti.
Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti p ravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto
rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí.
S výjimkami stanovenými soudním řádem správním je tato stížnost příp ustná proti každému
takovému rozhodnutí. Jednu ze zmiňovaných výjimek obsahuje i §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. ;
ten stanoví, že kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté,
kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu. Závazným právním názorem ve smyslu §110 odst. 3 s. ř. s. je třeba
rozumět ve zrušujícím rozsudku vyjádřený závěr o aplikaci a interpretaci práva, jež bylo nebo
mělo být užito v rozhodované věci a jímž se tento soud zabýval ke kasačním námitkám,
nebo jímž se zabýval nad jejich rámec v mezích §109 odst. 2, 3 s. ř. s.
K aplikaci tohoto ustanovení se ostatně vyslovil i Ústavní soud, který ve svém nálezu
ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, poukázal na to, že „ustanovení §104 odst. 3 písm. a)
soudního řádu správního zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát
svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud
tímto právním názorem řídil“. Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nepřípustný návrh soud usnesením
odmítne.
Nejvyšší správní soud ve svém závazném právním názoru obsaženém ve zrušujícím
rozhodnutí shledal postup žalovaného nezákonný, uvedl, že dodatečné přiznání k dani z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 bylo nepřípustné a finanční orgány měly
proto toto řízení zastavit. To vše proto, že o daňové povinnosti k této dani bylo pravomocně
rozhodnuto žalovaným v roce 2003. Tímto právním názorem se pak musel krajský soud řídit
v daném řízení (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V podané kasační stížnosti pak stěžovatel nesouhlasí právě s uvedeným závěrem
a požaduje po Nejvyšším správním soudu, aby se znovu zabýval věcí, u které již jedenkrát
svůj závazný právní názor na tento postup správních orgánů vyslovil, a to v situaci, kdy se krajský
soud tímto právním názorem řídil. Taková kasační stížnost je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
nepřípustná.
Lze tedy shrnout, že ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. limituje přípustnost kasační
stížnosti ve vztahu k právní otázce již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně
posouzené.
K otázce limitování přípustnosti kasační stížnosti se ostatně podrobně vyslovil i rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 8. července 2008,
č. j. 9 Afs 59/2007 - 56 (dostupné na www.nssoud.cz); v části pro tuto věc podstatné uvedl:
….“Toto omezení je odrazem závaznosti právního názoru pro krajský soud v dalším řízení (§110
odst. 3 s. ř. s.), a tím, že vylučuje možnost brojit proti němu kasačními námitkami, vylučuje i možnost Nejvyššího
správního soudu, aby sám svůj původní závazný právní názor k nové kasační stížnosti v téže věci revidoval.
Tím je zaručen i požadavek legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Patří-li tyto zásady
předpokládající stejné rozhodování soudu v obdobných případech k základním atributům právního státu
a jsou-li naplněním zásady spravedlivého procesu, pak tím spíše musí být respektovány při opakovaném
rozhodování v téže věci za situace, kdy je rozhodováno za stejných poměrů jako při předchozím r ozhodnutí.
Není-li tedy v dalším řízení změněn skutkový stav, nepřichází v úvahu změna aplikace práva na tento stav
při rozhodování o nové kasační stížnosti. Není však vyloučeno, že se v dalším řízení před krajským v důsledku
doplnění řízení postupem podle §77 s. ř. s. změní skutkový stav natolik, že vede k jinému právnímu posouzení.
Taková změna skutkových a právních poměrů může být důvodem kasační s tížnosti opřené buď o tvrzení
o nerespektování závazného právního názoru, nebo o tvrzení akceptující tuto zm ěnu, ale směřující proti novému
posouzení. Za takové situace nepřichází trvání na závazném právním názoru v úvahu proto, že řešen je zcela
jiný skutkový, a zpravidla i právní stav. O takový případ se však zde nejedná.
Zruší-li Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti rozhodnutí krajského soudu, je vysloveným
právním názorem vázán nejen krajský soud, ale také Nejvyšší správní soud sám, rozhoduje-li za jinak
nezměněných poměrů v téže věci o kasační stížnosti proti novému rozhodnutí krajského soudu. “
Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo, než kasační st ížnost podle §46 odst. 1
písm. d), §120 s. ř. s. odmítnout.
Podle §60 odst. 3, §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu