ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.49.2008:72
sp. zn. 1 Afs 49/2008 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce Ing. J. B.,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2006, č. j. 3142/06/FŘ 110-0107, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2007,
č. j. 29 Ca 121/2006 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne
27. 2. 2006, č. j. 3142/06/FŘ 110-0107, pro vady řízení. Tímto zrušeným rozhodnutím zamítl
žalovaný (stěžovatel) odvolání podané žalobcem proti dodatečnému platebnímu výměru
Finančního úřadu ve Slavkově (dále jen „správce daně“) na daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období 1999 ze dne 17. 3. 2005, č. j. 9540/05/343970/8227. Daň byla žalobci
doměřena na základě výsledků provedené daňové kontroly, při níž správce daně dospěl k závěru,
že sleva z kupní ceny podniku, kterou poskytl žalobce jako prodávající společnosti STAVO
ARTIKEL a. s. (kupující), není daňově uznatelným nákladem. Součástí podniku, který žalobce
prodal společnosti, v níž sám personálně figuruje, byla i pohledávka na dodávku zboží v hodnotě
6 400 000 Kč za společností PREFIZOL Bohumín a. s. Část této pohledávky následně zanikla
jednostranným započtením s fakturou společnosti PREFIZOL Bohumín a. s. číslo 128765,
přičemž posléze bylo ze strany společnosti STAVO ARTIKEL a. s. zjištěno, že existence zbylé
části pohledávky ve výši 3 182 827,60 Kč byla popřena, neboť tato pohledávka nikdy
neexistovala. Žalobce uspokojil nárok společnosti STAVO ARTIKEL a. s. z titulu odpovědnosti
za vady v podobě slevy z kupní ceny tak, že částka ve výši 989 928,80 Kč zanikla započtením
s pohledávkou žalobce za touto společností a částka ve výši 2 192 898,80 Kč byla žalobcem
uhrazena jmenované společnosti. Správce daně vyhodnotil tuto obchodní transakci tak,
že pohledávka za společností PREFIZOL Bohumín a. s., která byla součástí podniku
převedeného na společnost STAVO ARTIKEL a. s., nikdy neexistovala. Svoje tvrzení podepřel
správce daně sdělením likvidátorky společnosti PREFIZOL Bohumín a. s., dle něhož byl
fakturou č. 128765 vystaven společnosti STAVO ARTIKEL a. s. dobropis na částku 2529,30 Kč.
Žalobce v podaném odvolání požadoval, aby stěžovatel doplnil dokazování výslechem
likvidátorky společnosti PREFIZOL Bohumín a. s. a dalších osob, které byly odpovědné
na straně této společnosti za výše uvedený účetní případ. Stěžovatel však tento návrh na doplnění
dokazování odmítl s poukazem na skutečnost, že má k dispozici listinné důkazy a písemné
vyjádření likvidátorky vyžádané správcem daně, dle něhož byl pod uvedeným číslem vystaven
dobropis v rámci vyřízení reklamace vady dodaného zboží.
Krajský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil dle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro podstatné
vady řízení. Soud v odůvodnění svého rozsudku v krátkosti shrnul argumentaci stěžovatele,
dle níž odmítl stěžovatel považovat poskytnutou slevu z kupní ceny podniku za daňově uznatelný
výdaj z důvodu, že pohledávka za společností PREFIZOL Bohumín a. s. nikdy neexistovala.
Soud vzal za své, že žalobce na podporu svého tvrzení o existenci předmětné pohledávky
navrhoval provést výslech likvidátorky společnosti PREFIZOL Bohumín a. s. ohledně stavu
účetnictví této společnosti, inventarizace pohledávek a závazků, včetně přijatých záloh, salda
pohledávek a závazků vůči společnosti STAVO ARTIKEL a. s. Stejně tak navrhoval žalobce
výslech dalších osob, identifikovaných na základě výslechu likvidátorky. Dle názoru krajského
soudu stěžovatel nedostatečně odůvodnil, proč odmítl provést navrhovaný důkaz. Poukaz
stěžovatele na „listinné důkazy“ a sdělení likvidátorky, které je součástí neveřejné části spisu,
do níž nemohl žalobce nahlédnout, je odůvodněním zcela nedostatečným. Tyto argumenty
nemají takovou povahu, aby mohly zcela vyloučit důvodnost provedení navrhovaného důkazního
prostředku.
II.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí, že ji podává z důvodu nesprávného posouzení
právní otázky nutnosti výslechu likvidátorky jakožto svědkyně. Stěžovatel v prvé řadě uvádí,
že sdělení jednatelky společnosti PREFIZOL Bohumín a. s. bylo sice založeno do neveřejné části
spisu, ale žalobce by do ní mohl na základě žádosti nahlédnout. Dále namítá, že jelikož
se likvidátorka ujala funkce až v roce 2000, nepřinesl by její výslech žádné informace
o dodavatelských vztazích a fakturaci v letech 1997 a 1999. Tento závěr je opřen i obsahem
jejího vyjádření, v němž uvádí, že bez existence relevantní části účetnictví není schopna
poskytnout žádné informace ve vztahu k rozhodnému období. Výslechem likvidátorky tak není
možno získat jakékoliv nové informace, ani objasnění, proč pod daným číslem faktury byl
vystaven dobropis a nikoliv daňový doklad, jak tvrdí žalobce. Stěžovatel dále vytýká soudu,
že při hodnocení charakteru (intenzity) vady nevzal v úvahu skutečnosti obsažené ve správním
spisu a obsah samotného přípisu likvidátorky. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce svého práva vyjádřit se k obsahu kasační stížnosti nevyužil.
III.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud posoudil důvod uplatněný stěžovatelkou v kasační stížnosti
jako námitku nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Uvedenou právní otázkou se rozumí posouzení, zda skutečnost,
že správce daně ani stěžovatel neprovedli důkaz výslechem likvidátorky společnosti PREFIZOL
Bohumín a. s. a dalších osob, jejichž jména by vyplynula z výše uvedeného výslechu, představuje
takovou vadu řízení, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel založil své rozhodnutí
na skutečnosti, že nikdy neexistovala pohledávka žalobce (jakožto fyzické osoby podnikatele)
za společností PREFIZOL Bohumín a. s., a tudíž nemohla být součástí podniku převedeného
žalobcem na společnost STAVO ARTIKEL a. s. Stěžovatel svůj závěr opřel dle odůvodnění
svého rozhodnutí blíže nespecifikovanými listinnými důkazy a přípisem likvidátorky společnosti
PREFIZOL Bohumín a. s. Zdejší soud dále zjistil, že žalobce v odvolání proti dodatečnému
platebnímu výměru uvedl, že navrhuje výslech likvidátorky společnosti PREFIZOL
Bohumín a. s., kterým měl být osvětlen stav účetnictví této společnosti při jejím vstupu
do likvidace, způsob inventarizace pohledávek a závazků, přijatých záloh, vztah pohledávek
a závazků ke společnosti STAVO ARTIKEL a. s. Od výslechu bylo možno dle žalobce
dále očekávat sdělení jmen osob, které byly odpovědné za vystavování faktur a dobropisů
v období předmětných transakcí. Žalobce dále navrhl výslech osob, které byly odpovědné
za dodávky zboží a vystavení faktur a dobropisů ve vztahu k účetním případům se společností
STAVO ARTIKEL a. s.
Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel má bezesporu pravdu, pokud tvrdí,
že likvidátorka společnosti PREFIZOL Bohumín a. s. se ujala funkce teprve po proběhnutí
sporných transakcí. Soud však nemůže přisvědčit stěžovateli, že pouze z tohoto důvodu není
schopna její výpověď posloužit předmětnému daňovému řízení. Likvidátor společnosti
především plní úkoly statutárního orgánu společnosti, která vstoupila do likvidace (§70
odst. 3 obch. zák.). Za tímto účelem má k dispozici především účetní podklady, smlouvy, evidenci
obchodních případů atd., dále disponuje též informaci o zaměstnancích a bývalých
zaměstnancích společnosti. Likvidátorka by tedy mohla při výslechu uvést jména osob, které byly
v daném období odpovědny za vystavování faktur a provádění dodávek. V době provádění
daňové kontroly a vydání dodatečného platebního výměru a rozhodnutí stěžovatele byla
likvidátorka jedinou osobou oprávněnou jednat za společnost PREFIZOL Bohumín a. s.
V zásadě platí, že správní orgány nejsou povinny provést takové důkazní prostředky,
které nejsou schopny přinést nic nového. Je tomu tak za situace, kdy skutkový stav věci
je dostatečně ozřejmen (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 55/01,
Sb. ÚS sv. 25, str. 279). Správní orgán musí pak náležitě odůvodnit, proč navrhovaný důkazní
prostředek neprovedl. V tomto případě však stěžovatel toliko uvedl, že má k dispozici listinné
důkazy a sdělení likvidátorky, podle něhož předmětný daňový doklad je dobropisem z důvodu
částečného storna z důvodu vad dodávky výrobku PZW-L80. V tomto bodě však došlo
k rozporu v tvrzení žalobce a likvidátorky společnosti PREFIZOL Bohumín a. s., a tento rozpor
měl být proto odstraněn provedením dalšího dokazování, zejména řádným výslechem
likvidátorky společnosti PREFIZOL Bohumín a. s., event. dalších zaměstnanců této společnosti.
Jestliže správce daně ani stěžovatel tyto výslechy neprovedli, neodstranili spolehlivým způsobem
rozpor v tvrzení žalobce a likvidátorky.
Správce daně i stěžovatel se dopustili další vady řízení, kterou krajský soud výslovně
neuvedl, která však přímo souvisí s navrhovaným výslechem likvidátorky, a tedy se samotnou
podstatou kasační námitky stěžovatele. Z tohoto důvodu je Nejvyšší správní soud
povinen se k této otázce vyjádřit. Dle §34 odst. 4 daňového řádu musí osoby, které mají listiny
a jiné věci, které mohou být důkazním prostředkem, tyto listiny a věci vydat pro provedení
dokazování v daňovém řízení. Jestliže je však třetí osoba dotazována na důležité skutečnosti
v daňovém řízení, které se týkají třetích osob, jak tomu bylo v tomto případě, jedná se o výslech
svědka (viz nález ÚS ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 232/02, Sb. ÚS sv. 28, str. 143). Nejvyšší
správní soud již judikoval, že „dle ust. §34 odst. 4 [daňového řádu] je možno vyzvat tam konkretizované
osoby pouze k vydání listin či jiných věcí. V žádném případě nelze touto výzvou zavazovat třetí osoby
k poskytnutí různých vyjádření, sdělení určitých skutečností, neboť toto [daňový řád] neumožňuje.“
(viz rozsudek NSS ze dne 26. 7. 2006, č. j. 7 Afs 1/2006 - 48, dostupný na www.nssoud.cz).
Stěžovatel (resp. správce daně) vycházejí ve svých rozhodnutích z přípisu likvidátorky ze dne
6. 6. 2003, který je však svoji povahou de facto výslechem svědka. Žalobce nebyl o výslechu svědka
uvědomen, nemohl se ho tak účastnit, klást mu otázky, vyjádřit se k jeho výpovědi.
Tímto stěžovatel (resp. správce daně) velmi závažně porušil pravidla řízení a zatížil tak své řízení
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že jestliže stěžovatel neprovedl navrhovaný výslech
svědka za situace, kdy vyjádření této třetí osoby bylo v rozporu s tvrzením žalobce, nevyšetřil
řádně skutkový stav věci. Neprovedením výslechu svědku zatížil své řízení vadou, která mohla
mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Porušení procesních pravidel je o to flagrantnější,
že jako důkaz bylo použito sdělení likvidátorky, které je však svoji povahou výslechem svědka.
Tento důkazní prostředek tak byl získán nezákonným způsobem. Stěžovatel vytvořil
neudržitelnou procesní situaci, kdy zde stojí tvrzení žalobce o existenci pohledávky a proti němu
směrující vyjádření likvidátorky nelze pro nezákonnost použít. Z toho navíc učinil stěžovatel
stěžejní závěr, že se nemůže jednat o daňově uznatelný náklad. Krajský soud proto správně
rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, v němž by mělo dojít k odstranění
těchto procesních vad.
IV.
S ohledem na výše uvedené a skutečnost, že v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo
žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní
soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O nákladech řízení rozhodl soud podle §60
odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, proto mu náhrada
nákladů řízení nenáleží. Soud nezjistil, že by procesně úspěšnému žalobci v tomto stádiu řízení
vznikly jakékoliv náklady, a proto ani jemu náhrada nákladů řízení přiznána nebyla.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu