ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.38.2008:65
sp. zn. 1 Afs 38/2008 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce
AB PACK spol. s r. o., se sídlem Divišovská 328, Vlašim, zastoupeného JUDr. Alexanderem
Klimešem, advokátem se sídlem U Bulhara 3, Praha 1, proti žalovanému Finančnímu
ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, č. j. 11 Ca 206/2006 - 28,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, č. j. 11 Ca 206/2006 - 28,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Městského soudu v Praze, kterým soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 4. 2006, č. j. 3642/06-130. Uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce
proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem ve Vlašimi (dále také
„správce daně“) pod č. j. 32228/05/022971/2765 dne 20. 7. 2005, kterým byla žalobci doměřena
daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2002 v částce 426 670 Kč.
Správce daně doměřil žalobci daň z důvodu neuznání oprávněnosti jím vystavených
dobropisů a stornování dvou faktur. Během daňové kontroly správce daně zjistil, že žalobce
v průběhu roku 2002 vystavil (a zaúčtoval) k fakturám za služby (konkrétně se jednalo o provizi
z obchodního zastoupení) poskytnuté společnosti ASTRO spol. s r. o., Divišovská 328, Vlašim,
(dále jen „společnost ASTRO“) 37 dobropisů v celkové hodnotě 1 931 478,74 Kč. Dále provedl
účetní storno dvou faktur za služby poskytnuté společnosti ASTRO v souhrnné částce 9081,79
Kč (z toho daň z přidané hodnoty v základní sazbě 1637,79 Kč). K vystavení uvedených
dobropisů, stejně jako ke stornování předmětných faktur nedošlo dle správce daně v souladu se
zákonem č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“) a jejich
vystavením byla ze strany žalobce neoprávněně snížena daň z přidané hodnoty na výstupu.
Žalobce ve své žalobě k městskému soudu namítal neoprávněné doměření daně
a dále nesprávný postup žalovaného při hodnocení důkazních prostředků a uplatňování právních
předpisů.
II.
Městský soud žalobu zamítl. V odůvodnění reprodukoval obsah žaloby, vyjádření
žalovaného k ní a následnou repliku žalobce. Dále konstatoval, že bylo na žalobci, aby v průběhu
daňového řízení v rámci daňové kontroly prokázal oprávněnost sporných dobropisů,
jimiž si snížil základ daně, s ohledem na ustanovení §31 daňového řádu.
Městský soud odmítl argument žalobce o oprávněnosti snížení původní výše provize
jako nepřiměřené na výši obvyklou mezi nezávislými osobami. K takovému postupu nebyl
důvod, protože žalobce a společnost ASTRO byli v postavení osob spojených již v okamžiku
uzavření smlouvy o obchodním zastoupení a jejích dodatků. Proto nelze dodatečně z tohoto
důvodu snížit základ daně z důvodu následné mimosmluvní úpravy výše provize, jestliže bylo
na smluvních stranách, aby výši provize stanovili ve výši obvyklé mezi osobami nezávislými
s ohledem na vzájemnou provázanost obou společností dříve, než na konci zdaňovacího období.
Ve vztahu k dalšímu žalobcem tvrzenému důvodu vystavení sporných dobropisů,
totiž nedostatečné kvalitě poskytovaných zprostředkovatelských služeb, městský soud uvedl,
že toto tvrzení nebylo žalobcem dostatečně prokázáno. Stejně tomu bylo i u vystavení dobropisů
z důvodů neuskutečnění zdanitelného plnění. Podle městského soudu byl postup žalobce
v rozporu s §9 odst. 1 písm. e) zákona o DPH, který stanoví okamžik, kdy se zdanitelné plnění
při poskytování služeb považuje za uskutečněné. V daném případě se jedná o poskytnutí služby
a proto není argumentace žalobce platebními podmínkami případná, když žalobce v průběhu
daňového řízení nedoložil své tvrzení o tom, že k uskutečnění služeb vůbec nedošlo.
Jako důvodnou neuznal městský soud ani námitku žalobce o dvojím odvedení daně
z přidané hodnoty. Tato námitka nebyla v žalobě blíže rozvedena, a proto městský soud odkázal
na napadené rozhodnutí žalovaného, který se s touto námitkou vypořádal.
III.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále také „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností. Navrhl, aby byl rozsudek městského soudu zrušen a jako důvody kasační stížnosti
označil nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.], dále vadu správního řízení, když správcem daně i odvolacím orgánem byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.],
a konečně nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí soudu [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.].
Stěžovatel nejprve poukázal na nesprávný postup finančních orgánů a nesprávné
posouzení právní otázky soudem; uvedené subjekty totiž neuznaly jako důvod vystavení
předmětných dobropisů snížení původní výše provize jako nepřiměřené na výši obvyklou
mezi nezávislými osobami. Městský soud dle něj svůj právní názor neodůvodnil žádnými odkazy
na konkrétní ustanovení právního předpisu, které by stěžovateli znemožňovalo postupovat
tak, jak postupoval. Je nelogické, aby správce daně, odvolací orgán i soud trvali na tom,
že provize měla být v případě stěžovatele vyšší, než jaká by byla sjednána mezi nezávislými
osobami, když z ustanovení §14 odst. 7 zákona o DPH vyplývá, že by měla být stejně vysoká.
Je také nelogické, aby stěžovatel nemohl své pochybení na dani z přidané hodnoty následně
napravit, když mu takovýto postup a opravu zákon o DPH v §15 odst. 1 písm. b) umožňoval,
přičemž jinou podmínkou pro snížení základu daně je dohoda stran o snížení provize na cenu
obvyklou. Takovouto opravu nevylučuje ani zákon o účetnictví.
Stěžovatel dále polemizoval se závěrem městského soudu, že vystavení sporných
dobropisů z důvodu nedostatečné kvality zprostředkovatelských služeb neprokázal dostačujícím
způsobem. Soud zcela opominul důkazní prostředky předložené stěžovatelem správci daně.
Stěžovatel následně rozsáhle demonstruje, že oprávněnost důvodů pro vydání dobropisů
prokazoval. Soud se navíc vůbec nezabýval námitkou, že správce daně ani odvolací orgán
neprovedli navrhované výslechy svědků.
Stěžovatel rovněž odmítá závěr městského soudu o neoprávněnosti jeho námitky týkající
se dvojího odvedení daně z přidané hodnoty. Poukazuje na to, že z jeho podání vyplývá,
že důvodnost vystavení dobropisů prokázal, takže nemohlo dojít k jejich vystavení v rozporu
se zákonem. Zákonné podmínky pro postup podle ustanovení §40 odst. 2 zákona o DPH,
tj. pro uplatnění časového penále, tedy splněny byly. I v případě, že by striktně nedodržel
podmínky stanovené pro uplatnění citovaného ustanovení, měla být rozhodující skutečnost,
že daň již jednou před doměřením odvedl, jiný postup by dle stěžovatele byl ničím
neodůvodněným formalismem.
IV.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že výši provize posoudil správce
podle ustanovení smlouvy o obchodním zastoupení mezi stěžovatelem a společností ASTRO
ze dne 1. 8. 1996 a jejích dodatků. Výše provize byla sjednána smluvně mezi oběma
zúčastněnými, kteří byli v postavení spojených osob již v době uzavření uvedené smlouvy
a veškerá ustanovení o výši provize tudíž měla být stanovena ve výši ceny obvyklé ve smyslu §23
odst. 7 ZDP. Smlouva z uvedeného důvodu nebyla nikdy měněna a následné mimosmluvní
úpravy z důvodu takovéhoto postavení zúčastněných v individuálních případech nemohlo být
shledáno jako důvodné. Sám stěžovatel nepředložil důkazy pro následné snížení na cenu,
dle jeho názoru, obvyklou. Opravy základu daně lze provádět pouze v souladu s §15 odst. 1
zákona o DPH.
Dále se žalovaný vyjádřil k namítanému vystavení dobropisů z důvodu nedostatečné
kvality poskytovaných zprostředkovatelských služeb. Důkazními prostředky předloženými
stěžovatelem nebylo doloženo žádné reklamační řízení ani jednání ohledně kvality služeb,
které by prokázalo oprávněnost snížení ceny provize.
Ve věci návrhu svědeckých výpovědí doplnil, že žalobce uvedl, že předkládal konkrétní
důkazy na podporu svých tvrzení, „které může svým svědectvím podpořit řada osob, jak našich
zaměstnanců, tak obchodních partnerů a jejich zaměstnanců“ (písemné podání ze dne 14. 12. 2004).
Správce daně v daňovém řízení požadoval doložit důvodnost snížení provizí u konkrétních
obchodních případů (např. i svědeckými výpověďmi), ve věci návrhu svědeckých výpovědí
v podání ze dne 19. 1. 2005 ve spojení s protokolem ze dne 14. 1. 2005 nebylo svědeckých
výpovědí zapotřebí. Stěžovatel tedy v průběhu daňového řízení neprokázal oprávněnost snížení
výše provizí u uvedených případů a tím zkrácení výnosů a základu daně.
V.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti.
Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost, která se opírá „o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl“.
Jedna z kasačních námitek stěžovatele směřuje proti závěru městského soudu,
že vystavení sporných dobropisů z důvodu nedostatečné kvality zprostředkovatelských služeb
neprokázal dostačujícím způsobem. Mylnost uvedeného závěru soudu dokládá stěžovatel
na stranách 3 (počínaje třetím odstavcem) až 10 kasační stížnosti podrobným výčtem vysvětlení
a důkazů, které poskytl správci daně za účelem prokázání oprávněnosti zpochybňovaných
dobropisů, a to ve vztahu k jednotlivým zakázkám. Správci daně a odvolacímu orgánu vytýká
jejich nesprávné hodnocení. Městskému soudu nesprávné posouzení této právní otázky.
Pokud stěžovatel v žalobě k městskému soudu napadal závěry správce daně a žalovaného
ohledně neprokázání oprávněnosti vydání předmětných dobropisů z důvodu nedostatečné kvality
stěžovatelem poskytnuté služby (tj. na str. 5), svou námitku zdůvodnil, vedle obecných tvrzení
o poskytnutí patřičných vysvětlení správci daně, výlučně poukazem na neprovedení navržených
svědeckých výpovědí. Lze tedy učinit závěr, že důvody, které rozepisuje stěžovatel na str. 3 až 10
kasační stížnosti, neuplatnil v řízení před městským soudem. V rozsahu těchto důvodů je tedy
třeba považovat kasační stížnost za nepřípustnou, s ohledem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
Naopak přípustnou je v rozsahu všech ostatních důvodů uplatněných v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud tedy přistoupil k přezkumu napadeného rozsudku městského
soudu v rozsahu v kasační stížnosti uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a zkoumal
při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná právě
z důvodů, k nimž je zdejší soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
VI./a
Nejvyšší správní soud shledal stížností napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Ostatně i sám stěžovatel v kasační stížnosti
právě nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu také namítal.
Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky), a vylučujícím libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod. č. 34 ve svazku č. 3
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu).
Tato zásada je pro správní soudnictví vyjádřena v ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.
Svůj odraz nachází také v judikatuře Nejvyššího správního soudu; není-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení
v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy,
jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací,
ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, zveřejněný
pod č. 589/2005 Sb. NSS; srov. např. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52; oboje dostupné na www.nssoud.cz). Opomene-li krajský soud
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí,
jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] (rozsudek
ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 1 Afs 135/2004 publikovaném pod č. 787/2006 Sb. NSS).
Stěžovatel v podané žalobě uplatnil několik žalobních námitek proti postupu žalovaného.
Předně stěžovatel argumentoval, že podle ustanovení §15 odst. 1 zákona o DPH může
být základ daně opraven i v případě, kdy se obě smluvní strany dohodnou na snížení ceny
za zdanitelné plnění až po vystavení daňového dokladu. V případě předmětných dobropisů došlo
ke snížení ceny za poskytované služby, a to ať již z důvodu nepřiměřenosti smluvené provize,
vad služeb poskytnutých stěžovatelem, či snížení ceny hrazené třetí osobou.
Pokud jde o prvně uvedený důvod dodatečného snížení provize, stěžovatel poukázal
na §23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu (dále jen „ZDP“), přičemž tvrdil,
že právě toto ustanovení jej k dodatečné úpravě výše provize oprávnilo. Po vzájemné dohodě
smluvní strany snížily smluvené provize na výši obvyklou, tedy na výši, která by byla sjednána
mezi nezávislými osobami, jak to vyplývá z citovaného ustanovení. Ke stejnému závěru
by dle stěžovatele musel dospět správce daně při daňové kontrole u zastoupeného,
kdyby stěžovatel se zastoupeným nenapravili toto pochybení při stanovení neodůvodněné výše
provize následným vystavením dobropisů.
Pokud jde o další důvod snížení provize, stěžovatel uvedl, že pokud nevykonal obchodní
či zprostředkovatelskou činnost v dostatečné kvalitě, souhlasil se snížením provize.
V tomto ohledu namítal, že správce daně a žalovaný neprovedli výslech jeho obchodních
partnerů přesto, že provedení tohoto důkazu navrhoval.
Dále, pokud jde o třetí důvod dodatečného snížení provize, stěžovatel namítal, že výše
provize se vypočítávala v závislosti na dosažené ceně zboží. Tedy i vady dodávky zastoupeného
měly vliv na výši provize.
Stěžovatel rovněž v žalobě zpochybnil závěr žalovaného, že v řízení neprokázal
oprávněnost storna dvou faktur. V této souvislosti odkázal na své podání správci daně ze dne
14. 12. 2004, v němž jednak poskytl správci daně vysvětlení a předložil i důkazní prostředky
k tomu, že se služba, za níž původně fakturoval provizi, neuskutečnila. Ke stornování faktur
se pak stěžovatel vyjádřil i v odvolání a žalovaný se s jeho námitkou v rozporu s §50 odst. 7
daňového řádu řádně nevypořádal.
Dále polemizoval se závěry žalovaného, že 37 faktur, ke kterým se váží předmětné
dobropisy, bylo vystaveno až po uzavření smluv zastoupeného se zákazníky,
tzn. až po uskutečnění zdanitelného plnění a nikoli před tím (čímž mělo dojít k porušení
§9 zákona o DPH). Namítl, že toto tvrzení neodpovídá skutečnosti a pokud jde o dobropisy
č. 220200003, 220200004, 220200005-32 a 2202000034-42 (všechny z 31. 12. 2002),
pak podle dodatku ke smlouvě o obchodním zastoupení ze dne 1. 11. 2002, byla služba
poskytnuta až v okamžiku, kdy zákazník splnil svou platební povinnost vůči společnosti ASTRO.
Proto v té době probíhající obchodní případy bylo nutno posoudit tak, že u nich ještě nenastal
den uskutečnění zdanitelného plnění ve smyslu §9 odst. 1 písm. e) zákona o DPH
a pokud již byly vystavené faktury, nemohly být považovány za daňové doklady; původní základ
daně z přidané hodnoty musel být proto snížen. Druhá smluvní strana přijetí dobropisu potvrdila
a z hlediska fisku nedošlo ke krácení daně.
Konečně stěžovatel v podané žalobě rovněž namítl, že dodatečným vyměřením daně
by došlo k dvojímu odvedení daně z přidané hodnoty, protože daň již byla odvedena
v jiném zdaňovacím období, tj. v období, kdy byl po zaplacení celkové kupní ceny zákazníkem
vystaven nový daňový doklad za poskytnutou službu. V takovém případě měl správce daně
postupovat podle ustanovení §40 odst. 2 zákona o DPH, tj. daň nedoměřovat, ale předepsat
pouze časové penále.
VI./b
Stěžovatel tedy předně namítal, že podle jím uvedených tří důvodů mohl postupem
podle §15 zákona o DPH dodatečně opravit základ daně. Městský soud se sice nezabýval
otázkou, zda všechny tyto důvody mohou ve smyslu citovaného ustanovení vést k tomu,
aby plátce daně opravil základ daně, avšak neuznal, že by tyto důvody byly v případě stěžovatele
naplněny.
Pokud jde o v žalobě uvedený důvod dodatečného snížení provize za obchodní
zastoupení poukazující na ustanovení §23 odst. 7 ZDP, městský soud pouze v podstatě převzal
názor žalovaného uvedený ve vyjádření žalovaného k žalobě. Neuvedl však, proč považuje
tento názor za správný, resp. (jak uvádí i stěžovatel v kasační stížnosti) která skutečnosti
či ustanovení zákona bránilo smluvním stranám v takovém postupu; městský soud pouze dodal,
že uvedené smluvní strany měly provizi stanovit ve výši obvyklé mezi osobami nezávislými
dříve než na konci zdaňovacího období. Není ani zřejmé, proč označuje dodatečné snížení provize
mezi stěžovatelem společností ASTRO za učiněné mimosmluvně; takové označení by spíše svědčilo
situaci, kdy by ke snížení provize došlo jednostranně z úkonu jednoho z uvedených subjektů.
V daném případě však nejsou k dispozici žádné podklady pro tvrzení, že druhá strana
obchodního vztahu se snížením provizí nesouhlasila.
Jako další důvod dodatečného snížení provize žalobce uvedl nedostatky v kvalitě
jím poskytovaných služeb, což mu správce daně a žalovaný znemožnili prokázat,
protože neprovedli jím navrhované svědecké výpovědi. Městský soud však v rozsudku
pouze konstatuje, že stěžovatel „neprokázal žádnými důkazními prostředky, z nichž by jednoznačně
a nesporně vyplývalo, zda a jakým způsobem bylo o provizi z ústně uzavřených smluv o zprostředkování účtováno,
jakých obchodních případů se nedostatečná kvalita poskytnutých služeb konkrétně týkala a jakými svědeckými
výpověďmi konkrétních osob mohou být tyto rozhodné skutečnosti prokázány.“ Městský soud v tomto směru
opět převzal pouze obecný závěr žalovaného uvedený ve vyjádření k žalobě. Takové obecné
závěry nelze bez dalšího konkrétnějšího odůvodnění považovat za vypořádání se s poměrně
konkrétní žalobní námitkou. Není z nich na příklad vůbec patrné, zda a jakým způsobem
stěžovatel v daňovém řízení výslech svědků navrhoval. Na základě odůvodnění městského soudu
nelze učinit ani ten závěr, že stěžovatel navrhoval výslech svědků pouze za účelem prokázání
skutečností pro daňové řízení irelevantních.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že tvrdí-li daňový subjekt snížení
úhrady za poskytnutí zdanitelného plnění, musí toto tvrzení buď prokázat nebo alespoň
navrhnout relevantní důkazy. Důkaz, který daňový subjekt k prokázání svého tvrzení označil,
není třeba provést tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné
skutečnosti prokázány. Jestliže není v daném případě sporu o to, že se jednalo o obchodní vztahy
mezi žalobcem a společností ASTRO, a stěžovatel tvrdí snížení úhrady za poskytnutí
zdanitelného plnění a vliv na výši daně na výstupu, pak zcela logicky musela druhá strana
obchodního vztahu mít nižší nárok na odpočet daně na vstupu, pokud jde o poskytnutí dané
služby. Navrhoval-li žalobce provedení výslechu obchodních partnerů (což potvrzuje i žalovaný
ve vyjádření ke kasační stížnosti), pak bylo povinností žalovaného buď výslech provést
nebo předestřít nepochybné důvody, proč je výslech osob, které měly o věci znalost, neboť byly
druhou stranou obchodního vztahu, nadbytečný a proč by jejich výpovědi nemohly do věci
přinést jasno.
Dalším důvodem dodatečného snížení provize, který měl spočívat v tom, že se výše
provize počítala z dosažené ceny (tedy z ceny uhrazené zákazníkem společnosti ASTRO),
se městský soud nezabýval. Nijak tedy neposoudil otázku, zda skutečnost, že zákazník nezaplatil
za dodané zboží společnosti ASTRO z důvodů své nespokojenosti, měla nebo mohla mít vliv
na výši provize smluvenou mezi stěžovatelem a jmenovanou společností.
Na žalobní námitku týkající se storna dvou faktur a otázky, zda se žalovaný řádně
vypořádal ve svém rozhodnutí s příslušnou odvolací námitkou stěžovatele, městský soud
zcela obecně uzavřel, že žalobce nedoložil, svá tvrzení o tom, že k uskutečnění zdanitelného
plnění nedošlo. Z takto obecně konstatovaných závěrů není zřejmé, proč stěžovatelem zmíněné
podání správci daně soud nepovažoval za dostatečné k prokázání jeho tvrzení a zda se žalovaný
ve svém rozhodnutí neuznáním storna dvou faktur v souladu s §50 odst. 3 a 7 daňového řádu
dostatečně zabýval.
Pokud jde o námitku, v níž stěžovatel v podstatě rozporoval závěry žalovaného a správce
daně ohledně data, kdy při poskytování služeb stěžovatelem podle smlouvy o obchodním
zastoupení (případně ve znění jejího dodatku uzavřeného dne 1. 11. 2002) docházelo
k uskutečnění zdanitelného plnění ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 písm. e) zákona o DPH,
městský soud dospěl k závěru, že tímto datem je den poskytnutí služby, přičemž argumentace
žalobce platebními podmínkami smlouvy je bezpředmětná, protože stěžovatel v daňovém řízení
nedoložil, že by k uskutečnění zdanitelného plnění vůbec nedošlo. Městský soud tak nedal
odpověď na otázku, kdy docházelo k uskutečnění zdanitelného plnění; zatímco správce daně
a žalovaný považovali za den poskytnutí služby den podpisu smlouvy mezi společností ASTRO
a zákazníkem (k čemuž měla směřovat činnost stěžovatele podle smlouvy o obchodním
zastoupení), tak dle stěžovatele den poskytnutí služby nastal až dnem zaplacení kupní ceny
zákazníkem společnosti ASTRO. Jde tedy o to posoudit vymezenou otázku s ohledem
na předmětný smluvní vztah mezi stěžovatelem a jmenovanou společností (včetně dohodnutých
platebních podmínek).
V této souvislosti pak není zcela zřejmé, jak je skutečnost, že stěžovatel v daňovém řízení
neprokázal své tvrzení o tom, že ke zdanitelnému plnění vůbec nedošlo, relevantní. Žalovaný
ani stěžovatel v této souvislosti nezpochybňují, zda k uskutečnění zdanitelného plnění došlo
či nikoli; předmětem sporu je zde totiž otázka, kdy k uskutečnění zdanitelného plnění došlo
ve smyslu §9 odst. 1 písm. e) zákona o DPH - zda ve zkoumaném zdaňovacím období
(jak se domnívá žalovaný) nebo později (jak se domnívá stěžovatel).
Konečně pokud jde o žalobní námitku poukazující na to, že dodatečným vyměřením daně
z přidané hodnoty došlo ke dvojímu odvedení daně a správce daně proto měl postupovat
podle ustanovení §40 odst. 2 zákona o DPH, pak městský soud opět pouze odkázal na poměrně
stručný závěr uvedený v rozhodnutí žalovaného. Podle něj nebyly splněny zákonné podmínky
pro uplatnění postupu podle citovaného ustanovení. Přestože stěžovatel v žalobě zdůraznil,
že podstatné je, že daň na výstupu již jednou odvedl, a tím byly podmínky citovaného ustanovení
v zásadě splněny, městský soud se důvodností této argumentace dále nezabýval, ani dále nijak
nehodnotil, zda se by se uvedený postup mohl týkat alespoň některých zdanitelných plnění
(u nichž byl sporný okamžik uskutečnění zdanitelného plnění).
VII.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu podle §110
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §109 odst. 3 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Městský
soud je zde vyjádřeným právním názorem vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.). V dalším řízení především
řádně posoudí všechny shora popsané žalobní námitky stěžovatele a své závěry
o jejich opodstatněnosti z výše uvedených hledisek odůvodní.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu