ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.27.2008:96
sp. zn. 1 Afs 27/2008 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně
TV PRODUCTS CZ, s. r. o., se sídlem Rybná 669/4, Praha 1, zastoupené JUDr. Davidem
Štrosem, advokátem se sídlem Národní 32, Praha 1, proti žalovanému Celnímu ředitelství
v Českých Budějovicích, se sídlem Kasárenská 6, České Budějovice, o žalobách
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 4. července 2007, č. j. 1484/07-030100-21/26,
č. j. 1484/07-030100-21/30, č. j. 1484/07-030100-21/31, č. j. 1484/07-030100-21/35,
č. j. 1484/07-030100-21/36, č. j. 1484/07-030100-21/28, č. j. 1484/07-030100-21/29,
č. j. 1484/07-030100-21/37, č. j. 1484/07-030100-21/27, č. j. 1484/07-030100-21/32,
č. j. 1484/07-030100-21/33 a č. j. 1484/07-030100-21/34, v řízení o kasačních stížnostech
žalobce proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2008,
č. j. 10 Ca 182/2007 - 49, ze dne 3. ledna 2008, č. j. 10 Ca 186/2007 - 54, ze dne 3. ledna 2008,
č. j. 10 Ca 187/2007 – 51, ze dne 9. ledna 2008, č. j. 10 Ca 191/2007 - 50, ze dne 9. ledna 2008,
č. j. 10 Ca 192/2007 – 49, ze dne 3. ledna 2008, č. j. 10 Ca 184/2007 - 50, ze dne 3. ledna 2008,
č. j. 10 Ca 185/2007 – 52, ze dne 3. ledna 2008, č. j. 10 Ca 193/2007 – 55, ze dne 14. prosince 2007,
č. j. 10 Ca 183/2007 – 49, ze dne 4. března 2008, č. j. 10 Ca 188/2007 – 51, ze dne 4. března 2008,
č. j. 10 Ca 189/2007 – 51, a ze dne 4. března 2008, č. j. 10 Ca 190/2007 - 50,
takto:
Odůvodnění:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 27/2008,
sp. zn. 1 Afs 28/2008, sp. zn. 1 Afs 29/2008, sp. zn. 1 Afs 30/2008, sp. zn. 1 Afs 31/2008,
sp. zn. 1 Afs 39/2008, sp. zn. 1 Afs 40/2008, sp. zn. 1 Afs 45/2008, sp. zn. 1 Afs 46/2008,
sp. zn. 1 Afs 66/2008, sp. zn. 1 Afs 67/2008 a sp. zn. 1 Afs 68/2008 se s p o j u j í
ke společnému projednání. Nadále budou vedeny pod sp. zn. 1 Afs 27/2008.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
I.
Vymezení věcí
a)
V níže uvedených věcech jde vesměs o otázku dodatečného vyměření cla za dovoz zboží
– elektrických skútrů, a to za následujících skutkových a právních okolností:
1 Afs 27/2008
Rozsudkem ze dne 9. ledna 2008, č. j. 10 Ca 182/2007 – 49, zamítl krajský soud žalobu,
jíž se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhala přezkoumání rozhodnutí
Celního ředitelství v Českých Budějovicích (dále též „žalovaný“) ze dne 4. července 2007,
č. j. 1484/07-030100-21/26. Posléze uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu v Českých Budějovicích (dále též „celní úřad“)
ze dne 4. října 2006, č. j. 3264/06-0361-21-26, o dodatečném vyměření cla v částce 2123 Kč,
a to za zboží propuštěné do celního režimu volného oběhu rozhodnutím celního úřadu ze dne
14. července 2005 na základě celního prohlášení stěžovatelky z téhož dne.
1 Afs 28/2008
Rozsudkem ze dne 3. ledna 2008, č. j. 10 Ca 186/2007 – 54, zamítl krajský soud žalobu,
jíž se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. července 2007,
č. j. 1484/07-030100-21/30. Posléze uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 4. října 2006, č. j. 3264/06-0361-21-30,
o dodatečném vyměření cla v částce 4130 Kč, a to za zboží propuštěné do celního režimu
volného oběhu rozhodnutím celního úřadu ze dne 5. května 2005 na základě celního prohlášení
stěžovatelky z téhož dne.
1 Afs 29/2008
Rozsudkem ze dne 3. ledna 2008, č. j. 10 Ca 187/2007 – 51, zamítl krajský soud žalobu,
jíž se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. července 2007,
č. j. 1484/07-030100-21/31. Posléze uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 5. října 2006, č. j. 3264/06-0361-21-31,
o dodatečném vyměření cla v částce 4122 Kč, a to za zboží propuštěné do celního režimu
volného oběhu rozhodnutím celního úřadu ze dne 2. června 2005 na základě celního prohlášení
stěžovatelky z téhož dne.
1 Afs 30/2008
Rozsudkem ze dne 9. ledna 2008, č. j. 10 Ca 191/2007 – 50, zamítl krajský soud žalobu,
jíž se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. července 2007,
č. j. 1484/07-030100-21/35. Posléze uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 5. října 2006, č. j. 3264/06-0361-21-35,
o dodatečném vyměření cla v částce 5152 Kč, a to za zboží propuštěné do celního režimu
volného oběhu rozhodnutím celního úřadu ze dne 28. června 2005 na základě celního prohlášení
stěžovatelky z téhož dne.
1 Afs 31/2008
Rozsudkem ze dne 9. ledna 2008, č. j. 10 Ca 192/2007 – 49, zamítl krajský soud žalobu,
jíž se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. července 2007,
č. j. 1484/07-030100-21/36. Posléze uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 6. října 2006, č. j. 3264/06-0361-21-36,
o dodatečném vyměření cla v částce 1997 Kč, a to za zboží propuštěné do celního režimu
volného oběhu rozhodnutím celního úřadu ze dne 5. května 2005 na základě celního prohlášení
stěžovatelky z téhož dne.
1 Afs 39/2008
Rozsudkem ze dne 3. ledna 2008, č. j. 10 Ca 184/2007 – 50, zamítl krajský soud žalobu,
jíž se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. července 2007,
č. j. 1484/07-030100-21/28. Posléze uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 4. října 2006, č. j. 3264/06-0361-21-28,
o dodatečném vyměření cla v částce 2995 Kč, a to za zboží propuštěné do celního režimu
volného oběhu rozhodnutím celního úřadu ze dne 3. května 2005 na základě celního prohlášení
stěžovatelky z téhož dne.
1 Afs 40/2008
Rozsudkem ze dne 3. ledna 2008, č. j. 10 Ca 185/2007 – 52, zamítl krajský soud žalobu,
jíž se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. července 2007,
č. j. 1484/07-030100-21/29. Posléze uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 4. října 2006, č. j. 3264/06-0361-21-29,
o dodatečném vyměření cla v částce 5899 Kč, a to za zboží propuštěné do celního režimu
volného oběhu rozhodnutím celního úřadu ze dne 3. května 2005 na základě celního prohlášení
stěžovatelky z téhož dne.
1 Afs 45/2008
Rozsudkem ze dne 3. ledna 2008, č. j. 10 Ca 193/2007 – 55, zamítl krajský soud žalobu,
jíž se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. července 2007,
č. j. 1484/07-030100-21/37. Posléze uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 6. října 2006, č. j. 3264/06-0361-21-37,
o dodatečném vyměření cla v částce 2360 Kč, a to za zboží propuštěné do celního režimu
volného oběhu rozhodnutím celního úřadu ze dne 25. května 2005 na základě celního prohlášení
stěžovatelky z téhož dne.
1 Afs 46/2008
Rozsudkem ze dne 14. prosince 2007, č. j. 10 Ca 183/2007 – 49, zamítl krajský soud
žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
4. července 2007, č. j. 1484/07-030100-21/27. Posléze uvedeným rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 4. října 2006,
č. j. 3264/06-0361-21-27, o dodatečném vyměření cla v částce 1771 Kč, a to za zboží propuštěné
do celního režimu volného oběhu rozhodnutím celního úřadu ze dne 24. února 2005 na základě
celního prohlášení stěžovatelky z téhož dne.
1 Afs 66/2008
Rozsudkem ze dne 4. března 2008, č. j. 10 Ca 188/2007 – 51, zamítl krajský soud žalobu,
jíž se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. července 2007,
č. j. 1484/07-030100-21/32. Posléze uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 5. října 2006, č. j. 3264/06-0361-21-32,
o dodatečném vyměření cla v částce 4385 Kč, a to za zboží propuštěné do celního režimu
volného oběhu rozhodnutím celního úřadu ze dne 10. června 2005 na základě celního prohlášení
stěžovatelky z téhož dne.
1 Afs 67/2008
Rozsudkem ze dne 4. března 2008, č. j. 10 Ca 189/2007 – 51, zamítl krajský soud žalobu,
jíž se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. července 2007,
č. j. 1484/07-030100-21/33. Posléze uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 5. října 2006, č. j. 3264/06-0361-21-33,
o dodatečném vyměření cla v částce 4507 Kč, a to za zboží propuštěné do celního režimu
volného oběhu rozhodnutím celního úřadu ze dne 2. června 2005 na základě celního prohlášení
stěžovatelky z téhož dne.
1 Afs 68/2008
Rozsudkem ze dne 4. března 2008, č. j. 10 Ca 190/2007 – 50, zamítl krajský soud žalobu,
jíž se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. července 2007,
č. j. 1484/07-030100-21/34. Posléze uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 5. října 2006, č. j. 3264/06-0361-21-34,
o dodatečném vyměření cla v částce 3429 Kč, a to za zboží propuštěné do celního režimu
volného oběhu rozhodnutím celního úřadu ze dne 14. ledna 2005 na základě celního prohlášení
stěžovatelky z téhož dne.
b)
Ve shora uvedených věcech stěžovatelka podala samostatné žaloby a krajský soud
o nich rozhodl samostatnými rozsudky. Krajský soud k žalobám zaujal právní názor,
ve kterém se ztotožnil s napadenými rozhodnutími žalovaného. Krajský soud obdobně
jako žalovaný vyšel ve svých rozsudcích z toho, že elektrické skútry dovážené stěžovatelkou
byly v celním prohlášení nesprávně označeny jako ostatní motorové modely – el. skútry,
což vedlo k nesprávnému sazebnímu zařazení zboží do sazební položky – zbožového kódu
dle kombinované nomenklatury celního sazebníku 9503 80 90 00 (Ostatní hračky; zmenšené
modely a podobné modely na hraní, též mechanické; skládanky všech druhů, - Ostatní hračky
a modely, obsahující motor; -- Z jiných materiálů). Stanovená celní sazba pro třetí země
byla v takovém případě 0,0 %, a clo tedy nebylo Celním úřadem v Českých Budějovicích
vyměřeno. Celní úřad Praha 1 po propuštění zboží do celního režimu volného oběhu v rámci
několika desítek dovozů mezi květnem 2004 a konče 14. červencem 2005 zahájil dne 9. září 2005
následnou kontrolu podle čl. 13 a čl. 78 Celního kodexu Společenství a §127 celního zákona.
Na základě dodatečně vyžádaných podpůrných dokladů pak vyhotovil Celní úřad Praha 1 dne
27. ledna 2006 kontrolní protokol, a poté Celní úřad v Českých Budějovicích jako místně
příslušný celní úřad shora uvedenými rozhodnutími vyměřil pro každý jednotlivý dovoz
dodatečným platebním výměrem clo v zákonné výši, a to s ohledem na změnu sazebního zařazení
dovezeného zboží [nově 8711 90 00 00 „Motocykly (včetně mopedů) a jízdní kola vybavená
pomocným motorem, též s postranními vozíky; postranní vozíky, - Ostatní“, kde stanovená celní
sazba byla 6 %]. Celní úřad a následně žalovaný dospěli totiž k závěru, že pro správné sazební
zařazení není rozhodující skutečnost, že elektrické skútry nejsou určeny k provozu na pozemních
komunikacích, ale to, že jsou určeny pro přepravu osob (z podkladů předložených v rámci
následné kontroly bylo totiž mj. zjištěno, že skútr má nosnost až 90 kg, maximální rychlost
až 20 km/hod a jízdní dosah až 15 km).
II.
Shrnutí základních argumentů uvedených v kasační stížnosti
Rozsudky krajského soudu napadla stěžovatelka včas podanými kasačními stížnostmi.
V kasačních stížnostech shodně uvedla, že je podává z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b)
a písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka upozornila, že dané zboží – elektrické skútry - dovážela do České
republiky v průběhu dvou let; jen za období jednoho roku se jednalo celkem o 33 celních
prohlášení, které byly podrobeny následné kontrole. Šlo tedy o značné množství dovozů,
které nemohlo ujít pozornosti rozhodujícího celního úřadu, což mělo být ve věci zohledněno.
Krajský soud podle stěžovatelky v podstatě převzal veškerou právní argumentaci žalovaného
obsaženou v jeho rozhodnutích. V některých dovozech přitom probíhalo velké celní řízení
a došlo k hloubkové kontrole, při níž měl žalovaný možnost pochybení v zařazení zboží zjistit.
Tím lze celou věc odlišit od stěžovatelkou citované judikatury Nejvyššího správního soudu.
Celní úřad se s ohledem na dlouhou dobu, po kterou k dovozům zboží docházelo,
nemůže zprostit odpovědnosti za správnost sazebního zařazení zboží. Jednalo se totiž o „zvláštní
případ dlouhodobé spolupráce s celním úřadem při propouštění jednoho druhu zboží za použití
obsahově identických celních prohlášení.“ Celní úřad měl proto stěžovatelku na chybu v zařazení
zboží upozornit. Stěžovatelka namítla, že při dovozu zboží v průběhu dlouhého souvislého
období bylo nutno dojít k závěru, že byla ohledně zařazení zboží do příslušného celního
sazebníku v dobré víře o správnosti takového zařazení (s odkazem na nález I. ÚS 163/02).
To je odůvodněno jednak absencí námitek celního úřadu v případě velkého množství celních
prohlášení v průběhu dlouhého časového období, jednak absencí námitek v rámci velkého
celního řízení.
Konečně se stěžovatelka domáhá aplikace čl. 220 bod 2 písm. b) Celního kodexu
Společenství. Odkazuje na Informační dokument o použití čl. 220 odst. 2 písm. b) a čl. 239
celního kodexu Společenství, upozorňuje, že celní orgány neměly proti zařazení zboží
nikdy žádné námitky, přičemž otázku správnosti zařazení zboží do celního sazebníku stěžovatelka
s celními orgány opakovaně konzultovala.
III.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný odkazuje na svá dřívější vyjádření v této věci a polemizuje s tím, že se celní
orgány dopustily v průběhu celního řízení chyby ve smyslu čl. 220 bod 2 písm. b) Celního kodexu
Společenství. Odkazuje na informační dokument, kterého se dovolává též stěžovatelka,
z něhož ovšem podle žalovaného vyplývá opačný závěr než ten, na který poukazuje stěžovatelka.
Žalovaný poukazuje na rozsudky Soudního dvora ES. Závazné informace se stěžovatelka
v celních řízeních nedomáhala, ačkoliv právě jen existence závazné informace podle čl. 12
Celního kodexu Společenství by mohla založit dobrou víru stěžovatelky. V tomto smyslu
je odvolávání se na konzultaci s celním orgánem bezpředmětné. Žalovaný obsáhle vysvětluje
smysl a účel celního řízení a jeho jednotlivých druhů. Ze strany celních orgánů je uplatňován
nárok státu, resp. Společenství, na zaplacení cla a daně ve správné výši. Žalovaný proto navrhl,
aby kasační stížnosti žalobce byly zamítnuty.
IV.
Spojení věcí
Nejvyšší správní soud nejprve konstatoval, že všechny žaloby směřovaly
proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, tj. proti rozhodnutím žalovaného z téhož dne,
kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti souvisejícím dodatečným platebním výměrům
vztahujícím se k dovozům totožného zboží, proti těmto rozhodnutím stěžovatelka uplatnila
totožné námitky, krajský soud své rozsudky v podstatě shodně odůvodnil, totožné jsou i důvody
obsažené v kasačních stížnostech a vyjádření žalovaného. Jsou tak splněny podmínky uvedené
v §39 odst. 1 s. ř. s., a proto prvním výrokem kasační soud spojil řízení o předmětných kasačních
stížnostech ke společnému projednání.
V.
Otázka řádné publikace relevantních právních předpisů
V rozsudku ze dne 18. 6. 2008, č. j. 1 Afs 21/2008 - 98 ve věci TV PRODUCTS CZ, s. r. o.
(všechna dále cit. rozhodnutí NSS jsou též přístupná na www.nssoud.cz) dospěl Nejvyšší správní
soud s přihlédnutím k rozhodnutí Soudního dvora ES ve věci Skoma-Lux, s. r. o., C-161/06
ze dne 11. 12. 2007 (přístupné česky na http://curia.europa.eu) k závěru, že fyzickým
ani právnických osobám v České republice nelze ukládat povinnosti na základě nařízení
jakožto sekundárního pramene práva Společenství, dokud takové nařízení nebylo řádně
publikováno v českém jazyce, pokud jsou takovéto povinnosti založeny právními skutečnostmi,
které se udály přede dnem řádného vyhlášení takovéhoto nařízení. K tomu, že nařízení nebylo
v českém jazyce řádně publikováno, přihlédne správní soud i bez námitky žalobce (stěžovatele).
V nyní projednávané věci jde o celkem dvanáct dovozů zboží v době
mezi 14. lednem 2005 (viz kasační stížnost původně vedená pod sp. zn. 1 Afs 68/2008)
až 14. červencem 2005 (viz kasační stížnost původně vedená pod sp. zn. 1 Afs 27/2008).
Právním základem pro dodatečné vyměření cla za výše specifikované dovozy je jednak český celní
zákon ve znění zákona č. 187/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon,
ve znění pozdějších předpisů (ve světle této novely celní zákon přestal být samostatně
aplikovatelnou normou: počínaje 1. květnem 2004 tento zákon upravuje některé právní vztahy
v oblasti celnictví, pokud nejsou upraveny bezprostředně závaznými předpisy Evropských společenství, viz §1
celního zákona ve znění novely č. 187/2004 Sb.) a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, jednak přímo účinné evropské právní předpisy. Posléze uvedené předpisy zahrnují
Nařízení Rady č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství,
v češtině publikováno ve Zvláštním vydání Úředního věstníku, kap. 2, sv. 4, str. 307 – 356
(dále jen „Celní kodex Společenství“), který byl česky vyhlášen ve zvláštním vydání Úředního
věstníku, kap. 2, sv. 4, s. 307 – 356, a to dne 27. srpna 2004; nařízení Evropského parlamentu
a Rady (ES) č. 2700/2000 ze dne 16. listopadu 2000, kterým se mění nařízení Rady (EHS)
č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, česky vyhlášeno tamtéž, kap. 2, sv. 10,
s. 239, a to dne 30. července 2004; dále nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987
o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, česky vyhlášeno tamtéž,
kapitola 2, svazek 2, s. 382 - 386, a to dne 20. srpna 2004; konečně pak nařízení Komise (EHS)
č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92,
kterým se vydává celní kodex Společenství, česky vyhlášeno tamtéž, kapitola 2, sv. 6, s. 3 – 516,
a to dne 27. srpna 2004 (data vyhlášení zjištěna dle oficiálního dopisu Úřadu pro úřední tisky
Evropských společenství předsedovi Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2005,
č. j. DIRGEN(05) D/15074, Ref: TLC/ma-d15074 j.baxa; srov. též bod 31 rozhodnutí Skoma-
Lux, s.r.o.).
Z uvedeného plyne, že relevantní právní skutečnosti (dovozy zboží) se uskutečnily
za situace, kdy v ústavně konformní podobě existoval právní základ pro stanovení celní
povinnosti stěžovatelce. Nejvyšší správní soud tedy mohl přikročit k posouzení merita kasační
stížnosti.
VI.
Právní hodnocení věci
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil argumenty stěžovatelky, podle nichž odpovědnost
celního deklaranta za sazební označení zboží je dána jen v případě tzv. malého celního řízení,
v případě tzv. velkého celního řízení, které se v řadě jednotlivých dovozů uskutečnilo, však celní
orgán autoritativně potvrzuje správnost kontrolovaných podkladů a jejich soulad se zbožím
jako takovým (VI/1). Poté soud zvážil, zda v daném případě jsou důvody pro aplikaci čl. 220
odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství, stanovícího podmínky, za kterých nebude
provedeno dodatečné zaúčtování dlužného cla (VI/2).
VI/1
Vztah celního řízení o propuštění zboží do celního režimu a následné kontroly
Je nepochybné, že dovážené zboží – elektrický skútr – bylo v celním prohlášení nesprávně
označeno jako motorový model, což stěžovatelka vysvětluje tím, že se domnívala,
že jde o hračku, která v žádném případě není určena k provozu na pozemních komunikacích.
Na rozdíl od žaloby již stěžovatelka v kasační stížnosti nezpochybňuje správnost samotného
zařazení zboží pod položku celního sazebníku, upozorňuje však, že zboží bylo takto zařazeno
po předchozí konzultaci s celním úřadem, přičemž bylo pod tímto zařazením dováženo nejméně
po dobu dvou let, což „nemohlo ujít pozornosti“ rozhodujícího celního úřadu,
a mělo to být tedy ve věci zohledněno.
a)
V nyní posuzovaném případě postupoval celní úřad podle čl. 13 a čl. 78 Celního kodexu
Společenství a podle §127 celního zákona (ve znění účinném počínaje 1. 5. 2004 po novele
č. 187/2004 Sb.). Interpretace těchto ustanovení je také stěžejní otázkou prvé kasační námitky.
Podle čl. 78 Celního kodexu Společenství po propuštění zboží mohou celní orgány z úřední
povinnosti nebo na žádost deklaranta celní prohlášení přezkoumat (odst. 1). Po propuštění zboží mohou celní
orgány kontrolovat obchodní doklady a jiné údaje vztahující se k dovozním nebo vývozním operacím se zbožím
nebo k následným obchodním operacím s týmž zbožím s cílem ujistit se o správnosti údajů obsažených v celním
prohlášení. Kontrolu lze provést u deklaranta nebo jiné osoby, která se přímo nebo nepřímo obchodně podílí
na uvedených operacích, nebo jiné osoby, která má v držení zmíněné doklady a údaje pro obchodní účely. Celní
orgány mohou rovněž kontrolovat zboží, pokud ještě může být předloženo (odst. 2). Nasvědčují-li výsledky
kontroly celního prohlášení nebo kontroly po propuštění zboží, že předpisy upravující daný celní režim byly použity
na základě nesprávných nebo neúplných údajů, přijmou celní orgány v souladu s případnými právními předpisy
opatření nezbytná k nápravě, přičemž vezmou v úvahu nové skutečnosti, které mají k dispozici (odst. 3).
Podle §127 celního zákona celní orgány jsou oprávněny po propuštění zboží do navrženého celního režimu
provádět následnou kontrolu, jejímž účelem je přesvědčit se o správnosti a úplnosti údajů uvedených v celním
prohlášení, pravosti dokladů k němu předložených nebo připojených a o správnosti vyměřeného cla,
daní a poplatků. Při následné kontrole je také ověřována existence a pravost dokladů a pravdivost údajů
vztahujících se k dovozním a vývozním operacím, případně i následným obchodním operacím se zbožím uvedeným
v příslušném celním prohlášení.
Pro aplikaci ustanovení vztahujících se k této tzv. následné kontrole je zcela zásadní
právní názor vyslovený v rozsudku NSS ze dne 27. 9. 2006, č. j. 1 Afs 16/2006 - 120
(také č. 1059/2007 Sb. NSS). V tomto rozsudku, kterého se ostatně dovolává žalovaný,
a který se stěžovatelka snaží od svého případu odlišit (viz níže), je mj. uvedeno, že „[ú]čelem
následné kontroly je v souladu s §127 celního zákona přesvědčit se o správnosti a úplnosti údajů uvedených
v celním prohlášení. Viděno z širší perspektivy, není tato kontrola samoúčelná - tedy správnost a úplnost údajů
se nekontroluje pouze kvůli tomuto zjištění samotnému, ale především proto, aby bylo možno posoudit,
zda clo a daň z přidané hodnoty byly vyměřeny ve správné výši. Z tohoto hlediska není ani nijak odůvodněné
restriktivní pojetí následné kontroly, která by se měla soustředit jenom na „zboží jako takové“, tj. na jeho kvalitu,
materiál, množství apod. Pro zodpovězení otázky, zda clo a daň byly vyměřeny ve správné výši, má zařazení zboží
do podpoložky celního sazebníku naopak klíčový význam; proto odpovídá smyslu a účelu tohoto institutu,
pokud se následná kontrola zaměří i na něj. Tento závěr ostatně potvrzuje i znění §127 odst. 1: předmětem
kontroly je správnost nebo úplnost údajů, přičemž zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku bezpochyby
takovým údajem je; je-li zařazeno do jiné podpoložky, jde o zařazení nesprávné.“
Nejvyšší správní soud současně v analyzovaném rozsudku č. j. 1 Afs 16/2006 - 120
odmítl, že by za správnost zařazení zboží nesl odpovědnost celní úřad, který zařazení
pod položku celního sazebníku „schválil“ v rámci svého rozhodování o propuštění zboží
do určitého celního režimu. Předmětem řízení o propuštění zboží do určitého režimu
totiž není schvalování celního zařazení zboží; předmětem rozhodování celního úřadu
není „schválení zařazení zboží do položky celního sazebníku tak, jak jej provedl žalobce, ale právě otázka,
zda jsou splněny předpoklady pro propuštění zboží do režimu volného oběhu. Pokud tedy při následné kontrole
dospěje celní úřad k závěru, že celní zařazení zboží je nesprávné, a doměří z tohoto důvodu clo a daň z přidané
hodnoty, nelze tvrdit, že opakovaně - a nadto opačně - posuzuje právní otázku, kterou se již jednou zabýval.“
Uvedený právní závěr je v plném souladu s judikaturou Soudního dvora Společenství.
Ten lapidárně shrnul význam čl. 78 odst. 3 Celního kodexu Společenství tímto způsobem: „Pojmy
„nesprávné nebo neúplné údaje“ je třeba vykládat tak, že zahrnují jak věcné chyby a opomenutí, tak pochybení
ve výkladu použitelného práva.“ (rozsudek ze dne 20. 10. 2005 ve věci Overland Footwear Ltd.,
C-468/03, Sb. rozh. s. I-8937, bod 63).
S ohledem na uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu a judikaturu Soudního
dvora je tedy nepochybné, že předmětem následné kontroly může být rovněž otázka správnosti
zařazení zboží pod položku celního sazebníku. Při rozhodování o propuštění stěžovatelčina zboží
do volného oběhu není současně rozhodnuto o správnosti jeho zařazení podle celního sazebníku.
Chybné zařazení zboží zjištěné v průběhu následné kontroly pak má vliv na správnost
výše cla a při zjištění pochybení je povinností celního úřadu clo doměřit ve správné
výši. Odůvodňují-li následnou kontrolou zjištěné skutečnosti dodatečné vyměření celního dluhu,
je nástrojem ke zjednání nápravy dodatečný platební výměr.
b)
Stěžovatelka s právním názorem vysloveným v rozsudku č. j. 1 Afs 16/2006 - 120
přímo nepolemizuje, snaží se jej však od svých případů odlišit tím, že odpovědnost celního
deklaranta za sazební označení zboží je dána jen v případě tzv. „malého celního řízení“, v případě
tzv. „velkého celního řízení“ a hloubkové kontroly však celní orgán autoritativně potvrzuje
správnost kontrolovaných podkladů a jejich souladu se zbožím jako takovým. Rozhodující
tedy je, zda měl celní úřad reálnou možnost zjistit chybu v zařazení zboží ještě v průběhu
přijímání celních prohlášení bez ohledu na stav jednotlivých dílčích řízení (a v součinnosti
se stěžovatelkou danou chybu včas napravit). Šlo podle stěžovatelky o „zvláštní případ
dlouhodobé spolupráce s celním úřadem při propouštění jednoho druhu zboží za použití
obsahově identických celních prohlášení“, což musí být vzato v potaz pro všechny dovozy zboží.
S tímto argumentem se podle ní krajský soud „nevypořádal a bez dostatečného odůvodnění
pouze přisvědčil žalovanému, neboť se nezabýval posouzením skutečnosti z komplexního
hlediska celé kontrolní činnosti v této věci.“
K tomu nutno předně uvést, že stěžovatelka ve skutečnosti nevytýká důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jakkoliv tak formálně činí. Podle tohoto ustanovení
lze totiž kasační stížnost podat též z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Jak vyplývá z judikatury, není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (viz rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS). V dané věci vytýká ovšem stěžovatelka krajskému soudu nikoliv
to, že se s její argumentací o nutnosti posuzovat celní řízení komplexně ve světle všech aktivit
celního úřadu ve všech souvisejících věcech vůbec nevypořádal, ale že v podstatě převzal
argumentaci žalovaného (slovy kasační stížnosti krajský soud „bez dostatečného odůvodnění
pouze přisvědčil žalovanému“). Nejvyšší správní soud v tomto odkazuje stěžovatelku
na str. 17-18 napadeného rozsudku, kde soud jasně artikuluje svůj právní názor (byť je pravda,
že tento právní názor do značné míry kopíruje právní názor žalovaného). V takovémto
případě proto nelze hovořit o kasačním důvodu podle §103 odst. 1 písm. d), ale podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. S tímto kasačním důvodem se vypořádal Nejvyšší správní soud v další části
tohoto odůvodnění.
c)
V dané věci je nepochybné, že v některých řízeních souvisejících s propuštěním zboží
do volného oběhu bylo zboží kontrolováno v rámci tzv. velkého celního řízení na základě čl. 68
Celního kodexu Společenství, zatímco v jiných případech bylo postupováno v rámci tzv. malého
celního řízení v souladu s čl. 71 odst. 2 Celního kodexu Společenství (tedy bez ověření celního
prohlášení, kdy se rozhodnutí celního úřadu opírá pouze o údaje uvedené v celním prohlášení).
To, že shora cit. rozsudek č. j. 1 Afs 16/2006 - 120 mezi těmito dvěma situacemi nečiní
rozdíl, není nikterak náhodné. Pochybení celního úřadu při výkonu jeho pravomoci totiž mohou
být vždy podrobena eventuální korekci spočívající v možnosti aplikovat čl. 220 odst. 2 písm. b)
Celního kodexu Společenství, kteréžto ustanovení za tam rozvedených podmínek vylučuje
dodatečné zaúčtování cla. Není proto důvod jen s ohledem na existenci dřívější chyby na straně
celního orgánu en bloc vyloučit možnost následné kontroly. K tomuto ustanovení ostatně směřuje
též podstata námitek stěžovatelky, která argumentuje pochybením celního úřadu, a proto čl. 220
odst. 2 písm. b) bude dále předmětem právního rozboru v části VI/2 tohoto rozsudku.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelkou, že extenzivně chápaná pravomoc
následné kontroly by mohla ad absurdum „vést k zrušení institutu hloubkové kontroly celních
prohlášení z důvodu jeho neúčelnosti a zbytečnosti a kontrolní činnost celních orgánů by mohla
být ponechána na následnou kontrolu bez ohledu na skutkové okolnosti případu.“ Tento názor
totiž přehlíží odlišnou funkci kontroly za účelem ověření přijatých celních prohlášení (čl. 68
Celního kodexu Společenství), na straně jedné, a následné kontroly po propuštění zboží
do navrženého celního režimu podle čl. 13 a čl. 78 Celního kodexu Společenství a podle §127
celního zákona (ve znění účinném počínaje 1. 5. 2004 po novele č. 187/2004 Sb.), na straně
druhé. Jak ve svém vyjádření ke kasační stížnosti správně upozorňuje žalovaný, celní orgány
by zrušením institutu kontroly při propouštění zboží do navrhovaného režimu byly zbaveny
možnosti zjistit např. rozdíl mezi množstvím deklarovaným při dovozu a množstvím skutečně
dováženým, dovozy padělků, nebo dovozy zboží, které je předmětem zákazu nebo omezení.
V tom také tkví smysl kontroly při propuštění zboží do navrhovaného režimu,
nikoliv tedy v autoritativním potvrzování sazebního zařazení tak, jak se domnívá stěžovatelka.
Nejvyšší správní soud ve shora obsažně rozebíraném rozsudku č. j. 1 Afs 16/2006 - 120
vysvětlil odlišné ekonomické funkce celního řízení o propuštění zboží do celního režimu a funkce
následné kontroly ve smyslu §127 celního zákona. Celní orgány totiž „nemohou v případě každého
jednotlivého dovozu vždy důkladně přezkoumávat správnost zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku ještě
předtím, než rozhodnou o propuštění do navrhovaného celního režimu. Takový přístup by zcela jistě vedl
k zahlcení celních orgánů, a tím i ke značnému a zcela nepřijatelnému prodloužení doby čekání na propuštění
zboží do příslušného režimu; sotva lze usuzovat, že by tato výrazná překážka obchodování s dováženým zbožím
mohla být v zájmu dovozců, a že by tedy mohla být vyvážena jistotou, že otázkou celního zařazení zboží
se již celní orgány v budoucnu zabývat nebudou. Spravedlivou rovnováhu lze naopak vidět v tom, že celní orgány
relativně rychle propustí zboží do navrhovaného režimu, aniž by přitom rozhodly o zařazení zboží do podpoložky
celního sazebníku a aniž by se tím zbavovaly možnosti správnost tohoto zařazení následně zkontrolovat postupem
podle §127 celního zákona.“ Povaha celního řízení o propuštění zboží do celního režimu
je tedy determinována ekonomickou podstatou mezinárodního oběhu zboží, kdy celní řízení
je nastaveno tak, aby „minimalizovalo náklady, vyhnulo se průtahům a komplikovaným procedurám
na hranicích, a to s přihlédnutím k tomu, že celní úřady musí vyřizovat ohromné množství dovozů a vývozů
s vlastními omezenými prostředky“ (takto Lux, M. Guide to Community Customs Legislation,
Brussels, Bruylant 2002, str. 223-224). Rozdělení celního řízení do dvou fází s ohledem
na limitovanou povahu prostředků a zdrojů, kterými disponuje veřejná moc, není ostatně jevem
unikátním. Takovéto rozdělení zná například i řízení daňové (viz distinkce mezi vypočtením
a přiznáním daně samotným daňovým subjektem, na straně jedné, a následnou daňovou
kontrolou, na straně druhé).
d)
Stěžovatelka se odvolává též na právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu
ve věci I. ÚS 163/02 ze dne 9. 11. 2004 (Sb. ÚS, sv. 35, str. 289). Podle stěžovatelky obdobně
jako ve věci I. ÚS 163/02 nebyla dostatečně chráněna její dobrá víra ve správnost jednání celního
orgánu.
Podle právního názoru Ústavního soudu ve věci I. ÚS 163/02 „z ústavněprávních hledisek
je […] stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci, tj. v postavení vrchnostensky
nadřazeného subjektu, autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru
ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně jednotlivce sankcionoval
za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné a jednání jednotlivce
protizákonné“ (nález I. ÚS 163/02, Sb. n. u. sv. 35, str. 289).
Nejvyšší správní soud s tímto právním názorem zajisté vyslovuje souhlas
a ve své judikatuře je jím pochopitelně vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Daný případ
je však skutkově a právně odlišný od případu posuzovaného Ústavním soudem
pod sp. zn. I. ÚS 163/02, neboť v Ústavním soudem projednávané věci šlo o celní delikt,
což Ústavní soud ostatně neopomněl zdůraznit, pokud uvedl, že „předmětem řízení byla toliko
základní práva stěžovatelky v případě rozhodování celních orgánů o celním deliktu, nikoliv otázky týkající
se rozsahu závaznosti celního rozhodnutí, což je otázka spadající do roviny výkladu jednoduchého práva. Rovněž
považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že napadená rozhodnutí se týkala toliko celního deliktu,
nikoliv otázek souvisejících s doměřováním a vymáháním celních nedoplatků a dalších odvodů ve prospěch
veřejných rozpočtů, eventuálně naopak s vrácením přeplatků na cle a jiných odvodech do veřejných rozpočtů.
Takové otázky ostatně nebyly ani předmětem řízení, z nichž ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla“
(zdůraznění doplněno). Navíc, jak vyplyne z dalšího textu, není tento právní závěr aplikovatelný
též proto, že ve stěžovatelčině případě vůbec nelze hovořit (slovy citovaného nálezu)
o „autoritativním přezkoumání a osvědčení určité skutečnosti“ [viz k tomu v detailech níže v části
VI/2, výklad pojmu „chyba ze strany celních orgánů“ v části b)].
Jak Ústavní soud ostatně v cit. nálezu výslovně uvedl, „nelze zpochybnit pravomoc celních
orgánů provádět tzv. následnou kontrolu podle ust. §127 celního zákona, tj. pravomoc ověřovat správnost údajů
uvedených v celním prohlášení po propuštění zboží a eventuelně z ověřených skutečností vyvozovat další důsledky
[…] Pokud ovšem celní orgán již jednou plně osvědčí správnost těchto údajů a sám o nich rozhodne,
nelze akceptovat, aby z případného odlišného posouzení úplně doložených údajů deklaranta z hlediska možnosti
jejich zařazení pod odpovídající podpoložku celního sazebníku byly následně vyvozovány ve vztahu k jednotlivci
důsledky v rovině objektivní odpovědnosti za porušení celních předpisů (celní delikt). Je tedy na celních orgánech,
aby v konkrétním případě zvážily, zda kontrolu zboží při jeho propuštění do navrhovaného režimu provedou
a v jakém rozsahu. Jestliže takovou pravomoc realizovaly a tuto skutečnost jednoznačně osvědčily v celním
rozhodnutí, nemohou následně postupovat tak, že od svého původního stanoviska zcela odhlédnou, konstruují
posouzení skutečností jinak a z tohoto stavu vyvodí odpovědnost celního deklaranta.“
Ústavní soud ve svém klíčovém nálezu k právu EU zdůraznil, „že přistoupením ČR k ES,
resp. EU, došlo k zásadní změně uvnitř českého právního řádu, neboť tímto okamžikem ČR převzala
do svého vnitrostátního práva celou masu evropského práva. Tedy bezpochyby došlo k onomu posunu právního
prostředí, tvořeného podústavními právními normami, který nutně musí ovlivňovat nahlížení celého dosavadního
právního řádu, včetně ústavních principů a zásad, to vše ovšem za předpokladu, že faktory, jež ovlivňují
vnitrostátní právní prostředí, nejsou samy o sobě v rozporu s demokratickou právní státností, resp. výklad
těchto faktorů nesmí vést k ohrožení demokratické právní státnosti. Takový posun by byl v rozporu s čl. 9 odst. 2,
resp. čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR“ (viz nález Pl. ÚS 50/04 – Cukerné kvóty II., č. 50/2006 Sb.). Nejvyšší
správní soud pro účely této pasáže uzavírá, že základní myšlenka nálezu sp. zn. I. ÚS 163/02,
totiž ochrana důvěry jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu (která je též součástí zásad
ochrany základních práv na úrovni práva Společenství), je počínaje 1. 5. 2004 též pro český právní
řád rozvinuta a v rovině podústavního práva plně chráněna článkem 220 odst. 2 písm. b) Celního
kodexu Společenství. Je úkolem všech správních soudů tuto zásadu ochrany legitimních
očekávání důsledně chránit při aplikaci evropského práva v individuálních případech.
Otázka výkladu tohoto ustanovení je také předmětem následující části tohoto odůvodnění
[srov. též bod 45 níže].
VI/2
Otázka výkladu čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství
Stěžovatelka činí sporným výklad čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství
(ve znění nařízení č. 2700/2000). Podle tohoto ustanovení se dodatečné zaúčtování cla
neprovede, pokud částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů,
kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře
a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení. Pokud byl preferenční status zboží
zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země, považuje se vydání potvrzení těmito orgány
v případě, že se ukáže jako nesprávné, za chybu, kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit ve smyslu
prvního pododstavce. Vydání nesprávného potvrzení však není chybou, je-li potvrzení založeno na nesprávném
popisu skutečností podaném vývozcem, není-li zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy
nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. Osoba povinná zaplatit
clo se může odvolat na dobrou víru, pokud je schopna prokázat, že v období dotyčných obchodních operací jednala
s náležitou péči, aby zajistila splnění všech podmínek pro preferenční zacházení. Osoba povinná zaplatit
clo se však nemůže odvolat na dobrou víru, pokud Evropská komise zveřejní v Úředním věstníku Evropských
společenství oznámení o tom, že existují odůvodněné pochybnosti, zda daná země správně uplatňuje preferenční
režim.
Stěžovatelka se aplikace čl. 220 bod 2 písm. b) Celního kodexu Společenství domáhá.
Odkazuje na Informační dokument o použití čl. 220 odst. 2 písm. b) a čl. 239 celního kodexu
Společenství, upozorňuje, že celní orgány neměly proti zařazení zboží nikdy žádné námitky,
byť zboží dovážela ve značném množství po dlouhou dobu, přičemž otázku správnosti zařazení
zboží do celního sazebníku stěžovatelka s celními orgány opakovaně konzultovala. Stěžovatelka
polemizuje s právním názorem krajského soudu, že kontrola většího množství celních deklarací
„ještě nemusí znamenat, že pochybení sazebního zařazení zboží bude zjištěno“, a že „celní
orgány nemohou v každém jednotlivém případě dovozu přezkoumávat správnost zařazení
zboží“.
a)
Jakkoliv judikatura Nejvyššího správního soudu k čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu
Společenství dosud neexistuje [a neexistuje ani judikatura k srovnatelnému předchůdci tohoto
ustanovení v §267 odst. 3 písm. b) celního zákona platného před 1. 5. 2004], na otázku
předkládanou stěžovatelkou poskytuje dostatečnou odpověď početná a ustálená judikatura
Soudního dvora ES, kterou jsou české správní soudy vázány. Této judikatury se ostatně dovolává
jak stěžovatelka [byť ta prostřednictvím Informačního dokumentu o použití čl. 220 odst. 2
písm. b) a článku 239 celního kodexu Společenství], tak žalovaný.
Nejvyšší správní soud předesílá, že výše citovaný čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu
Společenství ve světle níže citované judikatury Soudního dvora ES v rovině podústavního práva
realizuje jednu ze základních zásad materiálního právního státu jakožto základní hodnoty
právních řádů všech 27 členských států EU, totiž ochranu důvěry jednotlivce v rozhodovací
činnost orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní.
Slovy českého Ústavního soudu tuto zásadu charakterizuje „snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec
může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost […] podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém
právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana
dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo
z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině
subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce
správnosti aktu veřejné moci“ (viz shora cit. nález I. ÚS 163/02, Sb. n. u. sv. 35, str.289, s odkazy
na další judikaturu Ústavního soudu). Ústavněprávní význam čl. 220 odst. 2 písm. b) potvrdil
též Soudní dvůr, který zdůraznil, že význam tohoto ustanovení leží v ochraně legitimních
očekávání [mezi mnohými např. již rozsudek ze dne 27. 6. 1991 ve věci Mecanarte, C-348/89,
Recueil, s. I-3277, bod 19, s odkazem na srovnatelný čl. 5(2) tehdy platného nařízení č. 1697/79,
případně rozsudek ze dne 18. října 2007 ve věci C-173/06, Agrover Srl, Sb.
rozh. s. I-8783; srov. shodně v komentářové literatuře Witte, P. (Hrsg.) Zollkodex
mit Durchführungsverordnung und Zollbefreiungsverordnung, 2. Auflage, München,
C. H. Beck 1998, str. 1389, marg. č. 8 násl.].
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v souladu s rozdělením úloh mezi soudy členských
zemí Společenství, na straně jedné, a Soudního dvora, na straně druhé, jak jsou stanoveny
v článku 234 Smlouvy ES a interpretovány judikaturou Soudního dvora, se úloha Soudního dvora
omezuje na poskytnutí výkladu práva Společenství, přičemž soudy členských států
takto interpretované normy posuzují ve světle všech konkrétních okolností sporu.
V tomto smyslu je také úkolem českého správního soudu finálně rozhodnout otázku správného
významu čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství v nyní projednávané věci.
Z níže uvedených důvodů Nejvyšší správní soud, s přihlédnutím k judikatuře Soudního
dvora ES, stejně jako se zřetelem ke smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství,
zjistil, že podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení nejsou dány.
b)
Ve svém zatím posledním zásadním rozsudku ze dne 18. října 2007 Soudní dvůr ES
(C-173/06, Agrover Srl, Sb. rozh. s. I-8783) shrnul svou judikaturu k cit. čl. 220 odst. 2 písm. b)
Celního kodexu Společenství tak, že k aplikaci citovaného ustanovení je nutné splnit
tři kumulativní podmínky. Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany
samotných příslušných orgánů, dále, aby tato chyba, které se dopustily tyto orgány, nemohla
být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna,
a konečně, aby tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající
se jejího celního prohlášení (viz věc Agrover Srl, bod 30 s citacemi početné starší judikatury ESD).
Pouze jestliže jsou tyto tři podmínky splněny, osoba povinná zaplatit clo má právo
na to, aby clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno. K posouzení naplnění
těchto podmínek nutno vzít v potaz kazuistiku Soudního dvora.
1. Chyba ze s trany celních orgánů
Co se týče první z těchto podmínek, je podle Soudního dvora ES cílem čl. 220 odst. 2
písm. b) chránit legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo, pokud jde o opodstatněnost
všech skutečností uvedených v rozhodnutí o vybrání nebo nevybrání cla. Legitimní očekávání
osoby povinné zaplatit clo je hodné ochrany stanovené v tomto článku
pouze tehdy, pokud základ, na kterém spočívá toto očekávání osoby povinné zaplatit
clo, způsobily „samotné“ příslušné orgány (bod 31 cit. rozsudku Agrover Srl). Pojem chyby
„nelze omezit na pouhé chyby v počtech nebo v psaní, ale zahrnuje jakýkoliv typ vad přijatých rozhodnutí,
jako je tomu především v případě nesprávného výkladu nebo nesprávného použití příslušných právních předpisů“
(viz shora cit. rozsudek Mecanarte, bod 21).
Soudní dvůr zdůraznil, že právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno
poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných
orgánů (viz bod 31 cit. rozsudku Agrover Srl, který v textu zdůraznil adjektivum „aktivní“;
k tomu srov. již rozsudek v cit. věci Mecanarte, body 23-25). Jak nedávno uvedla generální
advokátka Verica Trstenjak, tento požadavek v podstatě předpokládá, „že orgány přijmou první
rozhodnutí o výši cla, poté změní názor a domnívají se, že výše cla byla špatně posouzena“ (stanovisko
generální advokátky Trstenjak ve věci Agrover Srl ze dne 7. června 2007, bod 33).
Ve věci stěžovatelky ovšem není pochyb, že o takovéto aktivní jednání celního orgánu
v její věci nešlo. Nic takového ostatně netvrdí ani stěžovatelka, která sice implicite akceptuje,
že celní orgán se „aktivního“ pochybení nedopustil, opakovaně však dovozuje,
že „za chybu celního orgánu se považuje i jeho pasivní chování“ (k tomu viz níže),
přičemž pasivita podle stěžovatelky spočívá v tom, že jí celní úřad nevytkl špatné zařazení zboží
dříve.
Z publikované rozhodovací praxe je jasné, že za chybu celního orgánu se nepovažuje
ani chybná informace poskytnutá pracovníkem celního orgánu ústně, včetně informací
poskytnutých telefonem, které nezavazují celní orgán (viz text související s pozn. č. 27
Informačního dokumentu o použití čl. 220 odst. 2 písm. b) a článku 239 celního kodexu
Společenství, citující relevantní rozhodnutí Komise). Na neformální konzultace s celním
úřadem a jeho pracovníky se stěžovatelka opakovaně ve svých opravných prostředcích,
žalobách i kasačních stížnostech odvolává, ovšem právě tyto neformální konzultace nemohou
založit důvod pro aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. a) (jak správně žalovaný i krajský soud
upozornili, stěžovatelka nikdy nepožádala o závaznou celní informaci). Chybou ve smyslu
čl. 220 odst. 2 písm. b) není ani situace, kdy jedinou spornou otázkou je pochybení celních
zástupců žalobce, a nikoli pochybení celních orgánů (rozsudek Soudu ze dne 27. 9. 2005
ve spojených věcech T-134/03 a T-135/03, Common Market Fertilizers SA, Sb. r. s. II-3923,
bod 138, potvrzeno Soudním dvorem v rozsudku ze dne 13. 9. 2007 v téže věci vedené
pod C-443/05 P, Sb. s. r. I-7209, bod 187).
Nejvyšší správní soud dále zvážil, jaký vliv na posouzení věci mohlo mít to, že v případě
některých dovozů došlo k tzv. velkému celnímu řízení, při kterém dochází k fyzické kontrole
zboží za účelem ověření přijatých celních prohlášení ve smyslu čl. 68 Celního kodexu
Společenství. V dané věci je nepochybné (jak správně uvádí stěžovatelka), že v rámci některých
dovozů bylo zboží kontrolováno v rámci velkého celního řízení na základě čl. 68 Celního kodexu
Společenství, zatímco v jiných případech bylo postupováno v souladu s čl. 71 Celního kodexu
Společenství, kdy celní úřad propustil zboží do volného oběhu, aniž by bylo celní prohlášení
ověřováno, a to jen na základě údajů uvedených v celním prohlášení [srov. k tomu ostatně
shodně již část VI/1 - c)]. Právě na proběhlá velká celní řízení stěžovatelka upozorňuje ve snaze
dovodit chybu na straně celního orgánu.
Jakkoliv je zásadou chyba přičitatelná aktivnímu jednání celních orgánů, lze se ztotožnit
se stěžovatelkou potud, pokud ona v kasační stížnosti tvrdí, že za chybu celního orgánu možno
považovat i jeho eventuální pasivitu. V kontextu judikatury Soudního dvora
jde ovšem o výjimku z pravidla, které – jak již bylo podrobně rozvedeno – předpokládá aktivní
jednání [srov. shodně shora cit. práci Witte, P. (Hrsg.) Zollkodex …, str. 1391, marg. č. 15].
Z judikatury Soudního dvora přitom jasně plyne, že tuto výjimku nutno interpretovat
restriktivně (k tomu bod 31 cit. rozsudku Agrover Srl; k tomu srov. již body 23-25 shora
cit. rozsudku Mecanarte; nutno podotknout, že i fakta dále cit. věci Hewlett Packard France
jsou dosti výjimečná, neboť pasivita francouzských celních orgánů vznikla za situace,
kdy obchodní společnost jednala v dobré víře ve správnost závazné informace poskytnuté
německými celními orgány partnerské společnosti téže obchodní skupiny v Německu).
Podmínkou toho, aby částka cla dlužného ze zákona nebyla pro účely čl. 220 odst. 2
písm. b) Celního kodexu Společenství zaúčtována, je to, že celní prohlášení musí obsahovat
všechny faktické jednotlivosti nezbytné pro aplikaci relevantních norem, takže jakákoliv
následná kontrola ze strany celních orgánů již nemohla najít jakákoliv nová fakta (rozsudek
ESD ze dne 22. 10. 1987, Foto-Frost, 341/85, Recueil, s. 4199, bod 24). To znamená, že možná
pasivita celního orgánu může odůvodnit splnění prvé podmínky čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního
kodexu Společenství za situace velkého množství dovozů stejného zboží během dlouhého
časového období, pokud zůstaly celní orgány v nečinnosti, jakkoliv celní prohlášení předložené
povinnou osobou byla kompletní a poskytovala výslovně takový popis zboží se zřetelem
na relevantní nomenklaturu, že by bylo možno bez dalšího odhalit jeho nesprávné sazební
zařazení (rozsudek ESD ze dne 1. 4. 1993, Hewlett Packard France, C-250/91, Recueil, s. I-1819,
body 20 a 21). O chybu na straně celních orgánů však v žádném případě nemůže
jít, pokud tato vznikla v důsledku nesprávných informací poskytnutých deklarantem
nebo jeho zástupcem, kteréžto informace neměl celní orgán povinnost kontrolovat
(viz shora cit. rozsudek Mecanarte, bod 24).
Je nepochybné, že tyto restriktivní podmínky specifikované cit. rozsudkem
ve věci Hewlett Packard France nejsou ve stěžovatelčině věci dány. Stěžovatelka označila zboží
(elektrický skútr) v kol. 31 každého písemného celního prohlášení jako „Ostatní motorové
modely – el. skútry“, čemuž pak v kol. 33 téhož prohlášení přiřadila sazební položku - zbožový
kód dle kombinované nomenklatury celního sazebníku „9503 80 90 00“ (tedy „Ostatní hračky;
zmenšené modely a podobné modely na hraní, též mechanické; skládanky všech druhů, -
Ostatní hračky a modely, obsahující motor; -- Z jiných materiálů“). Tyto údaje se navzájem
nevylučovaly a mohly vskutku opodstatnit též původní klasifikaci; ve smyslu Hewlett Packard
France tedy nebylo možno bez dalšího jen na základě označení zboží v kol. 31 dospět k závěru,
že sazební položka v kol. 33 je užita nesprávně. Teprve z dalších podkladů poskytnutých
až v průběhu následné kontroly (ES Prohlášení o shodě pro výrobek Elektrický skútr 250W a 350W
a Návod k použití) bylo lze zjistit správné sazební zařazení zboží.
Nejvyšší správní soud podotýká, že otázka, zda celní orgán v některých řízeních zboží
též fyzicky kontroloval, a měl tedy reálnou možnost chybu v zařazení zboží zjistit, jak tvrdí
stěžovatelka, je v kontextu citované judikatury Soudního dvora irelevantní.
Jakkoliv bylo v některých případech zboží fyzicky kontrolováno, kontrola neprobíhala
za účelem ověření správného sazebního zařazení; celní úřad neměl ani povinnost takovouto
kontrolu v takto stanoveném rozsahu realizovat. Ze správních spisů navíc vyplývá, že ve smyslu
čl. 68 písm. b) Celního kodexu Společenství nebyly při kontrole zboží vzaty vzorky zboží
za účelem hloubkové kontroly nebo analýzy (jak vysvětluje žalovaný v některých
svých vyjádřeních ke kasační stížnosti, nestalo se tak právě proto, že celnímu úřadu nevznikly
v průběhu velkého celního řízení pochybnosti o sazebním zařazení zboží). Odebrání vzorku
zboží v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu volného oběhu ostatně
ani sama stěžovatelka netvrdí. V podrobnostech lze k funkci kontroly v rámci tzv. velkého
celního řízení odkázat na text uvedený shora [VI/1 - c)].
Nejvyšší správní soud v souladu s doktrínou vytyčenou Soudním dvorem ve věci CILFIT
(rozsudek ze dne 6. října 1982, 283/81, Recueil, s. 3415, bod 16) vzal v potaz též interpretaci
prvé (a pro tuto věc klíčové) podmínky soudy jiných členských států Společenství. Například
belgická judikatura považuje za chybu ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu
Společenství zásadně pouze aktivní jednání celních orgánů. – srov. rozsudek belgického Cour
de cassation ze dne 8. 11. 2002 ve věci č. F-20021108-5 (Presse Labo Service, s.p.r.l.) (přístupné
na http://jure.juridat.just.fgov.be). Zcela shodný postoj k tomu má judikatura francouzských
soudů – francouzský Cour de cassation ve své judikatuře ohledně interpretace pojmu „chyba“
podle článku 220 odst. 2 písm. b) konstantně judikuje, že za chybu lze zásadně považovat
pouze aktivní jednání. Příkladmo v rozhodnutí Cour.de cass., n° 583, ze dne 5. dubna 2005,
ve věci Delpierre mer et traditions SA (www.courdecassation.fr), se soud odvolává na konstantní
judikaturu ESD a dovozuje, že chybou „jsou všechna pochybení […], jenž jsou důsledkem aktivního
jednání jednak orgánů kompetentních k dodatečnému vyměření cla, jednak orgánů exportního státu, což vylučuje
chyby celního prohlášení učiněného dlužníkem, s výjimkou případů, kdy nesprávnost prohlášení je výlučně
způsobena nesprávnými informacemi poskytnutými samotnými celními orgány,“ ovšem za podmínky
závaznosti těchto informací. Ilustrativně možno poukázat též na rozhodnutí Cour d´appel
de Rouen ve věci C.S.R. č. CT0037 ze dne 24. ledna 2006 (www.legifrance.gouv.fr),
která je srovnatelná s nyní projednávaným případem. Společnost C.S.R. se specializovala
na opracování a distribuci průmyslových materiálů, za tím účelem mj. dovážela ocelové kolejnice
určené pro obráběcí stroje. Společnost ve svém celním prohlášení zařadila dovážené položky
do nesprávného tarifu, přičemž toto pochybení bylo zjištěno celními orgány teprve v rámci
následné kontroly a společnosti bylo dodatečně vyměřeno clo. Cour d´appel v Rouen potvrdil
správní rozhodnutí. Francouzský soud dovodil, že celní orgány se nedopustily chyby za situace,
kdy jednoduché srovnání deklarovaného tarifního zařazení s popisem zboží neumožňovala
odhalit nesprávné tarifní zařazení; soud uznal argumentaci celní správy, dle které ze strany celních
orgánů by se jednalo o chybu pouze v případě, pokud by k odhalení nesprávného tarifního
zařazení postačovalo jednoduché porovnání deklarovaného tarifního zařazení s výslovným
popisem zboží podle relevantní nomenklatury. Bylo na společnosti C.S.R., aby požádala celní
orgány o informaci, která by potvrdila správnost provedeného zařazení. Konečně lze zmínit
i judikaturu britských soudů, podle níž „legitimní očekávání obchodníka jsou hodna ochrany
jen tehdy, pokud celní orgány samy poskytly základ pro takováto očekávání [s odkazem na shora
cit. věc Hewlett Packard France]. […] Pokud ovšem celní orgány byly uvedeny v omyl nesprávnými informacemi
uvedenými v prohlášení obchodníka (nebo jeho zástupce), a pokud platnost takovýchto informací neměly celní
orgány povinnost kontrolovat ani hodnotit, chyba je naopak přičitatelná obchodníkovi [s odkazem na shora
cit. věc Mecanarte]. Pokud byl ovšem obchodník předtím uveden v omyl celními orgány, a proto v celním
prohlášení poskytl nesprávné informace, chyba je znovu přičitatelná celním orgánům.“ (viz rozsudek London
Tribunal Centre (Customs) ve věci Invicta Foods Ltd v Revenue & Customs [2007] UKSPC ze dne
13. 8. 2007, bod 19, s citací dřívějšího precedentu High Court of Justice; přístupné
též na http://www.bailii.org/)
Nelze proto hovořit o tom, že by – slovy čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu
Společenství – v nyní projednávaných věcech „částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována
následkem chyby ze strany celních orgánů“.
2. Nezjistitelnost chyby osobou jednající v dobré víře
Pokud jde o druhou z výše uvedených podmínek (podle níž chyba, které se dopustily celní
orgány, nemohla být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem
zjištěna), musí být zjistitelný charakter chyby, které se dopustily příslušné celní orgány, posuzován
s přihlédnutím k povaze chyby, profesní zkušenosti dotčených subjektů a řádné péči,
kterou posledně uvedené prokázaly. Povaha chyby závisí na komplexnosti nebo naopak
dostatečně jednoduchém charakteru dotčené právní úpravy a časovém období,
během něhož orgány ve své chybě setrvaly (bod 32 shora cit. rozsudku
Agrover Srl, srov. též rozsudek ESD ze dne 3. 3. 2005, Biegi Nahrungsmittel a Commonfood,
C-499/03 P, Sb. rozh. s. I-1751, body 47 a 48). Podle rozsudku Soudního dvora ze dne
11. 11. 1999, ve věci Söhl & Söhlke (C-48/98, Recueil, s. I-7877, bod 57), je třeba přezkoumat,
zda činnost dotčeného subjektu spočívá v podstatné míře v dovozu a vývozu, a zda má dotčený
subjekt předchozí zkušenost s výkonem těchto činností.
Nehledě na to, že v dané věci není dána již první podmínka, tedy existence chyby
na straně celních orgánů, je patrné, že není dána ani druhá podmínka aplikace čl. 220 odst. 2
písm. b) Celního kodexu Společenství. Obecně platí nepřímá úměra mezi složitostí relevantní
právní úpravy a dobrou vírou dotčené osoby – „čím je sporná oblast práva komplexnější,
tím je snazší pro dotčenou osobu prokázat, že jednala v dobré víře“ (Lyons, T. EC Customs Law,
Oxford, Oxford University Press 2001, str. 419). Právní úprava v daném případě
nebyla nijak zvláště složitá [pro výklad správného sazebního zařazení, který není v kasační
stížnosti na rozdíl od žaloby rozporován, srov. rozsudky krajského soudu, str. 11-15, zejména
pak str. 14-15, resp. rozhodnutí žalovaného, část (3)]. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se závěrem krajského soudu a žalovaného, dle něhož je nezbytné při zařazování zboží
pod jednotlivé položky Kombinované nomenklatury vycházet z funkčního určení zboží,
kterým v tomto případě bylo vozidlo poháněné elektromotorem, jehož primární funkcí
je přeprava osob za podmínek uvedených v přiložených dokumentech. Celní úřad i žalovaný
tak správně zařadili předmětné zboží po zhodnocení všech důkazů, kterými byly zejména
Prohlášení o shodě pro výrobek elektrický skútr 250W a 350W a Návod k použití, do podpoložky
8711 90 00 „Motocykly (včetně mopedů) a jízdní kola vybavená pomocným motorem,
též s postranními vozíky; postranní vozíky, - Ostatní“, která je pro dané zboží nejspecifičtější
a výslovně zahrnuje též skútry. Na zařazení zboží do uvedené podpoložky nemá žádný vliv,
že elektrický skútr není určen k jízdě po pozemních komunikacích.
Nadto je nutno podotknout, že stěžovatelka je v daném odvětví ve smyslu
shora cit. rozsudku Söhl & Söhlke profesionálem (dle rozhodnutí žalovaného,
které v tomto směru stěžovatelka nijak nezpochybňuje a které je i v plném souladu s obsahem
soudního spisu, uskutečnila v období let 2004 a 2005 několik desítek operací stejného typu,
tedy dovozu identického zboží do režimu volného oběhu), nota bene vždy zastoupeným celní
deklarantkou, která je její vlastní zaměstnankyní. Nejvyšší správní soud tedy v této části uzavírá,
že i kdyby snad stěžovatelkou vytýkaná nečinnost celních orgánů byla chybou ve smyslu čl. 220
odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství (o což ovšem v daném případě nejde,
jak již vyplývá z předešlého textu), nebylo by lze hovořit o takové chybě, která by nemohla
být přiměřeným způsobem zjištěna osobou povinnou, pokud tato jedná v dobré víře.
Nejvyšší správní soud připomíná, že bylo na stěžovatelce, aby se v případě pochybností
o správném použití ustanovení, jejichž nedodržení může vést ke vzniku celního dluhu,
informovala a opatřila si všechna možná vysvětlení, aby uvedená ustanovení neporušila
[cit. rozsudek Söhl & Söhlke, bod 58; podobně rozsudek Soudního dvora ze 14. 5. 1996
ve spojených případech Faroe Seafood Co. Ltd, Foroya Fiskasola L/F (C-153/94) a John Smith
and Celia Smith trading as Arthur Smith (a firm) (C-204/94), Recueil, s. I-2465, bod 100] – v daném
případě mohlo jít samozřejmě o závaznou informaci o sazebním zařazení zboží podle čl. 12
Celního kodexu Společenství. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se žalovaným v jeho názoru,
že pokud stěžovatelka jako profesionální obchodník hodlala dovážet zboží po delší časové
období a ve větším množství, a současně si nebyla jista sazebním zařazením zboží
(což se zdá pravděpodobným již jen proto, že sama stěžovatelka správnost celního zařazení
neformálně diskutovala s pracovníky celního orgánu, jak opakovaně stěžovatelka sama uvádí),
řádná péče stěžovatelky jako předpoklad pro aplikaci druhé podmínky čl. 220 odst. 2 písm. b)
mohla spočívat právě v pořízení závazné informace; dobré víry by se mohla stěžovatelka
dovolávat např. tehdy, pokud by na základě této informace jednala a celní orgány by následně
zjistily, že závěry z této informace vyplývající jsou chybné.
Lze připomenout, že smyslem závazné informace je zajistit podnikatelským subjektům
„určitou právní jistotu při výkonu jejich činností, aby byla ulehčena práce celních pracovišť a aby byla dosažena
větší jednotnost při použití celního práva Společenství“ (rozsudek ESD ze dne 29. ledna 1998, Lopex,
C-315/96, Recueil, s. I-317, bod 19). Jak již vysvětleno výše, pokud se stěžovatelka
odvolávala jen na neformální konzultaci s pracovníky celního orgánu, nelze vůbec hovořit
o tom, že by jen na základě takovéto informace mohla být v dobré víře.
3. Povinnost dodržet všechna ustanovení předpisů týkající se celního prohlášení
Konečně, pokud jde o třetí podmínku, podle níž osoba musí dodržet všechna ustanovení
platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení, Soudní dvůr upřesnil, že deklarant
je povinen poskytnout příslušným celním orgánům všechny nezbytné informace stanovené
předpisy Společenství a vnitrostátními předpisy, které je popřípadě doplňují nebo provádějí
s ohledem na sazební zacházení požadované pro dotčené zboží (věc Agrover Srl, bod 33).
Tato povinnost přitom nesmí jít nad rámec takových informací, o kterých lze rozumně
předpokládat, že je deklarant může mít k dispozici; rozhodující je, aby takové informace, jakkoliv
budou podle okolností třebas i nesprávné, byly deklarantem poskytnuty v dobré víře
(viz Mecanarte, bod 29, a Hewlett Packard France, bod 29).
Ani tato podmínka ve stěžovatelčině případě není dána. Stěžovatelčina kauza je v tomto
směru po právní stránce zcela srovnatelná s rozsudkem Soudního dvora dne 23. 5. 1989
ve věci Top Hit Holzvertrieb GmbH, 378/87, Recueil, s. 1359. Je sice pravdou, že pouhá skutečnost
nesprávného zařazení zboží sama o sobě není porušením třetí podmínky aplikace čl. 220 odst. 21
písm. b) (srov. Hewlett Packard France, body 29-31). Na druhou stranu, označila-li stěžovatelka
v kol. 31 každého písemného celního prohlášení zboží jako „Ostatní motorové
modely - el. skútry“, takovéto označení ve spojitosti s přiřazením zboží pod sazební položku
„9503 80 90 00“ (Ostatní hračky) neposkytlo celnímu orgánu všechny informace stanovené
právními předpisy nezbytné pro sazební zacházení požadované pro dotčené zboží. Podle čl. 62
odst. 1 in fine Celního kodexu Společenství písemné celní prohlášení musí obsahovat veškeré
náležitosti nezbytné pro použití předpisů upravujících celní režim, do kterého je zboží navrženo
v celním prohlášení. Jak upozornil Soudní dvůr. „[p]okud nemůže být zboží zařazeno dostatečně přesně,
pouze na základě svého označení nebo vzhledu do určité položky společného celního sazebníku, je povinností
deklaranta poskytnout jakýkoliv jiný užitečný údaj týkající se především vlastností a použití zboží, aby pomohl
zboží správně zařadit“ (bod 26 cit. věci Top Hit Holzvertrieb GmbH). Obdobně jako deklarant
v cit. věci Top Hit Holzvertrieb GmbH stěžovatelka nepopsala zboží dostatečně určitým způsobem
a namísto toho zvolila jen popis „Ostatní motorové modely – el. skútry“. Z takovéhoto popisu
nebylo vůbec zřejmé, zda je zboží modelem – hračkou, nebo zda je jeho primární funkcí přeprava
osob; jen prve uvedenému by odpovídal zbožový kód 9503 80 90 00 s celní sazbou 0,0 %,
zatímco posléze uvedenému musel nutně odpovídat kód 8711 90 00 00 s celní sazbou 6 %
(srov. tamtéž, body 29-30).
S ohledem na právě uvedené již není pro naplnění třetí podmínky podstatné,
že kromě zavádějící charakteristiky zboží jako „motorového modelu“ stěžovatelka splnila všechny
další požadavky na ní těmito normami kladené.
VII.
Shrnutí
Možno tedy shrnout, že ani případná chyba celního orgánu v průběhu celního řízení
nevylučuje realizaci následné kontroly podle čl. 13 a čl. 78 Celního kodexu Společenství
a podle §127 celního zákona (ve znění účinném počínaje 1. 5. 2004 po novele č. 187/2004 Sb.).
Osoba povinná zaplatit clo se však za takovýchto okolností může bránit proti této povinnosti
a požadovat ve svůj prospěch aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství
(ve znění nařízení č. 2700/2000). K aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství
je však nutné vždy splnit tři kumulativní podmínky. Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno
následkem chyby ze strany samotných příslušných orgánů, dále, aby tato chyba, které se dopustily
tyto orgány, nemohla být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným
způsobem zjištěna, a konečně, aby tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů
týkající se jejího celního prohlášení. Pouze jestliže jsou tyto tři podmínky splněny, osoba povinná
zaplatit clo má právo na to, aby clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno.
VIII.
Rozhodnutí o nákladech řízení
Stěžovatelka se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud
v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení; žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly mu však žádné náklady řízení
o kasační stížnosti převyšující jeho obvyklou úřední činnost. Soud proto žalovanému náhradu
nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2008
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu